Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 03/11/23

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

33 Cdo 3805/2022

29.06.2023

Zajišťovací převod práva

Týká-li se zajišťovací převod práva věci zapsané do veřejného seznamu, vzniká zajištění zápisem do tohoto seznamu; do veřejného seznamu se zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva (§ 2041 o. z.).

Poté, co doplnil dokazování, odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou uzavřenou 16. 1. 2014 žalobkyně „dočasně“ převedla na žalovanou (kupující) vlastnictví specifikovaných nemovitých věcí. Předmět převodu měl sloužit k zajištění dluhu 3.000.000 Kč s příslušenstvím a budoucího dluhu až do výše 6.000.000 Kč původního věřitele M. C. (VERONY TRADE a. s.) a dluhu 1.100.000 Kč a budoucího dluhu až do výše 3.000.000 Kč původní věřitelky VELAPO a. s. s tím, že se žalovaná stane věřitelkou pohledávek odpovídajících uvedeným dluhům.

Právní účinky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí – s poznámkou „dočasná povaha věcného práva na základě zajišťovacího převodu“ – nastaly 22. 1. 2014.

Smlouvou z 15. 1. 2014 postoupil M. C. pohledávku 3.000.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce z 24. 11. 2010 za žalobkyní postupnici VERONA TRADE a. s., která smlouvou z 5. 2. 2014 pohledávku dále postoupila žalované. Smlouvou z 28. 1. 2014 postoupila VELAPO a. s. (postupitelka) pohledávku 1.100.000 Kč ze smlouvy o půjčce uzavřené s žalobkyní 20. 2. 2013 žalované.

Uvedené pohledávky byly zajištěny zástavním právem zřízeným smlouvou ze 13. 9. 2011 (právní účinky vkladu zástavního práva nastaly 14. 9. 2011), resp. smlouvou z 20. 2. 2013 (právní účinky vkladu zástavního práva nastaly 20. 2. 2013). Podle souhlasného prohlášení se žalovaná po postoupení pohledávek stala zástavní věřitelkou.

Žalovaná 11. 6. 2014 vyzvala žalobkyni k úhradě dluhů zajištěných vlastnickým právem k věcem nemovitým.

Zajišťovací převod práva – v projednávaném případě vlastnického práva k nemovitým věcem a jejich součástem (§ 498 odst. 1, § 506 o. z.) – představuje formu zajištění (peněžitého) dluhu odpovídajícího pohledávce věřitele.

Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že příjemci jistoty dočasně převede své vlastnictví k věci. Není-li sjednáno jinak, platí, že v případě nesplnění dluhu se převod vlastnického práva stane nepodmíněným (§ 2044 odst. 1 o. z.).

V projednávaném případě byly ve smlouvě o zajišťovacím převodu pohledávky původních věřitelů žalobkyně jednoznačně identifikovány (jim odpovídající dluhy ostatně zajišťovalo zástavní právo zřízené na týchž nemovitých věcech) a strany smlouvu uzavíraly s podmínkou, že původní věřitelé postoupí existující pohledávky žalované, která se stane věřitelkou žalobkyně. Smlouva o zajišťovacím převodu práva neodporuje ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. zákonu proto, že v době jejího uzavření, resp. nabytí účinků zápisu (vkladu) vlastnického práva, nebyla žalovaná (kupující) věřitelkou žalobkyně. Okamžikem, kdy žalovaná (postupnice) nabyla od původních věřitelů žalobkyně pohledávky s příslušenstvím, se prosadila realizační (zajišťovací) funkce převodu vlastnictví s důsledky plynoucími z § 2044 o. z.

Obdobné platí pro námitku neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva podle § 583 a 584 odst. 2 o. z. Jak vyplývá z obsahu smlouvy (viz výše), bylo úmyslem stran zajistit dluhy žalobkyně převodem vlastnictví k nemovitým věcem přesto, že dosavadní věřitelé postoupili své pohledávky žalované až po uzavření smlouvy. Takové zjištění a priori vylučuje jednání žalobkyně v omylu týkajícím se postavení osoby přijímající zajištění.

2.

33 Cdo 314/2023

17.08.2023

Soukromé právo

Veřejné právo

Výhra v loterii

Narovnání

Pokuta

V průběhu měsíce srpna 2019 vyhrál žalobce v „živé hře Ruleta“ celkem 11.760.000 Kč, a to ve třech samostatných hrách. Za vyplacení peněz ve zkrácené – nikoli zákonné – lhůtě, kterou si přála zachovat žalovaná, nabídl žalobce slevu z výher. Dohoda „o uznání dluhu a podmínkách jeho splacení“ z 13. 9. 2019 vyjadřovala úmysl účastníků vyplatit výhry před uplynutím zákonné lhůty oproti prominutí části dluhu ve výši 4.260.000 Kč.

Podle rozhodnutí Celního úřadu žalovaná spáchala přestupek, neboť do 25. 3. 2020 nevyplatila žalobci část výhry 4.260.000 Kč, kterou vypořádala „jako slevu/odpuštění dluhu“, což je v rozporu s § 10 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb. Generální ředitelství cel rozhodnutím rozhodnutí Celního úřadu pro Hlavní město Prahu potvrdilo (§ 90 odst. 5 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, potvrzeno).

Byla-li tedy žalované uložena pokuta orgánem celní správy za správní delikt spočívající v uzavření dohody, v jejímž důsledku nebyla žalobci vyplacena část výhry, pak tato skutečnost sama o sobě není způsobilá zmařit právní účinky takovéto dohody. Odvolací soud – vyčleniv aplikaci soukromého práva z vlivu práva veřejného – rozhodl v souladu s výše uvedenými tezemi, které dovolací soud pokládá za správné.

3.

23 Cdo 1888/2022

20.06.2023

Výhrada vlastnického práva

Při převodu vlastnického práva k movité věci určené jednotlivě (nezapsané ve veřejném seznamu) se vlastnické právo zásadně převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (srov. § 1099 o. z.).

Je však možné, aby si strany ujednaly jiný okamžik převodu vlastnického práva, např. nabytí vlastnického práva ke dni zaplacení kupní ceny v podobě výhrady vlastnického práva u kupní smlouvy podle § 2932 o. z.

