Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 05/04/24

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

22 Cdo 708/2023

12.12.2023

Vydržení

Zeď

Již v žalobě tvrdili žalobci vydržení podle § 134 obč. zák. (viz č. l. 3 spisu), o vydržení se zmínili ještě na č. l. 154; potřebná skutková tvrzení však s těmito návrhy či zmínkami nepředložili, o vydržení se v řízení před soudem prvního stupně více nezmínili, a to ani v závěrečném návrhu. Soud prvního stupně se pak touto otázkou vůbec nezabýval. To žalobci vytkli v odvolání, odvolací soud odpověděl jen takto: „„Nelze přesvědčivě vykonávat právo užívání zdi z druhé strany, tedy ze sousedního pozemku“.

Pomineme-li formulaci této věty („přesvědčivě vykonávat právo“, tato nepřiléhavá formulace vychází již z nepřesné citace § 992 o. z. v odůvodnění), nelze přehlédnout, že žalobci tvrdili vydržení podle § 134 obč. zák., tedy kdy by byla namístě aplikace § 130 odst. 1 obč. zák. Žalobci též tvrdili vydržení vlastnického práva, nikoliv tedy práva užívacího, takže to, zda lze „vykonávat právo užívání“ je v této souvislosti zcela irelevantní. Z kontextu však lze dovodit, že šlo v podstatě o otázku, zda lze držet vlastnické právo k hraniční zdi, nemá-li ten, kdo držbu a vydržení tvrdí, k druhé straně zdi volný přístup.

Posouzení toho, zda za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo k vydržení pozemku, musí nezbytně předcházet tato zjištění: 1) Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se započitatelnou držbou předchůdců. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby svých předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu. 2) Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“); důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele.

Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) a skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis); oba tyto prvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.

Není-li tu „corpus“ (faktické ovládání věci), pak samotná držební vůle (animus) nemůže držbu v zásadě založit.

Nejprve tedy bylo třeba zjistit, zda žalobci byli držiteli sporné zdi; z „povahy věci“, tedy proto, že měli zajištěn stálý přístup jen z jedné strany, nebyla držba vyloučena.

Pokud by žalobci udržovali a „ovládali“ hraniční zeď jen ze své strany, nebylo možno podle obvyklých „zvyklostí, zkušeností a obecných názorů“ považovat jejich chování za projev objektivní stránky držby, nebyl by tu tedy „corpus possessionis“. Ten tu mohl být tehdy, pokud by např. se souhlasem žalované strany na její pozemek opakovaně vstupovali za účelem údržby zdi, přičemž by dávali protistraně najevo, že tak konají jako vlastníci zdi, a ta by tuto skutečnost respektovala. Taková možnost se v této věci podávala z tvrzení žalobců, že žalovaní jejich vlastnictví respektovali (viz č. l. 2 spisu nahoře).

Lze tedy uzavřít, že samotná okolnost, že zeď je na hranici mezi pozemky ještě nevylučuje, aby jeden ze sousedů byl jejím držitelem, a to i když nemá zajištěn stálý a volný přístup ke zdi z druhé strany.

Teprve zjistí-li se, že žalobci držiteli byli, bude namístě se zabývat jejich objektivní dobrou vírou (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (posouzení) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud se jedná o posouzení držby věci. Dovolací důvod uvedený v 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

Ačkoliv žalobci již v řízení před soudem prvního stupně tvrdili vydržení zdi, nespojili výslovně s tímto právním posouzením potřebná skutková tvrzení (to, co uvedli na č. l. 2 nahoře výslovně s vydržením nespojili) a nenavrhli důkazy; za této situace měli být poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně je však nepoučil a odvolací soud tuto vadu nijak neodstranil; řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

2.

29 Cdo 39/2023

29.11.2023

Zajištění

Více ručitelů

Směnka

Pro poměry projednávané věci ze shora uvedeného plyne, že poté, co banka R doplnila blankosměnku o údaje směnečné sumy a data splatnosti, se stali společnost F (jako výstavce) a žalobce a žalovaný (jako směneční rukojmí) s účinky ex tunc přímými směnečnými dlužníky. Povinnost zaplatit bance R směnku byla směnečným rukojmím uložena (společně a nerozdílně) směnečným platebním rozkazem. Pohledávka ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna (i) směnkou, (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky dne 31. října 2019. Jakkoli takto poskytnuté plnění nemělo vliv na výši pohledávky banky R za žalobcem a žalovaným z titulu směnky, žalovaným umožnilo bránit se proti případnému vymáhání směnečné pohledávky námitkou (částečného) zániku kauzální (směnkou zajištěné) pohledávky.

