Právní věta

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu.

Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty. Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání. V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře.

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu ustanovení § 2994 o. z. jest (se zřetelem na jeho smysl a jím sledovaný účel) nutno vztáhnout jak na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, tak i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu.

V posuzované věci není sporu v tom, že žalovaná (dovolatelka) předmětné pozemky do okamžiku jejich nabytí žalobkyní užívala (a požívala) na základě podnájemní smlouvy uzavřené se společností RYBRATEX s. r. o., která do stejného okamžiku s těmito nemovitostmi disponovala na základě smlouvy nájemní uzavřené s tehdejší vlastnicí, a že po tomto okamžiku dovolatelce právní titul k užívání (požívání) předmětných pozemků nesvědčil [závěr o zániku nájemního práva, v dražební vyhlášce neuvedeného (§ 336l odst. 5 o. s. ř.), potažmo podnájmu (§ 2277 o. z.) není ani dovolatelkou nikterak zpochybňován].

Z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níž se Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemíní odchýlit) pak vyplývá, že zjištěné okolnosti o přenechání věci do užívání jinému naplňují hypotézu ustanovení § 2994 o. z., podle níž vlastník, resp. spoluvlastník, může po uživateli (poživateli) úspěšně požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za podmínky, není-li uživatel (poživatel) v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala k užívání (požívání), měla oprávnění věcí disponovat.

Soudem prvního stupně výslovně uvedený závěr, že „pro tento spor není rozhodné, zda žalovaný byl v dobré víře ohledně trvání podnájemní smlouvy“ (…), doplněný mimo jiné tím, že „není právně významné, že žalovaný za předmětné pozemky zaplatit nájemné na rok 2015 nájemci – společnosti RYBRATEX s. r. o.“ (namísto žalobkyni), který odvolací soud tacitně převzal, aniž by se sám zabýval otázkou dobré víry žalované ohledně trvání dispozičního práva naposled uvedené obchodní společnosti (coby nájemkyně), jež mu dala věc do užívání, ve světle výše uvedeného neobstojí.

K argumentaci žalobkyně obsažené v jejím vyjádření k dovolání, že dobrá víra dovolatelky byla v řízení posouzena a vyloučena, sluší se uvést následující. Dovolatelka se ve svém dovolání relevantně vyhradila proti kategoricky formulovanému závěru soudu prvního stupně, který k její dobré víře konstatoval tolik, že pro tento spor není rozhodné, zda byla v dobré víře ohledně trvání podnájemní smlouvy. Pokud soud prvního stupně následně (pohříchu ve stejném odstavci odůvodnění) zmínil „formální“ publicitu veřejného seznamu, z čehož dovodil, že „dovolatelku neomlouvá neznalost zapsaného stavu v katastru nemovitostí“, jde zjevně o argument vysvětlující jeho názor, že žalobkyně neměla povinnost oznamovat dovolatelce změnu vlastnictví předmětných pozemků. V této souvislosti sluší se uvést, že z důvodů, které dovolatelka (byť nad rámec řádně formulovaných dovolacích otázek) uvádí, by ani její znalost změn zápisu v katastru nemovitostí její dobrou víru nevylučovala. Změna vlastnictví totiž zásadně zánik nájmu, a tudíž ani podnájmu, nevyvolává (srov. § 2221 o. z.).

Interpretace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterou předkládá žalobkyně, je tudíž disfunkční i po stránce právní. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud se (nad rámec aprobace závěrů soudu prvního stupně) otázce posouzení dobré víry dovolatelky v dovoláním napadeném rozsudku nevěnoval vůbec. Zmiňuje-li žalobkyně skutečnost, že vlastnické právo k předmětným pozemkům získala originárně, a od okamžiku tohoto nabytí nesvědčily práva k předmětným pozemkům ani společnosti RYBRATEX s. r. o. z nájemní smlouvy, ani dovolatelce ze smlouvy podnájemní, nemění daná okolnost nic na tom, že užívání předmětných pozemků dovolatelkou se i nadále odvíjelo od souhlasu společnosti RYBRATEX s. r. o., ledaže žalovaná nebyla v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně společnosti RYBRATEX s. r. o. jakožto subjektu, který jí věc do užívání dal.