Podstatou výhrady vlastnického práva je tedy odklad (suspenze) převodu vlastnického práva zpravidla do úplného zaplacení kupní ceny, jehož účelem je posílení právního postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena. Výhrada vlastnického práva poskytuje výhodu též nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěr jinde. Nabyvatel (jakožto „čekatel“ na nabytí vlastnického práva či „detentor“) má po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejen právo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, je rovněž oprávněn, není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží.

Pro posouzení dovoláním předestřené právní otázky možnosti aplikace ustanovení § 1109 o. z., které řeší problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, resp. od neoprávněného, je rozhodné zkoumání subjektivních účinků výhrady vlastnického práva ve smyslu § 2134 o. z., tj. určení, vůči kterým osobám není podle § 2134 o. z. výhrada vlastnického práva sjednaná mezi prodávajícím a kupujícím účinná.

Ustanovení § 2134 o. z. upravuje zvláštní případy omezení působnosti výhrady vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího (věta první) a vůči třetím osobám v případě jejího ujednání ohledně věci zapisované do veřejného seznamu (věta druhá).

V případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci, která podléhá evidenci ve veřejném seznamu, má výhrada vlastnického práva účinky vůči třetím osobám až okamžikem, kdy je do tohoto veřejného seznamu zapsána. To vychází z ochrany dobré víry osob jednajících v důvěře v zápis ve veřejném seznamu.

 Nejde-li o věci zapisované do veřejného seznamu, zákon ve své dikci neomezuje působení účinků výhrady vlastnického práva obecně vůči všem třetím osobám jako v případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, nýbrž pouze vůči věřitelům kupujícího. Výhrada vlastnického práva tak působí vůči věřitelům kupujícího pouze při dodržení zákonem předepsané formy. Pokud tedy prodávající chce, aby výhrada vlastnického práva měla účinky i vůči věřitelům kupujícího, musí být sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy.

Je nepochybné, že třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci (např. na základě uzavřené smlouvy o dílo), je podle § 1721 o. z. věřitelem kupujícího. Pro posouzení otázky, zda lze takovou třetí osobu považovat za věřitele kupujícího ve smyslu § 2134 odst. 1 věty první o. z., vůči kterému je působnost výhrady vlastnického práva k věci nezapisované do veřejného seznamu zákonem omezena stanovením požadavku specifické formy jejího sjednání, v situaci, kdy má dojít k následnému převodu věci na ni na základě závazku kupujícího, je nezbytné se zabývat smyslem a účelem § 2134 věty první o. z.

S poučením v italské úpravě se navrhuje stanovit, že se prodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí, i kdy byla ujednána.

Účelem a smyslem § 2134 o. z. (jeho věty první) je vedle posílení právního postavení prodávajícího zejména ochrana věřitelů kupujícího, respektive ochrana uspokojení jejich pohledávek za kupujícím z jeho majetku. Tato ochrana spočívá v hodnověrnosti sjednané výhrady a v prokazatelnosti data jejího ujednání. Jinak řečeno, smyslem této úpravy je zajistit, aby pro věřitele bylo transparentně zjistitelné, že výhrada vlastnického práva byla sjednána a kdy. V případě, že výhrada takovým způsobem sjednána nebyla, nelze (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě) vyloučit, že prostřednictvím institutu výhrady vlastnického práva může docházet ke zkracování práv (jiných) věřitelů dlužníka. Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou.

Prodávající se bez dalšího nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, není-li naplněn účel této normy. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním.

Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána. Neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z. působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správně nevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravu obecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránit věřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejich pohledávek.

Obdobné závěry ohledně účelu § 2134 věty první o. z. jsou prezentovány též v komentářové literatuře, podle níž je účelem komentovaného ustanovení ochrana prodávajícího před nároky věřitelů kupujícího. Proto zákonodárce vyžaduje určité formální náležitosti k podpoře důvěryhodnosti ujednání o výhradě vlastnického práva. Obranou prodávajícího v případě výkonu rozhodnutí nebo konkurzního řízení na majetek kupujícího je jeho tvrzení, že dlužník (kupující) je pouhým držitelem věci, jehož vlastnictví zůstává prodávajícímu.

Proto výhrada vlastnického práva, ať už je součástí kupní smlouvy, nebo samostatným právním jednáním na zvláštním dokumentu, musí být pořízena ve formě veřejné listiny (§ 567 a násl.) anebo alespoň mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy stran. Jiní autoři uvádí, že nová úprava po vzoru italské úpravy stanovuje pravidlo na ochranu věřitelů kupujícího vzhledem k tomu, že by výhrada vlastnického práva mohla být zneužívána k tomu, aby kupující ochránil svůj majetek před věřiteli. Výhrada vlastnického práva má účinky vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, je-li sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy, a to až od okamžiku ověření podpisů. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby si prodávající s kupujícím zpětně činili výhradu vlastnického práva, a to jen s úmyslem zkrátit věřitele kupujícího.

Podle dalších autorů k prosazení vyhrazení vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího, kteří musí ustoupit vlastnickým nárokům a nemohou se uspokojit z věci v detenci kupujícího, vyžaduje zákon zvláštní formu. Prokáže-li vlastník existenci svého práva v požadované formě, bude se svou obranou úspěšný. V civilním řízení se tak prodávající může bránit vylučovací žalobou podle § 267 o. s. ř., soud dražební jednání odročí do pravomocného rozhodnutí o žalobě (§ 336i odst. 1, § 338v odst. 1 o. s. ř.), v insolvenčním řízení může prodávající uplatnit nárok na vrácení věci za podmínek § 260 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v exekučním řízení prodávající uplatní své právo návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Pro úplnost lze dodat, že italská právní úprava jako inspirační zdroj § 2134 věty první o. z., tj. konkrétně článek 1524 věty první italského Codice Civile v českém překladu zní: „Vůči věřitelům kupujícího může být výhrada vlastnického práva namítána pouze tehdy, vyplývá-li z listiny, která je opatřena bezpečným datem, jež předchází obstavení majetku.“ (v italském originále: „La riserva   della   proprieta'   e'   opponibile   ai   creditori    del compratore, solo   se   risulta   da   atto   scritto   avente   data   certa anteriore al pignoramento.“)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že smyslem a účelem § 2134 věty první o. z. je ochrana věřitelů kupujícího před krácením uspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana před situacemi, při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětně omezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohli věřitelé kupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního či insolvenčního řízení). Cílem tohoto ustanovení není prostřednictvím stanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhrady vlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž se kupující zaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (je pouze jejím detentorem, příp. ji ještě vůbec nemá u sebe).

