Právní věta

Podle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Nejvyšší soud předně podotýká, že v důsledku ukončení advokátní činnosti povinného ani v důsledku následného uzavření rozhodčí doložky v žádném případě nemohlo dojít ke změně charakteru vztahu mezi oprávněnou a povinným ze smluv o úschově a smluv příkazních, které povinný uzavíral v postavení advokáta, a tento vztah zůstal zcela nepochybně vztahem mezi podnikateli.

Otázkou je pouze to, zda lze samostatně posuzovat povahu rozhodčí doložky, kterou povinný uzavřel v době, kdy již nebyl advokátem (podnikatelem), a pokud ano, zda je rozhodčí doložka smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 419 o. z., přičemž tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Při posuzování postavení rozhodčí smlouvy, byť obsažené ve formě rozhodčí doložky ve smlouvě hlavní, se uplatní zásada autonomie rozhodčí doložky, resp. její separace od smlouvy hlavní. Platnost rozhodčí doložky je tak třeba posuzovat nezávisle na platnosti smlouvy hlavní. Co se týče charakteru rozhodčí smlouvy (doložky) jako právní skutečnosti, odborná literatura se shoduje v tom, že byť jde o smlouvu, která má primárně procesní účinky, poměry této smlouvy se řídí právem hmotným, neboť je zde dán smluvní základ, tj. základ spočívající v průniku volních projevů stran v rámci jejich autonomie aprobované právem.

Rozhodčí doložku je proto třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.

V nyní řešené věci není pochyb o tom, že oprávněná má v posuzovaném vztahu postavení podnikatele, rovněž není sporné, že povinný v době uzavření rozhodčí doložky již formálně podnikatelem nebyl (na rozdíl od doby, kdy byly uzavřeny smlouvy hlavní). Zároveň je z obsahu rozhodčí doložky zcela evidentní, že se vztahuje ke smlouvám o úschově, tedy k předchozí advokátní (podnikatelské) činnosti povinného. Nejvyšší soud považuje tuto souvislost za natolik silnou, že na rozhodčí doložku nelze aplikovat § 419 o. z., neboť nejde o smlouvu uzavřenou mimo rámec podnikatelské činnosti povinného, a to ani přes časový odstup mezi ukončením jeho podnikatelské činnosti a uzavřením rozhodčí doložky. Opačný výklad by popíral smysl ochrany spotřebitele a rovněž byl v rozporu s dobrými mravy, tím spíše v situaci, kdy povinný byl právním profesionálem.

Nelze za spotřebitele považovat fyzickou osobu, která ještě jako nepodnikatel uzavřela smlouvu za účelem podnikání, jež mělo být teprve v budoucnu zahájeno, neboť budoucí povaha takové činnosti ji nezbavuje jejího podnikatelského charakteru. Nejvyšší soud považuje daný závěr za v zásadě přiléhavý i na nyní řešenou věc, neboť dovodil-li Soudní dvůr Evropské unie, že časové hledisko (resp. formální postavení stran) nemůže převážit nad skutečným účelem jednání, potom nelze ani rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran (zde povinný) ukončila podnikatelskou činnost.

V tomto ohledu je právní posouzení věci provedené odvolacím soudem správné. Dovolání bývalé manželky povinného je tedy přípustné, není však důvodné.

V projednávané věci jde o výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., podle něhož pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu.

Obsahově shodný výpovědní důvod byl upraven již v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. [s účinností od 30. 3. 2006 šlo o § 711 odst. 2 písm. b)]. Citované ustanovení Nejvyšší soud opakovaně vyložil tak, že je sankční povahy, protože jeho cílem je postihnout nájemce za porušení jeho povinností vyplývajících z nájemního vztahu, a to v případě, že toto porušení dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako „hrubé“.

Zda jde o hrubé porušení povinnosti, je vždy věcí konkrétního posouzení, tj. jde o otázku právní, jež je řešena na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudem. Za takovéto porušení povinnosti lze považovat také užívání bytu k jiným účelům než k bydlení.

Od takto nastavených právních názorů není důvod se odchýlit ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. I když občanský zákoník na rozdíl od předchozí právní úpravy již neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že nájem bytu je chráněn (§ 685 odst. 3 obč. zák.), práva nájemce (§ 2235 o. z.) jsou nadále chráněna relativně kogentní úpravou a tato ochrana se projevuje mimo jiné i tím, že pronajímatel může nájem vypovědět jen ze zákonem stanovených důvodů (§ 2288 a § 2291 o. z.).