Jelikož se soudy nižších stupňů bez zdůvodnění nezabývaly aplikací § 2994 o. z., ačkoliv dovolatelce (i při nedostatku procesní aktivity stran v řízení) svědčila vyvratitelná domněnka dobré víry ve smyslu § 7 o. z., je jimi provedené právní zhodnocení dané věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Závěr, že se žalobkyně coby vlastník předmětných pozemků může domáhat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejich neoprávněným užíváním přímo vůči žalované (učiněný bez posouzení dobré víry žalované) je tak přinejmenším předčasný.

Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je založena na tom, že jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu nevyžaduje porušení právní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu dopravní činnosti či k tomu využívaných zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv. odpovědnost za výsledek).

Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§ 2927 odst. 2 o. z.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí.

Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.

Liberační důvod je definován v § 2927 odst. 2 větě druhé o. z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze po provozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravní činnosti. Jeho použití je však omezeno podmínkou věty první tohoto ustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolností nemající původ v provozu dopravy či vozidla. Pod poněkud nejasný pojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují) zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté, technický stav dopravního prostředku.

Naopak za okolnosti nemající původ v provozu (a tedy umožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy. Tato judikatura vztahující se k ustanovením § 427 a § 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012, je s ohledem na prakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná. Přesto zůstává uvedený pojem okolností majících a nemajících původ v provozu nevyjasněný zejména proto, že judikaturou podávaný příkladmý výčet pokrývá jen některé z nich a ani rozlišení na vnitřní a vnější okolnosti není dostatečně přesné k vystižení podstaty problému.

Z povahy věci je zřejmé, že okolnosti mající původ v provozu mohou tvořit pouze podmnožinu případů, v nichž byla škoda vyvolána zvláštními vlastnostmi provozu dopravy či vozidla; jinak by vymezení, kdy lze liberovat a kdy nikoliv, postrádalo rozlišovací schopnost, případně by bylo obsoletním, jestliže by se oba pojmy shodovaly.

Rozlišení okolností vylučujících liberaci na vlivy působící zevnitř vozidla a zvenčí k vysvětlení pojmů nepřispívá, protože dosavadní judikatura popisuje některé jevy, které lze podřadit každé z těchto složek. Je tedy zřejmé, že není významné, odkud tyto okolnosti působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem se projevily vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice či organizačním opatřením) tak, že vyvolaly škodlivé působení zvláštních vlastností provozu.

Jinými slovy nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolala zvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), a pouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původ přímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnosti jiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přichází v úvahu).

Pojem okolností, které nemají původ v provozu, tak naplňují pouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silou či způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahy dopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifických okolností) nedošlo. Přes odlišnou formulaci je zde obdoba s liberačním důvodem formulovaným slovy „ledaže by ke škodě došlo i jinak“ u jiných skutkových podstat objektivní odpovědnosti (srov. zejména § 2944 nebo § 2946 odst. 2 o. z.), který počítá s tím, že vnější síla převládla při škodní události natolik, že zvlášť kvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost je v porovnání s ní bez podstatného významu.

V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku to znamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízení jejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmově nikoliv prostorově) natolik silnou, že převládla nad vlastnostmi provozu a převažujícím způsobem zapříčinila negativní dopad zvláštních vlastností spojených s dopravní činností. Při vědomí jisté nedokonalosti příkladmých výčtů považuje dovolací soud za vhodné označit za ně zejména živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem).

Pouze v případě takových a jim podobných okolností může se provozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla.

V poměrech posuzované věci se z toho podává, že ze zjištěného skutkového stavu (jeho správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci) nevyplývají ohledně průběhu škodní události žádné okolnosti nemající původ v provozu, neboť dovolatelka upadla při běžném jízdním manévru rozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typické pro provoz tramvaje (zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace), nikoliv vně provozu stojící okolnosti, které by do nich zasáhly převažující měrou. Již tím je tedy uplatnění liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z. vyloučeno a nebylo namístě zkoumat, zda takovému působení vozidla dovnitř na cestující mohl jeho provozovatel zabránit vynaložením veškerého úsilí, které lze po něm požadovat.

Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě.

ádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě.

Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdce povinen.

Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o. z.).

Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen, nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o. z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 o. z.).

Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství).

