Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 06/10/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

29 ICdo 137/2022

31.07.2023

Pokyn zajištěného věřitele

Právní jednání

Procesní úkon

Procesní úkony se liší od právních jednání (jednání podle práva hmotného) především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Občanské soudní řízení (proces) samo směřuje (zejména jde-li o tzv. „sporné řízení“) k odhalení vad vůle, k nimž došlo při soukromoprávních jednáních stran, a soudním rozhodnutím pak mají být odčiněny účinky vadných projevů vůle při soukromoprávních jednáních.

Je proto pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost.

Závěry formulované k procesním úkonům činěným v občanském soudním řízení sporném lze v dotčeném ohledu beze zbytku převzít i ohledně procesních úkonů (procesních podání) činěných v insolvenčním řízení, které je zvláštním druhem občanského soudního řízení.

Posouzení, zda příslušný procesní úkon (procesní podání) vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se děje na základě příslušného procesního předpisu; v insolvenčním řízení typově na základě insolvenčního zákona, s možností přiměřené aplikace občanského soudního řádu nebo zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (jsou-li splněny předpoklady formulované v § 7 insolvenčního zákona).

Posouzení, zda pokyn zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona vyvolal (podle toho, jak byl navenek projeven) zákonem předvídané účinky, nebo zda má vady (a jaké následky takové vady mají) se přitom děje (v souladu s § 7 insolvenčního zákona) též na základě přiměřené aplikace § 41 o. s. ř. (jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak a nejde o postup rozporný se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení).

Přitom ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. výslovně počítá i s tím, že účastník řízení (nebo jiný k tomu oprávněný procesní subjekt) učiní součástí svého podání též hmotněprávní jednání, tedy právní jednání, které nevyvolává procesněprávní účinky [a právě proto vyžaduje (k vyvolání hmotněprávních účinků) vědomost ostatních účastníků o takovém právním jednání]. Ani v takovém případě nicméně nejde o to, že příslušný procesní úkon by měl být pro účely posouzení svého účinku poměřován normami hmotného práva jen proto, že příslušné podání obsahuje kromě něj i hmotněprávní jednání. Příkladem takového podání může být v občanském soudním řízení sporném např. podání, jímž žalovaný v rámci vyjádření k žalobě (procesní úkon) žalobou uplatněnou peněžitou pohledávku zčásti uzná (procesní úkon podle § 153a odst. 1 věta druhá o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu učiní součástí podání hmotněprávní jednání jímž je jednostranný hmotněprávní projev vůle směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (hmotněprávní jednání podle § 41 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dodává, že pro závěr, že jde (jen) o procesní úkon, je bez významu (jelikož je nesprávný) argument, že insolvenční správce je „součástí moci soudní“ a proto je zapotřebí posuzovat právní jednání činěná vůči němu „obdobně, jako by byla činěna vůči soudu“ (srov. reprodukci dovolání v odstavci 23. shora). Takové postavení insolvenční správce nemá ani podle zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ani podle insolvenčního zákona.

K tomu Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. především uvádí, že pro posouzení účinků tohoto procesního úkonu není samo o sobě významné, že byl označen jako „Souhlas s prodejem nemovitého majetku“. Poměřováno obsahem podání (srov reprodukci jeho obsahu v odstavci 55. shora) zajištěný věřitel Č jím zřetelně projevil vůli (projevil souhlas) k tomu, aby insolvenční správce zpeněžil nemovitosti prodejem mimo dražbu za nejvyšší učiněnou nabídku, „tj. za kupní cenu ve výši 7.500 Kč“. Závěr, že nemůže jít o „pokyn“ podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, vychází z nesprávného předpokladu, že iniciativa ke zpeněžení zajištění musí vždy prvotně vzejít od zajištěného věřitele (jehož „pokynem“ proces zpeněžení zajištění začíná). Přitom přímo dikce § 293 insolvenčního zákona předpokládá, že zajištěný věřitel (nebo některý ze zajištěných věřitelů) může zůstat v procesu zpeněžování pasivním (nečinným), takže tam, kde svou vůli neprojeví, ač tak mohl a měl učinit, nastoupí na jeho místo jiný zajištěný věřitel (další v pořadí) [§ 293 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona] nebo se prosadí obecný režim zpeněžování prodejem mimo dražbu (§ 293 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona, ve spojení s § 289 odst. 1 insolvenčního zákona).

Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení, že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší) nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním). Jen proto, že akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka, projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem předjímané účinky).

Nejvyšší soud tudíž nesdílí názor dovolatele, že podání z 3. července 2020 nebylo pokynem zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona. Má naopak za to, že i bez znalosti předchozí komunikace zajištěného věřitele Č s insolvenčním správcem dlužníka lze podání (podle toho, co je v něm projeveno) míti za akceptaci takového postupu, jímž insolvenčního správce dlužníka zpeněží nemovitosti prodejem mimo dražbu za (dosud) nevyšší nabídku (7.500 Kč). O tom, že šlo o pokyn ve smyslu ustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona tedy Nejvyšší soud žádných pochyb nemá (a to ani při zohlednění nepřesného odkazu na ustanovení § 289 odst. 1 insolvenčního zákona v textu podání).

2.

23 Cdo 1888/2022

20.06.2023

Výhrada vlastnického práva

Při převodu vlastnického práva k movité věci určené jednotlivě (nezapsané ve veřejném seznamu) se vlastnické právo zásadně převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (srov. § 1099 o. z.).

Je však možné, aby si strany ujednaly jiný okamžik převodu vlastnického práva, např. nabytí vlastnického práva ke dni zaplacení kupní ceny v podobě výhrady vlastnického práva u kupní smlouvy podle § 2932 o. z.

Podstatou výhrady vlastnického práva je tedy odklad (suspenze) převodu vlastnického práva zpravidla do úplného zaplacení kupní ceny, jehož účelem je posílení právního postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena. Výhrada vlastnického práva poskytuje výhodu též nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěr jinde. Nabyvatel (jakožto „čekatel“ na nabytí vlastnického práva či „detentor“) má po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejen právo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, je rovněž oprávněn, není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží.

Pro posouzení dovoláním předestřené právní otázky možnosti aplikace ustanovení § 1109 o. z., které řeší problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, resp. od neoprávněného, je rozhodné zkoumání subjektivních účinků výhrady vlastnického práva ve smyslu § 2134 o. z., tj. určení, vůči kterým osobám není podle § 2134 o. z. výhrada vlastnického práva sjednaná mezi prodávajícím a kupujícím účinná.

Ustanovení § 2134 o. z. upravuje zvláštní případy omezení působnosti výhrady vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího (věta první) a vůči třetím osobám v případě jejího ujednání ohledně věci zapisované do veřejného seznamu (věta druhá).

V případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci, která podléhá evidenci ve veřejném seznamu, má výhrada vlastnického práva účinky vůči třetím osobám až okamžikem, kdy je do tohoto veřejného seznamu zapsána. To vychází z ochrany dobré víry osob jednajících v důvěře v zápis ve veřejném seznamu.