Smyslem § 2134 věty první o. z. tedy není umožnit kupujícímu s věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva. Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnického práva na třetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu je výhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním). Jinak řečeno, byť je třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci, současně věřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převodu vlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána mezi prodávajícím a kupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícího na tuto třetí osobu, se omezení subjektivní působnosti výhrady vlastnického práva podle § 2134 věty první o. z. neuplatní, neboť to neodpovídá smyslu a účelu této normy. Třetí osoba, jíž se kupující zavázal takovou věc převést, se pak může stát jejím vlastníkem pouze za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

Lze tedy uzavřít, že sjednání výhrady vlastnického práva k věci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, mezi prodávajícím a kupujícím ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z., nevylučuje aplikaci § 1109 a násl. o. z. pro posouzení, zda se stala vlastníkem věci třetí osoba, které se kupující smluvně zavázal věc převést.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že výhrada vlastnického práva nebyla vůči žalobkyni účinná, neboť nesplňovala formální náležitosti vyžadované ustanovením § 2134 věty první o. z., jednalo se o jednání vztahující se pouze ke smluvním stranám (působící inter partes) a k převodu vlastnického práva na kupující společnost eNZI.cz s. r. o. z pohledu žalobkyně došlo již samotným uzavřením kupní smlouvy. Na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi společností eNZI.cz s. r. o. a žalobkyní pak došlo k převodu zařízení na žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo, v níž současně byla sjednána výhrada vlastnického práva do úplného zaplacení ceny díla, byla společnosti eNZI.cz s. r. o. plně uhrazena.   Proto se odvolací soud již nezabýval námitkami žalované zpochybňujícími nabytí vlastnického práva žalobkyní vzhledem k tvrzenému nesplnění podmínek pro nabytí od neoprávněného podle § 1109 a násl. o. z.

Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že právní posouzení věci, jak jej učinil odvolací soud, není správné. Žalobkyně v projednávané věci nebyla v postavení věřitele společnosti eNZI.cz s. r. o. ve smyslu § 2134 věty první o. z., jenž by hodlal uspokojovat svou pohledávku z majetku této společnosti (např. v insolvenčním řízení či v exekuci) a vůči kterému by tak nebyla účinná výhrada vlastnického práva k zařízení sjednaná mezi žalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z.

Žalobkyně vystupovala v pozici třetí osoby, která měla nabýt vlastnické právo k zařízení (tj. k věci, jíž se týkala výhrada vlastnického práva) na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností eNZI.cz s. r. o., v níž se tato společnost zavázala dané zařízení (jako součást zhotovovaného díla) převést na žalobkyni, byť k tomuto zařízení byla v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou (prodávající) a společností eNZI.cz s. r. o. (kupující) sjednána výhrada vlastnického práva, podle níž měla společnost eNZI.cz s. r. o. nabýt vlastnické právo k zařízení až úplným zaplacením kupní ceny a do té doby nebyla oprávněna převést vlastnické právo k němu na třetí osoby.

Skutečnost, že výhrada vlastnického práva nebyla mezi žalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. sjednána ve formě vyžadované v § 2134 větě první o. z., tedy neměla za následek, že by její účinky nebylo možno vztahovat na žalobkyni v postavení třetí osoby. K nabytí vlastnického práva žalobkyně k zařízení proto mohlo dojít jen za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

4.

21 Cdo 34/2023; 21 Cdo 302/2023

29.06.2023

Výpověď

Plagiátorství

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Všechny tyto povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnit od vzniku pracovního poměru, spojuje to, že vyplývají z pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele; podle pracovněprávních předpisů nemůže být postiženo jednání (chování) zaměstnance, kterým neporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu.

Není přitom samo o sobě rozhodující, zda zaměstnanec porušil své povinnosti v pracovní době, nebo mimo tuto dobu (v době odpočinku); o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru jde také tehdy, jednal-li zaměstnanec mimo stanovenou pracovní dobu v rozporu s povinnostmi, které jsou mu uloženy jako zaměstnanci, tedy s povinnostmi, které nepostrádají místní, časový, ale zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění jeho závazků plynoucích z pracovního poměru.

Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je ovšem výpovědním důvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti.

Obdobně uvádí odborná literatura, že o povinnost vyplývající z pracovního poměru jde jen v případě povinnosti, která tvoří obsah pracovního poměru (patří do oblasti vzájemných práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnance), resp. že mezi povinnosti vyplývající z pracovního poměru nepatří jakékoli povinnosti osoby, která se nachází v právním postavení zaměstnance (zejména povinnosti související s osobním a soukromým životem zaměstnance), nýbrž jen takové povinnosti, které se vztahují k výkonu práce nebo s výkonem práce vykazují souvislost (srov. STRÁNSKÝ, J., s. 237–238. In: STRÁNSKÝ, J. a kol. Zákoník práce s podrobným praktickým výkladem pro širokou veřejnost. Praha: Sondy, 2021. ISBN 978-80-86846-74-3), a že nemůže být postiženo jednání (chování) zaměstnance, kterým neporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu.

 projednávané věci žalobce vykonával práci akademického pracovníka a zároveň prorektora (zástupce rektora, který je v čele vysoké školy – srov. § 10 odst. 1 a 4 zákona o vysokých školách) jedné z vysokých škol, které jsou jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a které mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti mimo jiné tím, že uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podle svého typu a zaměření pěstují činnost vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost [srov. § 1 písm. a) zákona o vysokých školách].