Na druhou stranu zákon stanoví nájemci povinnosti, jejichž porušení může znamenat naplnění výpovědního důvodu, a jednou z nich je i povinnost nájemce užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou (§ 2255 o. z.). Ustanovení § 2291 odst. 2 o. z. výslovně stanoví, že porušení této povinnosti (dosáhne-li takové intenzity, že je lze posoudit jako zvlášť závažné) může být důvodem pro výpověď nájmu bez výpovědní doby, tím spíše pak může být i důvodem pro výpověď s výpovědní dobou ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z.

Takovým porušením povinnosti je i přenechávání bytu třetím osobám prostřednictvím platforem typu Airbnb. Je tomu tak proto, že předpokladem ochrany nájemce je, že pronajatý byt či dům užívá k „zajištění bytových potřeb“ (§ 2235 odst. 1 o. z.). Současná potřeba bydlení (bytová potřeba) nespočívá „pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“. K uvedenému pojetí bytové potřeby se posléze přihlásil také Nejvyšší soud.

Právní úprava obsažená v § 2235 o. z. výslovně vyjímá z dosahu své působnosti, a tedy nepovažuje za bydlení (uspokojení bytové potřeby), případy pronájmu bytu nebo domu „k rekreaci nebo jinému zjevně krátkodobému účelu“ (§ 2235 odst. 2 o. z.). Podle důvodové zprávy jde typicky např. o rekreační nebo prázdninové pobyty (tzv. letní byty) nebo nájmy bytů za účelem dočasného ubytování studentů v univerzitním městě nebo k zajištění několikaměsíční stáže odborníka apod.

Pro tyto případy je charakteristické, že nájemce si nepronajímá prostor za účelem uspokojování bytových potřeb, ale pouze za účelem ubytování (§ 2326 a násl. o. z.). Bytovou potřebu uspokojuje jinak (domov má jinde). Úprava nájmu bytu a domu se v takovém případě nepoužije.

Důvodem je nepochybně i zájem na stabilitě nájemního bydlení, jež si žádá – na rozdíl od pronájmů pouze ke krátkodobým účelům – nejen zvýšenou ochranu nájemce, ale také specifickou právní úpravu, jako např. úpravu následků smrti nájemce podle § 2279 a násl. o. z., která u krátkodobých pronájmů postrádá smysl.

Lze proto uzavřít, že přenechává-li nájemce pronajatý byt třetím osobám k rekreaci nebo jiným zjevně krátkodobým účelům, užívá ho k jinému účelu než k bydlení (zajištění bytových potřeb), porušuje tím své povinnosti nájemce bytu a dosáhne-li (zejména vzhledem k rozsahu takového nedovoleného způsobu užívání, jeho negativním dopadům na ostatní obyvatele v domě apod.) toto porušení takové intenzity, že ho lze hodnotit jako „hrubé“, může mu pronajímatel nájem bytu vypovědět podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z.

Odpovídá-li nájemce pronajímateli i za jednání osoby, které umožnil pronajatý byt užívat (§ 2216 o. z.), platí uvedený závěr i v případě, že pronajatý byt přenechával třetím osobám k jiným účelům než k bydlení jeho podnájemce. Na tom pak nic nemění ani okolnost, že nájemce měl k podnajímání bytu třetím osobám pronajímatelův (paušální) souhlas; dotčený souhlas totiž nezbavuje nájemce povinnosti užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou, tedy ani povinnosti užívat jej pouze k účelu, k němuž mu byl přenechán, tj. k zajištění bytových potřeb. Ostatně stejný názor zastávala i judikatura přijatá k výkladu předchozí právní úpravy.

Podle zjištěných okolností případu požádal dovolatel e-mailem z 15. 4. 2020 původně žalovanou o prominutí (odpuštění) nájemného z Bytu s účinností od začátku dubna 2020, a to „vzhledem k aktuální situaci ohledně uzavření hranic, a tudíž nemožnosti ubytování turistů“. Touto žádostí dal zřetelně najevo, že Byt neslouží k bydlení, ale je využíván jako zdroj příjmů, jež dovolatel získává (lhostejno, zda přímo nebo zprostředkovaně plněním od podnájemkyně) od specifické kategorie zájemců (turistů) o zjevně krátkodobé ubytování (ubytování k rekreačním účelům), nikoli (dlouhodobé) bydlení, a kterých se mu dostává v množství, jež minimálně pokryje úhradu sjednaného (měsíčního) nájemného. Za tohoto stavu je namístě vycházet z úvahy, že v posuzovaném případě byl Byt přinejmenším v řádu jednotek měsíců užíván k jiným účelům než k bydlení (ke krátkodobým pobytům turistů) a že tento způsob jeho využití byl pro dovolatele účelem dominantním.