V projednávané věci odvolací soud při určení výše peněžité náhrady respektoval výše citované judikaturní závěry potud, uvedl-li, že primárním vodítkem pro stanovení výše peněžité náhrady škody je výše nákladů, které jsou nutné k tomu, aby odškodnění bylo provedeno uvedením věci v předešlý stav, a že žalovaná byla povinna plnit do výše nákladů, které by byly vynaloženy na opravu vozidla, to vše v situaci, kdy podle závěrů znalce, z nichž odvolací soud vycházel, byla oprava vozidla po jeho poškození pádem z heveru vhodná, snadná a ekonomicky rentabilní, tj. kdy výše nákladů na opravu – byť konkrétně ve skutkových zjištěních soudu neuvedená – byla nižší než obvyklá cena vozidla před poškozením, a uvedení vozidla do předešlého stavu opravou tedy bylo dobře možné.

Pokud žalobkyně zvolila způsob náhrady škody v penězích a nepožadovala po žalované, aby svou činností nastolila faktický stav odpovídající tomu, jaký by byl, pokud by nedošlo ke škodní události, pak i poskytnutí peněžitého plnění odpovídajícího nákladům, které je třeba vynaložit žalobkyní na uvedení vozidla do stavu před poškozením (včetně částky odpovídající případnému rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, kterou dojde k obnovení jeho technických parametrů, funkčnosti a použitelnosti) bylo způsobilé v takové situaci přivodit žalobkyni plnou kompenzaci její majetkové újmy.

Výši peněžní náhrady škody však odvolací soud již podle těchto závěrů následně neurčil, neboť přihlédl k tomu, že žalovaná v mezidobí vozidlo sama opravila, a takto provedenou opravu nesprávně považoval za řádné (částečné) plnění uvedením do předešlého stavu, aniž zohlednil, že oprava byla žalovanou provedena přes nesouhlas žalobkyně, která požadovala finanční náhradu, a nikoliv uvedení vozidla žalovanou do předešlého stavu.

Požadavek žalobkyně na peněžitou náhradu a její nesouhlas s provedením opravy vozidla žalovanou přitom zjevně nebyl pouze šikanózním výkonem práva, pokud ze skutkových zjištění vyplývalo, že k poškození vozidla žalovanou došlo v souvislosti s jeho předchozí menší opravou, kterou žalovaná pro žalobkyni prováděla. Žalobkyně tedy nemusela mít zájem na tom, aby uvedení vozidla do předešlého stavu další opravou provedla právě žalovaná. Opravu vozidla žalovanou v této situaci nebylo lze posoudit jako řádné plnění její povinnosti k náhradě škody způsobem požadovaným žalobkyní, nýbrž jako plnění jiné, které nemělo vliv na zánik (či snížení) povinnosti žalované k náhradě škody v penězích. Právní posouzení věci odvolací soudem je proto nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému nesprávnému právnímu posouzení odvolací soud již nezkoumal, jaké náklady (v jaké konkrétní výši) byly potřebné k tomu, aby si žalobkyně jako poškozená uvedla věc do stavu před poškozením. Nezjišťoval tedy, jaká konkrétní částka odpovídá výši peněžité náhrady podle § 2969 odst. 1 o. z., kterou je povinna žalobkyně poskytnout žalované v souvislosti s poškozením vozidla způsobeným jeho pádem z heveru.

Odvolací soud pochybil též tím, že v důsledku svého nesprávného právního posouzení jednání žalované, kterým provedla opravu vozidla přes nesouhlas žalobkyně, jako řádného plnění, již nevěnoval relevantní pozornost tomu, že žalobkyně i v tomto jednání žalované (vedle jednání spočívajícího v poškození vozidla pádem z heveru), které přistoupilo k původnímu škodnímu jednání, od počátku řízení spatřovala protiprávnost a příčinu vzniku škody, jejíž náhradu požadovala ve výši 150 000 Kč odpovídající obvyklé ceně vozidla před poškozením (včetně argumentace, že provedením opravy mohlo dojít též ke vzniku vlastnického práva žalované k opravenému vozidlu).

Z tohoto hlediska pak odvolací soud další jednání žalované neposoudil, tj. nehodnotil, zda provedením opravy vozidla žalovanou vznikla žalobkyni nějaká další majetková újma (nebo se zvýšila majetková újma způsobená pádem vozidla z heveru) a zda došlo k naplnění předpokladů pro vznik práva žalobkyně na náhradu takové škody a v jaké výši. V tomto ohledu je jeho právní posouzení neúplné.