Za tohoto stavu zbývá posoudit, zda a jaký vliv na vypořádání vzájemného vztahu mezi účastníky řízení (jako směnečnými rukojmími) mělo právě shora zmíněné plnění banky Č z titulu bankovní záruky.

V dané souvislosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že nebýt plnění ze strany banky Č z titulu bankovní záruky (a částečného zániku bankovní zárukou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru), řídil by se vzájemný vztah účastníků řízení (jako směnečných rukojmí a přímých dlužníků ze směnky, kterou vystavila společnost F k zajištění pohledávky banky R ze smlouvy o úvěru) vzniklý plněním z titulu směnečného rukojemství jedním z nich (při absenci jiné dohody) ustanovením § 2027 o. z., ve spojení s ustanoveními § 1872, § 1875 a § 1876 o. z.

Plnil-li by jeden z nich v rozsahu převyšujícím jeho podíl (posuzováno z pohledu jejich vzájemného vztahu), vznikl by mu ve vztahu ke druhému nárok na náhradu. V poměrech dané věci a vztaženo pouze k výši směnečného peníze [jinými slovy, odhlédnuto od toho, že žalobce plnil na směnku nikoli v souladu s datem splatnosti směnky vystavené na určitý den (23. května 2019), ale až následně] by šlo o částku převyšující ½ výše směnečného peníze (respektive ½ částky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem ‒ viz tvrzení banky R v žalobě spojené s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ve věci sp. zn. 7 Cm 93/2019, podle něhož žalovaní zaplatili na směnku částku 4.997,67 Kč).

Jakkoli plnění banky Č z titulu bankovní záruky nemělo vliv na výši směnečné pohledávky banky R za účastníky řízení (potud jsou závěry soudy nižších stupňů o částečném zániku pohledávky ze směnky nesprávné), nelze přehlédnout, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky banky R za společností F ze smlouvy o úvěru, žalovaní (jako jednatelé a společníci společnosti F) podepsali směnku jako směneční rukojmí a plněním banky Č (částečně) zanikla (směnkou zajištěná) pohledávka ze smlouvy o úvěru (bance Č z titulu takto poskytnutého plnění mohla vzniknout pohledávka jen vůči společnosti F).

Vzhledem k tomu, že banka R mohla za tohoto stavu po právu [v souladu s principem, že se jí mohlo (ekonomicky vzato) dostat jen jediné plnění] vymáhat z titulu směnečného rukojemství (poměřováno opět jen výší směnečného peníze) jen částku sníženou o plnění poskytnuté bankou Č na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru, musel se uvedený následek promítnout (i) do vzájemného vztahu účastníků řízení, jde-li o možný vznik (a výši) případného nároku z titulu následného regresu podle ustanovení § 2027 o. z., v tom směru, že i pro tento nárok již bylo významné plnění jedním z nich (zde žalobcem) v rozsahu převyšujícím nikoli ½ částky směnečného peníze přiznaného směnečným platebním rozkazem, nýbrž ½ částky směnečného peníze, který mohla banka R po právu vymáhat po účastnících řízení z titulu směnečného rukojemství po zohlednění (částečného) zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru v důsledku plnění bankou Č z titulu bankovní záruky.

Poukaz dovolatele na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu není právně významný jednak s ohledem na odlišný skutkový stav projednávané věci, jednak proto, že z žádného z označených rozhodnutí neplyne (dovolatelem zastávaný) závěr, podle něhož by „podílem na celém plnění“ měl být podíl na „původní výši společného závazku před jakýmikoli částečnými úhradami“.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedeném závěru není způsobilá nic změnit ani (obecná) argumentace dovolatele ohledně nejistoty spoludlužníků (zde směnečných rukojmí), jde-li o výši společného závazku a rozsahu plnění „spoluručitele“ potřebného pro vznik regresního nároku. Ostatně, v poměrech dané věci bylo účastníkům řízení známo, jakými způsoby byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, včetně toho, že kauzální pohledávku pohledávka (částečně) zanikla plněním banky Č z titulu bankovní záruky.

3.

24 Cdo 3430/2023

09.01.2024

Úschova

Vrácení peněz

Podle § 113 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“), platí, že soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jen jestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu (případně jiného soudem určeného schovatele, srov. § 113a téhož předpisu). Pokud depozitum nebylo ani po předchozí výzvě adresované složiteli u soudu (nebo jím určeného schovatele) složeno, nejde o nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., s nímž by se měla pojit povinnost soudu zastavit řízení o úschově, nýbrž jde o absenci podmínky pro to, aby soud mohl věcně vyhovět návrhu složitele a rozhodnout o přijetí úschovy.

