Právní věta

Ustanovení § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést.

Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci).

V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem.

Uvedená východiska rozhodovací praxe dovolacího soudu sdílí i komentářová literatura. Materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, která se k věci vážou. S tím je ve shodě i ta část komentářové literatury vycházející z toho, že § 984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem.

Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci.

V projednávané věci bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy pozemek parc. č. st. XY, který je však v katastru nemovitostí zakreslen v nesprávných hranicích tak, že zasahuje až do sporné části pozemku, která je však ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobců; zakreslená hranice pozemku parc. č. st. XY tudíž neodpovídá reálné hranici tohoto pozemku v terénu.

S ohledem na to, že pozemek parc. č. st. XY byl na žalované převeden na základě platné kupní smlouvy uzavřené s vlastníkem dané nemovitosti, který je jak skutečným vlastníkem pozemku, tak i vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, v této části se nejedná o nabytí od neoprávněného, jak správně uzavřel i odvolací soud, pročež se právní úprava ochrany dobrověrného nabyvatele ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., resp. obecně princip materiální publicity, jenž platil i před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jak dovodila rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu (viz výše), v této části neuplatní, neboť se jedná o standardní převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy.

Dovolací soud nicméně již nesdílí názor odvolacího soudu, že by předmětná sporná část pozemku – pouze s ohledem na zjištění, že tato část pozemku je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, tedy jiného než převáděného pozemku – nemohla být předmětem nabytí, a to ani na základě tzv. dobrověrného nabyvatelství, pročež by měla být ochrana žalovaných na základě jejich dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a priori vyloučena.

Pro změnu vlastnických vztahů k pozemku nebo k jeho části při uzavření kupní smlouvy je podstatné, že předmětem převodu je parcela, tj. pozemek, který je vyznačen na pozemkové mapě a opatřen parcelním číslem. Jestliže je pozemek ve smlouvě označen pouze parcelním číslem, v takovém případě pozemek přechází v hranicích uvedených v pozemkové mapě jako součásti měřičského operátu evidence nemovitostí.

Na stěžejní otázku možnosti nabytí od neoprávněného nesdílí dovolací soud náhled odvolacího soudu. Jelikož bylo zjištěno, že sporná část pozemku, zakreslená jako součást převáděného pozemku parc. č. st. XY, je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, nemohl ji vlastník pozemku parc. č. st. XY převést na žalované na základě uzavřené kupní smlouvy, protože nebyl jejím vlastníkem, jak správně uzavřel i odvolací soud.

To nicméně nevylučuje, aby spornou část pozemku tentýž převodce převedl na žalované jako neoprávněný, jako tzv. „nevlastník“. Právě na tyto situace totiž právní úprava nabývání od „nevlastníka“ a ochrany dobrověrného nabyvatele cílí, přičemž není rozhodné, zda vlastnické právo převodce v konkrétním případě z nějakého důvodu schází k celé nemovitosti, anebo pouze k některé její části, neboť neexistuje právně relevantní důvod, proč by ti kupující, kteří nabytím od „nevlastníka“ získali pouze část pozemku, měli být z ochrany dobrověrného nabyvatele vyloučeni či jinak znevýhodněni oproti kupujícím, kteří nabyli od „nevlastníka“ pozemek celý. Takový závěr nemá oporu v zákonné úpravě ochrany dobrověrného nabyvatelství a nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu, naopak rozhodovací praxe dovolacího soudu již v minulosti připustila možnost domáhat se ochrany nabytí od nevlastníka na základě dobré víry i ve vztahu pouze k části pozemku, respektive skutečnost, že se jednalo pouze o část pozemku nebyla brána jako překážka použití ochrany dobrověrného nabyvatele.