Jestliže tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., je jeho právní posouzení věci správné, neboť užíváním Bytu k jinému účelu než k bydlení, dovolatel porušil svou povinnost nájemce uloženou mu ustanovením § 2255 odst. 1 o. z. a toto porušení dosáhlo (vzhledem k rozsahu ubytovacích služeb provozovaných v Bytě) takové intenzity, že je lze posoudit jako „hrubé“. S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám pak lze jen dodat, že pro účely posouzení, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., nebylo podstatné, zda činnost dovolatele provozovaná v Bytě byla podnikáním ve smyslu § 420 odst. 1 o. z.; rozhodující je, že skutkový stav věci byl objasněn v dostatečném rozsahu, aby umožňoval posoudit též intenzitu vytýkaného porušení dovolatelovy povinnosti nájemce, a že dovoloval přijmout závěr, že toto porušení požadované (hrubé) intenzity dosáhlo.

Podle § 191 z. o. k. se může každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor v mezích tohoto ustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí. Totéž platí, rozhodl-li v působnosti valné hromady jediný společník (odstavec první). Důvodem neplatnosti usnesení valné hromady je i rozpor tohoto usnesení s dobrými mravy (odstavec druhý).

Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným podle § 191 z. o. k. je zvláštním určovacím návrhem, pro který zákon taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je daná aktivní věcná legitimace pro takové řízení.

 Podle důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích (sněmovní tisk číslo 363, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013), zůstává v návrhu zákona zachováno právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, čímž se návrh zákona přidržuje dosavadního stavu. K tomu zákon vymezuje aktivně věcně legitimované osoby tak, že je napříště toto právo přiznáno jen společníkům a orgánům společnosti.

Z uvedeného je patrné, že historickým výkladem ustanovení § 191 odst. 1 z. o. k. (vycházejícím ze zkoumání vůle zákonodárce) je nutné dojít k závěru, podle něhož jsou k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným aktivně věcně legitimovány pouze osoby uvedené v § 191 odst. 1 z. o. k. Právní úprava § 258 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jde-li o výčet osob aktivně věcně legitimovaných k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, se v poměrech společnosti s ručením omezeným nepoužije.

K témuž závěru vede i výklad systematický. V souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali je totiž nutné dát přednost zvláštní právní úpravě § 191 odst. 1 z. o. k. před úpravou obecnou, na kterou jinak citované ustanovení odkazuje (srov. též § 9 odst. 2 věta první o. z.).

V neposlední řadě odpovídá výše uvedenému i výklad teleologický. Účel právní úpravy řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti je totiž dvojí. Jednak poskytuje ochranu individuálním právům osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a jednak je zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou“ v zakladatelském právním jednání, „a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny“.

K obdobnému závěru dospěla i komentářová literatura, ze které se podává, že z toho, že zákon výslovně vypočítává osoby, kterým přiznává aktivní věcnou legitimaci, plyne, že jiným osobám právo zasahovat tímto způsobem do vnitřních poměrů společnosti nesvědčí.

 Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pro posouzení věcné legitimace je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí. To platí zásadně i pro posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady; ztratí-li navrhovatel po podání návrhu postavení opravňující jej k jeho podání, ztrácí zásadně i aktivní věcnou legitimaci.

Ovšem s ohledem na shora uvedený smysl a účel úpravy vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je třeba vykládat pojem „společníka“, jakožto osoby aktivně věcně legitimované k podání návrhu podle § 191 odst. 1 z. o. k., extenzivně tak, že se společníkem rozumí i osoba, která po přijetí usnesení valné hromady ztratila bez právního nástupce postavení společníka, ale napadené usnesení valné hromady má nadále dopad do jejích práv a povinností založených jejím vztahem ke společnosti. Nemá-li takový bývalý společník k dispozici jiný (stejně účinný) právní nástroj k ochraně svých práv, bylo by v rozporu s účelem § 191 z. o. k. odepřít mu aktivní věcnou legitimaci v řízení.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovolatelce nezůstala aktivní věcná legitimace zachována. Je tomu tak proto, že napadeným usnesením valné hromady bylo rozhodnuto o odvolání stávající jednatelky a jmenování nových jednatelů společnosti, tedy valná hromada rozhodovala o změně v obsazení statutárního orgánu společnosti, a takové rozhodnutí samo o sobě nemohlo žádným způsobem zasáhnout do práv a povinností dovolatelky založených její předchozí účastí ve společnosti. Ani případný nárok na náhradu škody by nebyl podmíněn vyslovením neplatnosti usnesení valné hromady o volbě statutárního orgánu (jednatelů) společnosti, neboť samotným (byť i případně neplatným) odvoláním dosavadního jednatele a volbou nových jednatelů škoda dovolatelce vzniknout nemohla.