Ze znění § 296 odst. 1 z. ř. s. je přitom patrné, že vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo není-li nalezen vhodný způsob úschovy. Stejně jako v případě, že se již složené věci do úschovy nehodí (§ 290 z. ř. s. a § 113a odst. 2 jednacího řádu) nebo není-li přes výzvu zaplacena vyžádaná záloha soud i za situace, kdy složitel věc do úschovy soudu nesloží nezastavuje řízení, nýbrž usnesením návrh složitele „věcně“ zamítne.

Z uvedeného plyne, že není-li existence předmětu úschovy a její složení u soudu procesní podmínkou toho, aby soud mohl ve smyslu § 103 a 104 odst. 1 o. s. ř. jednat a rozhodnout o návrhu složitele (neboť absence složení věci do úschovy nebrání vydání věcného rozhodnutí o zamítnutí návrhu), tím méně může být (ve smyslu argumentu logického výkladu a maiori ad minus) podmínkou pro pozdější rozhodnutí o návrhu některého z účastníků, jímž se následně dožaduje podle § 298 z. ř. s. vydání předmětu úschovy.

Z důvodů, jež budou uvedeny dále, nešlo současně ani o případ, kdy by „odpadl důvod pro další vedení řízení“ ve smyslu § 16 z. ř. s. Měly-li soudy nižších stupňů v projednávané věci za to, že návrhu přihlašovatele – hlavního města Prahy – nelze vyhovět z důvodu, že požadovaný předmět úschovy (jeho část) byla vydána již dříve jiné osobě, neměl přikročit k zastavení řízení, nýbrž měl v logice výše nastíněných úvah podaný návrh („věcně“) zamítnout. Již jen z tohoto důvodu napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) správné není. Nejvyšší soud však nesdílí názor, že za výše popsaného skutkového stavu bylo možno návrh na vydání předmětu úschovy zamítnout jen proto, že soud v rozhodné době předmětem úschovy nedisponoval.

V soudní praxi není pochyb o tom, že řízení o úschově je zvláštním druhem řízení, tradičně vnímaným jako řízení nesporné, přestože jeho účastníci ve stádiu, v němž se rozhoduje o vydání úschovy, mají často protichůdné zájmy. Podstatným rysem řízení o úschovách je současně i to, že jde o řízení přísně formální. Soud se při rozhodování o přijetí tvrzeně dlužného plnění do své úschovy nezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou s důvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotném právu.

Odlišná situace nastává v případě úschovy věci, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, která se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje (odpadá tak první fáze úschovního řízení), o vydání takové úschovy se však rozhoduje již v režimu ustanovení § 298 a násl. z. ř. s.

 Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává, zda existuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byl důvodem takového plnění. Stejně tak, nejsou-li splněny podmínky pro vydání úschovy stanovené v § 298 z. ř. s., soud v řízení o úschovách neposuzuje mezi účastníky sporné otázky; toliko vyčká rozhodnutí soudu ve sporném řízení (§ 299 z. ř. s.).

Současně platí, že jakmile usnesení o přijetí věci do úschovy nabude právní moci, nemůže již složitel vzít zpět svůj návrh na zahájení úschovního řízení a nabylo-li usnesení o přijetí depozita do úschovy právní moci, završuje se tím první fáze řízení, přičemž soud je dále povinen ve všech případech (v rámci tzv. druhé fáze) z povinnosti úřední obligatorně usnesením rozhodnout o dalším osudu úschovy, a to tak, že na základě podané žádosti předmět úschovy buď vydá (vrátí) složiteli (za podmínek § 298 odst. 3 písm. a) až c) z. ř. s.), popř. ukáže-li se dodatečně, že důvody pro přijetí věci do úschovy dány nebyly   nebo jej vydá příjemci (§ 298 odst. 1 a 2 z. ř. s.) či přihlašovateli (§ 298 odst. 4 o. s. ř.), a není-li dán k vydání úschovy zákonem předjímaný souhlas jiného účastníka úschovního řízení, vydá soud usnesením úschovu na základě žádosti osobě, která se ve sporném řízení domohla vydání pravomocného rozsudku nahrazujícího souhlas s vydáním, předmětu úschovy (§ 299 z. ř. s.). Ve všech ostatních případech (nestanoví-li zákon výjimečně jinak, viz § 300 z. ř. s.) se postupuje u tzv. nevydaných úschov podle ustanovení § 301 z. ř. s. a po marném uplynutí ediktální lhůty, jíž soud stanoví usnesením, nevydaná úschova připadá (tzv. ex lege) státu a současně s tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 302 z. ř. s.).