Při úvaze o dosahu aplikace § 11 o. z. na oblast věcných práv – v daném případě služebností – nelze v prvé řadě odhlédnout od jejich povahy a podstaty. Právní vztahy založené věcnými břemeny, nyní služebnostmi, byly vždy charakteristické dlouhodobostí jejich trvání, což je odlišuje od obligací; takto jsou pojímány také v odborné literatuře.

V právní praxi byly chápány a pojímány jako vztahy založené na „právní jistotě“ spojené s tím, že u pozemkových služebností přecházela práva a povinnosti na právní nástupce panujících a služebných věcí. Jinak řečeno, právní praxe volila tyto instituty pro uspořádání právních poměrů tam, kde upřednostnila právní jistotu a trvalost, typickou pro práva věcná, před možností rychlého a flexibilního ukončení těchto právních poměrů. Proto také speciální právní úprava zániku služebností v § 1299–1302 o. z. těmto východiskům odpovídá. To je v souladu i s tím, že těmito právními poměry byly často zajišťovány velmi důležité a zásadní právní situace účastníků smluvních stran, ve kterých dlouhodobost a právní jistota dominovaly (zajištění přístupu k nemovitostem, užívání nemovitostí, zajištění obslužnosti nemovitostí dodávkou vody apod.).

Těmto východiskům pak také odpovídá velmi rezervovaný a obezřetný přístup soudní praxe k ukončování těchto právních vztahů (či jejich zásadním změnám) jednostrannými právními jednáními, kdy se zdůrazňuje mimo jiné právě zájem některé ze smluvních stran na existenci věcného práva.

Tímto způsobem formuloval své závěry Nejvyšší soud, kdy v poměrech služebností zaujal názor, že nelze uvažovat vždy o jednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci může mít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala (např. má úplatnou povahu apod.).

Právní praxe musí být schopna reagovat na situace, kdy dochází ke změnám v nastavení práv a povinností založených smluvně či v jejich výkonu, resp. dochází k porušování práv a povinností, tak, aby dokázala rozumným způsobem uspořádat právní poměry účastníků těchto vztahů. Naproti tomu by však měla také respektovat východiska, za kterých právní vztahy ze služebností vznikly, a to tím spíše, má-li druhá smluvní strana zájem na existenci věcného práva, resp. nedochází k porušování smluvních práv a povinností ani jejich změně oproti době vzniku právního vztahu. Zásahy do takových právních poměrů by primárně měly vycházet z principu rovnosti, jehož vyjádřením jsou dvoustranná právní jednání. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že smluvní zakotvení výpovědi závazku ze služebnosti za podmínek shodných či podobných § 1999 odst. 1 o. z. je přípustné, jiná je však situace u jednostranné výpovědi ve smyslu uvedeného ustanovení.

Dovolací soud si je vědom toho, že při řešení těchto typových situací zpravidla nelze formulovat obecná, vždy použitelná pravidla, neboť je nutno zohledňovat i individuální charakteristiky jednotlivých případů.

V dané věci se tyto úvahy dovolacího soudu promítají potud, že pokud byla smlouva o zřízení služebnosti na dobu neurčitou sjednána jako úplatná, práva a povinnosti smluvních stran oproti době sjednání nedoznala změn, žalobkyně vstoupila do existujícího právního vztahu s vědomím jeho obsahu, nedochází k porušování povinností smluvních stran, pak by připuštění výpovědi závazku ze smlouvy o zřízení věcného břemene oprávněným podle § 1999 odst. 1 o. z. bylo nepřiměřeným zásahem do takto vzniklého právního vztahu a porušením základního principu, že smlouvy mají být plněny [§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.], neboť by umožnilo ukončení tohoto věcněprávního vztahu ke konci každého kalendářního čtvrtletí výpovědí, která by nemusela obsahovat žádný důvod pro takový postup.

Závěr o takovém způsobu ukončení smluvního vztahu je přijatelný v poměrech obligačního práva, které je svou povahou oproti oblasti věcných práv založeno na jiných východiscích; u závazkových právních vztahů pak musí jejich strany také počítat s flexibilnějšími možnostmi jejich ukončení, tj. i za podmínek § 1999 odst. 1 o. z.

Dovolací soud tak uzavírá, že byla-li smlouva o zřízení služebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemná práva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejich výkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tento smluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999 odst. 1 o. z.