Vychází-li dovolatelka z toho, že jí v souvislosti se ztrátou účasti na společnosti vznikla škoda, pak přehlíží, že by tomu tak bylo v příčinné souvislosti s přijetím reorganizačního plánu společnosti většinou (zajištěných a nezajištěných) věřitelů, přičemž jakkoli se statutární orgán společnosti podílel na znění reorganizačního plánu, na samotné rozhodnutí o přijetí reorganizačního plánu věřiteli a jeho schválení insolvenčním soudem již neměl vliv.

Nebylo-li napadeným usnesením valné hromady zasaženo do práv dovolatelky, nesvědčí jí - při užití výše uvedeného rozšiřujícího výkladu § 191 odst. 1 z. o. k. - aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

Klíčovým pro rozhodnutí ve věci a posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku bylo posouzení právní povahy parkoviště. Žalobkyně spojovala důvodnost žaloby na vyklizení s předpokladem, že parkoviště je součástí pozemku, zatímco žalovaný namítal, že jde o samostatnou nemovitou věc – stavbu, takže žaloba na vyklizení nemůže obstát. Odpovídajícím procesním nástrojem by totiž byla jedině žaloba na odstranění stavby, jestliže by byly splněny všechny podmínky pro závěr, že stavba parkoviště na pozemku žalobkyně se neopírá o žádný právní důvod.

Dovolatelka v dovolání naznačuje rozpornou judikaturu dovolacího soudu ohledně posuzování právní povahy parkoviště coby místní komunikace III. třídy, z čehož dovozuje přípustnost dovolání, neboť žádá, aby Nejvyšší soud rozpory v judikatuře obecně formulovaným závěrem vyjasnil a vyřešil. Současně však uvádí, že z judikatury, kterou v dovolání uvádí, vyplývá jednotný závěr, že parkoviště samostatnou věcí není.

Přípustnost dovolání založená tím, že určitá otázka právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, vyjadřuje, že při posouzení právní otázky existují protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahově vedle sebe nemohou obstát.

O takový případ však v dané věci nejde.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku.

V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu považoval parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku.

Na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který pojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb.

K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva).

V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.

V v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné.

Stavba, která není věcí podle § 119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je součástí pozemku.

Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu, a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené.

Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů.

Judikatura při řešení otázky právní povahy parkoviště tak není vnitřně rozporná, pouze zdůrazňuje nemožnost zaujetí obecného, vždy uplatnitelného pravidla pro posouzení právní povahy parkoviště, ale nutnost individuálního přístupu se zohledněním specifik daného případu.

Dovolatelka v této části dovolání poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, ze kterých cituje pasáže odůvodnění a dospívá k závěru, že „z citované judikatury se tak jednotně podává, že parkoviště není samostatnou věcí v soukromoprávním smyslu,“ aniž by tyto závěry promítla do konkrétních poměrů dané věci. Kdyby to tak bylo, nemůže současně tvrdit, že existuje rozpor v judikatuře dovolacího soudu, neboť pak by jednotný závěr ohledně právní povahy parkoviště nemohl z judikatury vyplývat.

Pro danou věc je však určující, že odvolací soud s přihlédnutím k daným individuálním okolnostem podrobně vysvětlil, proč považuje stavbu parkoviště za samostatnou věc, a to nejenom s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím ze znaleckého dokazování, ale také s přihlédnutím k důvodům dalším. S touto konkrétní argumentací však dovolání žádnou věcnou polemiku nevede a vůbec se k ní nevyjadřuje, neboť dospívá k závěru, že z dovolatelkou citované judikatury vyplývá kategorický závěr, že parkoviště samostatnou věcí není. Takový závěr – viz výše – však z judikatury Nejvyššího soudu v žádném případě nevyplývá.

Velký senát proto uzavírá, že v souladu s nálezem Ústavního soudu je závěr, že s ohledem na její povahu, jakožto synallagmatického právního vztahu sloužícího primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení.

V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.

Smluvnímu ujednání, podle kterého je zaměstnavatel po dobu trvání pracovního poměru oprávněn odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, odpovídá (představuje obdobně sjednanou možnost odstoupení) i účastníky sjednaná možnost žalované v uvedené době od konkurenční doložky odstoupit, jestliže „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“.

Slouží-li konkurenční doložka primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, je v souladu s tímto jejím účelem, sjednali-li účastníci možnost žalované posoudit, zda žalobce v průběhu svého zaměstnání u žalované získal informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou (s ohledem na jejich povahu, rozsah či aktuálnost) způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost žalované.

Skutečnost, zda úvaha žalované, že žalobce takové informace a poznatky nezískal, byla s ohledem na všechny okolnosti správná, není z hlediska posouzení platnosti právního jednání žalované, jímž od konkurenční doložky odstoupila, významná; sjednaná možnost odstoupení ponechává volné úvaze žalované, zda se bude potencionálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi žalovanou a žalobcem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníků dojít zneužitím informací a poznatků nabytých žalobcem v souvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit. Soud prvního stupně tedy správně poznamenal, že „nemůže soud rozhodnout tak, aby zaměstnavateli de facto nařídil povinnost své ‚obchodní tajemství‘ konkurenční doložkou chránit“.

