Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 12/11/21

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

23 Cdo 1420/2020

29.06.2021

Nekalá soutěž

Stát

Žalobci formulovaná první otázka, jež je otázkou hmotného práva, týkající se posouzení podmínky nekalé soutěže spočívající v jednání v hospodářském styku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého soutěžněprávní úprava podle § 2972 a násl. o. z. (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 obdobně podle § 41 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) se vztahuje na veškerá jednání, která mohou mít jakýkoliv nepříznivý vliv na hospodářskou soutěž, jsou-li vedena soutěžním záměrem.

O jednání v hospodářské soutěži jde proto pouze tehdy, je-li jednání činěno se soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno). Ten existuje, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných). Proto otázku, zda je jednání osoby jednáním v hospodářské soutěži, je nutno posuzovat pomocí zkoumání soutěžního záměru (cíle, účelu či orientace).

Je-li soutěžní záměr objektivně dán, jedná se o jednání v hospodářské soutěži bez ohledu na status jednající osoby jako podnikatele či nepodnikatele.

Pojem soutěžní záměr přitom nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány soutěžní, konkurenční cíle, na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích, objektivního testování výrobků apod.

Zároveň dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k závěru, že zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jehož ustanovení v § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) definují odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní, a kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.

Přitom pro posouzení, zda státní orgán jedná v rámci výkonu svých pravomocí, není rozhodné, zda tento orgán v rámci své činnosti rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

Rovněž Ústavní soud v tomto směru dovodil, že při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy. Nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, spadají pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

O výkon státní moci by v tomto smyslu nešlo jednak v případě, kdy by stát vystupoval jako subjekt soukromoprávní, popř. v případě tzv. excesu, kdy by jednání státního orgánu postrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah k jeho úkolům svěřeným mu zákonem.

Z uvedeného plyne, že dospěl-li dovolací soud na základě skutkových zjištění [jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.)], k závěru, podle kterého žalovaná při uveřejnění předmětných informací jednala jako státní orgán, jinak řečeno ve svém veřejnoprávním postavení při výkonu veřejné moci (jež může, jak uvedeno shora, spočívat i v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv), a tudíž žalovaná nemohla jednat jako soukromý subjekt v postavení účastníka hospodářské soutěže (tj. soutěžitele nekalosoutěžně zneužívajícího svoji soukromoprávní účast v soutěži), nikterak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Uveřejnění předmětných informací žalovanou zjevně nepředstavovalo tzv. exces z výkonu jejích pravomocí jako státního orgánu podle zákona č. 146/2002 Sb., neboť se týkalo záležitostí spadajících do pravomoci tohoto státního orgánu, resp. šlo o jednání, které nepostrádalo místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k jejím úkolům svěřeným zákonem. Ze shora uvedeného rovněž plyne, že o tzv. exces z výkonu pravomocí státního orgánu nemůže jít pouze proto, že výkon jeho pravomocí (resp. jeho úřední postup) je případně nesprávný.

2.

29 ICdo 77/2019

30.06.2021

Zajišťovací převod práv

Akcie

Zajišťovacím převodem vlastnického práva (§ 533 obč. zák.) dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele vlastnického práva (v osobě vlastníka). Dlužník tak účinností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva přestává být vlastníkem majetku poskytnutého k zajištění a toto právo nabývá věřitel, který je oprávněn s tímto majetkem také disponovat.

Převede-li věřitel vlastnické právo, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva.

Splněním zajištěného závazku dlužníka přechází vlastnické právo bez dalšího zpět z věřitele na dlužníka, naopak v případě nesplnění musí být ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva sjednán způsob, jakým bude zajišťovací převod práva realizován, kdy jedním ze způsobů je i možnost prodeje zajištěného majetku věřitelem třetí osobě a následné vypořádání závazku dlužníka vůči věřiteli z výtěžku zpeněžení majetku.

Závěry se beze zbytku uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona. I v insolvenčním řízení tedy platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže.

Věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva (a jenž je tedy podmíněným vlastníkem majetku původně patřícího dlužníkovi), není od zahájení insolvenčního řízení (§ 109 odst. 4 insolvenčního zákona) oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. b/, § 166 insolvenčního zákona].