Z ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. přitom nelze dovodit, že by podmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy v souvislosti s nepoctivým ukončením jednání o uzavření smlouvy měly být vůči obecné úpravě stanovené v § 2910 o. z. odlišné.

Rovněž právní teorie k účinné právní úpravě v tomto směru uvádí, že v předmětném ustanovení nejsou stanovena žádná zvláštní pravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Uplatní se proto obecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody, ale i ušlého zisku, limitována je však maximální výše škody. Tím je chráněn škůdce před požadavkem náhrady újmy v rozsahu, který nemohl rozumně předpokládat.

 Odpovědnost strany, která jednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu ukončila, je koncipována jako odpovědnost za vyvolání očekávání u poškozené strany, nikoliv jako odpovědnost za neuzavření smlouvy. V souladu s tím pak náhrada újmy poškozené straně cílí k uvedení v právně souladný stav, jímž je ten, kdy poškozená strana věděla, že smlouva uzavřena nebude, resp. uzavřena být nemusí, a nikoli ten, v němž by smlouva byla uzavřena, přičemž ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. představuje pouze limitaci náhrady takové škody.

Samotné neuzavření smlouvy tedy není možno ve smyslu ustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvodu ani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávním jednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání práva na náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzální nexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.

V právní teorii je zastáván i názor, podle kterého prokáže-li poškozený, že v případě absence nepoctivého jednání by k uzavření smlouvy došlo, není důvod právo na náhradu újmy v podobě ušlého zisku z neuzavřené smlouvy odmítnout. Tento názor však pomíjí, že každý může vést jednání o smlouvě svobodně a nevzniká mu odpovědnost z důvodu samotného neuzavření smlouvy (srov. § 1728 odst. 1 o. z.), nýbrž ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. se tak děje v důsledku nepoctivého způsobu vystupování strany při jednání o uzavření smlouvy. Tedy důsledkem nepoctivého jednání strany není v takovém případě neuzavření smlouvy (a tudíž ani stav, kdy by v případě poctivého jednání k uzavření smlouvy došlo), nýbrž vznik očekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde (tedy stav, kdy by v případě poctivého jednání toto očekávání druhé strany nevzniklo).

K tomu lze doplnit, že dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku navržená úprava předsmluvní odpovědnosti vychází čl. 6 až 8 akademického unifikačního projektu Code Européen des Contrats. Zde se pak předpokládá, že újma v případě nepoctivého ukončení jednání o uzavření smlouvy spočívá v nákladech, které druhé straně vznikly při jednání o uzavření smlouvy, jakož i ve ztrátě obdobných příležitostí způsobené probíhajícím jednáním (čl. 6 odst. 4).

Lze tak uzavřít, že ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejího nesplnění) není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výše náhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva na její náhradu.

V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení ušel tím, že nedošlo k uzavření předmětné smlouvy o dílo a žalobkyně nemohla tuto smlouvu splnit. Jak však uvedeno shora, pouze proto, že žalovaná jednala při uzavření této smlouvy nepoctivě a jednání bez spravedlivého důvodu ukončila, nevznikla žalované povinnost tuto smlouvu uzavřít a žalobkyní uplatněná újma tak nemůže být v příčinné souvislosti se způsobem jednání žalované o uzavření této smlouvy.

Specifikem obce (resp. obecního úřadu) jako zaměstnavatele je, že zákon ve struktuře orgánů obecního úřadu v osobě tajemníka přímo vyjmenovává konkrétní osobu, která plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele v oblasti pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zák. o obcích].

Tajemník obecního úřadu je tedy vedoucím zaměstnancem, nadřízeným (nejvýše postaveným) žalobci (§ 11 zák. práce), nikoliv však zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně, v poměrech žalovaného jde tak nepochybně o vedoucího příslušného odboru, ve kterém byl žalobce zařazen. Prostřednictvím těchto uvedených osob se obec „dozvídá“ o okolnosti rozhodné pro posouzení včasnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

Na straně druhé však nelze tajemníka obecního úřadu obecně považovat za statutární orgán obce; obec jako veřejnoprávní korporace (srov. ustanovení § 2 odst. 1 zák. o obcích) je považována za právnickou osobu (srov. ustanovení § 20 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a je „spravována“ (bez rozlišení, zda jde o obec, městys, město či statutární město) zastupitelstvem, dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce (srov. ustanovení § 5 odst. 1 zák. o obcích).