Ze smyslu právní úpravy i systematiky zákona tak nepochybně plyne, že soud v řízení o úschově je povinen postupovat tak, aby bylo dosaženo vlastního účelu úschovního řízení, a tedy aby nejprve bylo rozhodnuto, zda jsou splněny podmínky pro přijetí úschovy a následně musí být najisto postaveno, komu bude předmět úschovy vydán. Řečeno jinak: soud v řízení o úschově buď usnesením vydá (vrátí) podle § 298 až 299 z. ř. s. předmět přijaté úschovy některému z účastníků nebo úschova připadne státu podle § 301 odst. 3 z. ř. s., čemuž ovšem předchází povinnost vydat usnesení (edikt) na základě § 301 odst. 1 o. s. ř. Z ukázaného je zřejmé, že naopak nelze zastavit řízení o úschově jen proto, že soud z jakékoliv příčiny není schopen fakticky úschovu oprávněné osobě vydat; je přitom vcelku nerozhodné, je-li plnění složené do soudní úschovy věcí genericky či individuálně určenou. V projednávané věci přitom dosud nebylo rozhodnuto, o tom, komu bude částka 579 392,10 Kč ze soudní úschovy vydána (po zrušení předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů dovolacím soudem).

K řešené problematice lze doplnit, že si lze představit i situaci, kdy okolnost, pro níž nelze věc v úschově vydat, nastane až po právní moci usnesení o vydání úschovy, avšak ještě před jejím faktickým vrácením osobě určené usnesením soudu. I v takovém případě by nepochybně trvala povinnost soudu vydat úschovu, popř. poskytnout náhradu škody. Nastalý stav lze připodobnit k situaci, kdy soudní exekutor vyplatí vymožené plnění neoprávněné osobě, přesto však ani taková okolnost není na překážku pozdějšímu vydání rozvrhového usnesení, jímž se ono dříve získané plnění (třebas není fakticky k dispozici) musí rozvrhnout a následně též vyplatit mezi jednotlivé věřitele   a ten, komu mělo být plněno, má i v popisovaném případě nepochybně právo na to, aby bylo exekuční řízení dokončeno vydáním rozvrhového usnesení a není-li mu (až na jeho základě) přiznaná částka vyplacena, má též právo na náhradu škody.

Odtud plyne, že pouhá skutečnost, že soud (jím určený schovatel) již nemá předmět úschovy k dispozici [např. v důsledku jejího zničení, ztráty či zašantročení, odcizení, nemožnosti plnění schovatelem apod.] nemá na potřebu rozhodnutí o tom, komu má být předmět úschovy vydán (komu svědčí právo na jeho vydání) žádný vliv. Srovnatelná situace nastává, jestliže soud depozitum vydal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost jako nesprávné v předepsaném řízení zrušeno, jiné osobě, neboť ani taková okolnost není na překážku obligatorní potřebě dokončení řízení o úschově.

S ohledem na předmět dovolacího řízení lze doplnit, že složitel, kterému bylo vráceno plnění (jeho část) na základě později zrušeného rozhodnutí by měl z důvodu, že právní důvod takového plnění odpadl (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z.), vrátit získané bezdůvodné obohacení ochuzenému (jímž je stát jednající prostřednictvím soudu prvního stupně /orgánu jeho státní správy/ jako příslušné organizační složky). Poklud by složitel státu bezdůvodné obohacení nevydal, nelze ani uvažovat o tom, že by prostřednictvím řízení o úschově mohlo dojít hmotněprávně k zániku jeho závazku vůči přihlašovateli. Faktické vrácení bezdůvodného obohacení z výše vyložených důvodů nepředstavuje podmínku pro další pokračování řízení o úschově. V této fázi řízení je pak zjevně předčasné se zabývat otázkami souvisejícími s možným nevyplacením předmětu úschovy oprávněné osobě, neboť s ohledem na právě řečené není jisté, zda taková skutečnost vůbec nastane.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.

4.

21 Cdo 886/2023

20.12.2023

Bezprávní výhružka

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že má-li právní (pracovněprávní) jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle zde není projevem přání jednajícího účastníka (pracovně)právního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu). Právní jednání zde sice vzniká (stává se existujícím, perfektním), avšak v důsledku psychického donucení je neplatné.

Naproti tomu fyzické násilí (fyzické donucení, vis absoluta), při němž se v právním jednání neprojevuje vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, způsobuje, že právní jednání vůbec nevznikne, stává se zdánlivým, neboť zde chybí vůle jako jeden z pojmových znaků právního jednání.

Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný.

O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal).

Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým.

Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem; tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě.

Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby. K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však tyto závěry na své aktuálnosti nijak nepozbyly a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014.

Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. a jeho dikce „má právo namítnout neplatnost právního jednání“ vyplývá, že občanský zákoník spojuje s bezprávnou výhrůžkou následek v podobě relativní neplatnosti právního (pracovněprávního) jednání; zde došlo ke změně oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, která s nesvobodou vůle (tedy i s bezprávnou výhrůžkou) spojovala absolutní neplatnost pracovněprávního úkonu [srov. § 19 písm. a) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013].