Zajištěný věřitel mohl (poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, a to bez ohledu na to, zda insolvenční správce sepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka; současně měl insolvenčnímu správci předmět zajištění vydat (ve smyslu umožnit insolvenčnímu správci, aby jej za účelem uspokojení pohledávky tohoto zajištěného věřitele zpeněžil).

Výše uvedené závěry přijaté k zajišťovacímu převodu vlastnického práva v poměrech upravených zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jsou využitelné i v dané věci, kdy smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 18. října 2016 se řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (§ 2040 a násl. o. z.).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, podle něhož z dikce § 2040 o. z. plyne, že smluvní strany si mohou dohodnout zajišťovací převod práva ve fiduciární formě. Stanoví-li totiž § 2040 odst. 2 o. z. vyvratitelnou domněnku sjednání smlouvy s rozvazovací podmínkou, je zjevné, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, připouští sjednání dohody i v jiné podobě (než v té, jež byla přípustná před 1. lednem 2014). Na rozdíl od odvolacího soudu je Nejvyšší soud přesvědčen, že v dané věci nejde o tzv. fiduciární převod, když ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva není seznatelné žádné (natož výslovné) ujednání, z něhož by bylo možno na takový převod usuzovat. Posuzováno podle obsahu dohody (viz skutková zjištění v bodu 2. [2]) nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že jde o dohodu o převodu vlastnického práva s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn (viz článek I. 5. smlouvy, § 2040 odst. 2 o. z.).

Argumentuje-li odvolací soud (i žalobce) tak, že sporné akcie (akcie na jméno) se převádí rubopisem (§ 269 odst. 1 z. o. k.), pak pomíjí, že souzená věc má přesah do insolvenčních poměrů, v nichž je možnost realizace zajišťovacího převodu práva upravena insolvenčním zákonem. Převod akcií na jméno je tedy nutno vykládat způsobem vymezeným též definicí a postavením zajištěného věřitele a významem smlouvy o zajišťovacím převodu práva v insolvenčním řízení.

Pochybnosti vzbuzuje též závěr odvolacího soudu na téma neexistence omezení kladených § 111 insolvenčního zákona. Názor odvolacího soudu, podle něhož by úhradou dluhu ve výši 2 000 000 Kč nemohlo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetkové podstaty ani k jejímu zmenšení, vychází z celkové jmenovité hodnoty sporných akcií ve výši 2 000 000 Kč. Přitom hodnota akcií se mění v závislosti na vnitřních faktorech (zejména hospodaření společnosti) i vnějších vlivech. Potud závěr odvolacího soudu nemá ani oporu ve skutkových zjištěních.

V návaznosti na výše řečené lze shrnout, že v poměrech dané věci, kdy v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nedošlo k realizaci (dovršení) zajišťovacího převodu vlastnického práva (nedošlo k uplynutí doby, v níž mohl dlužník svůj dluh splnit, čímž by nastala rozvazovací podmínka), žalobce mohl uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka; současně měl insolvenčnímu správci (žalovanému) vydat předmět zajištění (sporné akcie).

3.

28 Cdo 1592/2021

13.07.2021

Bezdůvodné obohacení

Plnění třetí osobě

Nesvéprávnost

Aktivní a pasivní věcná legitimace z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám, ledaže jsou naplněny aplikační předpoklady některého z ustanovení, jež umožňují tuto zásadu prolomit (zejména ustanovení § 2995 o. z.); je tomu tak z důvodu vzájemné spjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé.

Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa.

Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystaven riziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu byl přiznán nárok výhradně proti tertiovi), anebo by byl naopak neopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhé smluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvního vztahu, tak obohaceného třetího).

Princip vázanosti bezdůvodného obohacení na smluvní strany se tak může uplatnit i tam, kde je obsahem smluvního plnění povinnost vyrovnat cizí dluh. Judikatura Nejvyššího soudu je ostatně ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu.

Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet.