Starosta zastupuje obec navenek (srov. ustanovení § 103 odst. 1 zák. o obcích), nemá však postavení statutárního orgánu právnické osoby. Starosta jmenuje a odvolává se souhlasem ředitele krajského úřadu tajemníka obecního úřadu (srov. ustanovení § 103 odst. 3 zák. o obcích).

Starosta plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů (pracovněprávní působnost vůči zaměstnancům obce) pouze, pokud není v obci tajemník obecního úřadu [srov. ustanovení § 103 odst. 4 písm. b) zák. o obcích]. Z uvedeného vyplývá, že starosta není statutárním orgánem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci, tím je tajemník obecního úřadu.

Starosta žalovaného T. K. nemohl tedy vykonávat oprávnění vedoucího zaměstnance vůči žalobci, nemohl stanovit a ukládat podřízenému zaměstnanci pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny; není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) dozví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu porušení pracovních povinností.

Závěr odvolacího soudu, že „vědomost o skutečnostech zakládajících důvod k výpovědi dané žalobci mohl získat i sám starosta žalovaného T. K. z přestupkového spisu žalovaného, který mu byl předložen S. dne 23. 3. 2017, a že vědomost žalovaného o možných důvodech pro výpověď žalobce se primárně odvíjí i od vědomosti starosty jako statutárního oránu“, proto není správný. Jak bylo výše uvedeno, starosta nemá postavení statutárního orgánu právnické osoby, nevykonává oprávnění vedoucího zaměstnance vůči zaměstnancům, není proto osobou, jejímž prostřednictvím se zaměstnavatel (obec) dozví o důvodu, pro který je možno se zaměstnancem (žalobcem) rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.

Jinak řečeno, i kdyby bylo zjištěno, že S. v rozhodné době pracovala na pozici „právník žalovaného“, bez zjištění, že byla taktéž v pozici žalobci nadřízeného zaměstnance (ať již bezprostředně, či jakéhokoliv dalšího ve vertikální linii), je uvedený závěr odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda skutkově správný či nikoliv) ve vztahu ke zjištění, kdy se žalovaný dozvěděl o okolnostech, zakládajících důvod rozvázání pracovního poměru se žalobcem, bez významu.

Vzhledem k uvedenému se již dovolací soud nezabýval oprávněností námitky žalovaného, že zjištění odvolacího soudu vztahující se ke skutkové okolnosti, na jaké pozici v organizační struktuře žalovaného S. skutečně pracovala, je (s ohledem na skutečný obsah výpovědi svědkyně S.) natolik vadné, že ve svém důsledku představuje porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), že představuje samostatný dovolací důvod

Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci si strany sjednaly povinnost uzavřít mezi sebou v budoucnu franchisovou smlouvu. Podle této smlouvy o smlouvě budoucí byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zálohovou platbu ve výši 20 400 EUR + DPH a v případě porušení této povinnosti smluvní pokutu ve stejné výši. Protože v případě smlouvy o smlouvě budoucí nejde o smlouvu, jejímž předmětem by bylo poskytování služeb, ani prodej zboží, přičemž je nerozhodné, že budoucí smlouva by již mohla být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb, určí se mezinárodní i místní příslušnost soudu k rozhodnutí sporu o splnění povinností z dané smlouvy podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

Aplikace předmětného ustanovení má významný vliv na posouzení místa plnění, když v rámci písm. a) se již nepoužije princip charakteristického plnění, jak jej zná čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, a každý závazek má v zásadě vlastní místo plnění.

Pouze v případě smluv o prodeji zboží a smluv o poskytování služeb nechtěl zákonodárce Společenství již u Bruselské úmluvy vycházet z konkrétního úžeji vymezeného sporného závazku (jak ostatně napovídá i jazykový výklad ustanovení), nýbrž ze závazku, který je charakteristický pro tyto smlouvy.