 Nejde-li o věci zapisované do veřejného seznamu, zákon ve své dikci neomezuje působení účinků výhrady vlastnického práva obecně vůči všem třetím osobám jako v případě výhrady vlastnického práva ujednané ohledně věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, nýbrž pouze vůči věřitelům kupujícího. Výhrada vlastnického práva tak působí vůči věřitelům kupujícího pouze při dodržení zákonem předepsané formy. Pokud tedy prodávající chce, aby výhrada vlastnického práva měla účinky i vůči věřitelům kupujícího, musí být sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy.

Je nepochybné, že třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci (např. na základě uzavřené smlouvy o dílo), je podle § 1721 o. z. věřitelem kupujícího. Pro posouzení otázky, zda lze takovou třetí osobu považovat za věřitele kupujícího ve smyslu § 2134 odst. 1 věty první o. z., vůči kterému je působnost výhrady vlastnického práva k věci nezapisované do veřejného seznamu zákonem omezena stanovením požadavku specifické formy jejího sjednání, v situaci, kdy má dojít k následnému převodu věci na ni na základě závazku kupujícího, je nezbytné se zabývat smyslem a účelem § 2134 věty první o. z.

S poučením v italské úpravě se navrhuje stanovit, že se prodávající nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí, i kdy byla ujednána.

Účelem a smyslem § 2134 o. z. (jeho věty první) je vedle posílení právního postavení prodávajícího zejména ochrana věřitelů kupujícího, respektive ochrana uspokojení jejich pohledávek za kupujícím z jeho majetku. Tato ochrana spočívá v hodnověrnosti sjednané výhrady a v prokazatelnosti data jejího ujednání. Jinak řečeno, smyslem této úpravy je zajistit, aby pro věřitele bylo transparentně zjistitelné, že výhrada vlastnického práva byla sjednána a kdy. V případě, že výhrada takovým způsobem sjednána nebyla, nelze (podle úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě) vyloučit, že prostřednictvím institutu výhrady vlastnického práva může docházet ke zkracování práv (jiných) věřitelů dlužníka. Neúčinnost vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou.

Prodávající se bez dalšího nemůže dovolat svého vyhrazeného vlastnictví vůči věřitelům kupujícího, není-li naplněn účel této normy. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním.

Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána. Neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z. působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správně nevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravu obecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránit věřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejich pohledávek.

Obdobné závěry ohledně účelu § 2134 věty první o. z. jsou prezentovány též v komentářové literatuře, podle níž je účelem komentovaného ustanovení ochrana prodávajícího před nároky věřitelů kupujícího. Proto zákonodárce vyžaduje určité formální náležitosti k podpoře důvěryhodnosti ujednání o výhradě vlastnického práva. Obranou prodávajícího v případě výkonu rozhodnutí nebo konkurzního řízení na majetek kupujícího je jeho tvrzení, že dlužník (kupující) je pouhým držitelem věci, jehož vlastnictví zůstává prodávajícímu.

Proto výhrada vlastnického práva, ať už je součástí kupní smlouvy, nebo samostatným právním jednáním na zvláštním dokumentu, musí být pořízena ve formě veřejné listiny (§ 567 a násl.) anebo alespoň mít písemnou formu s úředně ověřenými podpisy stran. Jiní autoři uvádí, že nová úprava po vzoru italské úpravy stanovuje pravidlo na ochranu věřitelů kupujícího vzhledem k tomu, že by výhrada vlastnického práva mohla být zneužívána k tomu, aby kupující ochránil svůj majetek před věřiteli. Výhrada vlastnického práva má účinky vůči věřitelům kupujícího jen tehdy, je-li sjednána ve formě veřejné listiny nebo ve formě soukromé listiny s úředně ověřenými podpisy, a to až od okamžiku ověření podpisů. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby si prodávající s kupujícím zpětně činili výhradu vlastnického práva, a to jen s úmyslem zkrátit věřitele kupujícího.

Podle dalších autorů k prosazení vyhrazení vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího, kteří musí ustoupit vlastnickým nárokům a nemohou se uspokojit z věci v detenci kupujícího, vyžaduje zákon zvláštní formu. Prokáže-li vlastník existenci svého práva v požadované formě, bude se svou obranou úspěšný. V civilním řízení se tak prodávající může bránit vylučovací žalobou podle § 267 o. s. ř., soud dražební jednání odročí do pravomocného rozhodnutí o žalobě (§ 336i odst. 1, § 338v odst. 1 o. s. ř.), v insolvenčním řízení může prodávající uplatnit nárok na vrácení věci za podmínek § 260 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v exekučním řízení prodávající uplatní své právo návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Pro úplnost lze dodat, že italská právní úprava jako inspirační zdroj § 2134 věty první o. z., tj. konkrétně článek 1524 věty první italského Codice Civile v českém překladu zní: „Vůči věřitelům kupujícího může být výhrada vlastnického práva namítána pouze tehdy, vyplývá-li z listiny, která je opatřena bezpečným datem, jež předchází obstavení majetku.“ (v italském originále: „La riserva   della   proprieta'   e'   opponibile   ai   creditori    del compratore, solo   se   risulta   da   atto   scritto   avente   data   certa anteriore al pignoramento.“)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že smyslem a účelem § 2134 věty první o. z. je ochrana věřitelů kupujícího před krácením uspokojení jejich pohledávek, tj. jejich ochrana před situacemi, při nichž by byl dohodou prodávajícího s kupujícím účelově zpětně omezován rozsah majetku kupujícího, z nějž by se jinak mohli věřitelé kupujícího uspokojovat (např. v průběhu exekučního či insolvenčního řízení). Cílem tohoto ustanovení není prostřednictvím stanovení specifické zákonné formy pro sjednání výhrady vlastnického práva omezit její působnost v situacích, v nichž se kupující zaváže třetí osobě převést vlastnické právo k věci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, ač ještě není jejím vlastníkem (je pouze jejím detentorem, příp. ji ještě vůbec nemá u sebe).