Institut bezdůvodného obohacení přitom směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost a ani zavinění (a nevyžaduje se proto ani deliktní způsobilost). Tedy není vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měla i osoba s omezenou svéprávností, obdobně pak i osoba jednající při nabývání bezdůvodného obohacení v duševní poruše, jež ji činila neschopnou právně jednat. Neplatnost právního jednání má primárně chránit tím, že nevznikne smluvní závazek; současně ve spojení s pravidly o bezdůvodném obohacení má zakládat právo na vrácení poskytnutého plnění, a tedy ani vady volního aktu, na kterém se plnění zakládá, v zásadě nevylučují závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý plněním bez právního důvodu (na základě neplatné smlouvy), jímž je určena i aktivní a pasivní legitimace stran (§ 2993 o. z.), s výjimkami uvedenými v ustanovení § 2995 o. z. (jež v tam uvedených případech pasivní legitimaci rozšiřují i na osoby třetí).

Výše uvedené judikatorní závěry odvolací soud ve své úvaze nikterak nereflektoval a argumentaci žalobkyně v tomto směru nepovažoval za důvodnou. Právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku pasivní věcné legitimace v řešené kauze – se přitom jeví být přinejmenším předčasné.

V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stav založen na té okolnosti, že žalobkyně poskytla v souladu se smlouvou o úvěru ze dne 16. 3. 2015 uzavřenou mezi její právní předchůdkyní a žalovaným peněžité plnění ve výši 109.787,- Kč na bankovní účet společnosti TGI Money a. s., čímž měl současně zaniknout závazku mezi žalovaným a společností TGI Money a. s. V projednávané kauze je tak nutno odlišit jednotlivé právní poměry mezi dotčenými subjekty, tedy: 1) vztah mezi žalovaným a společností TGI Money a. s., zakládající povinnost žalovaného splácet uvedené společnosti úvěr a 2) vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, z něhož plynula její povinnost uhradit za žalovaného řečený úvěr ve prospěch společnosti TGI Money a. s.

Plnila-li tudíž předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2015 (poslala peněžní prostředky ve výši 109.787,- Kč ve prospěch žalovaného na jím označený účet), pak dostála svému závazku, přičemž v důsledku realizace tohoto plnění vznikl jeho poskytovateli nárok z bezdůvodného obohacení proti žalovanému, jelikož v takovém případě se prosadí ty závěry rozhodovací praxe, podle nichž (nejsou-li splněny předpoklady výjimečného uplatnění nároku vůči třetí osobě, jež však v přítomné věci nebyly tvrzeny ani dokazovány) svědčí aktivní i pasivní věcná legitimace (jde-li o závazek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) smluvním stranám, aniž by na tom cokoli měnilo, že peněžní prostředky směřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo být – a bylo – podle smlouvy o úvěru ze dne 16. 3. 2015 plněno, byl místem plnění, přičemž plnila-li předchůdkyně žalobkyně coby věřitelka na toto dohodnuté místo plnění, pak plnila žalovanému jakožto dlužníkovi). Nastíněné právní konkluze týkající se práva žalobkyně vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení tudíž nemohou být nijak dotčeny závěrem o platnosti či neplatnosti smlouvy uzavřené mezi společností TGI Money a. s. a žalovaným. Nerozhodné je přitom také to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví.

Dovolací soud, aniž by jakkoliv předjímal další postup soudů v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení a v něm vydaná rozhodnutí, ovšem dále s ohledem na postavení žalovaného, který se měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, připomíná ty závěry rozhodovací praxe, podle nichž ani objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům. I když takové okolnosti prozatím nebyly v dosavadním průběhu řízení zřetelně artikulovány, jejich existence by mohla indikovat význam institutu dobrých mravů (§ 2 odst. 3 o. z., popřípadě § 8 o. z.) a jeho uplatnění v přítomné právní věci.

4.

23 Cdo 3752/2019

22.07.2021

Uznání dluhu

Promlčení

Započtení pohledávky

Jednostranné kompenzační prohlášení bez výhrad, kterým má nastat zánik celé věřitelovy hlavní pohledávky, proto bez existence dalších okolností nemůže být konkludentním uznáním hlavní pohledávky ve smyslu § 2054 o. z.

V písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad není bez dalšího zahrnuto uznání hlavní pohledávky ve smyslu § 2053 o. z.

Nastane-li tedy částečné plnění na dluh, je třeba se dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o. z.

Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde.

Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený).

5.

8 Afs 246/2019

31. 8. 2021

Časový test

Daň z příjmu

V nyní posuzované věci však nevyplynuly žádné okolnosti svědčící tomu, že záměrem zákonodárce bylo, aby se časový test nepřerušoval i při výměně akcií o nestejné jmenovité hodnotě. Naopak, pokud se zákonodárce vědomě rozhodl zavést pro výměnu akcií speciální pravidlo pro nepřerušení časového testu, lze se důvodně domnívat, že jeho úmyslem bylo, aby se časový test v jiných případech přerušil. Pokud by tomu tak nebylo a zákonodárce by skutečně hodlal vyloučit přerušení časového testu obecně u všech výměn akcií (tj. nejen těch o stejné jmenovité hodnotě), nedávalo by žádný smysl, aby jakékoliv speciální pravidlo zaváděl.

6.

22 Cdo 805/2021

29.07.2021

Předkupní právo

Retrakt

V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu, tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z. Zákonná předkupní práva mají povahu věcných práv.

Citované ustanovení zakotvuje v právním řádu tzv. právo retraktu. Toto právo vznikne předkupníkovi, kterému svědčí věcné (zákonné) předkupní právo, tehdy, nesplní-li povinný z předkupního práva svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi zakotvenou v § 2140 odst. 1 o. z. V daném případě svědčilo žalobci k předmětným stavbám žalované zákonné předkupní právo podle § 3056 o. z.

Dne 4. 5. 2017 došlo mezi žalovanou a B. k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí a následně k jejich převodu na B. Žalovaná přitom nesplnila povinnost upravenou v § 2140 odst. 1 o. z. nabídnout předmětné stavby žalobci ke koupi. V důsledku toho vzniklo žalobci oprávnění podle § 2144 o. z. domáhat se vůči nástupci druhé strany, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl (tzv. právo retraktu).

Zákon nestanoví speciální postup při uplatnění tohoto práva. Nepodmiňuje přípustnost uplatnění práva retraktu žalobou ani předchozím učiněním konkrétního právního jednání. Předkupník je tedy oprávněn uplatnit právo retraktu žalobou, aniž by jí nutně předcházela výzva předkupníka koupěchtivému k převedení věci, k níž je věcné předkupní právo zřízeno, respektive, k níž mu svědčí zákonné předkupní právo.

Jak bylo uvedeno výše, z citovaného § 2144 odst. 1 o. z. vyplývá, že právo retraktu opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl. Dovolací soud navzdory této formulaci nemůže přisvědčit námitce žalované, že z důvodu, že dne 5. 7. 2018 uzavřeli žalovaná a B. dohodu o zániku závazku z kupní smlouvy, se měl žalobce domáhat předmětných staveb nikoliv po ní, nýbrž po B.

Právo retraktu vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalované nabídnout překupníkovi předmětné stavby ke koupi v dané věci dohodou o zániku závazku z kupní smlouvy nezaniklo, neboť nedošlo k „novému“ převodu, čímž by dospěla standardní povinnost učinit nabídku ke koupi. To odpovídá i smyslu § 2146 o. z., který, ač na tuto situaci zákonnou textací přímo nedopadá, vyjadřuje jasný účel úpravy, a sice chránit předkupníka před situacemi, v nichž by bylo jeho právo znehodnoceno ujednáními, jež by ve výsledku vedla k zániku práva před jeho využitím a současně ponechala vlastnictví věci v rukou dlužníka nebo jež by způsobila změnu závazku v kupní smlouvě. Lze proto § 2146 o. z. použít v dané věci přiměřeně.

Z důvodu, aby v řízení v této do jisté míry atypické situaci na straně žalované vystupoval pasivně legitimovaný subjekt, pak bylo nezbytné žalovat právě žalovanou, která se po zániku závazku z kupní smlouvy opět stala vlastnicí předmětných staveb, a nikoliv B.