Jako akademický pracovník vysoké školy žalobce vykonával v pracovním poměru jak pedagogickou, tak tvůrčí činnost, a byl povinen dbát dobrého jména žalované (srov. § 70 odst. 1 zákona o vysokých školách). Při výkonu tvůrčí činnosti, bylo-li (mělo-li být) jejím výsledkem vytvoření vědeckého díla, které je jako předmět autorského práva jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a které je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (srov. § 2 odst. 1 autorského zákona), byl žalobce povinen dodržovat též autorský zákon, a to bez ohledu na účel, k němuž vytvořené vědecké dílo použil nebo hodlal použít.

Není proto z tohoto pohledu významné, zda dílo bylo či mělo být použito pro výkon pedagogické činnosti žalobce u žalované, k publikaci v odborném tisku, jako tiskem vydaná monografie, k prezentaci na vědeckých konferencích nebo jako habilitační práce, na jejímž základě (mimo jiné) se ověřuje vědecká kvalifikace uchazeče o jmenování docentem (srov. § 71 a 72 zákona o vysokých školách).

 Ve všech uvedených případech musí být vědecké dílo jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, která je jednou ze základních náplní práce akademického pracovníka vysoké školy.

Předložil-li žalobce jako svoji habilitační práci do habilitačního řízení část monografie „Vybrané aspekty ekonomické bezpečnosti“, která nebyla výsledkem jeho tvůrčí činnosti (žalobce nebyl jejím autorem), učinil tak v rozporu se zákonem (srov. zejména § 11 a § 12 autorského zákona) a porušil tím povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť povinnost dodržovat autorský zákon při výkonu tvůrčí činnosti nepostrádá místní, časový, ale zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění závazků žalobce jako akademického pracovníka a prorektora vysoké školy plynoucích z pracovního poměru mezi ním a žalovanou.

Závěr odvolacího soudu, že posouzení skutečnosti, zda žalobce porušil autorský zákon v rámci habilitačního řízení, není pro posouzení dané věci podstatné, neboť to nemá souvislost s výkonem práce žalobce a dodržováním povinností, které mu plynou z pracovního poměru, proto není správný.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobce „svým neúspěšným habilitačním řízením“ nejednal v rozporu se zájmy zaměstnavatele, neboť „negativní výsledek … nemůže poškodit dobré jméno zaměstnavatele, ale zaměstnance“. Odvolací soud tu náležitě nebere v úvahu důvod neúspěchu žalobce v habilitačním řízení, kterým bylo neoprávněné užití díla jiné osoby žalobcem jako akademickým pracovníkem a prorektorem žalované, při němž žalobce nedostál své povinnosti dbát dobrého jména žalované jako vysoké školy, které tím mohlo být dotčeno.

Žalobce označil v žalobě žalovanou jako „P. a. Č. r. v XY“, která jako státní (p.) vysoká škola (srov. § 2 odst. 7, § 94 odst. 2 a § 95 odst. 1 zákona o vysokých školách) je – jak vyplývá z ustanovení § 95 odst. 1 zákona o vysokých školách – organizační složkou státu, a tedy není právnickou osobou (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) způsobilou být účastníkem řízení (srov. § 19 o. s. ř.), přestože z obsahu žaloby je zřejmé, že uplatňuje právo na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru daných mu jeho zaměstnavatelem, jímž byl stát (Česká republika).

Tento zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku vyplývajícími z žaloby představoval vadu podání, kterou se měl soud pokusit odstranit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.

5.

22 Cdo 1672/2022

26.07.2023

Předkupní právo

Čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožňuje negativně vymezit předmět vlastnictví zakotvením vlastnického monopolu státu.

Ve vlastnictví státu je například nerostné bohatství, za které se považují výhradní ložiska nerostů. Jedná se o samostatnou nemovitou věc, zatímco ložiska nerostů, pokud jsou tvořena tzv. nevyhrazenými nerosty, se považují za součást pozemku. Dále je stát přednostním vlastníkem pozemků cenných z hlediska ochrany přírody a krajiny. Podle § 23 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze na území národních parků zcizit pozemky, které jsou ve vlastnictví státu, pokud nejde o směnu pozemku odůvodněnou zájmy ochrany přírody. Podle § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny pak svědčí státu předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi. Teprve pokud orgán ochrany přírody neprojeví o tyto pozemky zájem, mohou vlastníci zamýšlený prodej uskutečnit. O tomto předkupním právu, které vzniká ze zákona, však řada vlastníků netuší, protože se nezapisuje do katastru nemovitostí, což v praxi činí problémy.

Podle Ústavního soudu citovaná úprava nezasahuje do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek. Proto ji ani není nutné podrobit testu proporcionality: „Zřízením zákonného předkupního práva státu k některým pozemkům na území národního parku se neomezuje právo chráněné podle čl. 11 odst. 1 a nezasahuje se tím přímo do ústavně chráněné hodnoty. Uvedenou právní úpravou se pouze omezuje jedna ze složek vlastnické triády – dispoziční oprávnění (ius disponendi), a to ještě nikoliv v celém jejím rozsahu, nýbrž jen v možnosti absolutně volného úplatného převodu zatíženého pozemku. Z tohoto důvodu nelze hovořit o nuceném omezení vlastnického práva, za které by vlastníku pozemku měla náležet náhrada podle čl. 11 odst. 4.

I kdyby však dospěl ÚS k závěru, že by vlastníku pozemku měla náležet náhrada za zřízení předkupního práva státu, tak by její výše byla jen symbolická s ohledem na charakter dotčených pozemků na území národního parku a cenu obvyklou za jejich užívání, například při nájmu nebo pachtu, což je rovněž argument pro závěr o ústavní konformitě napadené právní úpravy“ (srov. Pl. ÚS 18/17, bod 127, dostupný na www.nalus.cz). Podle Ústavního soudu nelze ani přehlížet ústavně garantovanou možnost v čl. 11 odst. 2 Listiny, „která navazuje na čl. 7 Úst, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí. Jinými slovy, (především) stát má pozitivní závazek chránit životní prostředí, který může naplnit mimo jiné i tím, že bude centralizovat vlastnictví pozemků na území národního parku“ (tamtéž, bod 128).

V § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se nejedná o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se pouze o nabídkovou povinnost, tedy zákonné předkupní právo. Za takové není poskytována náhrada, jelikož prodávající by od státu obdržel stejné finanční prostředky, za které by je prodal třetímu subjektu. Právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný "odkup" pozemků státem podpůrně užije.