Současně zamýšlel ve smluvních věcech autonomně definovat místo plnění jako hraničního určovatele pro určení příslušného soudu. Jak bylo shledáno v souvislosti s čl. 5 bodem 1 Bruselské úmluvy v rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, A. De Bloos, SPRL proti Société en commandite par actions Bouyer, „závazek, o nějž se jedná“ odpovídá právu plynoucímu ze smlouvy, kterého se žalobce domáhá žalobou a které tvoří základ žaloby. Pokud například žalobce žaluje na náhradu škody, je rozhodující ta smluvní povinnost, jejíž porušení vedlo ke vzniku škody. Současně v případě, že žalovaný namítá porušení povinnosti ze strany žalobce, avšak žaloba zní na zaplacení, „závazkem, o nějž se jedná“, bude povinnost platit, nikoliv závazek, jehož plnění rozporuje žalovaný.

Místo plnění tohoto závazku pak již není autonomním konceptem tohoto závazku.

Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I [resp. čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně. Použití pravidla u zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy proto předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se žaloba opírá.

V projednávané věci je předmětem žaloby závazek na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované dle smlouvy o uzavření budoucí masterfranchisové smlouvy, kterou na sebe daný závazek jako závazek smluvní ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis žalovaná bezpochyby dobrovolně převzala.

Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí.

Strany si v předmětné Smlouvě nesjednaly místo, kde má být splněna smluvní pokuta, avšak sjednaly si, že právní vztahy vzniklé z této Smlouvy nebo s touto Smlouvou související, se řídí, pokud z této Smlouvy nevyplývá něco jiného, právním řádem České republiky, zejména občanským zákoníkem [srov. čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)].

Podle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku, peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.

Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, že místem plnění peněžitého závazku spočívajícího v úhradě sjednané smluvní pokuty je sídlo věřitele v Ostravě, Hradní 27/37, a místně příslušným je tak Okresní soud v Ostravě, je správný, neboť čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis nezakládá toliko mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce pojetí zástavy představované skladem zboží jednotná v závěru, že zásoby zboží umístěné ve skladu, tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně považoval za věc hromadnou – srov. například § 427 Obecného zákoníku občanského] nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilou zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se „průběžně obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo „postupné spotřebě“ nebo že se zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy.

Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá – samozřejmě i v případě, že je zástavou – za jedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot). Zpeněžení skladu zásob za účelem získání výtěžku, z něhož bude uspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých věcí (popřípadě též práv a jiných majetkových hodnot), které se ve skladu nachází v době zpeněžení.

Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci.

Obměna jednotlivých věcí (jednotlivých kusů zboží) ve skladu zboží, k němuž bylo zřízeno (vzniklo) zástavní právo předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží), není „novým nabytím“ práva na uspokojení ze zajištění (touto obměnou nevzniká zástavní právo k nově uskladňovaným jednotlivým kusům zboží), bez zřetele k tomu, že k ní dochází poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka (vlastníka skladu zboží).

Pro výši výtěžku zpeněžení zastaveného skladu zboží určeného k uspokojení zástavního věřitele je určující částka dosažená zpeněžením těch jednotlivých věcí (těch jednotlivých kusů zboží), které se nacházely v zastaveném skladu zboží v době zpeněžení, bez zřetele k tomu, že šlo zčásti nebo dokonce zcela o jednotlivé věci (jednotlivé kusy zboží) navezené (uskladněné) do skladu zboží v době po vzniku zástavního práva ke skladu zboží.

V dané věci je určující posoudit, jaké následky vyvolalo přemístění věci hromadné (skladu knih) do jiného skladu (na jiné adrese), než je vymezen v zástavní smlouvě.

Zástavní právo k věci hromadné se řídí speciálními pravidly, která respektují povahu věci hromadné. Hromadná věc ve smyslu § 501 o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednu věc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušení právního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde o věci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikož však tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno i jako s jednou jedinou věcí.

Dovolateli lze přisvědčit, že v zástavní smlouvě je nutno předmět zástavy, jímž je věc hromadná, náležitě specifikovat tak, že vedle uvedení podoby/druhu zástavy je rozhodující i vymezení místa, kde se věc hromadná nachází. Tento názor je podporován i odbornou literaturou, podle níž věc hromadná by se měla v zástavní smlouvě označit jako celek, tj. svým obvyklým souhrnným pojmenováním, lokalizací místa, kde se nachází, případně dalšími údaji.