Jak bylo uvedeno výše, zákonné předkupní právo podle § 3056 o. z. je právem věcným; vázne tedy na věci v tom smyslu, že jakmile bylo porušeno, vzniká povinnost převést věc předkupníkovi na nabyvatele. V situaci, která nastala v této věci, zákonné předkupní právo vzniklo a v důsledku jednání žalované a B., jímž došlo ke zrušení předmětné kupní smlouvy a nabytí vlastnického práva žalovanou, přešla tato povinnost na žalovanou.

Žalovaná dále namítla, že žalobce nesplnil povinnost stanovenou v § 2148 o. z. – nezaplatil včas žalované kupní cenu předmětných staveb.

Tato otázka také zakládá přípustnost dovolání, neboť v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, není však důvodná.

Podle § 2148 odst. 1 o. z. zaplatí předkupník kupní cenu v ujednané lhůtě, jinak do osmi dnů po nabídce u věci movité a u nemovité věci do tří měsíců po nabídce. Neučiní-li to, předkupní právo zanikne.

Smyslem zákonné úpravy je dosáhnout toho, aby v případě řádného postupu spočívajícího v nabídce předkupníkovi bylo v relativně krátké zákonné době na tuto nabídku reagováno zaplacením kupní ceny ze strany předkupníka pod sankcí zániku předkupního práva.

Citované ustanovení se v poměrech řešené věci neuplatní, a sice proto, že žalovaná v rozporu s § 2140 odst. 1 o. z. neučinila žalobci nabídku ke koupi předmětných staveb. Jinými slovy, žalobce se nedomáhá převodu předmětných staveb z titulu využití předkupní nabídky žalované, nýbrž z titulu porušení předkupního práva (práva retraktu) vzniklého v důsledku nesplnění povinnosti žalované učinit žalobci nabídku. Je proto třeba v této věci vyjít z lhůty, která byla sjednána v předmětné kupní smlouvě mezi žalovanou a B., na jehož místo se žalobce žalobou domáhal vstoupit.

Zákon vychází z preference smluvně sjednané lhůty k zaplacení kupní ceny věci. Taková lhůta byla stanovena ve smlouvě, k jejímuž uzavření nahradil odvolací soud projev vůle žalované. Podle článku 2 této smlouvy činila dva měsíce. Bylo proto třeba vyjít v této věci z uvedené lhůty, neboť splatnost kupní ceny byla určena obecným způsobem. V dané věci jde o to, že stejné podmínky jsou splnitelné, a proto byla splatnost stanovena stejně jako v původní smlouvě.

Vzhledem k tomu, že je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej § 243f odst. 1 o. s. ř.), nemohl se dovolací soud v tomto řízení zabývat tím, zda žalobce v dvouměsíční lhůtě od právní moci napadeného rozhodnutí kupní cenu zaplatil. Je třeba odmítnout názor, že by se v tomto případě měla uplatnit zákonná lhůta s počátkem od učinění nabídky, neboť v tomto případě žalovaná žádnou nabídku žalobci neučinila. Samotné doručení dopisu žalobce ze dne 18. 6. 2018 ani podání žaloby nemůže mít pro běh lhůty k zaplacení kupní ceny relevanci, neboť nejde o nabídku dlužníka v kontextu § 2140 odst. 1 o. z.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že usnesením Rady hlavního města Prahy č. 2085 ze dne 28. 8. 2018 ani usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 39/125 ze dne 6. 9. 2018 nebylo schváleno uplatnění předkupního práva vůči žalované, ale vůči B.

Dovolací soud nemá žádnou pochybnost – i s přihlédnutím k tomu, že B. byl v rozhodné době jediným jednatelem a společníkem žalované – že oběma usneseními žalobce bylo jasně schváleno uplatnění nároků z předkupního práva žalobce vyplývajících z kupní smlouvy mezi žalovanou a jejím jednatelem ze dne 4. 5. 2017, což následně žalobce navenek deklaroval podáním žaloby proti žalované.

 
×