Nová právní úprava vychází z předpokladu, že ten, kdo byl k právnímu jednání donucen, může mít (z různých důvodů) zájem na zachování jeho právních účinků, a ponechává proto na jeho vůli, zda bude následky právního jednání i přes jeho vady vázán, a vrací se tak – jak vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl) a ponechává námitku neplatnosti právního jednání na vůli osoby jednající pod donucením, neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké.

Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, že se právní jednání považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnosti právního jednání nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platné právní jednání; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního jednání s účinky ex tunc (od počátku).

Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu byla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V projednávané věci žalobkyně poukazovala na okolnosti uzavření dohod s tím, že na ni měl žalovaný vyvíjet nátlak, držet ji v izolaci a vyhrožovat jí trestním stíháním. Z výslechu svědka J. F. bylo soudem prvního stupně (mimo jiné) „zjištěno“, že svědek se domnívá, že po telefonickém rozhovoru žalobkyně nechtěla podepsat „uznání škody“, a že s žalobkyní se jednalo tak, že „buď se bude chtít dohodnout na skončení pracovního poměru, nebo se na ni podá trestní oznámení“ (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Žalobkyně pak při svém výslechu uvedla, že jí „vyhrožovali, že si půjde sednout a že půjde na kriminálku“ a že jí pořád dokola měli opakovat, že „dokud nepodepíše, že půjde do vězení, že neuvidí malého“ (srov. bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku s uvedenými námitkami žalobkyně týkajícími se nedostatku svobody její vůle nevypořádal.

Odvolací soud pak ve vztahu k těmto námitkám v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „jak již odvolací soud uvedl v předchozím rozhodnutí po provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie Mgr. Václavy Tylové, předloženého soudu prvního stupně, znalkyně vycházela výhradně z tvrzení žalobkyně“, že „jiným způsobem žalobkyně tvrzený nátlak na její osobu neprokazovala“ a že „upozornění na hrozbu trestního stíhání nelze považovat za bezprávní výhrůžku a především odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za podstatné, že podpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně ověřeny na Městském úřadě Stod.“

Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že soudy v projednávané věci nevzaly v potaz (výše uvedenou) judikaturu dovolacího soudu vztahující se k bezprávným výhrůžkám. Soud prvního stupně se námitkami žalobkyně vztahujícími se k (jí tvrzené) nesvobodě její vůle při uzavírání předmětných smluv (dohod) nezabýval vůbec, odvolací soud pak v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze paušální závěr, že „upozornění na hrozbu trestního stíhání nelze považovat za bezprávní výhrůžku“, aniž by se vypořádal s výše uvedeným judikaturním závěrem, že o bezprávnou výhrůžku jde i tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu vyhrožuje, že oznámí jeho trestný čin, neučiní-li toto příslušné právní jednání). Nepřihlédl přitom řádně ke všem okolnostem případu [např. k žalobkyní namítané délce jednání mezi žalobkyní a žalovaným, které podpisu předmětných dohod (smluv) předcházelo, a k dalším okolnostem tohoto jednání popisovaným vyslechnutými svědky] a za „podstatnou“ z tohoto pohledu naopak považoval skutečnost, že podpisy žalobkyně na obou dohodách byly úředně ověřeny na Městském úřadě Stod, která však (sama o sobě) nevylučuje možnost, že žalobkyně byla k těmto právním jednáním donucena (např. právě bezprávnou výhrůžkou). Posouzení otázky svobody vůle žalobkyně je tak ze strany odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Závěr odvolacího soudu, že předmětná právní jednání nejsou neplatná podle § 587 odst. 1 o. z., proto (pro svou předčasnost) nemůže obstát.

5.

22 Cdo 2399/2023

29.11.2023

Předkupní právo

Koupěchtivý

Odborná literatura se shoduje, že náležitostí nabídky podle § 2147 odst. 1 o. z. je i osoba koupěchtivého.. I podle osoby koupěchtivého je totiž možno zkoumat podstatné podmínky kupní smlouvy, do které má předkupník vstoupit, zejména i že jde o kupní smlouvu vážnou. Tyto názory dovolací soud sdílí.