Vlastník dotčeného pozemku je omezen pouze nabídkovou povinností ve prospěch státu; neprojeví-li stát ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení nabídky zájem o pozemek zájem, může jej následně vlastník úplatně převést na koupěchtivého. Projeví-li stát o pozemek v uvedené lhůtě zájem, je povinen v přiměřené době učinit kroky směřující ke koupi, a to za cenu, kterou by za pozemek zaplatil koupěchtivý. Vlastník pozemku tedy obdrží za pozemek stejnou cenu, bez ohledu na to, na koho jej nakonec úplatně převede. Právě proto Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 18/17 zmiňuje, že případný nárok na náhradu za zákonné předkupní právo by byl maximálně nízký. Nejedná se totiž o náhradu za „vyvlastnění“, jak se domnívá dovolatelka, jelikož k vyvlastnění a omezení vlastnického práva nedochází, nýbrž se jedná pouze o nabídkovou povinnost prodávajícího, tedy omezení v absolutní volnosti úplatného převodu.

Ústavní soud uzavřel, že ani u právní úpravy § 61 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nedospěl k závěru o neústavnosti, neboť jí není omezeno vlastnictví jakožto ústavně chráněná hodnota, pouze je stanovena nabídková povinnost vlastníka dotčeného pozemku vůči státu.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu, a proto tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Jelikož ke vzniku a porušení předkupního práva žalobkyně došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Při nedostatku výslovné právní úpravy zákonného předkupního práva v části druhé občanského zákoníku, pojednávající o věcných právech, vychází se ve smyslu § 853 obč. zák. z analogické aplikace obecné právní úpravy předkupního práva, obsažené v části osmé občanského zákoníku, upravující právo závazkové, s tím, že ta ustanovení, jež se tykají pouze smluvního předkupního práva, nelze použít.

Podle § 603 odst. 3 obč. zák., bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.

Jestliže povinná osoba věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému a poruší tím předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věc získal. Oprávněný má možnost dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy anebo domáhat se na nabyvateli (novém vlastníku), aby mu podíl nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák. Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl.

Žalobkyně před podáním žaloby učinila vůči žalované výzvu, aby jí předmětné nemovitosti s poukazem na zákonné předkupní právo podle ust. § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dále s poukazem na ust. § 603 odst. 3 obč. zák. nabídla ke koupi, to však žalovaná s ohledem na pochybnosti o existenci zákonného předkupního práva žalobkyně odmítla dobrovolně učinit.

Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena. Oprávněný se tak může domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi nahrazen, a to za stejných podmínek (za stejnou kupní cenu), za kterých byl proveden původní převod.

Ani v této otázce se proto odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto byla právní předchůdkyně dovolatelky Agenturou ochrany přírody a krajiny na předkupní právo státu dopisem ze dne 8. 11. 2011 upozorněna, přesto však svou nabídkovou povinnost plynoucí ze zákonného předkupního práva nesplnila. Žalovaná s tímto jejím jednáním byla srozuměna, o čemž svědčí i ujednání v kupní smlouvě. Dovolací soud se i proto nemá důvod od výše uvedených závěrů odchýlit. Dovolání není ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

6.

23 Cdo 2193/2022

30.08.2023

Podjatost

Rozhodce

a. Účastníci řízení spolu vedli spor o majetkové právo v rozhodčím řízení před rozhodčím soudem.

b. Žalobce ani žalovaná nevznesli v průběhu rozhodčího řízení námitku podjatosti proti rozhodcům JUDr. Ing. Olíkovi, LL.M., JUDr. Vostárkovi a JUDr. Zuskové, jmenovaným pro přezkum původního rozhodčího nálezu.

c. Předseda rozhodčího senátu JUDr. Ing. Olík, LL.M., písemně sdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL, v níž působí, poskytla žalované právní pomoc.

d. Jeho prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu, nebylo doručeno účastníkům řízení.

e. Žalobci byl napadený rozhodčí nález doručen dne 19. 5. 2017.

f. Žalobce poté z veřejně dostupných zdrojů a na základě žádostí uplatněných podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zjistil, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL poskytuje právní služby řadě státních orgánů a institucí, mimo jiné také žalované.

g. Z dokazování vyplynulo, že advokátní kancelář ROWAN LEGAL, v níž je JUDr. Ing. Miloš Olík, LL.M., jednatelem a společníkem, poskytovala právní pomoc žalované a poskytuje právní pomoc právnickým osobám propojeným se žalovanou.

h. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodčího nálezu z důvodů podle § 31 písm. c) ZRŘ pro podjatost rozhodce JUDr. Ing. Miloše Olíka, LL.M., a JUDr. Šárky Zuskové a dále podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ pro nevyhovění jeho žádosti přerušit řízení, pro neprovedení řádného dokazování (toto skutkové tvrzení žalobce v průběhu řízení opustil) a pro nedostatek poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

Vnitrostátní právní úpravy zásadně nepřipouští uplatnění důvodů podjatosti bez omezení nebo až v rámci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Uvedené platí bez výjimky u důvodů, které jsou straně známy nebo jí byly rozhodcem oznámeny. Stejným způsobem se k uplatnění důvodů podjatosti staví i rozhodčí řády. Důvod tohoto postupu je logický a pragmatický. Stranám by totiž nemělo být umožněno, aby námitku podjatosti vznášely až podle toho, jak rozhodčí řízení dopadne. Tím by totiž docházelo k potírání základních charakteristik rozhodčího řízení, ke zbytečnému prodlužování trvání sporu, délky řízení a ke zvyšování nákladů řízení (srov. v literatuře takto Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 218, s. 140).

Obdobně je v literatuře poukazováno na to, že koncepce vyjádřená v § 33 věta prvá ZRŘ současně vyjadřuje, že je v rozporu s právem a je zneužitím práva, pokud by strana v řízení, kdy námitku mohla uplatnit, takto neučinila, a druhá strana se tak díky její nečinnosti a neuplatnění práva z její strany mohla spoléhat na splnění podmínek řízení. Lze tak vycházet z abstraktní zásady, podle níž strana ztrácí právo kvůli své nečinnosti po delší dobu, kdy se s ohledem na objektivní okolnosti může jiná osoba spoléhat na to, že takové právo nebude uplatněno; opožděné uplatnění práva je tak v rozporu s dobrou vírou a právní jistotou. V souladu s praxí tuzemského civilního procesu pak § 33 ZRŘ ony objektivní okolnosti a dostatečný časový prostor na uplatnění práva váže na okamžik, kdy strana, která by námitku učinit mohla, začne jednat ve věci samé.