Z hlediska platnosti učiněného odstoupení je tedy významné, zda žalovaná s ohledem na všechny významné okolnosti (jejichž příkladmý výčet Ústavní soud učinil) jednala svévolně nebo své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky zneužila. Výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním.

V projednávané věci odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) správně zohlednil (srov. bod 39 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 12 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) především okolnost, že pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi, k níž žalobce přistoupil pouhé dva měsíce poté, co na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 (v níž byla konkurenční doložka obsažena) začal vykonávat funkci provozního ředitele, s jejímž výkonem měly být spojeny informace a poznatky chráněné konkurenční doložkou, a že tuto funkci v době odstoupení od konkurenční doložky (20. 10. 2016) vykonával necelé čtyři měsíce, kdy s ohledem na tyto časové souvislosti nelze žalované vytýkat, že své rozhodnutí odstoupit od konkurenční doložky neučinila dříve.

Za neméně významnou okolnost potom soudy správně považovaly, že žalobce ještě před tím, než žalovaná od konkurenční doložky odstoupila, a krátce poté, co přistoupil k výpovědi z pracovního poměru, dne 22. 9. 2016 založil společnost MyBee Invest a. s., jejímž prostřednictvím zahájil podnikatelskou činnost nekonkurující žalované, a proto odmítnutí pracovní nabídky „Alzheimer centra“, kde by vykonával práci nevyhovující podmínkám konkurenční doložky, nebylo motivováno touto skutečností. Evidentně tedy vycházely ze skutkového závěru, že žalobce v době rozvázání pracovního poměru byl veden záměrem zahájit tuto svou podnikatelskou činnost (podle odvolacího soudu soud prvního stupně „správně zhodnotil, že … k jednostrannému ukončení pracovního poměru výpovědí z 31. 8. 2016 přistoupil žalobce nepochybně po zvážení svých dalších zaměstnaneckých či podnikatelských aktivit“); jiné pohnutky, které by vedly žalobce k podání výpovědi z pracovního poměru, ze skutkových zjištění soudů ani ze skutkových tvrzení účastníků nevyplývají.

Uvedené okolnosti jsou dostatečnou oporou pro závěr odvolacího soudu, že „odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky k datu 20. 10. 2016 sledovalo legitimní cíl, nebylo výrazem libovůle zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel objektivně vyhodnotil důvody, pro které netrval na ochraně (ne)nabytých znalostí a poznatků žalobce po dobu jeho pracovního poměru, kdy neshledal důvod dále omezovat žalobce v jeho zaměstnaneckých či podnikatelských aktivitách po skončení pracovního poměru u žalované“. Jinými slovy řečeno, odstoupení od konkurenční doložky doručené žalobci dne 20. 10. 2016 nelze považovat za svévoli žalované nebo zneužití sjednaného práva odstoupit od konkurenční doložky z její strany. Jedná se proto o platné právní jednání, jež bylo způsobilé přivodit zamýšlené právní účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky od jeho počátku.

Z ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. přitom nelze dovodit, že by podmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy v souvislosti s nepoctivým ukončením jednání o uzavření smlouvy měly být vůči obecné úpravě stanovené v § 2910 o. z. odlišné.

Rovněž právní teorie k účinné právní úpravě v tomto směru uvádí, že v předmětném ustanovení nejsou stanovena žádná zvláštní pravidla, pokud jde o určení rozsahu náhrady újmy. Uplatní se proto obecná pravidla pro vyčíslení skutečné škody, ale i ušlého zisku, limitována je však maximální výše škody. Tím je chráněn škůdce před požadavkem náhrady újmy v rozsahu, který nemohl rozumně předpokládat.

 Odpovědnost strany, která jednání o smlouvě bez spravedlivého důvodu ukončila, je koncipována jako odpovědnost za vyvolání očekávání u poškozené strany, nikoliv jako odpovědnost za neuzavření smlouvy. V souladu s tím pak náhrada újmy poškozené straně cílí k uvedení v právně souladný stav, jímž je ten, kdy poškozená strana věděla, že smlouva uzavřena nebude, resp. uzavřena být nemusí, a nikoli ten, v němž by smlouva byla uzavřena, přičemž ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. představuje pouze limitaci náhrady takové škody.

Samotné neuzavření smlouvy tedy není možno ve smyslu ustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvodu ani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávním jednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání práva na náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzální nexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.