Smyslem zákonné úpravy § 2148 odst. 1 o. z. je dosáhnout toho, aby v případě řádného postupu spočívajícího v nabídce předkupníkovi bylo v relativně krátké zákonné lhůtě na tuto nabídku reagováno zaplacením kupní ceny ze strany předkupníka pod sankcí zániku předkupního práva. Ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu Československé republiky bylo dovozeno, že nebyla-li však učiněna původní nabídka oprávněnému z předkupního práva způsobem řádným (mj. i včetně uvedení osoby koupěchtivého), běží lhůta k zaplacení kupní ceny ode dne, kdy se oprávněný jiným způsobem dověděl o obsahu kupní smlouvy s osobou třetí, ledaže by se předkupník s neúplnou nabídkou spokojil.

Soudy v řešené věci zjistily, že nabídka V. T. k uplatnění předkupního práva žalobce neobsahovala identifikaci žalovaných jako koupěchtivých. Z okolností řešené věci ani neplyne, že by se žalobce jako předkupník s takovou nabídkou spokojil, pročež byla neúplná. Učinily však závěr, že se původně neúplná nabídka stala úplnou, a to nejpozději vkladem vlastnického práva žalovaných ke kupovanému spoluvlastnickému podílu do katastru nemovitostí. Z katastru nemovitostí totiž žalobce mohl osoby koupěchtivých zjistit. Na okamžik vkladu pak vázaly počátek plynutí zákonné lhůty k zaplacení kupní ceny předkupníkem.

S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Uvedený závěr odvolacího soudu totiž není nijak blíže odůvodněn, jedná se spíše jen o pouhé konstatování takového závěru. Dovolací soud tak fakticky nemá možnost závěry odvolacího soudu v daném ohledu přezkoumat.

Usuzoval-li snad odvolací soud na uvedený závěr z formulace § 980 odst. 1 věty první o. z., byť to z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, podle které je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, pak ani s takovým eventuálním závěrem dovolací soud nesouhlasí. Důsledkem všeobecné přístupnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu je to, že každý má objektivní možnost se s nimi seznámit.

Vychází se tedy z principu, že kdo právně jedná ohledně věci zapsané ve veřejném seznamu, může a má si ve veřejném seznamu ověřit aktuální zapsaný stav, pokud jde o práva k věci. Pokud tak neučiní nebo pokud ignoruje zapsané údaje, pak mu zejména nesvědčí domněnka dobré víry podle § 7 a § 984 o. z. O takový případ však v dané věci nešlo. Žalobce totiž nejednal aktivním jednáním ve vztahu k věci zapsané ve veřejném seznamu, ale očekával splnění zákonné povinnosti povinným z předkupního práva. Úprava § 980 odst. 1 věty první o. z. zcela nepochybně nemá nahrazovat porušení právních povinností formulovaných občanským zákoníkem, a to způsobem, který by důsledky porušení přenášel právě na tu stranu, která se žádného porušení povinností nedopustila.

Dovolací soud dále dodává, že byla-li podle závěrů odvolacího soudu lhůta k uplatnění nároku z předkupního práva byla svým počátkem vázána až na okamžik, ve kterém povinný dlužník přestal být vlastníkem převáděného spoluvlastnického podílu, a jeho nabyvateli se stali koupěchtiví, odvolací soud nijak nevysvětlil, jak mohl být nárok z předkupního práva realizován povinným dlužníkem V. T. Lhůta k využití nabídky z předkupního práva totiž svou podstatou primárně směřuje k tomu, aby ji oprávněný z předkupního práva mohl zaplacením využít vůči povinnému z předkupního práva. Sám odvolací soud však výslovně naznačuje, že první den pro využití takové nabídky vztahuje až k okamžiku, kdy povinný vlastníkem přestal být.

6.

27 ICdo 65/2023

19.12.2023

Likvidace

Jak závěr o omezení právní osobnosti právnické osoby v likvidaci, tak i závěr o omezení všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, by ve svých důsledcích znamenaly zásadní zásah do právní sféry právnické osoby v likvidaci i do postavení třetích osob. Z tohoto důvodu by měly ze zákona (vyloženého v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 2 o. z.) jasně a nezpochybitelně vyplývat. Jazykový, historický ani systematický výklad však k žádnému z těchto závěrů jednoznačně nevedou. Smyslu a účelu příkazu uvedeného v § 196 odst. 1 o. z., jímž je řádné provedení likvidace právnické osoby bez zbytečných průtahů, lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dosáhnout níže uvedenými (ve vztahu k právní sféře právnické osoby v likvidaci a působnosti likvidátora jako jejího orgánu, jakož i ke třetím osobám méně invazivními) prostředky.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 196 odst. 1 o. z. neomezuje právní osobnost právnické osoby v likvidaci ani neupravuje výjimku ze všeobecného zástupčího oprávnění likvidátora, nýbrž (pouze) ukládá likvidátorovi, aby jeho činnost směřovala výhradně k naplnění účelu likvidace, tj. ke zpeněžení majetku zrušené právnické osoby, k vyrovnání dluhů věřitelům a k vyplacení likvidačního zůstatku osobám oprávněným podle zákona, nestanoví-li zákon jinak (srov. např. § 200 o. z.). Konkretizuje tak (obecnou) povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře, která je upravena v § 159 odst. 1 o. z.