Možnost účastníka dovolávat se zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) ZRŘ z důvodu vyloučení rozhodce je tedy z časového hlediska zákonem omezena. Podle § 33 ZRŘ soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Okolnosti svědčící o důvodu pochybovat o nepodjatosti rozhodce účastníku známé již v rozhodčím řízení dříve, než tento účastník začal ve věci jednat, tak nemohou být účastníkem s úspěchem uplatňovány v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnil-li je v rozhodčím řízení nejpozději, než začal jednat ve věci samé.

Avšak situace, kdy straně nebylo umožněno vůbec uplatnit tyto námitky v rozhodčím řízení, a neměla tedy možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že strana o daném důvodu nevěděla, neboť rozhodce například opomněl (ať již úmyslně nebo nevědomě) určitou okolnost oznámit, opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci nemají jinou možnost procesní obrany.

Zákon o rozhodčím řízení především předpokládá, že je to v první řadě sám rozhodce, u něhož je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, kdo by měl reagovat na své vyloučení, splnit svou oznamovací povinnost a jsou-li splněny zákonné předpoklady, funkce rozhodce se vzdát (§ 8, § 11 a § 12 odst. 1 ZRŘ).

Právě proto, aby strany mohly adekvátně zhodnotit, zda námitku podjatosti uplatní či nikoliv, zakládá právní úprava oznamovací povinnost rozhodce v § 8 odst. 2 ZRŘ, jemuž odpovídá právo účastníka rozhodčího řízení být seznámen s existujícím vztahem rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům a vyhodnotit, zda tento vztah zakládá důvodné pochyby o nepodjatosti rozhodce.

Jak dovolací soud uvedl již v citovaném rozsudku R 90/2021, jde o základní právo strany rozhodčího řízení dozvědět se o možných okolnostech, které mohou svědčit o tom, že rozhodčí nález v rozhodčím řízení posléze vydaný může trpět deficitem nezávislého či nestranného rozhodnutí. Účelem tohoto instrumentu je poskytnout stranám maximum informací, podle nichž by měly být strany schopny vyhodnotit, zda informace uvedené rozhodcem jsou z jejich pohledu dostatečně závažné a zda představují důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci.

Účelem ustanovení § 33 ZRŘ je tedy snaha vyloučit možné zrušení rozhodčího nálezu tehdy, kdy strana na důvody podjatosti, které jí byly známy nebo mohly být známy v průběhu rozhodčího řízení, adekvátně nereagovala vznesením včasné námitky podjatosti na straně rozhodce. Jinými slovy úprava § 33 ZRŘ předpokládá, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto, že ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce [§ 31 písm. c) ZRŘ], jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení (nejpozději, než začala jednat ve věci samé). Posouzení toho, zda strana mohla takový důvod v rozhodčím řízení uplatnit, však v sobě zahrnuje nutně zjištění o vědomosti strany o okolnostech nasvědčujících o vyloučení rozhodce (tedy zda strana o těchto okolnostech věděla, či mohla vědět). Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účastník rozhodčího řízení tak racionálně spoléhá na to, že ze strany rozhodce (či rozhodčího soudu) mu budou dle § 8 odst. 2 ZRŘ sděleny všechny informace, podle nichž může vyhodnotit, zda vztah rozhodce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům představuje důvod pro uplatnění námitky proti rozhodci. Vzhledem k právní úpravě oznamovací povinnosti nelze klást k tíži účastníku rozhodčího řízení skutečnost, že tyto informace aktivně nezjišťoval.

Vztaženo do poměrů projednávané věci z uvedeného plyne, že nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalobce „mohl bez jakýchkoli časově či věcně náročných postupů získat s dostatečným předstihem před zahájením jednání rozhodčího senátu podstatné informace o intenzivním zapojení předsedy rozhodčího senátu a advokátní kanceláře, jejímž je společníkem, do poskytování služeb, poradenství a zastoupení ministerstev ovládajících žalovanou a již z internetové prezentace kanceláře získat dostatek informací umožňujících účastníku, který má pochybnosti o nepodjatosti rozhodce, namítat jeho vyloučení, případně před zahájením jednání výslovně požádat o bližší upřesnění informací“. Naopak lze přisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně, že „obezřetnost účastníka rozhodčího řízení nelze chápat tak, že by měl iniciativně zjišťovat, čím se jednotliví jmenovaní rozhodci zabývají. Naopak účastníci rozhodčího řízení mají právo důvěřovat stálému rozhodčímu soudu, že jmenuje nezávislé rozhodce a ti pravdivě vylíčí vše, co se jejich vztahů ke stranám sporu a předmětu rozhodčího řízení týká“.

Právě soudem prvního stupně odkazovaný princip důvěry se projevuje i v uvážení druhého okruhu okolností týkajících se možného vyloučení rozhodce, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že sám rozhodce ve svém písemném prohlášení sdělil rozhodčímu soudu, že advokátní kancelář, v níž působí, poskytla žalované právní pomoc. Jeho prohlášení bylo založeno do rozhodčího spisu, nebylo však rozhodčím soudem ani rozhodcem jinak zprostředkováno účastníkům řízení.

Samotné zaznamenání důvodů podjatosti u rozhodčího soudu, bez jejich dalšího zprostředkování účastníkům rozhodčího řízení, neodůvodňuje odepření možnosti namítat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, že rozhodčí nález vydal vyloučený rozhodce, proto, že účastník řízení důvody podjatosti v rozhodčím řízení neuplatnil, ačkoliv mohl.