Odvolací soud, byť to nevyslovil zcela jednoznačně, v projednávané věci patrně vycházel také z toho, že materiální publicitou je chráněna důvěra pouze v zapsaný stav práv k věci, nikoliv ve správnost jiných údajů o věci, které se do katastru zapisují. Poukázal na to, že materiální publicita nepůsobí v případech, kdy se nesoulad mezi evidovaným a skutečným stavem netýká údajů o právech, nýbrž údajů vypovídajících o technickém stavu, ekonomické hodnotě či veřejnoprávních omezeních, které se k věci vážou. Dále uvedl, že na zásadu materiální publicity nemůže odkazovat nabyvatel, který po nabytí zjistí, že pozemek má jinou výměru, než je uvedena v katastru nemovitostí. A dále konstatoval, že geometrické určení pozemku v katastrální mapě není předmětem vkladu, záznamu ani poznámky podle § 11 katastrálního zákona (a nebylo předmětem vkladu ani podle právní úpravy účinné v době uzavření předmětné kupní smlouvy žalovanými).

Pokud však tím odvolací soud naznačil, že v projednávané věci se nejedná o dobrou víru žalovaných v zapsaný stav práv k věci (konkrétně vlastnického práva převodce), protože vymezení hranic pozemku, jenž byl předmětem převodu na základě kupní smlouvy, je nutno považovat za pouhý technický údaj ve smyslu uvedení výměry pozemku, s tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil.

Předmětem vlastnictví je vždy pozemek jako určitá část zemského povrchu oddělená od ostatních částí zemského povrchu hranicemi, která má jasně dané geometrické a polohové určení právě těmito hranicemi. Teprve druhotným, odvozeným údajem je pak následná výměra pozemku uváděná v katastru nemovitostí, která již je čistě technickým údajem určeným na základě určitého výpočtu. V projednávané věci nicméně nejde o spor o výměru pozemku, u níž by se s ohledem na výše uvedené závěry rozhodovací praxe princip materiální publicity neuplatnil, nýbrž o spor o samotný předmět vlastnictví. V projednávané věci je podstatné, jaký pozemek – ve smyslu konkrétně vymezené části zemského povrchu dané hranicemi pozemku – byl na základě kupní smlouvy převáděn, a to jak převodcem jako vlastníkem vzhledem k pozemku parc. č. st. XY v jeho skutečných hranicích v terénu, tak převodcem jako nevlastníkem vzhledem ke sporné části pozemku náležející již k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobců.

Pokud tedy žalovaní nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené s převodcem pozemek parc. č. st. XY, jehož hranice v katastru nemovitostí je zakreslena tak, že se jeho součástí jeví i sporná část pozemku (o níž však bylo v řízení zjištěno, že je ve skutečnosti součástí pozemku parc. č. st. XY, neboť při zakreslování do katastrální mapy došlo k chybě), není důvodu pro to, aby žalovaní nemohli být chráněni na základě principu materiální publicity, a nemohli tak nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku od „nevlastníka“ na základě své dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí – konkrétně ve správnost zakreslení hranice pozemku, která vymezuje rozsah vlastnického práva, které žalovaní kupní smlouvou nabývají. Pokud tedy odvolací soud žalované z ochrany dobrověrného nabyvatele bez dalšího vyloučil, aniž by jejich dobrou víru vůbec posuzoval, spočívá jeho závěr na nesprávném právním posouzení věci. Jen na okraj se poznamenává, že při posouzení dobré víry nabyvatele je třeba přihlédnout k tomu, kdo byl držitelem pozemku v rozhodné době a zda držební poměry musely být nabyvateli známy.

Podle ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“, prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Dá-li věřitel podle ustanovení § 159 obč. zák. do zástavy pohledávku, která mu byla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem pro výkon rozhodnutí (exekučním titulem), přešlo tím ve smyslu ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. (§ 36 odst. 3 ex. ř.) právo ze zástavního dlužníka na zástavního věřitele a oprávněným k vymáhání pohledávky cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) se stal pouze zástavní věřitel.