Demonstrativně lze také vyjmenovat některé jednotlivosti, jejichž výčet umožní lépe individualizovat věc hromadnou. Občanský zákoník poskytuje stranám volnost v tom, že způsob určení zástavy ponechává na jejich uvážení: smluvní strany omezuje pouze podmínkou, že způsob označení zástavy ve smlouvě musí být takový, aby zástavu bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.

Individualizace zástavy je tedy nezbytná pro určení rozsahu zajištění. Nelze však přisvědčit dovolateli v názoru, podle něhož přemístěním zástavy na jiné místo (myšleno na jinou adresu než uvedenou v zástavní smlouvě) ztrácí zástava svou určitost. Je-li v zástavní smlouvě označena zástava, jíž je věc hromadná, mimo jiné i adresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je v době uzavření zástavní smlouvy věc hromadná (zásoby knih) umístěna, neznamená to, že samotným přemístěním do jiného místa přichází zástava o svou konkretizaci (specifikaci). Ostatně, v dané věci byly zásoby knih z „původního“ skladu do skladu „nového“ přestěhovány jako celek, což dovolatel nezpochybňoval. Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatele, že po přestěhování skladu knih z Prahy - Ruzyně do skladu společnosti F již nebylo možné předmět zástavy určit.

S přihlédnutím k závěrům judikatury Nejvyššího soudu citovaným zejména v odstavcích 19. a 22. a též k dikci § 1347 o. z. lze dovodit, že je-li předmětem zástavního práva sklad zboží (knih), pak se zástavní právo vztahuje na všechny jednotlivé věci patřící do tohoto skladu, byť se za trvání zástavního práva všechny tyto věci jako celek mohou ocitnout na jiném místě než vymezeném zástavní smlouvou.

V uvedených souvislostech lze poukázat též na komentářovou literaturu, dovozující, že pouhý přesun zástavy z jednoho místa na druhé z důvodu, že se mění sídlo závodu zástavního dlužníka, se nepovažuje (ani) za změnu zástavy. Ke změnám zástavy v průběhu existence zástavního práva se v literatuře dále uvádí, že zástava se v průběhu času může měnit. K zastavené pohledávce přirůstá příslušenství, na zastaveném pozemku roste stavba, dochází ke změnám v jednotlivých komponentách zastaveného závodu apod. Vyloučit nelze ani přeměnu zástavy; zástavní právo v takovém případě přechází na novou věc (§ 1350 odst. 1 o. z.). V případě fúze dceřiné společnosti, jejíž majetková účast je zastavena, do společnosti mateřské může být k aplikaci i ustanovení o spojení zástavy s jinou věcí (§ 1350 odst. 2 o. z.).

V projednávané věci nedošlo ani k vyjmutí (odloučení) některé věci z věci hromadné v souladu s jejím účelem, neboť dlužník přemístil sklad knih (předmět zástavy) jako celek.

Názor dovolatele, že odvezením zásob knih ze skladu v Ruzyni došlo k zániku zástavního práva, je mylný. Zástavní právo zaniká jen v případech stanovených zákonem (viz § 1347, § 1376, § 1377 o. z. nebo též § 1981 a § 1993 o. z.). Důvody, pro které dlužník přistoupil k přemístění skladu knih, jsou v této věci nevýznamné.

Lze tedy shrnout, že je-li zástavou věc hromadná (sklad zboží), která je v zástavní smlouvě označena mimo jiné adresou prostor (skladu, prodejny), v nichž je umístěna v době uzavření zástavní smlouvy, pak pouhým přemístěním skladu zboží do skladu na jiné adrese nedochází k zániku zástavního práva.

Námitka dovolatele, že přestěhováním skladu knih bez souhlasu zajištěného věřitele dlužník porušil zástavní smlouvu, je nedůvodná. Dovolatel má zřejmě na mysli článek IV. bod 2 písm. b/ zástavní smlouvy, podle něhož zástavce bude zástavního věřitele informovat bez zbytečného odkladu o tom, že učinil kroky, jež by mohly nepříznivě ovlivnit stav zástavního práva nebo práva zástavního věřitele, nebo způsobit snížení hodnoty předmětu zástavy. Přitom není pochyb o tom, že přemístěním skladu zásob k uvedeným skutečnostem nedošlo. Ostatně, v řízení nebyly ani tvrzeny žádné skutečnosti, z nich by bylo možno usuzovat, že přemístěním skladu zásob byla snížena jeho hodnota nebo byl nepříznivě ovlivněn stav zástavního práva.