V právní teorii je zastáván i názor, podle kterého prokáže-li poškozený, že v případě absence nepoctivého jednání by k uzavření smlouvy došlo, není důvod právo na náhradu újmy v podobě ušlého zisku z neuzavřené smlouvy odmítnout. Tento názor však pomíjí, že každý může vést jednání o smlouvě svobodně a nevzniká mu odpovědnost z důvodu samotného neuzavření smlouvy (srov. § 1728 odst. 1 o. z.), nýbrž ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. se tak děje v důsledku nepoctivého způsobu vystupování strany při jednání o uzavření smlouvy. Tedy důsledkem nepoctivého jednání strany není v takovém případě neuzavření smlouvy (a tudíž ani stav, kdy by v případě poctivého jednání k uzavření smlouvy došlo), nýbrž vznik očekávání druhé strany, že k uzavření smlouvy dojde (tedy stav, kdy by v případě poctivého jednání toto očekávání druhé strany nevzniklo).

K tomu lze doplnit, že dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku navržená úprava předsmluvní odpovědnosti vychází čl. 6 až 8 akademického unifikačního projektu Code Européen des Contrats. Zde se pak předpokládá, že újma v případě nepoctivého ukončení jednání o uzavření smlouvy spočívá v nákladech, které druhé straně vznikly při jednání o uzavření smlouvy, jakož i ve ztrátě obdobných příležitostí způsobené probíhajícím jednáním (čl. 6 odst. 4).

Lze tak uzavřít, že ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejího nesplnění) není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výše náhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva na její náhradu.

V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení ušel tím, že nedošlo k uzavření předmětné smlouvy o dílo a žalobkyně nemohla tuto smlouvu splnit. Jak však uvedeno shora, pouze proto, že žalovaná jednala při uzavření této smlouvy nepoctivě a jednání bez spravedlivého důvodu ukončila, nevznikla žalované povinnost tuto smlouvu uzavřít a žalobkyní uplatněná újma tak nemůže být v příčinné souvislosti se způsobem jednání žalované o uzavření této smlouvy.

V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku ve společném jmění manželů založena – stejně jako je tomu za současné právní úpravy § 714 o. z. ve spojení s § 586 o. z. – na východisku rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, neboť podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů a v ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů, jinak byl právní úkon neplatný.

Závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu vyslovené v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. lze proto aplikovat i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb..

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že žaloba na určení neplatnosti právního jednání manžela (uzavření smlouvy) z důvodu absence souhlasu druhého manžela s tímto právním jednáním v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jmění manželů ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. (resp. nyní § 714 odst. 2 o. z.), je obecnou určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení [kde bylo žalováno na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný převedl nemovitosti náležející do společného jmění manželů bez souhlasu manželky, nebo rozsudek, kde bylo žalováno na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaná převedla automobil ve společném jmění manželů bez souhlasu manžela, přičemž v obou případech soudy posuzovaly (a neshledaly) naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

Na základě uvedené rozhodovací praxe lze proto zobecnit, že žalobu na určení neplatnosti smlouvy, která je (relativně) neplatná proto, že jeden z manželů jednal v tzv. neběžné záležitosti týkající se společného jmění manželů bez souhlasu druhého manžela, není speciálním druhem určovací žaloby, nýbrž obecnou žalobou na určení ve smyslu § 80 o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem. Toto východisko se promítne i do poměrů souzené věci, ve které nalézací soudy zcela opodstatněně požadovaly po žalobkyni tvrdit a prokázat její naléhavý právní zájem na předmětném určení, který však žalobkyně v řízení neprokázala, a proto byla její žaloba zamítnuta.

Ustanovení § 714 odst. 2 o. z. totiž není zákonným zmocněním k podání žaloby, jak v dovolání nesprávně dovozuje žalobkyně, neboť k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti právního jednání, zákon nestanoví žádnou formu, a proto tak lze učinit nejen podáním žaloby, ale též pouze mimosoudně. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti vychází z toho, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně.

V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.

Skutečnost, že lze určitou právní otázku řešit jako otázku předběžnou je přitom zpravidla důvodem právě pro shledání nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž dlouhodobě ustálena v názoru, že jestliže právní otázka, o níž má být rozhodnuto (platnost smlouvy), má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu.

Lze-li tedy žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.

Tím spíše pak v případě, kdy je podána samostatná žaloba pouze na určení neplatnosti smlouvy – např. na podkladě § 714 odst. 2 o. z. jako dovolání se relativní neplatnosti právního jednání manžela jako tomu bylo v této věci – musí být dán s ohledem na konkrétní okolnosti věci naléhavý právní zájem (pouze) na tomto určení, pokud obecně vzato otázky relativní neplatnosti v soudní praxi mohou být vždy řešeny jako otázky předběžné, což naléhavý právní zájem na samostatném určení neplatnosti daného právního jednání obecně vylučuje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je současně ustálena i v tom, že žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

Za těchto okolností by tedy bylo zcela proti smyslu výše citované rozhodovací praxe, a neodpovídalo by ani preventivnímu účelu určovací žaloby, pokud by bylo možné uzavřít, že pouze s ohledem na to, že zákon výslovně připouští možnost dovolat se relativní neplatnosti právního jednání (nikoliv však výhradně podáním žaloby, jak bylo vysvětleno výše), bude zároveň ze zákona presumován „naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti takového právního jednání.