Smyslem § 2134 věty první o. z. tedy není umožnit kupujícímu s věcí nakládat v rozporu se sjednanou výhradou vlastnického práva. Toto ustanovení jej neopravňuje k převodu vlastnického práva na třetí osobu v rozporu se sjednanou výhradou (vůči kupujícímu je výhrada vlastnického práva účinná bez dalšího jejím sjednáním). Jinak řečeno, byť je třetí osoba, jež má vůči kupujícímu právo na plnění spojené se vznikem vlastnického práva k věci, současně věřitelem kupujícího, při posouzení, zda došlo k převodu vlastnického práva k věci (ohledně níž byla sjednána mezi prodávajícím a kupujícím výhrada vlastnického práva) z kupujícího na tuto třetí osobu, se omezení subjektivní působnosti výhrady vlastnického práva podle § 2134 věty první o. z. neuplatní, neboť to neodpovídá smyslu a účelu této normy. Třetí osoba, jíž se kupující zavázal takovou věc převést, se pak může stát jejím vlastníkem pouze za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

Lze tedy uzavřít, že sjednání výhrady vlastnického práva k věci, jež se nezapisuje do veřejného seznamu, mezi prodávajícím a kupujícím ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z., nevylučuje aplikaci § 1109 a násl. o. z. pro posouzení, zda se stala vlastníkem věci třetí osoba, které se kupující smluvně zavázal věc převést.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že výhrada vlastnického práva nebyla vůči žalobkyni účinná, neboť nesplňovala formální náležitosti vyžadované ustanovením § 2134 věty první o. z., jednalo se o jednání vztahující se pouze ke smluvním stranám (působící inter partes) a k převodu vlastnického práva na kupující společnost eNZI.cz s. r. o. z pohledu žalobkyně došlo již samotným uzavřením kupní smlouvy. Na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi společností eNZI.cz s. r. o. a žalobkyní pak došlo k převodu zařízení na žalobkyni, neboť v řízení bylo prokázáno, že cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo, v níž současně byla sjednána výhrada vlastnického práva do úplného zaplacení ceny díla, byla společnosti eNZI.cz s. r. o. plně uhrazena.   Proto se odvolací soud již nezabýval námitkami žalované zpochybňujícími nabytí vlastnického práva žalobkyní vzhledem k tvrzenému nesplnění podmínek pro nabytí od neoprávněného podle § 1109 a násl. o. z.

Z výše uvedeného výkladu je zřejmé, že právní posouzení věci, jak jej učinil odvolací soud, není správné. Žalobkyně v projednávané věci nebyla v postavení věřitele společnosti eNZI.cz s. r. o. ve smyslu § 2134 věty první o. z., jenž by hodlal uspokojovat svou pohledávku z majetku této společnosti (např. v insolvenčním řízení či v exekuci) a vůči kterému by tak nebyla účinná výhrada vlastnického práva k zařízení sjednaná mezi žalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. ve formě neodpovídající § 2134 větě první o. z.

Žalobkyně vystupovala v pozici třetí osoby, která měla nabýt vlastnické právo k zařízení (tj. k věci, jíž se týkala výhrada vlastnického práva) na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností eNZI.cz s. r. o., v níž se tato společnost zavázala dané zařízení (jako součást zhotovovaného díla) převést na žalobkyni, byť k tomuto zařízení byla v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou (prodávající) a společností eNZI.cz s. r. o. (kupující) sjednána výhrada vlastnického práva, podle níž měla společnost eNZI.cz s. r. o. nabýt vlastnické právo k zařízení až úplným zaplacením kupní ceny a do té doby nebyla oprávněna převést vlastnické právo k němu na třetí osoby.

Skutečnost, že výhrada vlastnického práva nebyla mezi žalovanou a společností eNZI.cz s. r. o. sjednána ve formě vyžadované v § 2134 větě první o. z., tedy neměla za následek, že by její účinky nebylo možno vztahovat na žalobkyni v postavení třetí osoby. K nabytí vlastnického práva žalobkyně k zařízení proto mohlo dojít jen za splnění podmínek § 1109 a násl. o. z., tj. při splnění zákonem stanovených podmínek pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného.

3.

24 Cdo 586/2023

30.05.2023

Smrt

Odúmrť

Dědění

Stát

Úvěrová smlouva

Úroky

Úroky z prodlení

Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též obč. zák.), to je do 31. 12. 2013, se dospělo k závěru, že zůstavitelovi věřitelé nemají možnost se v případě odúmrti domáhat uspokojení svých pohledávek z jiného majetku státu (než toho, který stát nabyl po zůstaviteli), protože nedošlo ke splynutí zůstavitelova majetku s vlastním majetkem státu.

Stát tehdy odpovídal při odúmrti sice jen do výše ceny nabytého dědictví, ale pouze věcmi z pozůstalosti (cum viribus hereditatis), a pokud věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, stát mohl – bez ohledu na výši aktiv a pasiv - navrhnout likvidaci dědictví (srov. § 175t odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013).

S ohledem na současné pojetí státu jako zákonného dědice (viz též dále), s přihlédnutím k jeho povinnosti hradit dluhy ve stejném rozsahu jako dědic, kterému svědčí právní účinky výhrady soupisu pozůstalosti, je zřejmé, že naopak dochází ke splynutí majetku, který v řízení o pozůstalosti připadl státu jako odúmrť s ostatním majetkem státu. Stát je tak povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a další pasiva pozůstalosti) až do výše ceny nabytého dědictví a odpovídá tak nejen nabytým majetkem z pozůstalosti, ale i jakýmkoli jiným postižitelným majetkem, tedy pro viribus hereditatis. Současně též odpovídá za své vlastní dluhy, jež vznikly po smrti zůstavitele a mají původ výlučně v prodlení státu jako dědice.

Stát, resp. příslušná organizační složka státu [v řízení o pozůstalosti půjde o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, srov. § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových], má možnost navrhnout likvidaci pozůstalosti, ovšem jen při splnění předpokladů vymezených v § 195 z. ř. s., tedy právě a jen v případě zjištěného předlužení dědictví. Výše bylo připomenuto, že nyní účinný občanský zákoník již neupravuje možnost státu navrhnout likvidaci pozůstalosti i v případě nepředluženého dědictví (o tom ostatně sporu ani nebylo), neboť předlužení majetku zůstavitele je jedním z výslovných zákonných předpokladů, které pro nařízení likvidace dle § 195 z. ř. s. musí být splněny kumulativně.

Nyní účinný občanský zákoník, se podle důvodové zprávy liší od dosavadního pojetí (dle obč. zák. účinného do 31. 12. 2013) v tom, že opouští koncepci odúmrti (caducum) jako výrazu práva státní majetkové výsosti vyplývajícího ze státní svrchovanosti, tedy opatření veřejnoprávní povahy a … návrh [se] přiklání k tendenci novějších kodexů, které státu i v tomto případě přiznávají postavení zákonného dědice. Systematicky je ustanovení o připadnutí dědictví státu zařazeno v dílu 4 nazvaném „Zákonná posloupnost“. Ve smyslu § 1634 odst. 1 o. z. je stát „fiktivním“ zákonným dědicem (formulace „hledí se“ je právní fikcí), což je dále zdůrazněno i postavením státu zejména ve vztahu k věřitelům. Stát se stává zákonným dědicem, jestliže nedědí jiní (zákonní) dědicové.

Odvolací soud proto zcela správně vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za vlastní prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez jakéhokoliv omezení.

Smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu, i když nastalo za života dlužníka, žádný vliv. Nesplní-li dluh dědici dlužníka, kteří za něj odpovídají ve smyslu ustanovení § 470 obč. zák., jsou jako jeho právní nástupci, kteří vstupují nejen do práv, ale i do povinností dlužníka – jak opět správně uvedl odvolací soud – smrtí dlužníka, v prodlení a jsou tedy povinni kromě splnění zůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout úroky z prodlení, které vznikly jejich vlastním prodlením a představují jejich dluh (v tomu odpovídajícím rozsahu naopak nejde o dluh zůstavitele).

V souladu se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, od nichž není důvodu se odchylovat ani podle současné právní úpravy, představují úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele nikoliv dluh zůstavitele, ale dluh dědice.

Limitace daná ustanovením § 1706 o. z. (tedy do výše hodnoty majetku nabytého dědictvím), jak příhodně konstatoval i odvolací soud, se na příslušenství dluhu přirostlé po smrti zůstavitele a mající původ v prodlení dědice nevztahuje, neboť se nejedná o dluh zůstavitele, ale o sankci dědice za prodlení se zaplacením již jeho vlastního dluhu. Obdobně nelze aplikovat ani omezení možnosti věřitelů domoci se plnění vůči dědicům v průběhu pozůstalostního řízení (§ 1703 o. z.), neboť i uvedené a po výtce navíc jen dočasné omezení se vztahuje na dluhy zůstavitele, nikoliv na přímé dluhy samotného dědice.

Dovolatelka, která nabyla dědické právo se zpětnou účinností k okamžiku smrti zůstavitele, tj. k 12. 9. 2014 (§ 1479 o. z.), byla proto od tohoto okamžiku objektivně povinna k úhradě nabytého dluhu (s případným omezením dle § 1706 o.z.), pokud tak neučinila, odpovídá též za vlastní dluh odpovídající příslušenství (úroku z prodlení) a jiným sjednaným sankcím přirostlým od 12. 9. 2014.

Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech zdůrazňuje, že postavení dědice podle občanského zákoníku z roku 1964, který tehdy ex lege odpovídal za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví, se nijak zásadně nezměnilo oproti postavení dědice, který za současné právní úpravy učinil výhradu soupisu, popř. státu, kterému svědčí při odúmrtí výhrada soupisu tzv. ze zákona (§ 1701 až 1706 a § 1675 o. z.). V obou zmiňovaných případech odpovídají dědicové „do výše ceny nabytého dědictví“.

Jedinou formulační změnou je toliko mírně odlišná úprava přiměřených nákladů spojených s pohřbem zůstavitele, u níž nynější úprava výslovně preferuje jejich zapravení přímo z pozůstalostního majetku. Rovněž se sluší dodat, že i výše nastíněné změněné pojetí odúmrti, ještě dále umocňující postavení státu jako „běžného“ dědice, vylučuje proto úvahy o tom, že by se v takovém případě měl stát těšit příznivějšímu postavení, než-li dědicové ostatní, a to zcela bez ohledu na to, že nemůže v případě odúmrti dědictví odmítnout.

To je bez dalšího zřejmé již z dikce § 1634 odst. 1, 2 o. z., podle níž vůči jiným osobám (věřitele nevyjímaje) má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu. Zákonodárce z uvedeného pravidla taxativně stanoví právě a jen dvě výjimky v § 1634 odst. 1, část věty za středníkem [v případě odúmrti jednak stát nemá právo odmítnout dědictví a jednak se nepřihlíží k odkazu podle § 1594 odst. 1, věta třetí o. z.]. Nelze proto nad zákonodárcem stanovený jednoznačně uzavřený [enumerativní] výčet pomocí analogie dotvářet ve prospěch postavení státu výluky další. Na tom nic nemění, že stát (prostřednictvím moci zákonodárné) se rozhodl spolu s účinností nového občanského zákoníku nepřijmout dřívější osvědčenou zákonnou úpravu v podobě možnosti státu navrhnout likvidaci i nepředluženého dědictví (srov. § 175t o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 472 obč. zák.); ostatně i posledně zmíněná okolnost nasvědčuje naopak tomu, že zákonodárce v pozůstalostním řízení nepřiznává státu žádné zvláštní či dokonce privilegované postavení.

Současné znění ustanovení § 171 z. ř. s. je obdobou dřívějšího § 175m o. s. ř., avšak zpřesňuje a nově definuje, co spadá do aktiv a pasiv zůstavitele. Ve vztahu k pasivum dědictví pozůstalosti odborná literatura zdůrazňuje, že aktiva byla dříve praxí většinou pojímána jen jako majetek, který zůstaviteli náležel ke dni úmrtí a obdobně byla pasiva chápána jen jako dluhy existující v době úmrtí zůstavitele, doplněné o náklady pohřbu. Nová úprava výslovně zařazuje do aktiv pozůstalosti také některý majetek a do pasiv pozůstalosti některé dluhy a náklady, jejichž zařazení do aktiv či pasiv dědictví nemělo dříve přímou oporu v ustanoveních zákona, popřípadě bylo nejasné, zda vůbec a v jaké podobě mají být do aktiv nebo pasiv zařazeny. Příkladem těchto dluhů mohou být zejména různé nedoplatky (závazky), které byly zjištěny nebo o kterých bylo rozhodnuto až po smrti zůstavitele, ale vážou se k období jeho života.

Pro zařazení dluhu do pasiv dědictví (přesněji pozůstalosti – poznámka Nejvyššího soudu) je rozhodující, zda dluh v době úmrtí zůstavitele existoval; není významné, kdy se stal dluh splatným, tedy zda se stal splatným až po smrti zůstavitele. Do pasiv dědictví (pozůstalosti) se zařadí též dluh budoucí, jestliže závazek v tomto směru vznikl za života zůstavitele, i když není jisté, zda skutečně vznikne. Bude proto vždy na soudu prvního stupně (pověřeném soudním komisaři), aby ve spolupráci s dědici (popř. se státem, jemuž má dědictví připadnout jako odúmrť) při rozhodování o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku (§ 180 odst. 1 a 2 z. ř. s.) a hodnocení toho, zda dědictví není předluženo, pečlivě zahrnuli všechna aktiva i pasiva pozůstalosti v intencích výše zmiňovaného výkladu, aby bylo najisto postaveno, zda jsou dány podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti.

Není také vyloučeno, aby bylo usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku do doby právní moci usnesení o dědickém právu změněno, ukáže-li se, že tu jsou další aktiva nebo pasiva pozůstalosti (jak to předpokládá § 180 odst. 2 z. ř. s.). S touto eventualitou zákonodárce výslovně počítá a není proto případná námitka dovolatelky, že každý z potencionálních dědiců před rozhodnutím o tom, zda dědictví odmítne či nikoliv, se vyjadřuje o kvantitativně odlišném dědictví.

Vzhledem k řečenému, jakož i citované ustálené rozhodovací praxi, od níž není důvodu se odchylovat, a ze které se podává, že příslušenství dluhu spojené s prodlením dlužníka od okamžiku smrti zůstavitele je dluhem dědice (a není naopak pasivem pozůstalosti), není zcela přesný závěr odvolacího soudu o tom, že příslušenství pohledávky žalobkyně přirostlé po smrti zůstavitele spadá do pasiv pozůstalosti, ačkoliv nepředstavuje dluh zůstavitele.

Ve vztazích ze smlouvy o úvěru tak bude dluhem zůstavitele nesplacená jistina a sjednané úroky z úvěru (tzv. cena peněz), byť by se staly splatnými až po smrti zůstavitele. Oproti tomu úroky z prodlení a další sankce, včetně kupř. utvrzení dluhu smluvní pokutou budou představovat pasiva pozůstalosti, jen přirostou-li do smrti zůstavitele, po uvedeném datu půjde již o výlučné dluhy dědice, mající původ v jeho vlastním prodlení, které se v pozůstalostním řízení v zásadě neprojednávají.

Uvažoval-li pak odvolací soud o tzv. pasivech likvidační podstaty, pak tento institut je bytostně spjat právě a jen s likvidací pozůstalosti, k níž může dojít jen za podmínky předlužení pozůstalosti (srov. § 195 odst. 1 písm. c/ z. ř. s.) a mimo její rámec se nemůže pojmově prosadit. Doplňuje se, že stanoví-li zákon v § 238 odst. 1 z. ř. s., že pasiva likvidační podstaty tvoří náklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkou a) úroků a úroků z prodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, b) smluvní pokuty a penále sjednané nebo stanovené pro případ porušení smluvní povinnosti, na něž vzniklo právo po smrti zůstavitele, c) pohledávek z darovacích smluv, tak z citovaného ustanovení nelze rozhodně dovodit, že by úroky z prodlení přirostlé od smrti zůstavitele do dne právní moci usnesení o nařízení likvidace měly již jen proto představovat dluhy zůstavitele.

V případě likvidace pozůstalosti je totiž způsob vypořádání věřitelů zůstavitele i rozsah dluhů, které mohou být takto z výtěžku likvidační podstaty vypořádány, zásadně odlišný: Dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace totiž zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců (§ 200 písm. a/ z. ř. s.), není tu již osoby, která by z titulu univerzální sukcese, odpovídala za dluhy zůstavitele a citované ustanovení tak představuje pouhý prostředek, jehož pomocí se mohou přihlášení věřitelé (§ 238 a násl. z. ř. s.) v dané zcela specifické procesní situaci případně domoci úhrady svých pohledávek (jejich částí), včetně těch, za něž by, nedošlo-li by k nařízení likvidace, jinak neomezeně odpovídali dědicové. Řečeno jinak: ani s vědomím normativní úpravy likvidace pozůstalosti a v ní stanoveném rozsahu likvidační podstaty nelze stát (ani jiného dědice) zprostit odpovědnosti za jeho vlastní dluhy, jestliže k likvidaci pozůstalosti nedošlo.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že příslušenství dluhu přirostlé výlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele i podle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti, neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidace pozůstalosti. Rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení pro věc určující otázky odpovědnosti státu za dluhy související s jeho vlastním prodlení při nabývání majetku na základě odúmrti správné, ústí-li v konečný závěr, že vymáhaná pohledávka nebyla dluhem zůstavitele, nýbrž vlastním dluhem žalované, ve vztahu k němuž se neprosadí limitace prostřednictvím institutu omezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele v důsledku zákonné výhrady soupisu pozůstalosti.

4.

23 Cdo 2482/2022

31.05.2023

Právnická osoba

Zásah

Penta

ČT

Masaryčka

Při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií.

Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

Jde-li o tvrzený zásah do pověsti uveřejněním skutkového tvrzení, dospěl dovolací soud ve svém rozhodování k závěru, podle kterého neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její pověst. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nicméně nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze.

Oproti tomu pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, ledaže by byla podána takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti (například svým manipulativním výběrem a seřazením), zveličuje jednotlivé okolnosti, čímž působí difamačně.

 Proto kritiku počínání určité osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za neoprávněnou, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře (tj. nikoli bez rozumného opodstatnění) ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání dotčené osoby.

Zároveň je nutno i v případě uveřejnění pravdivé informace zkoumat, zda forma a způsob veřejné prezentace jsou přiměřené a zda zásah do pověsti je nevyhnutelným průvodním jevem např. výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

Při poměřování střetu shora uvedených ústavních práv rovněž nelze pominout skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které jsou nepříjemné, zraňují, šokují nebo znepokojují.

Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí.

Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti.

Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.

Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií.

Stejně tak je v rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůrazňována zásadní role tisku (resp. publicistiky), jehož úkolem je šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu.

Tím, že tisk (publicistika) informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.

V poměrech projednávané věci shledal odvolací soud neoprávněnost zásahu žalované do pověsti žalobkyně v uveřejnění informací o žalobkyni, které nebyly shledány jako nepravdivé (přičemž skutková zjištění odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a dovolací soud jimi vázán, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Neoprávněnost uveřejnění těchto informací spatřoval odvolací soud v tom, že byly „zcela nepatřičně uvedeny informace, které s projektem žalobkyně ani vzdáleně nesouvisí“, a to konkrétně informace o „podezření žalobkyně z účasti na korupčním skandálu G. na Slovensku“, o „vyšetřování společníka žalobkyně protikorupční policií v České republice“, o „prodeji centra Florentinum v roce 2016 čínské společnosti“ (včetně informací o této společnosti) a o „zisku počátečního kapitálu zakladatelů žalobkyně dovozem textilních výrobků z Číny“ (doplněných vyjádřením představitele žalobkyně a sociální geografky o možném prodeji budov), přičemž žalovaná dle odvolacího soudu uveřejnila pouze ty informace, které „mají negativní potenciál“, aniž by zároveň „poukázala na jiné (úspěšné) projekty žalobkyně“, čímž se žalovaná odklonila od účelu reportáže a její objektivní vyváženosti.

Odvolací soud však při tomto svém posouzení nedostatečně zohlednil shora uvedený požadavek rozhodovací praxe dovolacího soudu na vzájemné poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv na zachování dobré pověsti na straně jedné a práva na svobodu projevu a na informace na straně druhé tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, což se v případě uveřejnění pravdivých skutkových tvrzení projevuje právě tím, že taková informace zásadně není způsobilá zasáhnout do práva na ochranu dobré pověsti jiného.

V případě informací uvedených žalovanou o žalobkyni přitom nelze uzavřít, že by obsah či forma uveřejnění těchto informací naplnily výjimku z uvedené zásady, tedy např. tím, že by tyto informace byly manipulativní, zkreslující nebo zveličené. Je tomu tak především proto, že informace uveřejněné o žalobkyni souvisely výhradně s jejími podnikatelskými aktivitami, popř. hospodářskými aktivitami jejího společníka, včetně informací o osudu obdobného dřívějšího projektu žalobkyně a v této souvislosti zdůrazněných mezinárodních obchodech žalobkyně či jejích zakladatelů s osobami z určitého státu.

Nelze tak uzavřít, že by se jednalo o informace v kontextu věci nepatřičné, resp. že by byly primárně motivované právě záměrem žalované hanobit žalobkyni, a tedy že by s projektem žalobkyně „ani vzdáleně nesouvisely“ (jak by tomu mohlo být kupříkladu v případě uveřejnění některých nesouvisejících informací o rodinných či jiných osobních problémech společníků dotčené právnické osoby nebo informací o dávných aspektech podnikatelské činnosti určité právnické osoby, např. v době druhé světové války atp., nebo o některých vnitřních záležitostech této osoby, např. o některém zaměstnaneckém sporu apod.). Zároveň z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, v čem jsou předmětné informace (jež nebyly shledány jako nepravdivé) zavádějící (resp. pravdu zkreslující či klamavé), přičemž z dosud učiněných skutkových zjištění nelze dle názoru dovolacího soudu takový závěr ani učinit.

Zároveň nelze v poměrech projednávané věci pominout, že předmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu v samotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace (srov. nařízení vlády č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze), zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Nepochybně pak takováto výstavba přestavuje, a to i vzhledem k samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu a žalobkyni v důsledku toho lze v tomto směru považovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující, což v poměrech projednávané věci může zahrnovat též uveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzně vnímaných) aktivit žalobkyně.

V této souvislosti pak nelze rovněž pominout, že předmětná reportáž představovala naplnění shora vymezeného tiskového (publicistického) účelu, jehož samotnou podstatou je šíření informací a myšlenek, které má veřejnost současně právo přijímat, zvláště jedná-li se o debatu ve věcech veřejného zájmu, včetně možného upozorňování na negativní jevy. Ochrana pověsti právnické osoby nesměřuje k tomu, aby bylo možno o dotčené osobě uveřejňovat pouze takové informace, které tato osoba považuje za pro sebe pozitivní či pochvalné, resp. aby uveřejnění některé negativní (avšak nikoli nepravdivé) informace snad muselo být nezbytně doplňováno více či méně související chválou této osoby.

Pro úplnost lze doplnit, že z hlediska ochrany pověsti právnické osoby v soukromém styku ve smyslu § 135 o. z. není samo o sobě rozhodující, zda žalovaný řádně plní či neplní některé zvlášť stanovené veřejnoprávní povinnosti vyplývající z jeho určitého (zákonem vymezeného) postavení či poslání (včetně např. povinnosti spočívající ve vyváženosti zpravodajství ve smyslu zákonem pro své potřeby zvlášť účelově vymezeného obsahu této povinnosti), neboť uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

Ostatně i odvolacím soudem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 9 Ca 109/2009, byl vydán ve věci správního soudnictví o posouzení veřejnoprávní povinnosti zvlášť zákonem uložené osobám v postavení provozovatelů vysílání (podle § 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů), navíc v souvislosti s uvedením informace nepřesné či neúplné.

Lze tak uzavřít, že vzhledem k dosavadním zjištěním není opodstatněný (resp. je minimálně předčasný) závěr odvolacího soudu, že uveřejnění předmětných informací o hospodářských aktivitách žalobkyně (či jejího společníka) v souvislosti s diskusí o předmětné věci veřejného zájmu, u nichž nebylo zároveň zjištěno, že by se jednalo o informace nepravdivé, vybočilo z rámce výkonu práva žalované na svobodu slova a na informace a představovalo tak neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně podle § 135 o. z.

5.

29 Cdo 2304/2022

30.06.2023

Pojištění

Insolvence

Je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody. Jde (totiž) o dva odlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škodu škůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právem na pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody.

Z řečeného plyne, že nárok uplatněný dovolatelem v této věci je nárokem na pojistné plnění, který dovolatel opírá o pojistnou smlouvu uzavřenou s žalovaným, takže otázka podmínek pro uplatnění práva pojištěného na pojistné plnění vůči pojistiteli se nadále řídí zákonem o pojistné smlouvě.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro posouzení obsahu práva (insolvenčního) dlužníka jako pojištěného na pojistné plnění vůči pojistiteli (vymáhaného insolvenčním správcem dlužníka) je určující především zjištění, jaká práva či povinnosti by uvedeným osobám (pojištěnému a pojistiteli) příslušely, kdyby insolvenčního řízení nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směru zasahují do obecné úpravy těchto práv a povinností ustanovení práva insolvenčního.

Ustanovení § 43 a § 44 zákona o pojistné smlouvě upravují postup, podle kterého má uhradit škodu, za kterou je odpovědný pojištěný a na niž se pojištění vztahuje, zásadně pojistitel (v souladu s obsahem pojistné smlouvy), a to přímo poškozenému (srov. § 43 odst. 3 a § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě). Pouze tehdy, uhradí-li pojištěný sám (dobrovolně) škodu přímo poškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tedy částky, kterou by jinak (v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem) měl povinnost plnit pojistitel. V případě uvedeném v § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě je tedy pojištěný z odpovědnosti za škodu oprávněn domáhat se v soudním řízení po pojistiteli toho, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému.

V této věci nejde o případ podle § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě [pojištěný (dlužník) poškozenému (Svazku) škodu neuhradil], takže první otázkou, která se otevírá k řešení, je, zda v mimoinsolvenčních poměrech je u pojištění odpovědnosti za škodu důvodem pro zamítnutí žaloby okolnost, že pojištěný (a současně pojistník) se po pojistiteli domáhá pojistného plnění z titulu škody, kterou způsobil (a dosud neuhradil) poškozenému na svůj účet (pro sebe) a nikoli na účet (k rukám) poškozeného.

Rozhodnutí, kterým je pojistiteli uložena povinnost nahradit za pojištěného poškozenému v souladu s pojistnou smlouvou škodu způsobenou pojištěným, zavazuje pouze pojistitele a opravňuje pouze pojištěného (jako účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno).

Pojistiteli uložená povinnost svědčí pouze ve prospěch pojištěného, který se na základě uzavřené pojistné smlouvy domohl svého práva, aby za něj byla pojistitelem uhrazena škoda, kterou by v případě neuzavření předmětné pojistné smlouvy byl povinen hradit sám. Skutečnost, že pojistné plnění má být uhrazeno k rukám poškozeného, nečiní poškozeného osobou oprávněnou domáhat se výkonu předmětného rozhodnutí. Poškozený bude vždy moci uplatňovat své právo na náhradu škody pouze vůči škůdci. Škůdce (pojištěný) však na základě předmětného rozhodnutí bude oprávněn domáhat se toho, aby jej pojistitel zbavil povinnosti (tedy aby konal v jeho prospěch) nahradit jím způsobenou škodu v uvedené výši.

Dovolatelem označená literatura (ke srovnatelnému znění § 2861 o. z.) uvádí, že: „Poškozený (bez přímého práva na pojistné plnění proti pojistiteli) je pouhým místem, kam pojistitel plnění za pojištěného poskytuje“, a týž závěr (k § 2861 o. z.) obsahuje např. též dílo: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023 (k místu plnění srov. v poměrech dané věci ustanovení § 336 obch. zák. a ve vazbě na komentovanou úpravu pak ustanovení § 1954 o. z.).

Pojištěný však podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (a při absenci odchylného ujednání v pojistné smlouvě) nemá právo požadovat po pojistiteli (ať již v nalézacím řízení) nebo (na základě exekučního titulu založeného způsobem předjímaným posledně označeným ustanovením) ve vykonávacím (exekučním) řízení splnění závazku z pojistné smlouvy jinak [pro sebe (na svůj účet)] než výplatou pojistného plnění poškozenému.

Požaduje-li (tedy) pojištěný z titulu odpovědnosti za škodu, kterou způsobil jinému, podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě po pojistiteli v nalézacím řízení splnění závazku z pojistné smlouvy pro sebe (na svůj účet) [aniž jde o případ uvedený v § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě], je to důvodem pro zamítnutí žaloby; uplatňuje totiž nárok, který mu podle hmotného práva nepřísluší.

Při výše podaném výkladu obecné úpravy pojištění odpovědnosti za škodu zbývá určit, zda jiný (dovolatelem prosazovaný) názor se uplatní při vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě v době po prohlášení konkursu na majetek pojištěného (na základě zvláštní úpravy podle insolvenčního zákona, respektive vzhledem ke zvláštní povaze insolvenční správy majetku).

Insolvenční správce je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2 insolvenčního zákona).

Tím, že na něj přejde prohlášením konkursu na majetek dlužníka oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (§ 229 odst. 1, odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona), vstupuje insolvenční správce do těch práv a povinností, jimiž byl k okamžiku prohlášení konkursu nadán dlužník; to platí i ohledně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, lhostejno, zda vzešly ze smluv nebo z jiných právních důvodů. Neurčuje-li insolvenční zákon jinak (srov. např. úpravu obsaženou v ustanovení § 263 a násl. insolvenčního zákona), neliší se postavení insolvenčního správce, jenž prohlášením konkursu vstoupil (jako správce majetkové podstaty) na místo dosavadního věřitele (dlužníka), od postavení případných jiných právních nástupců (sukcesorů) na místě původního věřitele (původního majitele pohledávky).

Závěr, že by insolvenční správce dlužníka (coby osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě) měl či mohl po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vymáhat [v těch případech, kdy dlužník (coby pojištěný) sám dříve neuhradil škodu poškozenému] po pojistiteli pojistné plnění jinak než způsobem předjímaným ustanovením § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, se nepodává z žádného ustanovení insolvenčního zákona a neplyne (ve vazbě na vymezení rozsahu majetkové podstaty dlužníka v § 205 odst. 1 insolvenčního zákona) z povahy insolvenční správy majetku, a to ani při zohlednění možné subsidiární uplatnitelnosti těch ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež se týkají plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.).

Nemohl-li dlužník (coby pojištěný) vymoci pojistné plnění podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě pro sebe (na svůj účet) před zahájením insolvenčního řízení, pak neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by mělo platit něco jiného jen proto, že pojistné plnění je (bylo) vymáháno insolvenčním správcem dlužníka až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

57. Tam, kde se neočekává, že pojistitel bude mít v důsledku výplaty pojistného plnění právo na náhradu toho, co plnil za pojištěného (srov. § 46 zákona o pojistné smlouvě), má (oproti mínění dovolatele) vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (způsobem tam uvedeným) smysl i v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek pojištěného. Tím, že pojistitel vyplatí pojistné plnění poškozenému totiž v rozsahu poskytnutého plnění zanikne (přihlášená) pohledávka poškozeného vůči (insolvenčnímu) dlužníku, čímž se zpravidla zvýší míra uspokojení ostatních přihlášených věřitelů.

Argumentačně nepřesný (neúplný) je i dovolatelův názor, že by mu z vymožené částky (ani) nenáležela odměna. Potud dovolatel přehlíží, že úprava obsažená v § 38 odst. 3 insolvenčního zákona umožňuje podle okolností případu i zvýšení konkursní odměny navázané jinak podle § 38 odst. 1 insolvenčního zákona na výši výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele.

O rozpor se základními zásadami insolvenčního řízení rovněž nejde; výplata pojistného plnění poškozenému sice způsobí zánik pohledávky poškozeného vůči dlužníku, nejde ale o výplatu „náhrady způsobené škody“ (oba nároky se liší již tím, že poškozený sám nemá nárok na výplatu pojistného plnění vůči pojistiteli).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá (shrnuje), že i poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku pojištěného z odpovědnosti za škodu a prohlásil konkurs na jeho majetek, je insolvenční správce pojištěného, který poškozenému neuhradil způsobenou škodu, oprávněn domáhat se v nalézacím řízení po pojistiteli pouze toho, aby za něj uhradil škodu přímo pojištěnému; právo požadovat úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty mu nenáleží.

K dovolací námitce, že při absenci poučení (odvolacího soudu) o odlišném právním názoru je napadené rozhodnutí „překvapivé“, Nejvyšší soud uvádí, že „překvapivým“ je jen takové rozhodnutí, které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků.

Obranu založenou na argumentaci, podle které: „Škodové pojištění slouží k náhradě vzniklé škody poškozenému a nemůže sloužit k obohacení škůdce ani k plnění ve prospěch jiných subjektů než poškozených.“, uplatnil žalovaný již v řízení před obvodním soudem (srov. závěrečný návrh žalovaného ze dne 16. září 2019, č. l. 306 p. v.) a znovu pak v rámci vyjádření k prvnímu odvolání žalobce (podání ze dne 26. února 2020, č. l. 339). Dovolatel tedy neměl být překvapen tím, že odvolací soud se touto obranou zabýval (měl a mohl se na tuto argumentaci připravit).

Nepřiléhavé je rovněž dovolací tvrzení, že se dovolateli mělo dostat poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Označené ustanovení určuje, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Pro účely závěru, že dovolatel uplatnil nárok, který neplyne z hmotného práva (z ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě) [požadavkem na úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty pojištěného], totiž žádného doplnění rozhodných skutečností zapotřebí nebylo.

K námitce dovolatele, že při poučení o jiném právním názoru odvolacího soudu by mohl např. navrhnout vydání eventuálního petitu, kterým by požadoval uhradit pojistné plnění k rukám poškozeného (srov. odstavec 24. shora), Nejvyšší soud připomíná, že součástí poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř. (o § 118a odst. 2 o. s. ř. jít nemohlo) není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit.

Součástí poučovací povinnosti obecných soudů není poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§ 95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. To by totiž dle judikatury Ústavního soudu vedlo k narušení principu rovnosti účastníků.

6.

23 Cdo 2856/2022

31. 8. 2023

Omyl

Výklad vůle

Výše uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu, který již za platnosti občanského zákoníku z roku 1964 opakovaně vyslovil, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.

Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Tyto závěry přejal ve své judikatuře rovněž Nejvyšší soud.

Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam.

Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.

Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám.

Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem 6 (např. objektivním významem užitých slov).

Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.

Jak vyplývá ze shora citované judikatury k platné právní úpravě, výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu.

Z výše uvedeného se podává, že o omylu a jeho právní relevanci lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov (srov. § 556 odst. 1 věta první o. z.).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobkyně zaslala žalované (a ta následně podepsala) písemný návrh kupní smlouvy, v němž byl do předmětu koupě chybně (chybou bratra žalobkyně) zahrnut také sporný pozemek parc. č. 254/23 v obci a k. ú. Brandýsek, o němž se účastnice dohodly, že nebude předmětem koupě. Uvedený skutkový stav soud posoudil po právní stránce tak, že žalovaná nepoctivě (lstivě) využila omylu žalobkyně, ačkoliv o něm věděla a bylo po ní možno spravedlivě požadovat, aby žalobkyni na její omyl upozornila, a proto kupní smlouva byla v daném rozsahu podle § 584 odst. 2 o. z. neplatná.

K uvedenému posouzení dospěl odvolací soud přes skutečnost, že při výkladu předmětné kupní smlouvy provedeném v souladu s § 555 a násl. o. z. zjistil, že se účastnice dohodly, že parc. č. 254/23 v obci a k. ú. Brandýsek nebude předmětem koupě a žalované byla známa skutečná vůle žalobkyně, jež neměla v úmyslu tento pozemek na žalovanou převést, byť do návrhu kupní smlouvy byl tento pozemek chybně zahrnut.

Odvolací soud se za uvedené situace zabýval aplikací ustanovení § 584 odst. 2 o. z. na takto zjištěný skutkový stav nadbytečně, neboť již na základě provedeného výkladu předmětné kupní smlouvy bylo možno dospět závěru, že se pozemek parc. č. 254/23 v obci a k. ú. Brandýsek vůbec nestal předmětem koupě, jestliže skutečná vůle smluvních stran k jeho převodu na žalovanou nesměřovala.

Vyjádřeno jinak, aplikace ustanovení § 584 odst. 2 o. z. by mohla přicházet v úvahu až v případě, že se rozpor mezi vůlí jednajícího a jejím projevem nepodaří překlenout výkladem dotčeného právního jednání, což však není případ projednávané věci. 33. Uvedené úvahy jsou tak podkladem pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve výsledku (byť z částečně odlišných důvodů) věcně správné.

7.

21 Cdo 1517/2022

13. 6. 2023

Promlčení

Škoda způsobená zaměstnancem

Pokuta od úřadu

Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu.

Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Platí přitom, že subjektivní promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než je počátek běhu lhůty objektivní.

Ve vztahu k předchozí právní úpravě se judikatura dovolacího soudu ustálila v závěru, že lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody počínající běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nezačne běžet dnem, kdy byla zaměstnavateli příslušným státním orgánem uložena pokuta za zaviněné porušení povinností jeho zaměstnance, nýbrž teprve dnem, kdy zaměstnavatel pokutu uhradil. Žalující zaměstnavatel mohl tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splnil svůj závazek vůči příslušnému úřadu.

Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznik škody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4 zák. práce ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2952 věty druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu tak již nejsou uplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššího soudu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.

Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivní povahu a působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci, pak výše uvedené závěry znamenají, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci je vázán na vědomost zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.

Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněná žalovaným není důvodná, je tedy správný. Odvolací soud byl sice veden nesprávnou úvahou, že rozhodujícím pro počátek běhu promlčecí lhůty je doručení příkazu k zaplacení předmětné pokuty, protože však tento okamžik nutně předchází nabytí právní moci takového příkazu, je zřejmé, že nároky žalobkyně promlčené nejsou.

8.

29 Cdo 1772/2023

31.07.2023

Odpůrčí žaloba

Neúčinnost

Soudní smír

K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci.

Takto deklarovaný smysl (účel) odpůrčí žaloby však nevypovídá ničeho o tom, zda (případně jakým způsobem) lze nárok žalobou uplatněný vypořádat (platnou) dohodou účastníků daného právního vztahu (lhostejno, zda se tak stane mimosoudně, nebo prostřednictvím soudem schváleného smíru). Přiléhavou (správnou) odpověď na danou otázku pak nelze získat snahou o rozčlenění soudních rozhodnutí podle předmětu řízení na rozhodnutí deklaratorní a na rozhodnutí konstitutivní (pravotvorná), podloženou (i v poměrech dovolací argumentace) mylnou představou, že tam, kde má soudní rozhodnutí konstitutivní účinky, smír uzavřít nelze.

K ošidnosti argumentace budované (jen) na takových základech srov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str. 117 až 127.

V literatuře většinově převládá názor, že rozhodnutí (rozsudek), jímž soud vyhoví odpůrčí žalobě podané podle § 589 a násl. o. z., má konstitutivní účinky (se zpětnými účinky, jelikož činí právní jednání dlužníka „zpětně“ neúčinným).

To, že soudní rozhodnutí má konstitutivní účinky, ještě neznamená, že ohledně žalobou uplatněného nároku [jenž má (může) vyústit v rozhodnutí s konstitutivními účinky] nelze uzavřít (a schválit) smír.

V soudní praxi ohledně tohoto nároku (totiž) na straně jedné nebylo pochyb o tom, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, na straně druhé však nebylo pochyb ani o tom, že žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích bylo možné vypořádat dohodou (uzavřít smír).

Odpůrčí nárok lze vypořádat dohodou (uzavřít smír), byť současně (ve vazbě na ustanovení § 239 odst. 4 větu první insolvenčního zákona) v jiném svém rozhodnutí připustil, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona má konstitutivní.

V poměrech úpravy odpůrčího práva obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je pro odpověď na dovoláním předestřenou otázku významný především obsah ustanovení § 597 o. z.

Neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze dovolat vůči osobám uvedeným v ustanovení § 594 o. z. [nejčastěji (typově) vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala, nebo vůči osobě, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch]. Vůči takovým osobám zakládá neúčinnost právního jednání dlužníka věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo (§ 595 odst. 1 věta první o. z.), případně (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) právo domáhat se uspokojení pohledávky z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 věta druhá o. z.).

Platí rovněž, že osoba (dle § 594 o. z.), které neúčinné právní dlužníka zakládá povinnost podle § 595 o. z. [povinnost strpět, aby věřitel uspokojil svou pohledávku vůči dlužníku z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, respektive (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) povinnost poskytnout věřiteli na uspokojení jeho pohledávky odpovídající náhradu], se této povinnosti může zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem (§ 597 odst. 1 věta první o. z.).

Co do posouzení otázky, zda možnost osoby, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit se této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem je podmíněna plnou úhradou věřitelovy pohledávky za dlužníkem i tehdy, má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, se aktuální komentářová literatura shoduje v závěru, že k zániku odpůrčího práva postačí, jestliže taková osoba uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.

Tento závěr správně vystihuje skutečnost, že oproti výkladu podávanému dříve se z ustanovení § 1930 odst. 2 o. z. podává povinnost věřitele přijmout na úhradu své pohledávky i částečné plnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý.

Nejvyšší soud tedy ve shodě s označenou literaturou uzavírá, že má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.

Skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon, zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu za plnění, které jí dlužník poskytl, důvodem pro zamítnutí obecné odpůrčí žaloby podané proti osobě, která plnila, věřitelem dlužníka.

Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.

Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Srov. k tomu v literatuře shodně např. opět Melzer, Tégl a kolektiv, str. 861, nebo Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.

Nejvyšší soud tedy v odpověď na dovoláním položenou otázku uzavírá, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).

 
×