Poruší-li likvidátor povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře právě tím, že jeho činnost nesměřuje k naplnění účelu likvidace, nýbrž k pokračování činnosti právnické osoby (k naplnění účelu, pro který byla založena), odpovídá právnické osobě za škodu tím způsobenou, popř. ručí za její dluhy podle § 159 odst. 3 o. z. Porušení této povinnosti navíc může vést k odvolání likvidátora buď příslušným orgánem právnické osoby, který jej do funkce povolal, anebo rozhodnutím soudu podle § 191 odst. 2 o. z.

Lze proto shrnout, že právnickou osobu zavazuje i takové právní jednání uskutečněné likvidátorem, které nesleduje naplnění účelu likvidace. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně jednáním likvidátora vázána, je tak – ve výsledku – správný.

7.

33 Cdo 1679/2023

18.12.2023

Smlouva o příkazu

Dovezený auto

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Po doplnění a upřesnění žalobcova tvrzení vyšel odvolací soud z toho, že na doporučení B. P. vyhledal 14. 3. 2021 žalovaného, protože byl informován, že by mu mohl obstarat automobil výrobní značky a typu, o který měl zájem. Po osobním jednání žalovaného pověřil, aby mu takové vozidlo z veřejné nabídky na internetu vyhledal a poslal jeho fotografie.

Žalovaný zadání splnil a žalobce mu prostřednictvím elektronické komunikace přes aplikaci WhatsApp sdělil: „Beru ho“. Současně ho pověřil, aby mu vybraný automobil přivezl z ciziny a na účet mu poslal peníze na úhradu kupní ceny. V noci 14. 3. 2021 odjel žalovaný do Německa, kde vůz prohlédl, zaplatil hotově cenu a s německými registračními značkami převezl na vleku do České republiky. Převozní značky ani dočasné povinné pojištění proto nepotřeboval. Dne 19. 3. 2021 předal vozidlo (s německými registračními značkami) žalobci, který jej převzal. Zápis vozidla do registru silničních vozidel žalovaný zajistil 23. 3. 2021. Dopisem z 1. 10. 2021 žalobce z důvodu vad vozidla odstoupil od smlouvy a žalovaného vyzval k vrácení 211.000 Kč.

V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace.

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013), k tomu uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení. (…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v § 266)“. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednání zohlednil úmysl smluvních stran. Žalobce věděl, že žalovaný k prodeji své vozidlo nenabízí, byl-li v intencích jeho pokynů pověřen jen výběrem, resp. uskutečněním kroků k tomu, aby vytipované vozidlo pro něho získal (koupil) a přivezl z ciziny, a vůlí žalovaného, který příkaz přijal, bylo obstarat záležitost podle žalobcových pokynů.

Smluvní ujednání vyložil odvolací soud v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z. i s interpretačními zásadami, které již dříve formuloval Ústavní soud.

Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že smlouvu příkazní podle § 2430 o. z. lze charakterizovat jako smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli smlouvu o výsledku a z této podstaty je nezbytné vycházet. Příkazní smlouva tedy umožňuje příkazci, aby určitou záležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil k obstarání příkazníkovi. To se jeví zvlášť praktické v případech, kdy příkazce není, na rozdíl od příkazníka, nadán znalostmi nebo schopnostmi potřebnými k obstarání záležitosti, a má tak možnost příkazníkovu kvalifikaci ke splnění příkazu využít.

Příkaz bývá realizován formou přímého nebo nepřímého zastoupení příkazce příkazníkem. Přímé zastoupení znamená jednání jménem a na účet příkazce s tím, že zástupčí oprávnění bývá navenek typicky demonstrováno plnou mocí, kdežto v případě nepřímého zastoupení jedná příkazník vlastním jménem na účet příkazce. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétní individualizace.

K výhradám, které jsou obsahem otázek formulovaných v dovolání, dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že jsou vystavěny na jiných než dokazováním zjištěných skutkových okolnostech, případně že nejde o otázky, na nichž odvolací soud své právní hodnocení skutkového stavu založil.

Neobstojí ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Takovým je rozhodnutí „které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně“. V projednávaném případě všechny skutečnosti, ze kterých při svém právním posouzení věci odvolací soud vyšel, byly žalobci známy. Skutkově se odvolací soud od soudu prvního stupně nijak neodchýlil, odlišné bylo pouze jeho právní posouzení, resp. kvalifikace právního jednání smluvních stran.

8.