Podle § 8 odst. 2 ZRŘ ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Účelem splnění oznamovací povinnosti podle § 8 odst. 2 ZRŘ je zřetelně zprostředkovat tuto informaci účastníkům rozhodčího řízení. V případě, kdy rozhoduje nikoli rozhodčí soud, ale (jediný) rozhodce, potom přímo tímto rozhodcem. V případě, kdy rozhoduje rozhodčí soud, potom tímto soudem. Ostatně i v projednávané věci ze svědecké výpovědi JUDr. Ing. Miloše Olíka, LL.M., vyplynulo, že ten měl za to, že rozhodčí soud vyplněné formuláře (jež obsahovaly informace o konfliktu zájmu) stranám rozesílá.

Při uvážení účelu, pro který je v § 33 ZRŘ omezena možnost zrušení rozhodčího nálezu, je tak splnění oznamovací povinnosti ve smyslu § 8 odst. 2 ZRŘ nutno posuzovat z pohledu účastníků rozhodčího řízení, neboť právě účastník musí být adresátem těchto skutečností, aby mohl náležitě posoudit, zda uplatní námitku podjatosti či nikoliv. Právě z důvodu legitimního očekávání na straně účastníka řízení, který může důvodně spoléhat na to, že informace o možné podjatosti rozhodce mu budou včas sděleny, nelze dovodit, že tato informační povinnost by byla dostatečně nahrazena tím, že tyto údaje budou založeny do rozhodčího spisu. V nyní projednávané věci dovolací soud posuzoval konkrétní situaci, kdy rozhodce sdělil rozhodčímu soudu konkrétní okolnosti o jeho postavení k účastníkům. Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že se tak v projednávané věci neuplatní některé obecné dílčí právní závěry o nahlížení do spisu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2924/2010 (přijaté navíc před vývojem judikatury popsaným v bodě 31 a 32 důvodů rozhodnutí v nyní projednávané věci).

Přiměřeně (§ 30 ZRŘ) lze v této souvislosti odkázat na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž nahlížení do spisu je realizací práva (nikoli povinnosti), jež nelze bez dalšího považovat za okamžik, kdy byla účastníku řízení doručena písemnost, neboť při něm není vyvíjena žádná aktivita směřující k doručení písemnosti.

Obdobný standard ochrany účastníka rozhodčího řízení ve vztahu k jeho možnostem namítat podjatost lze ostatně vysledovat i v rozhodčích řádech mezinárodních rozhodčích soudů. L. Ryšavý poukazuje na to, že není povinností stran provádět nějaká šetření, zda důvod podjatosti existuje či nikoli. Rozhodčí řády ukládají potenciálním rozhodcům, aby vedle souhlasu se jmenováním podepsali také prohlášení o nezávislosti a nestrannosti a písemnou formou sdělili sekretariátu rozhodčího soudu relevantní okolnosti, které pak sekretariát předá stranám sporu a dá jim lhůtu, aby se k nim vyjádřily (s poukazem na § 11 odst. 2 Rozhodčích pravidel ICC in: Ryšavý, L. Nezávislost a nestrannost rozhodce. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 218, s. 141).

Posouzení, zda strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, je třeba zkoumat v každém jednotlivém individuálním případě. Situace, kdy takovým důvodem zrušení rozhodčího nálezu má být vyloučení rozhodce a strana neměla možnost namítat vyloučení takového rozhodce z projednávání a rozhodnutí věci jenom proto, že o daném důvodu nevěděla (neboť rozhodce například opomněl, ať již úmyslně nebo nevědomě určitou okolnost oznámit, případně takto rozhodčímu soudu oznámené okolnosti nebyly straně zprostředkovány), opodstatňuje závěr, že vyloučení rozhodce je přípustným důvodem pro posuzování předpokladů zrušení rozhodčího nálezu. Strany v dané situaci podle judikatury Nejvyšší soudu nemají jinou možnost procesní obrany. Již v právních závěrech R 90/2021 bylo demonstrativním způsobem poukazováno na jeden z příkladů, kdy strana rozhodčího řízení neměla možnost namítat vyloučení rozhodce (nesplní-li rozhodce oznamovací povinnosti rozhodce vůbec). Takovou okolností je však i situace, splní-li rozhodce svou oznamovací povinnost vůči rozhodčímu soudu, stranám rozhodčího řízení však informace o možné podjatosti nejsou rozhodčím soudem zprostředkovány a strana rozhodčího řízení nemá možnost podjatost rozhodce namítat.

Lze tak uzavřít, že důvod zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 33 zákona o rozhodčím řízení není dán tehdy, jestliže straně, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nebylo zprostředkováno oznámení rozhodce rozhodčímu soudu o okolnostech, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž nesprávné.

7.

28 Cdo 1214/2023

Plnění za třetího

Souhlas dlužníka

Dle § 1892 odst. 1 o. z. kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně. 25. Skrze citované ustanovení občanský zákoník plniteli výslovně umožňuje, aby se bez souhlasu dlužníka na základě ujednání s věřitelem stal osobou solidárně zavázanou s dlužníkem původním, přičemž může splnit věřiteli a vůči dlužníku uplatnit regres dle § 1876 odst. 2 o. z. (stejně jako při plnění za jiného dle § 2991 odst. 2 o. z. originárně vzniká nový závazek mezi plnitelem a dlužníkem).

Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

Postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. též nepředpokládá souhlas dlužníka, lze tak učinit i proti jeho vůli. Postupník (osoba třetí) plní věřiteli úplatu (postoupit pohledávku je možné i bezplatně, ovšem pro účely připodobnění institutu plnění za jiného je vhodné uvažovat o úplatném postoupení), vstupuje na místo věřitele a stává se osobou aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky vůči dlužníku. Situace je tedy hospodářsky totožná s případem, v němž plnitel dle § 1936 odst. 2 o. z. požaduje postoupení pohledávky.

Podle § 1881 odst. 1 o. z. lze postoupit pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dle § 1881 odst. 2 o. z. nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.

Dlužníkův nesouhlas by poté měl být respektován, pokud je výslovný a byl zřízen v dohodě s věřitelem obdobně jako zákaz postoupení pohledávky dle § 1881 o. z.

Vzhledem ke specifikům bezdůvodného obohacení plněním za jiného je třeba přiznat obohacenému (dlužníkovi) zvýšenou míru ochrany – zůstávají mu zachovány všechny námitky, které by mohl vznést, pakliže by proti němu uplatnil pohledávku jeho věřitel sám, tedy například i námitka zániku či neexistence dluhu nebo jeho promlčení a další (analogicky k § 1884 o. z.; srovnej n

Dovolací soud tedy dospěl ke konkluzi, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu,   28 Cdo 1214/2023 7 a proto je rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a dovolání tedy bylo podáno nedůvodně.