Odvolací soud tak měl v souladu s výše citovaným právním názorem Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí vyřešit, zda v projednávané věci došlo k platnému uzavření zástavní smlouvy mezi navrhovatelkou jako zástavní věřitelkou a původním oprávněným jako zástavním dlužníkem, která by představovala právní skutečnost ve smyslu ustanovení § 36 odst. 5 e. ř. (§ 107a o. s. ř.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v této exekuci vymáhaná pohledávka nemůže být pro svou nepostupitelnost předmětem zástavního práva, když podle ustanovení § 1335 odst. 1 věty první o. z. lze zastavit pouze takovou pohledávku, kterou lze postoupit jinému. Přitom odkázal na předcházející fáze řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce, v nichž však bylo zjištěno, že postoupení předmětné pohledávky je podmíněno souhlasem povinné, nikoliv zcela vyloučeno. Navrhovatelka ve svém dovolání proto správně uvedla, že v tomto případě je zastavení pohledávky možné za podmínek sjednaných pro její postoupení, tj. se souhlasem povinné.

Z provedeného dokazování odvolacím soudem bylo zjištěno, že původní oprávněný dne 10. března 2016 uzavřel s navrhovatelkou smlouvu o zřízení zástavního práva ke své pohledávce (vymáhané v této exekuci) k zajištění pohledávek navrhovatelky vůči původnímu oprávněnému a jeho spoludlužníku XY do výše 30 000 000 Kč. Povinná v této smlouvě byla označena jako poddlužnice, za kterou jednal původní oprávněný na základě plné moci. Odvolací soud opět s odkazem na předcházející fáze řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce uzavřel, že generální plná moc ze dne 17. února 2016 je neplatná, jelikož se navrhovatelce (tehdy jako oprávněné) nepodařilo vyvrátit právní domněnku uvedenou v ustanovení § 437 odst. 2 o. z., aniž by však vzal v potaz obsah generální plné moci, v níž je výslovně uvedeno, že povinná zmocnila původního oprávněného mj. i k tomu, že je za ni oprávněn vyjednat a uzavřít „jakékoliv zajišťovací smlouvy nebo instrumenty zajišťující pohledávky věřitelů za zmocnitelem, jakož i za třetími osobami, jakož i k majetku ve vlastnictví zmocnitele (vč. nemovitostí) uzavírat smlouvy o jeho zatížení.“

Podle ustanovení § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle odst. 2 téhož ustanovení jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.

Nejvyšší soud se zabýval otázkou platnosti procesní plné moci udělené jedním dědicem druhému dědici a uvedl, že „objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nenabyl nic.“

Výše uvedený právní závěr dopadá v obecné rovině, tj. v poměrech zástupce a zastoupeného, i na nyní projednávanou věc. Jestliže povinná v generální plné moci původního oprávněného výslovně zmocnila k možnému sjednání zástavní smlouvy k pohledávkám věřitelů za její osobou, není třeba zkoumat rozpor v zájmech původního oprávněného a povinné jakožto zástupce a zastoupené.

Nejvyšší soud proto shledal generální plnou moc v rozsahu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva platnou. V důsledku toho lze dospět k závěru, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o zřízení zástavního práva (souhlas povinné udělil původní oprávněný jako její zástupce), a tím i ke změně aktivní věcné legitimace z původního oprávněného na navrhovatelku.

Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „o. z.“), opakovaně dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.

Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání je nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam.

Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.).

Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.

Podle § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, soud nepřizná právo ze skryté vady, které objednatel neoznámil bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do pěti let od převzetí stavby, namítne-li druhá strana, že právo nebylo uplatněno včas. Totéž platí o skryté vadě projektové dokumentace a o jiných obdobných plněních. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci dne 2. 10. 2017 zaslali druhé žalované e-mail, v němž oznamují, že po nastěhování domu zjistili, že v posuvech (oken a dveří) „praská snad 20x víc, než v posuvech, které měli v předchozím domě praskání se projevuje, i když slunce jen prosvítá, praská hlavně v horní části oken, ale i ve styku pevné a posuvné části“. Žádají o názor, co může být příčinou a zda se to dá opravit. Netvrdí, že se musí jednat o reklamaci, jestli se něco neodehrálo v pořádku, tak si opravu zaplatí.