21 Cdo 148/2023

19.12.2023

Odpovědnost zaměstnance

Okrádání úředníka dávky

 

Jestliže žalovaná jako zaměstnankyně žalobce bez vědomí zdravotně či tělesně postižených osob jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly žalobcem schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, je nepochybné, že tím nesledovala z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně „vlastní prospěch“, a že tedy touto majetkovou trestnou činností spáchanou v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele vybočila z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním). Okolnost, že touto činností porušila (také) své povinnosti z pracovního poměru úředníka, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaná jednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla (měla vzniknout) škoda, nesledovala plnění pracovních úkolů, ale jen „svoje zájmy“, a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Odvolací soud proto důvodně dovodil, že „v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku“.

Předpokladem pro vznik občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák., podle něhož je třeba – vzhledem k tomu, kdy se žalovaná dopustila jednání, v němž je spatřováno porušení jejích povinností stanovených právními předpisy (srov. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – projednávanou věc i v současné době posuzovat, je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně škůdce, které se předpokládá (presumuje). Škůdce se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodu nezavinil.

Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti podle ustanovení § 420 obč. zák., se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. O porušení právní povinnosti jde tehdy, jedná-li škůdce (v podobě konání nebo opomenutí) v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy nebo na základě jiných právních skutečností. Porušení právní povinnosti škůdcem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda ho škůdce chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah škůdce ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil svou právní povinnost, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.

Žalobci lze přisvědčit, že mu vznikla újma (že došlo ke zmenšení jeho majetku) tím, že na základě platebního výměru Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj zaplatil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a je rovněž nepochybné, že žalovaná svým jednáním, kterým se dopustila trestného činu, též porušila své povinnosti úředníka uvedené v ustanoveních § 16 odst. 1 písm. b), c), h) a odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Za tohoto stavu je pro posouzení věci dále významné, zda byl splněn další z předpokladů občanskoprávní (obecné) odpovědnosti za škodu, tj. příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a zjištěným porušením právní povinnosti.

O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce (následkem porušení jeho právní povinnosti). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo (conditio sine qua non). Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, nebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující.

Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti (poznatků) adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události.

 Teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání.

Škoda vzniklá žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je následkem protiprávního úkonu žalované (následkem porušení jejích právních povinností), neboť bez protiprávního jednání žalované by ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit penále nedošlo (kdyby žalovaná – jak výstižně uvedl soud prvního stupně – nepáchala trestnou činnost, nebyl by žalobce povinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a nedošlo by ani k vyměření penále). Podvodné jednání žalované cíleně směřující k neoprávněnému použití (zneužití) prostředků poskytnutých žalobci ze státního rozpočtu na dávky sociální péče je adekvátní příčinou vzniku povinnosti (žalovanou podvedeného) žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, neboť tento škodní následek byl vzhledem k jednoznačnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), objektivně předvídatelný.

Z ustanovení § 44a odst. 7 věty první a druhé zákona o rozpočtových pravidlech totiž vyplývá, že za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně [tímto porušením je mimo jiné neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu jejich příjemcem – srov. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] podle § 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu, a že penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle § 44a odst. 5 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.

Z uvedeného vyplývá, že příčinou vzniku povinnosti žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo protiprávní jednání žalované a nikoliv jednání žalobce spočívající podle dovolatelky v „zanedbání činnosti“ tím, že žalobce „nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky“ [podle skutkových zjištění odvolacího soudu, ze kterých dovolací soud při právním přezkumu v dovolacím řízení vychází (musí vycházet), měl žalobce naopak řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců].

Za správný však již nelze považovat závěr soudů, že příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a zjištěným porušením právních povinností žalované byla dána po celé období prodlení od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015. Soudy nevzaly náležitě v úvahu, že od doby, kdy protiprávní jednání žalované mající za následek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo (žalobce uvedl v žalobě, že k odhalení trestné činnosti žalované došlo „v závěru roku 2013“), již bylo na žalobci, aby prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu (a to i bez jím vydaného platebního výměru) splnil svou povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu v částce, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena [srov. § 44a odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech]. Jestliže by tak bezodkladně učinil, k dalšímu prodlení s odvodem by již nedocházelo a žalobce by za dobu následující po provedení odvodu penále zaplatit nemusel.

Protože tím vstoupila do děje jiná, na jednání žalované nezávislá skutečnost, která byla pro vznik škody spočívající v zaplacení penále za následující další prodlení rozhodující, je na místě závěr, že mezi porušením právních povinností žalované a částí škody vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení, k němuž došlo poté, kdy protiprávní jednání žalované vyšlo u žalobce najevo, není příčinná souvislost.

 
×