U těchto žalob se totiž v drtivé většině případů bude jednat právě o otázky svým charakterem předběžné, ať už pro řízení o žalobách na určení práva, anebo o žalobách na plnění, kde by naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy – v kontextu výše citované rozhodovací praxe – vůbec nebyl dán.

Jinými slovy řečeno, pokud tedy zákon sice výslovně umožňuje dovolat se relativní neplatnosti právního jednání manžela učiněného bez souhlasu druhého manžela, samo o sobě to současně nezakládá zákonné zmocnění k podání zvláštní určovací žaloby, aniž by na požadovaném určení musel být dán naléhavý právní zájem.

„Dovolání se neplatnosti“ právního jednání manžela podle § 714 odst. 2 o. z. přitom není jediným takovým ustanovením. Shodně je tomu např. i u žaloby na určení vlastnického práva, která je „uplatněním práva“ ve smyslu § 985 o. z., kde se taktéž nejedná o žádný speciální druh určovací žaloby, ale opět pouze o obecné určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

Dovolací soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci žalobkyně musela tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy uzavřené mezi žalovanými, neboť se jednalo o obecnou určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř., a odvolací soud se tedy požadavkem na prokázání naléhavého právního zájmu žalobkyně od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace žalobkyně se omezuje toliko na posouzení otázky, zda v projednávané věci měl být naléhavý právní zájem vůbec zjišťován, dovolací soud se v rámci dovolacího řízení vůbec nezabýval tím, zda v projednávané věci naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení byl či nebyl dán a správnost napadeného rozhodnutí proto v tomto ohledu nepřezkoumával, neboť tato otázka nebyla dovolacímu přezkumu vůbec otevřena.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že jak leasingová smlouva tak podnájemní smlouva byly uzavřeny před 1. lednem 2014, takže se jako předběžná nabízela k zodpovězení především otázka, jakým režimem se obě smlouvy řídily od uvedeného data (se zřetelem k přechodným ustanovením obsaženým v § 3028 odst. 3 a 3074 odst. 3 o. z.). K tomu lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že úprava obsažená v § 3074 odst. 1 o. z. se týká i podnájmů.

Vzhledem k tomu, že předmětem leasingu a následně též předmětem podnájmu byly movité věci, pro něž se pravidlo formulované v § 3074 odst. 1 větě první o. z. neuplatní (srov. § 3074 odst. 1 větu druhou o. z.), se však prosadí úprava obsažená v § 3028 odst. 3 o. z. (z níž při absenci jiného ujednání smluvních stran plyne, že práva a povinnosti smluvních stran leasingové smlouvy a podnájemní smlouvy se až do zániku těchto smluv řídila dosavadními právními předpisy (právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013). Tím v poměrech dané věci též odpadla potřeba vyjádřit se k tomu, zda pravidlo formulované v § 3074 odst. 1 o. z. se může uplatnit pro finanční leasing, na kterém byla závislá existence podnájemní smlouvy. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (17. února 2015) se přitom režim podnájemní smlouvy spravoval (až do jejího skončení) též úpravou obsaženou v § 256 insolvenčního zákona.

Uplatňované bezdůvodné obohacení vzniklé v době od 28. srpna 2016 do 31. března 2017 se pak řídí (vzhledem k § 3028 odst. 1 a 3 o. z.) ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Nejvyšší soud pak v první řadě nemá za správnou úvahu odvolacího soudu, že je nutno nahlížet jinak na platbu domnělého podnájemného za září 2016 (120.000 Kč) a jinak na ostatní platby (640.000 Kč), jelikož dovolatel (jako nájemce) uzavřel s vedlejším účastníkem (jako pronajímatelem) nájemní smlouvu až s účinností od 1. října 2016, takže mu v září 2016 nesvědčilo žádné právo k tiskařským strojům (a tudíž nemohl být ochuzen).

Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že nepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (§ 2991 o. z.) zpravidla významné (stejně jako tomu bylo za trvání nájmu), zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě.

 Tyto závěry se obdobně uplatní i pro leasingovou smlouvu. Jinak řečeno, nepředá-li leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu leasingovému pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání předmětu leasingu (§ 2991 o. z.) zpravidla významné, zda předmět leasingu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci).