Odvolací soud s odkazem na § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z. obsah uvedeného e-mailu vyhodnotil tak, že žalobci jím vadu díla nevytkli.

S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.

Ustanovení § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nepřiznání práva ze skryté vady váže na její neoznámení bez zbytečného odkladu poté, co ji objednatel mohl při dostatečné péči zjistit. Způsob či formu notifikace vad zákon nestanoví. Obsahově je potřeba vadu označit či oznámit, jak se projevuje.

E-mail žalovaných ze dne 2. 10. 2017 je dostatečným (řádným) oznámením vad, neboť z jeho obsahu je bez pochybností zřejmé, že žalobci (druhé žalované) oznamují „problém“, že v posuvech (oken a dveří) „praská snad 20x víc, než v posuvech, které měli ve starém domě. (…) Praskání se projevuje, i když slunce jen prosvítá, praská hlavně v horní části oken, ale i ve styku pevné a posuvné části“. Tvrzení „netvrdím, že se musí jednat o reklamaci“ a že si případně opravu zaplatí na tom, že notifikují vadu nic nemění.

Pokud v následujícím e-mailu ze dne 12. 2. 2018 žalobci uvedli, že „na doporučení stavitele dosud nereklamovali“, pak to nutně nemusí znamenat, že některé z vad již nenotifikovali.

Žalobce tvrdí, že popsaným zkratkovitým slovním napadením jeho syna Jakuba Železného bylo neoprávněně zasaženo též do jeho osobnosti, zejména vážnosti a cti, resp. dobré pověsti. Čest a vážnost je na ústavní úrovni chráněna čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na úrovni zákona pak především § 81 a násl. o. z. Právě čest a vážnost představují důležité složky osobnosti člověka, neboť se odrážejí v postavení a vnímání člověka ve společnosti, proto zásah do nich může být vnímán citelným způsobem. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí.

Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo. Vlastní zásah se hodnotí vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i ve vztahu k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Proti žalobcovu právu na ochranu osobnosti ovšem stojí právo žalovaného na svobodu projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod. I Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) opakovaně konstatuje, že svoboda projevu je jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se tato svoboda vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není demokratické společnosti. Nicméně i tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesně vymezeny, a jakýkoli požadavek na její omezení musí být přesvědčivý.

Evropský soud pro lidská práva, který rovněž konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají, zároveň uvádí, že nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. Konkrétně v rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu a Axel Springer AG proti Německu rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na jejichž základě je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest.

Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce.

Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).

I když je žalovaný též mediálně činným subjektem, jím vyslovená zkratka nebyla použita jako novinový titulek či jako zestručňující údaj odkazující či navazující na dostatečně vysvětlující další text (tehdy je zkratka odůvodnitelná kontextem celé informace), nýbrž představovala relativně samostatné jednověté sdělení v rámci rozhovoru, který poskytl internetovému deníku (ostatně navazoval na přibližně stejně stručnou kritiku osoby žalovaného Jakubem Železným na platformě Twitter).

Z toho je zřejmé, že o přípustnou zkratku nešlo, neboť bez jakéhokoliv dalšího kontextu toto stručné sdělení obsahovalo velmi nepřesnou informaci způsobilou vyvolat u neobeznámeného čtenáře dojem, že žalobce (spolu s dalšími členy rodiny) měl finanční prospěch či snad dokonce příjem z peněžitého plnění, které Česká republika podle rozhodnutí arbitráže musela poskytnout společnosti CME za nedostatečnou ochranu její investice. Žalobce byl v rozhodné době veřejně činnou osobou, neboť se významně podílel na tvorbě mediálního prostředí v zemi, takže byl povinen snést zvýšenou míru kritiky, nikoliv však natolik silnou jako politik či uchazeč o veřejné funkce, jejichž ochrana je v tomto směru nejslabší. V každém případě musí však být kritika věcná a podložená. Nyní zkoumaný kratičký text neobsahuje excesivní výrazy, není hrubý, ani a priori urážlivý samotným vyzněním, nicméně není podložen objektivními okolnostmi, které by dokládaly, že rodina žalobce (prvotně jeho syna Jakuba, vůči němuž výrok směřoval) z výsledku tzv. stockholmské arbitráže finančně těžila.

Dovolací soud se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že použitá formulační zkratka je bez dalšího srozumitelná s ohledem na obecně známé okolnosti arbitrážního řízení. Jestliže výsledek arbitráže a jeho důvody byly zkoumány i parlamentní komisí, která se se závěry arbitráže neztotožnila a v dosti složitých souvislostech poukázala též na nedostatečnou obranu státu ve sporu, nelze bez bližšího vysvětlení (ani v jakési myšlenkové zkratce) oprávněně uzavřít, že Česká republika zaplatila arbitráží uloženou částku náhrady ve prospěch rodiny žalobce. Vzhledem k formě sdělení, které bylo součástí mediálně vedené slovní potyčky žalovaného se synem žalobce a které již nebylo doplněno žádnou další vysvětlující informací (tak tomu bývá u novinových či časopiseckých článků, kdy je stručnost titulku, nadpisu či krátkého shrnutí v tzv. perexu odůvodněna tím, že pouze uvozuje podrobnější vysvětlení v dalším textu), nelze spoléhat na jakousi obecnou znalost veřejnosti o poměrech složité problematiky ochrany investic v takové míře, aby opodstatňovala oprávněné použití slovní zkratky k vyjádření komplexnějšího problému. Jak podle judikatury Nejvyššího soudu, oprávněnost kritiky mající povahu skutkového tvrzení závisí v zásadě na jeho pravdivosti a i v případě, že soudem zkoumané sdělení směřuje k informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu (politické otázky, výkon svěřených funkcí, nakládání s veřejným majetkem, apod.), není právo na informace bez dalšího nadřazeno právu na ochranu osobnosti, a neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby. Tím spíše to platí o zveřejněné komunikaci, jejímž prvotním smyslem je kritizovat osobu, s níž je vedena ve veřejném prostoru polemika k jiným otázkám, jako tomu bylo v projednávané věci.

Přípustnost dovolání je založena tím, že otázka, jak vyložit pojmy „rozumný důvod“ a „místní zvyklosti“, obsažené v § 1017 odst. 1 o. z., v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (§ 1017 odst. 1 o. z.).

Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (§ 1017 odst. 2 o. z.).

K otázce vztahu žaloby na zdržení se imisí a žaloby na odstranění stromů:

K otázce vztahu imisí a žaloby na odstranění stromů dovolací soud již uvedl: „Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle důvodové zprávy může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily“.

Z obecné zkušenosti je známo, že stromy, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry (anebo i v této vzdálenosti) od sousedního pozemku, mohou v budoucnu negativně působit na sousední pozemek jak podrosty a převisy, tak i stíněním. Přesto zákon umožňuje i takové stromy vysázet, plyne-li to z místních zvyklostí anebo jde-li o rozhradu; žaloba na jejich odstranění bude zamítnuta i tehdy, nemá-li žalobce pro odstranění „rozumný důvod“.

Pro odstranění stromů tedy nestačí, že rostou v těsné blízkosti společné hranice. Významné pro úvahu o rozumném důvodu pro odstranění stromů tedy mohou být jen vážnější důsledky pro sousední pozemek, tedy imise relevantní i podle § 1013 odst. 1 o. z., zejména pokud jim nelze zabránit jinak. Je totiž třeba vzít do úvahy, že stromy jsou součástí přírody, která je chráněna i v Listině základních práv a svobod (viz čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1). Lze-li nežádoucím důsledkům výsadby na sousední pozemek zabránit jinak než odstraněním (uřezáním) stromů, je tomu zpravidla třeba dát přednost. Bude-li soud o žalobě rozhodovat v době, kdy bude ještě přicházet do úvahy přesazení stromů, bude pozice žalobce výhodnější, než pokud bude s žalobou otálet a podá ji až v době, kdy přesazení již nebude možné; pak bude třeba vzít do úvahy možnost zabránit imisím jinak než odstraněním stromu a také důvod, proč žaloba nebyla podána v době, kdy přesazení stromu bylo ještě možné.

K živému plotu a rozhradě:

Dovolatel nijak nenapadá (ostatně jemu příznivý) závěr o tom, že živý plot mezi pozemky netvoří rozhradu, a proto se touto otázkou nemohl dovolací soud zabývat. Jen na okraj se tak uvádí, že závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu, o který opřel soud prvního stupně názor o tom, že o rozhradu v této věci nešlo, byl vysloven jen jako „obiter dictum“, týkal se jen konkrétní věci a nebyl důvodem pro meritorní rozhodnutí; to, že pozemky od sebe dělí umělý i živý plot, tedy ještě neznamená, že jen jeden z těchto objektů tvoří rozhradu; rozhrada může být podle okolností věci tvořena i kombinací zeleně a plotu. Ostatně může jít i o tzv. dvojitou rozhradu (§ 1025 o. z.).

K pojmu „místní zvyklosti“:

Podmínkami pro vyhovění žalobě na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. je, že stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé) a současně má žalobce pro žádost o odstranění stromů rozumný důvod. „Těsnou blízkost“ vymezuje zákon tak, že „platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“, pokud ovšem neplyne z místních zvyklostí něco jiného.

I přes odlišnou formulaci zákonných ustanovení nevidí dovolací soud důvod vykládat pojem „místní zvyklosti“ v § 1017 odst. 1 o. z. jinak, než pojem „místní poměry“ v § 1013 odst. 1 o. z. Jde tu tedy o zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách). Je třeba zvážit, jaká zvyklost je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití). Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

Vztah „těsné blízkosti společné hranice“ a „rozumného důvodu“:

Žalobě opírající se o § 1017 odst. 1 o. z. lze vyhovět, jen jsou-li splněny obě podmínky tam uvedené, tedy stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice a žalobce má pro jejich odstranění rozumný důvod.

Nemá-li žalobce „rozumný důvod“ žádat odstranění stromů, je otázka, zda jsou stromy vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé), nevýznamná; stejně tak v případě, že stromy nejsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice, nemůže žalobce požadovat odstranění stromů podle uvedeného ustanovení, ani když má k tomu „rozumný důvod“.

Nicméně – bez důsledků pro rozhodnutí v této věci – i to, že stromy tvoří živý plot, by měl soud vzít do úvahy při zvažování věci, byť nemusí jít o skutečnost rozhodující a ostatně ani nutně svědčící pro odstranění stromů. Navíc bude-li v těsné blízkosti hranice pozemků vysázen ze stromů živý plot, půjde zpravidla o rozhradu, a uplatní se tak výluka uvedená v § 1017 odst. 2 o. z.

K rozumným důvodům pro odstranění stromů:

Obecně je třeba k otázkám, které dovolatel klade pod body B) až E) dovolání, uvést: Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet. Soud může přihlédnout kupř. k imisím a jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a obecně pro životní prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Tu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

V řízení o odstranění stromu podle § 1017 odst. 1 o. z. mohou být dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit existenci podmínek pro odstranění nebo pro zachování stromu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud tak shrnuje a uzavírá:

Zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet při posouzení, zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů. Soud může v rámci komplexního hodnocení věci přihlédnout kupř. k možnosti imisí a jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a životní prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

„Místními zvyklostmi“ (§ 1017 odst. 1 o. z.) jsou zvyklosti jak místní (které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách, tj. například zda jde o město nebo vesnici, s přihlédnutím k obvyklému způsobu užívání podobných pozemků). Posouzení této otázky je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.

Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivým důsledkům stromu, vysazeného v těsné blízkosti společné hranice, na sousední pozemek než jeho skácení, je mu třeba – dovolují-li to individuální okolnosti věci – dát přednost.

Posouzení dovolání žalobce:

V této věci žalobce tvrdí, že ta či ona skutečnost zakládá „rozumný důvod“ pro odstranění stromů; věc je však třeba posoudit v komplexu jednotlivých skutečností. Rozumným důvodem je nepochybně potenciální výška stromů, kvůli které lze očekávat vyšší imise způsobené prorůstáním kořenů na sousední pozemek; jiné imise zatím nebyly zjištěny a ani nebylo učiněno skutkové zjištění, že by do budoucna vážně hrozily. Proti zachování stromů může být i to, že již ve výšce 5 m se údržba stromů neobejde bez součinnosti žalobce.

Proti odstranění však svědčí obecně objektivní význam zeleně i živého plotu pro vlastníky sousedních pozemků, ochrana žalované proti snímání dění na jejím pozemku kamerou, dále to, že žalovaná provádí průběžnou údržbu stromů včetně jejich zkracování; jediné imise pocházejí z podrostů, a těm lze zabránit, jak uvedl odvolací soud, instalací kořenové bariéry, „která může zabránit jakýmkoliv případným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku žalované, na který též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce“. Je skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu nenařídilo (ani nemohlo) instalaci takové bariéry, ani nemůže zaručit, že žalovaná bude i do budoucna provádět údržbu stromů (živého plotu z nich zřízeného) tak, aby k převisům nedocházelo.

Nicméně v případě, že by se v důsledku dalšího růstu stromů, případně i v souvislosti se zanedbáním potřebné údržby, zásadně změnily poměry (nastal by v podstatných rysech jiný skutkový stav, než ze kterého odvolací soud vycházel), mohl by se žalobce opět domáhat jejich odstranění (skutkový základ žaloby by se při zachování žalobního návrhu změnil). Tato skutečnost by měla žalovanou motivovat k realizaci potřebných opatření.

I když jde tedy o hraniční případ, dospívá dovolací soud k závěru, že úvaha odvolacího soudu o nedostatku „rozumného důvodu“ k odstranění stromů není zjevně nepřiměřená. Dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit a nahradit vlastní úvahou; dovolání není důvodné.

K jednotlivým dovolacím důvodům se uvádí:

Ad A): Protože odvolací soud vyšel z toho, že žalobce rozumný důvod žádat odstranění stromů nemá, a dovolací soud jeho úvahu nezpochybnil, nemá řešení otázky položené dovolatelem pod bodem A) vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. I kdyby totiž šlo o stromy vysazené v těsné blízkosti pozemků ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé, pro nedostatek „rozumného důvodu“ by nebylo možné žalobě vyhovět.

Ad B): To, že žalovaná bude k údržbě stromů potřebovat přístup přes pozemek žalobce, je jednou z okolností, kterou by měl soud vzít do úvahy, nejde však o okolnost vyžadující jednoznačně odstranění stromů.

Ad D) a E): Podle zjištění soudu prvního stupně „imise stíněním či opadem jehličí tak pro odstranění stromů nesvědčila“; soud vycházel z toho, že pozemek žalobce je zastíněn jen zčásti; z hlediska stínu stromy omezují především pozemek žalované, nikoliv žalobce. Nicméně i na ten při jejich vzrůstu stíní. „Co se týče otázky zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i sklon dopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenou stínící tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhu dne, dopadající však větší měrou na pozemek žalované. Předmětná živá stěna je totiž orientována ve směru k pozemku žalobce směrem severovýchod“. Soudy však neučinily závěr, že by stínění bylo v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně by omezovalo obvyklé užívání pozemku. Pokud se tak v budoucnosti snad např. v důsledku zanedbání údržby stane, bude se žalobce moci domáhat ochrany proti imisím, resp. podle okolností věci i odstranění stromů.

Nejvyšší soud předesílá, že dovolání je v této části argumentačně nekonzistentní. Dovolatel uvádí, že „SOLIHEL nikdy nemohla být poškozena neoprávněným vyplacením úrokového výnosu dluhopisů, neboť sama nikdy nebyla vlastníkem dluhopisů a snížení hodnoty podílu v DPES rovněž nelze vnímat jako škodu SOLIHEL, neboť DPES si nebyla oprávněna úrokový výnos dluhopisů ponechat“.

Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že právě o popsanou situaci má v projednávané věci jít. Argumentace dovolatele je totiž postavena na tvrzení, že pokud by nedošlo k výplatě úrokového výnosu dluhopisů, zůstaly by peněžní prostředky ve společnosti DPES, z níž by si je dovolatel prostřednictvím vlastnické struktury (dovolatel spekuluje, že by změnil emisní podmínky dluhopisů tak, aby nárok na výplatu jejich úrokového výnosu svědčil jemu, byť ke dni výplaty úrokového výnosu nebyl jejich vlastníkem) následně vyplatil (srov. zejména odstavec 74 dovolání). Dovolatel tak údajnou škodu zakládá na tvrzení, že porušením smlouvy o smlouvě budoucí došlo ke zmenšení majetku DPES a SOLIHEL tak nabyla podíl s menší hodnotou, než jakou měl skutečně mít, v důsledku čehož došlo k poškození dovolatele jako 50% společníka ORGOVAN, která je jediným společníkem SOLIHEL.

Ve skutečnosti tak dovolatel klade otázku, zda je společník společnosti s ručením omezeným prostřednictvím § 2913 odst. 1 in fine o. z. oprávněn vymáhat škodu, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti (tzv. reflexní škodu).

1) Skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí škodu.

2) Tato škoda (označovaná též jako tzv. reflexní škoda) je svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti.

3) Je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů.

4) Jednatelé společnosti s ručením omezeným odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobí porušením povinností při výkonu funkce (§ 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák.).

5) Nahrazením škody, kterou společnosti způsobili jednatelé porušením svých povinností při výkonu funkce, dojde i k nahrazení odvozené škody na podílech společníků, a současně jsou chráněny i oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i jejích věřitelů a dalších případných společníků.

6) Je-li (může-li být) náhradou škody způsobené společnosti odstraněna i škoda odvozeně vzniklá v důsledku porušení povinností jednatelů při výkonu funkce společníkům na jejich podílech, nemá společník právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na svém podílu; odstranění této újmy se může domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody.

7) Jestliže by se společník mohl bez dalšího domáhat nahrazení (toliko) odvozené škody na svém podílu (jež může být zapravena nahrazením primární škody způsobené společnosti), byli by (mohli by být) poškozeni jak společnost sama, tak i ostatní společníci (jejichž odvozená škoda na podílech by nebyla nahrazena) a věřitelé společnosti. Vznikne-li totiž na majetku společnosti škoda, může být uhrazení pohledávek věřitelů za společností ohroženo (s čímž ostatně počítá právní úprava např. i konstrukcí zákonného ručení jednatelů za pohledávky společnosti – srov. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.). Plnění poskytnuté pouze některému ze společníků z titulu náhrady odvozené škody na jeho podílu nejenže věřitelům společnosti „nepomůže“, ale naopak může ohrozit nahrazení primární škody způsobené společnosti a tím i reálné uhrazení závazků společnosti vůči jejím věřitelům.

Ačkoliv jde o závěry přijaté za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tyto se obdobně prosadí i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Použitelnosti shora citovaných judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.).

Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.

Společník společnosti s ručením omezeným (tím méně společník jediného společníka společnosti s ručením omezeným) proto není oprávněn se sám domáhat náhrady reflexní škody ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.

V poměrech projednávané věci tedy platí, že skutečná škoda mohla vzniknout toliko SOLIHEL tím, že případným porušením smlouvy o smlouvě budoucí byla snížena hodnota jí nabytého 100% podílu v DPES. K uplatnění nároku na náhradu takové škody byla aktivně věcně legitimována SOLIHEL a nikoliv dovolatel coby 50% společník jejího jediného společníka (kterým byla ORGOVAN).