8.

28 Cdo 1625/2023

11.07.2023

Bezdůvodné obohacení

Spory po rozchodu

V projednávané věci účastnici řízení, jde-li o posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 149.060,- Kč v žádném smluvním vztahu vázáni nebyli; tvrzené bezdůvodné obohacení tudíž nemohlo žalované na úkor žalobce vzniknout z neplatné, zrušené nebo zdánlivé smlouvy. V poměrech žalované naopak lze shledat, že došlo k zákonu odporujícímu zmnožení jejího majetku, tj. přijetím peněžitého plnění od Společnosti (a na její úkor), která žalované zaplatila částku 149.060,- Kč, aniž by od ní získala nějaké protiplnění, neboť toto plnění bylo Společnosti poskytnuto žalobcem.

Vztah obohaceného a ochuzeného by tak mohl existovat pouze mezi žalovanou a Společností.

Avšak jakýkoliv nespravedlivý důvod nabytí peněžitého plnění ze strany žalované vůči dovolateli či příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou v majetku dovolatele a plněním, které bylo žalované poskytnuto ze strany třetí osoby, v tomto případě nelze shledat. Jedná se přitom o kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Stejně nelze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení na úkor dovolatele pouze ze skutečnosti, že předmětnou částku sám po Společnosti nepožadoval. Argumentoval-li žalobce tím, že mezi ním a Společností existoval dlouhodobý obchodní vztah a k tomuto se žalovaná pouze jednorázově (v podobě zaslání faktury vystavené na její jméno) v únoru 2019 připojila, v důsledku čehož se stala adresátem plnění ze strany Společnosti, nepředstavuje tato skutečnost předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, a sice i při vědomí toho, že existence takové dohody byla v řízení před soudy nižších stupňů prokázána, ba dokonce potvrzena i účastnickou výpovědí žalované, která uvedla, že to nebyly její peníze, ale jí byly fakturovány, protože se takto dohodli. Správnosti úvahy žalobce prezentované v dovolání, a sice že bezdůvodně ochuzenou nemohla být Společnost, jíž se dostalo plnění v podobě žalobcem provedených úklidových prací (a že by tedy na úkor žalobce měla být bezdůvodně obohacenou žalovaná), nelze na základě dovolatelem předestřené argumentace o proměně ekvivalentu hodnoty provedených prací v částku 149.060,- Kč přisvědčit, pokud se prokazatelně jednalo o hodnotu, která byla žalovanou získána z majetkové sféry Společnosti a nikoliv žalobce.

Poměřuje-li snad dovolatel konkluzi odvolacího soudu, podle níž se žalovaná na úkor žalobce o částku 149.060,- Kč neobohatila se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, pak jím citovaná pasáž textu odůvodnění odkazovaného rozsudku („Platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení“) se do poměrů projednávané věci nepromítá, neboť byla v rozhodnutí formulována za zcela odlišných skutkových a na ně navazujících právních souvislostí (nárok na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo, byl-li smluvními stranami sjednán způsob předání a převzetí díla, jenž nebyl dodržen).

Jde-li o nárok z bezdůvodného obohacení, byly podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 rozšířeny případy tzv. výluk z bezdůvodného obohacení. Jednou z takových výluk je situace, kdy k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělo stát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcela vědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitého právního důvodu; jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu.

Podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustáleně nahlíženo na otázku bezdůvodného obohacení a terminologické vymezení pojmu obohacení, které může spočívat v rozmnožení majetku obohaceného, a to v podstatě jakoukoliv formou, ať už to jsou peníze nebo jiné věci, které obohacený obdržel, nebo výkony či práce, jež byly v jeho zájmu či dle smlouvy s ním uzavřené realizovány, a to včetně např. prací demoličních, byť jimi dochází k odstraňování majetku obohaceného, který však má v podstatě zápornou ekonomickou hodnotu. Obohacení může spočívat také v tom, že se hodnota majetku obohaceného nesníží, ač by se tak jinak stalo.

Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením [judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav].

Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

Skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl.

V poměrech projednávané věci se právní posouzení žalobou uplatněného nároku v intencích ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. odvíjí od skutkových zjištění, podle nichž žalobce uhradil peněžitou částku ve výši 45.000, - Kč společnosti Bestam CZ, spol. s r. o., která prováděla rekonstrukci bytu žalované na základě smlouvy, kterou s ní sám uzavřel.

Vztah objednatel-zhotovitel tedy existoval mezi žalobcem a společností. Žalobce a žalovaná mezi sebou nikterak vypořádání této částky předem nedomlouvali, neboť žalobce o své vůli poskytl částku na rekonstrukci bytu žalované a prokazatelně uvedl, že kdyby nedošlo k rozpadu jejich vztahu, finanční částku by nepožadoval nazpět. Žalobce tak plnil vědomě „nedluh“, aniž by byl jakkoliv uveden v omyl, případně byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo byl nesvéprávný (viz § 2997 odst. 2 o. z.). Tím byl naplněn první nezbytný předpoklad pro aplikaci zákonného ustanovení, jež umožňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení nepřiznat, byť by bezdůvodně ochuzený pro poskytnutí plnění neměl žádný právní důvod.

Druhý nezbytný předpoklad pro uplatnění liberačního důvodu dle ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. je definován tak, že k vědomému plnění „nedluhu“ došlo bez souvislosti (bez příčiny) s právním důvodem, který později odpadl.

V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soud souvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučném vlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plnění neshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelem pronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely.

Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se z odkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou.

Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovou stránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkových poměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříve poskytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společného soužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru ve prospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno. Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivována pořízením společného bydlení (ač se může jednat o případ nejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebo druhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnost nebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset.

Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež může přinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění ve výši 45.000,- Kč, byla-li odvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním a bytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dle úsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.

V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl ve výroku I. částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně (a žaloba zamítnuta co do částky 45.000,- Kč s příslušenstvím), jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).

 
×