Ještě jinak řečeno, jestliže po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, které předmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užívání leasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel (zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat (jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém) leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmět leasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po oné třetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmět leasingu k užívání podnájemní smlouvou.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu neobstojí. Ostatně, odvolací soud neměl přehlédnout, že podle smlouvy o ukončení leasingové smlouvy zůstal předmět leasingu nadále u dovolatele z vůle leasingového pronajímatele (za účelem jeho pozdějšího předání novému vlastníku předmětu leasingu podle pokynů leasingového pronajímatele); srov. zjištění reprodukované v odstavci 59. shora.

Režim částky zaplacené žalobcem jako domnělé podnájemné za září 2016 (120.000 Kč) tedy nemá být (není) odlišný od režimu, kterým se mají řídit (řídí) ostatní platby (640.000 Kč).

Zbývá proto prověřit závěr odvolacího soudu, že pro vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení, které vůči sobě žalobce s dovolatelem mají, byla určující absence vzájemnosti (že nebyl uplatnitelný režim § 2993 o. z.).

Nejde-li o některou z výjimek uvedených v § 2995 o. z., platí, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé nebo zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám.

V návaznosti na závěry R 22/2020 Nejvyšší soud uvádí, že předpoklad formulovaný § 2993 o. z., totiž to, že strana splnila, „aniž tu byl platný závazek“, je (bude) naplněn (a o plnění podléhající režimu § 2993 o. z. půjde) i tam, kde bude nezbytné vypořádat plnění poskytované proto, že se strany zmýlily v předpokladu, že smlouva nadále trvá, ač již nastala rozvazovací podmínka, které vedla k jejímu skončení (pro budoucí období).

V poměrech této věci pak jde o to, zda poskytnuté plnění lze označit za plnění na základě domnělé (domněle trvající) podnájemní smlouvy, jestliže nájemce v době přijetí plnění věděl (na rozdíl od podnájemce, coby poskytovatele plnění), že (již) nemůže jít o podnájemné, jelikož podnájemní smlouva zanikla (skončila) smluvně dohodnutým způsobem (ukončením leasingové smlouvy, na jejímž základě leasingový nájemce podnajal předmět leasingu podnájemci).

Odvolací soud se v daném skutkovém rámci zjevně pokusil o výklad § 2993 o. z. (respektive o posouzení, zda označené ustanovení je uplatnitelné v poměrech dané věci) z pohledu koncepce přičitatelnosti plnění k závazku z příjemcova hlediska, přičemž pro tyto účely uzavřel, že příjemce plnění (dovolatel) věděl, že podnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat a nemůže podle ní ani poskytovat plnění, takže (z jeho strany) šlo (jen) o plnění přijímané bez právního důvodu.

V těch případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je nicméně pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem.

Bývalý podnájemce nadále poskytoval plnění bývalému nájemci tím, že mu hradil částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy a přijímal od bývalého nájemce plnění spočívající v tom, že nadále užíval předmět nájmu, a bývalý nájemce poskytoval bývalému podnájemci plnění tím, že mu i po skončení podnájmu umožnoval užívat předmět nájmu a přijímal od bývalého podnájemce plnění spočívající v tom, že od něj nadále inkasoval částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy.

Přitom v poměrech dané věci není pochyb o tom, že bývalý podnájemce přijímal od bývalého nájemce plnění podle ukončené podnájemní smlouvy spočívající v tom, že nadále užíval (mohl užívat) předmět nájmu, aniž věděl (na rozdíl od bývalého nájemce) o skončení podnájemní smlouvy.

Uplatnění úpravy obsažené v § 2993 o. z. nemůže být v takové situaci závislé na tom, zda bezdůvodné obohacení (formou peněžité náhrady za užívání předmětu nájmu určené podle § 2999 o. z.) v soudním řízení vymáhá jako žalobce bývalý podnájemce (a bývalý podnájemce může coby žalovaný namítnout vzájemnost plnění), nebo zda bývalé smluvní strany vystupují ve sporu v opačném procesním postavení (jelikož bývalý podnájemce uplatňuje coby žalobce vydání bezdůvodného obohacení představovaného platbami domnělého podnájemného a bývalý nájemce jako žalovaný namítá vzájemnost plnění).

Podstatné je, že alespoň jeden z příjemců plnění poskytovaných si stranami vzájemně podle již skončené smlouvy mohl na přijímané plnění pohlížet ze svého hlediska (objektivně vzato) jako na smluvní plnění (jelikož nevěděl o skončení smlouvy).

inak řečeno, jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana.

Zbývá dodat, že tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci.

Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky.

Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení. Řečené lze shrnout i tak, že vzájemnému zúčtování peněžitých plnění nebo peněžitých náhrad postupem podle § 2993 o. z. nebrání ani úprava zakazující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení.