Právní věta

Velký senát tudíž uzavírá (shrnuje), že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).

Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.

Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti.

Opačný závěr, totiž ten, že právo uskutečnit právní jednání, včetně práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění dluhu (§ 1958 odst. 2 o. z.), se podle zákona č. 89/2012 Sb. nepromlčuje, by v situaci, kdy dlužník nebude moci splnit dluh dříve ani vyvolat (nebo prostřednictvím žaloby soudem určit) splatnost peněžitého dluhu, způsoboval v obchodní praxi řadu obtíží [zejména tam, kde by měl dlužník prokazovat (např. na poli práva insolvenčního), že nemá dluhy nebo že nemá „další“ dluhy], přičemž ani tato koncepce se nakonec neobejde (v případě dlouhodobé nečinnosti věřitele při realizaci práva vyzvat dlužníka k plnění dluhu) bez právního institutu, který se rovněž pojí s plynutím času a který lze zjednodušeně nazvat „ztrátou prosaditelnosti práva“.

Výklad vycházející i v poměrech úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. z koncepce promítnuté, jenž věřitele vybízí, aby činil právní jednání, jejichž prostřednictvím může (pouze on sám) vyvolat dospělost (splatnost) peněžitého dluhu tak, aby se jeho právo nepromlčelo v subjektivní lhůtě k tomu určené.

Pro poměry dané věci nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že dovolatel se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro určení doby, kdy má dlužník splnit dluh, (vystavením faktury) 2. července 2015 a tehdy také „ihned“ mohl požadovat plnění, čemuž odpovídala povinnost dlužníka (žalovaného) dluh uhradit „bez zbytečného odkladu“.

K časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ lze i s využitím dosavadní judikatury (Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) k výkladu tohoto pojmu v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb. uzavřít, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout.

Poměřováno těmito závěry lze uzavřít, že lhůta bez zbytečného odkladu, kterou lze zohlednit jako lhůtu ke splnění dluhu na výzvu věřitele (dovolatele) by neměla překročit lhůtu 14 dnů, kterou si strany samy sjednaly v příkazní smlouvě jako lhůtu stanovenou k zaplacení odměny příkazníka (dovolatele) pro dobu od doručení faktury příkazci (žalovanému). Uplynutím této lhůty (ve druhé polovině července 2015) se dluh měl stát dospělým (splatným). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. nicméně začala běžet již 2. července 2015 (kdy věřitel mohl poprvé požádat o splnění dluhu).

Právní úprava vychází – naopak – dlouhodobě z toho, že valná hromada (jediný akcionář) může členy volených orgánů v zásadě kdykoli, bez udání důvodu a s okamžitou účinností odvolat z funkce.

Může-li přitom valná hromada (jediný akcionář) odvolat členy volených orgánů bez udání důvodu, s okamžitou účinností, a to i před koncem jejich funkčního období, potom by striktní lpění na závěrech odvolacího soudu znamenalo, že funkční období současných členů představenstva sice nemůže být prodlouženo přímo (pouhou změnou stanov), vyloučena by ovšem nebyla možnost členy představenstva nejprve odvolat z funkcí, aby mohli být – po přijetí změněných stanov (s delším funkčním obdobím) – opětovně zvoleni.

Výklad, který by znamenal ryze formální (věcně bezobsažné) rozdělení jediného projevu vůle do více právních jednání přitom pokládá Nejvyšší soud dlouhodobě za nesprávný, a tak nemůže obstát ani v této věci.

Nejvyšší soud však nemůže přehlédnout, že vztah mezi obchodní korporací a členem jejího voleného orgánu je vztahem smluvním, jenž nemůže vzniknout, aniž by člen voleného orgánu projevil svou vůli (vyslovil souhlas) se členem voleného orgánu obchodní korporace stát.

Je-li prodlouženo funkční období člena voleného orgánu, dochází tím k překročení souhlasu, který člen při svém zvolení udělil. Má-li být prodloužení funkčního období člena voleného orgánu obchodní korporace vůči němu účinné, musí s ním souhlasit stejně, jako by byl opětovně zvolen. Souhlas s prodloužením funkčního období pak může člen voleného orgánu projevit i konkludentně (kupříkladu postačí pouze to, že bude ve výkonu funkce člena voleného orgánu pokračovat i poté, kdy by jeho původní funkční období již uplynulo).

Zkrácení funkčního období členů dozorčí rady nedopadá na délku funkčního období člena dozorčí rady zvoleného zaměstnanci před účinností rozhodnutí o změně stanov, přehlíží, že ustanovení zakládající povinnou účast zaměstnanců v dozorčích radách slouží k ochraně zájmů zaměstnanců jako privilegované skupiny věřitelů akciové společnosti.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že mění-li se stanovy akciové společnosti rozhodnutím valné hromady, je změna stanov, spočívající v prodloužení funkčního období členů jejích volených orgánů, vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnosti účinná zásadně okamžikem, kdy o ní valná hromada rozhodla, není-li v rozhodnutí valné hromady, zákoně či ve stanovách uvedeno jinak.

Mění-li se pak stanovy akciové společnosti rozhodnutím jediného akcionáře, je změna stanov, spočívající v prodloužení funkčního období členů jejích volených orgánů, vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnosti účinná – nejde-li o výše vypočtené výjimky – zásadně okamžikem, kdy rozhodnutí jediného akcionáře společnosti dojde (§ 45 odst. 4 věta druhá z. o. k.).

Nejvyšší soud nepřehlédl, že nové stanovy dovolatelky upravují funkční období členů jejích volených orgánů jako časově neomezené. Ohledně možnosti sjednat si, že funkční období členů volených orgánů nebude časově omezeno, přitom v právní praxi dosud nepanovala shoda. Jelikož Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, musel se zabývat i otázkou, zda je ujednání, podle kterého je funkční období členů volených orgánů časově neomezené, přípustné.

Nejvyšší soud při posouzení této otázky vychází ze soukromoprávní zásady „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ (čl. 2 odst. 3 věta první usnesení č. 2/1993 předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky).

Za přiléhavý má i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 190/15, podle kterého platí, že pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.

Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje.

Ustanovení § 1 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pak vychází z toho, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý.

V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě ustanovení § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.

V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je ustanovení § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.

V souladu s uvedenými judikatorními závěry Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že úprava délky funkčního období představenstva akciové společnosti obsažená v § 439 odst. 3 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, je dispozitivní (srov. výslovnou dikci citovaného ustanovení).

Za situace, kdy – jak bylo výše řečeno – valná hromada může členy volených orgánů (které volí) odvolat z funkce kdykoliv, i bez udání důvodů, Nejvyšší soud neshledává žádný důvod, pro který by nemělo být možné ve stanovách ujednat, že funkční období členů volených orgánů je časově neomezené. Lze tedy uzavřít, že zásadně je možné ve stanovách akciové společnosti upravit funkční období členů volených orgánů (i) jako časově neomezené [srovnej dále i usnesení ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021, v němž Vrchní soud v Praze formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož stanovy akciové společnosti mohou upravit funkční období člena představenstva na dobu neurčitou (časově neomezenou)].

Lze proto uzavřít, že mění-li se stanovy akciové společnosti rozhodnutím valné hromady, je změna stanov, spočívající ve zkrácení funkčního období členů jejích volených orgánů, kteří jsou voleni valnou hromadou (či jiným orgánem, jenž k tomu opravňují stanovy), vůči stávajícím i budoucím členům volených orgánů společnosti účinná zásadně okamžikem, kdy o ní valná hromada rozhodla, není-li v rozhodnutí valné hromady, zákoně či ve stanovách uvedeno jinak.

Na tomto místě se sluší dodat, že zkrácení funkčního období nemůže mít za následek zánik funkce člena voleného orgánu se zpětnou účinností (retroaktivně). Je-li funkční období členů volených orgánů zkráceno tak, že účinností rozhodnutí o zkrácení funkčního období by některým (nebo všem) z nich funkční období zaniklo „zpětně“, má takové rozhodnutí za následek odvolání těchto členů volených orgánů z funkce k okamžiku účinnosti rozhodnutí o zkrácení funkčního období členů volených orgánů.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nejprve bylo funkční období J. N., V. H. a Z. S. prodlouženo podle stanov 2014 na neomezenou dobu (a jejich funkce tak nezanikly uplynutím pěti let od jejich zvolení) a následně bylo jejich funkční období zkráceno podle stanov 2020 na deset let. Bylo-li přitom funkční období jmenovaných desetileté, pak J. N. a Z. S. funkce zanikla uplynutím deseti let od jejich zvolení – J. N. dne 21. 6. 2021 a Z. S. dne 16. 6. 2021. V. H. funkce zanikla jeho odvoláním valnou hromadou navrhovatelky dne 29. 6. 2021.

Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích obec zveřejní záměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru.

V daném případě obec takto zveřejnila záměr prodat spoluvlastnický podíl 1/2 shora uvedeného pozemku, přičemž záměr obsahoval označení předmětného spoluvlastnického podílu. Záměr však současně obsahoval i odkaz na „Pravidla prodeje v souladu se Směrnicí obce XY k prodeji, oceňování, pronájmu a pachtu pozemků ve vlastnictví obce XY zveřejněných na www.hrivice.cz/vyhlasky včetně vzoru žádosti“. Vlastní text těchto pravidel, resp. směrnice v záměru uveden nebyl.

Bylo tedy třeba posoudit, zda tato pravidla jsou součástí záměru.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aby tato pravidla se stala součástí záměru a podmínkou zamýšlené dispozice s majetkem obce, musel by záměr obsahovat text těchto pravidel, resp. této směrnice. Jak vyplývá z ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích, účelem zveřejnění záměru je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem. Jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci. Odvolací soud přitom správně dovodil, že ne každý zájemce musí mít přístup na internet, případně je schopen pracovat s internetem. Takový zájemce by proto byl diskriminován a to i s přihlédnutím k tomu, jaký závažný důsledek (neplatnost smlouvy) by případně mohlo mít nedodržení podmínek záměru. Nestačí proto pouhý odkaz na směrnici či pravidla obce dostupná na webových stránkách obce.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska posouzení otázky, zda lze za součást záměru prodeje majetku obce podle § 39 zákona o obcích považovat také jiný dokument, na který je záměrem odkazováno, avšak záměr neobsahuje znění tohoto dokumentu, správné.

Dlužník jako zástavce uzavřel v roce 2013, 2014 a 2015 se žalovaným jako zástavním věřitelem tři zástavní smlouvy, jimiž poskytl svůj nemovitý majetek k zajištění pohledávek žalovaného za třetí osobou (společností P). Okolnost, že dlužník a žalovaný netvoří koncern, dovoláním zpochybněna nebyla a dovolacímu přezkumu nepodléhá, stejně jako právní závěr, že dlužník a společnost P naopak tvořili koncern v době uzavření zástavních smluv.

Odvolací soud na základě uvedeného dovodil, že odporovat lze nejen první zástavní smlouvě (uzavřené v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení), ale i druhé a třetí zástavní smlouvě (uzavřené v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení), neboť zástavní smlouvy dlužník uzavřel „ve prospěch“ zástavního věřitele, ale též i „ve prospěch“ společnosti P. S takovým právním posouzením dovolací soud nesouhlasí.

Ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů) osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“, nebo osoby, „které z něho měly prospěch“.

Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka. Z úpravy obsažené v ustanoveních § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona rovněž vyplývá, že tím, komu se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka, nemusí být osoba, které dlužník přislíbil, že plnění z takového právního úkonu poskytne.

Výrazem ustálené soudní praxe tedy je, že žalobu, kterou se domáhá vyslovení neúčinnosti smlouvy (právního jednání dlužníka) a zároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo z dlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původní dlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkové podstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo vůči osobám, „které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejde o smluvní strany smlouvy. Lze si totiž snadno představit smlouvu, jíž se dlužník zavazuje svému kontrahentovi, že poskytne plnění (bez přiměřeného protiplnění) třetí osobě („ve prospěch třetí osoby“).

Uvedené závěry je třeba doplnit potud, že zástavní smlouvě je možno v režimu insolvenčního zákona odporovat, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně (nezajištění) věřitelé. Insolvenční správce může zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby vůči zástavnímu věřiteli, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat (srov. odst. 23. a 24. shora a judikaturu tam uvedenou).

Z uvedeného plyne nesprávnost názoru dovolatele, že „prospěch“ nutně znamená „poskytnutí plnění“, neboť zástavní právo je sice zřizováno (bez přiměřeného protiplnění) ve prospěch zástavního věřitele, avšak ten při uzavření zástavní smlouvy ještě žádné plnění nepřijímá. I zde však jde o to, že v konečném důsledku by zástavní věřitel získal plnění na úkor ostatních věřitelů. „Příjemcem“ plnění (osobou, v jejíž prospěch bylo zajištění zřízeno) je vždy zástavní věřitel, ať dlužník zajišťuje dluh vlastní, nebo cizí; v tomto ohledu je též nerozhodné, zda dlužník zajišťuje dluh osoby blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.

Podstatné tedy je, u koho plnění z majetkové podstaty „skončí“, kdo je „získá“. Adresát takového (případného budoucího) plnění je pak osobou povinnou vydat plnění zpět do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a vůči ní má směřovat odpůrčí žaloba insolvenčního správce (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona). Smyslem takové odpůrčí žaloby je zabránit, aby se „příjemci“ dostalo zvýhodňujícího plnění z majetkové podstaty (popřípadě, aby vydal zpět již přijaté plnění), přičemž není podstatné, který (čí) konkrétní dluh se dlužník zavázal zajistit.

Osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, je i osoba (věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák. splnil dluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka. Odvolací soud nedocenil, že i v tomto případě je osobou pasivně věcně legitimovanou v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě „příjemce“ takového plnění (bez ohledu na to, že podle hmotného práva by jinak měl dlužník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, jehož dluh splnil). Obdobně v nyní projednávané věci platí, že prospěch ze zřízení zástavního práva má zástavní věřitel (osoba, které se má dostat plnění z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku), bez ohledu na to, že podle hmotného práva by měl (zástavní) dlužník v případě plnění ze zástavy subrogační regres vůči obligačnímu dlužníku (srov. § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.).

Jinak řečeno, uzavře-li dlužník jako zástavce v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení zástavní smlouvu, podle níž poskytne bez přiměřeného protiplnění svůj majetek k zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči třetí osobě (obligačnímu dlužníku), jde za splnění dalších předpokladů uvedených v § 240 insolvenčního zákona o neúčinný právní úkon (neúčinné právní jednání). Jen z toho, že dlužník (jako zástavní dlužník) a třetí osoba (jako obligační dlužník) tvoří koncern, nelze dovozovat, že insolvenční správce může s úspěchem odporovat též takové zástavní smlouvě uzavřené v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona)

Právní posouzení odvolacího soudu by při srovnání úpravy stanovené v § 240 odst. 3 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona mimo jiné vedlo k závěru, že obrana zástavního věřitele by byla (bez logického důvodu) ztížena tehdy, kdyby dlužník zajišťoval dluh třetí osoby, v porovnání se situací, kdyby dlužník zajišťoval svůj vlastní dluh. Insolvenční správce může odporovat zástavní smlouvě, kterou dlužník zřídí zástavní právo k zajištění svého již existujícího dluhu (ve prospěch jiné osoby ve smyslu § 241 odst. 4 insolvenčního zákona), jen tehdy, bylo-li zajištění zřízeno v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení. Jestliže by ale dlužník poskytl svůj majetek k zajištění dluhu nikoliv svého, nýbrž k zajištění dluhu osoby sobě blízké nebo osoby, s níž tvoří koncern, pak by podle výkladu odvolacího soudu bylo možno odporovat takovému zřízení zajištění, kdyby bylo učiněno v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). K takovému odlišnému postavení osoby, v jejíž prospěch bylo zajištění zřízeno (zástavního věřitele), není rozumný důvod.

Nejvyšší soud proto shrnuje, že co do výsledku je právní posouzení neúčinnosti zástavních smluv správné pouze ohledně první zástavní smlouvy (uzavřené v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka). S tím je pak nutně spjatý i závěr o přinejmenším předčasném zamítnutí odporové žaloby žalovaného, když v rozsudcích obou soudů absentují bližší zjištění ohledně toho, z kterých dílčích pohledávek se přihlášená pohledávka žalovaného skládá a která zástavní smlouva měla zajišťovat splnění té které dílčí pohledávky.

Judikatura Nejvyššího soudu je konzistentní v názoru, že při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídající skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu.

Jsou-li tu však objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.

Objektivními okolnostmi vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem jsou i držební (užívací) poměry neodpovídající poměrům vlastnickým v katastru nemovitostí. V takovém případě má nabyvatel, je-li to možné, učinit u držitele (uživatele) dotaz na důvod jeho držby (užívání) věci. Pokud tak neučiní, nepůjde zpravidla o nabytí v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.

Skutečnost, že žalovaní věděli, že je pozemek připlocen k pozemku žalobce a že ho v tomto rozsahu užíval žalobce i jeho právní předchůdci, zpochybňuje jejich dobrou víru při uzavření kupní smlouvy, kterou pozemek od Státního statku XY, státního podniku v likvidaci, koupili. Na tom nemůže změnit nic ani na úřední desce obce zveřejněná nabídka prodeje a informace od pozdějšího právního zástupce žalovaných, že vlastníkem pozemku je Státní statek XY, státní podnik v likvidaci; z těchto informací totiž nanejvýš zjistili, že podle stavu v katastru nemovitostí je knihovním vlastníkem stát, což již tak museli vědět z nabídky na uzavření smlouvy. Faktická držba pozemku jako „zevní projev vlastnictví“), o jejíž dlouhodobosti žalovaní věděli a kterou vykonával nejen žalobce, ale i jeho právní předchůdci, měla u žalovaných vzbudit důvodnou pochybnost o tom, zda je katastrální vlastník vlastníkem skutečným.

Žalovaný 1) před odvolacím soudem potvrdil, že se skutečně domníval, že pozemek vlastní „K.“, avšak následně byl svým právním zástupcem informován o tom, že pozemek vlastní Státní statek XY, s. p. v likvidaci. Žalovaní se však neměli spokojit s prostou informací od právního zástupce, že pozemek je ve vlastnictví Státního statku XY, státního podniku v likvidaci, ani s tím, že prodej byl zveřejněn (na žádost katastrálního vlastníka) na úřední desce obce, ale měli se obrátit přímo na žalobce, o kterém věděli, že má pozemek připlocen k domu a dalšímu pozemku. Se žalobcem se znali (byli sousedé), nic jim proti nebránilo v tom, aby se na něho obrátili s žádostí o vysvětlení, na základě jakého titulu pozemek užívá. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že pozemek žalovaní kupovali s vědomím, že žalobce nemovitosti nabízí k prodeji. Samotná tato skutečnost nemohla totiž nijak ovlivnit pochybnost, kterou museli mít o tom, zda je knihovní vlastník pozemku i vlastníkem skutečným („naturálním“).

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

V projednávaném případě žalobci - zájemci o koupi nemovitostí (potencionální kupující) vyhledaní žalovanou uzavřeli s žalovanou (označenou jako realitní zprostředkovatel) a s vlastníky dotyčných nemovitostí smlouvu označenou jako smlouva o rezervaci, v níž ujednali (viz čl. II. 2) následující: „Realitní zprostředkovatel se zavazuje, že po dobu rezervace bude vykonávat činnost směrující k uzavření realitní smlouvy, a to to tím, že (i) nebude k nemovitosti po uzavření této smlouvy sjednávat další rezervační smlouvy; (ii) po uhrazení rezervačního poplatku dle podmínek uvedených v této smlouvě a zároveň poté, co obdrží všechny dostačující informace spojené s převodem vlastnického práva k nemovitosti, zajistí vypracování návrhu realitní smlouvy nebo smlouvy o budoucí realitní smlouvě (pokud je některou ze stran požadována), advokátní úschovu kupní ceny, zajištění ověření podpisu převodce i zájemce na realitní smlouvě a podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí osobou k tomu oprávněnou, a to P. U.; všechny tyto úkony jsou hrazeny z uhrazeného rezervačního poplatku“. V čl. II. 4 ujednali: „Zájemce se zavazuje, že nejpozději do skončení doby rezervace uzavře za účasti realitního zprostředkovatele s převodcem smlouvu budoucí o realitní smlouvě a následně ve lhůtě dle této budoucí smlouvy realitní smlouvu nebo rovnou realitní smlouvu“. V čl. III. 2 ujednali: Strany sjednávají, že rezervační poplatek bude v případě uzavření realitní smlouvy nebo smlouvy o budoucí realitní smlouvě mezi převodcem a zájemcem s výslovným souhlasem zájemce v plné výši použit na úhradu provize realitního zprostředkovatele za zprostředkování: a) uzavření realitní smlouvy, jestliže byla uzavřena realitní smlouva, přičemž je provize realitního zprostředkovatele v takovém případě splatná v den uzavření realitní smlouvy; nebo b) zprostředkování příležitosti uzavřít realitní smlouvu v případě uzavření smlouvy o budoucí realitní smlouvě.“ Rezervační poplatek ve výši 72 600 Kč žalobci uhradili na účet žalované v souladu s čl. III. 1 smlouvy.

Ve světle úpravy zákona o realitním zprostředkování lze z citovaných ujednání smlouvy (zejména z čl. III. 2) zcela bez pochybností dovodit, že žalovaná se jako realitní zprostředkovatel zavázala poskytnout žalobcům jakožto zájemcům o nabytí vlastnického práva k nemovité věci (srov. § 11 a 12 zákona o realitním zprostředkování) realitní zprostředkování za úplatu [ve smyslu § 2 písm. b) zákona o realitním zprostředkování], kterou žalobci uhradili ve formě rezervačního poplatku. Posuzovaná smlouva - oproti mínění dovolatelky - je smlouvou o realitním zprostředkování [§ 2 písm. c) zákona o realitním zprostředkování]. V této souvislosti je vhodné dodat, že samotný text smlouvy obsahuje v čl. III. 2. písm. b) odkaz na zákon o realitním zprostředkování („Realitní zprostředkovatel v souladu s ustanovením § 19 zákona o realitním zprostředkování poučuje zájemce a převodce…). Argumentuje-li dovolatelka ustanovením § 3 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování, pak její úvaha vychází z izolované aplikace zmíněného ustanovení, přehlíží související ustanovení tohoto zákona, zejména § 2 (jinak řečeno zmíněná úvaha nezohledňuje kontext zákonné úpravy jako celku).

Je tedy správný názor odvolacího soudu, že na posuzovanou smlouvu se vztahují ustanovení zákona o realitním zprostředkování, a to včetně jeho ustanovení § 14 zapovídající možnost uložení povinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít realitní smlouvu, popř. smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy (tedy tak, jak tuto povinnost žalobcům ukládá čl. II. 4 smlouvy).

Namítá-li žalovaná, že účelem smlouvy bylo vytvoření přímého závazku mezi prodávající a kupující stranou, a že výklad podaný odvolacím soudem nereflektuje cíl zákonné úpravy, jímž je ochrana toho, pro koho realitní zprostředkovatel svou činnost skutečně vykonává, pak tato její argumentace zcela pomíjí, že jak podle dřívější judikatury, tak i podle nyní platné úpravy povinnost uzavřít smlouvu (smluvní pokuta zajišťující tuto povinnost) může být sjednána pouze pro osoby ve vzájemném postavení věřitele a dlužníka hlavního závazku, jinak řečeno k uzavření budoucí smlouvy se mohou zavázat pouze její budoucí účastníci, nikoliv že se k tomu zaváže zájemce ve zprostředkovatelské smlouvě. I proto platí zákaz sjednání povinnosti uzavřít smlouvu ve zprostředkovatelské smlouvě (§ 14) a možnost, aby smlouva o realitním zprostředkování byla obsažena ve stejné listině jako realitní smlouva (§ 15).

Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.

V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění; akceptaci mlčením jako zvyklosti připouští též v obecné rovině DCFR, dostupný na webové stránce cbb.eu; v českém právním řádu se dokonce tyto některé případy změnily v závazky, které vznikají jednostranným právním jednáním, kupř. finanční záruka (§ 2029 a násl. o. z.) nebo slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.)].

Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.

Uzavřel-li by (hypoteticky) odvolací soud za těchto okolností, že konsensus o volbě práva byl dán, pak následně musí provést materiálně právní posouzení volby práva, tedy zabývat se zejména tím, zda dohoda o volbě práva je v souladu s dánskými právními předpisy a netrpí vadami vůle (čl. 3 odst. 4 Úmluvy).

Až v dalším kroku posoudí samotnou dohodu dánským právem (čl. 8 a násl. Úmluvy), především ohledně otázky, zda dohoda o poskytnutí zajištění byla vůbec uzavřena. Jestliže by odvolací soud dospěl k závěru, že konsesus o volbě práva dán nebyl, pak musí určit rozhodné právo podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy. Tímto právem se posoudí, zda dohoda byla vůbec uzavřena a co je jejím obsahem. Totéž právo je pak rozhodné pro určení právního režimu případného regresu ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

Dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému výsledku by měl odvolací soud dospět; to mu ostatně nepřísluší. Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby bylo jejich hodnocení náležitě provedeno.