Právní věta

Opatření obecné povahy obecně představuje správní akt smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů. Jedná se o výsledek činnosti veřejné správy, který není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem. Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci, nikoli stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy stejného druhu (odst. 18). Stejným způsobem definuje opatření obecné povahy i § 171 správního řádu.

Ačkoliv tedy dle výše uvedeného nepředstavuje opatření obecné povahy rozhodnutí v užším smyslu, dle důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., který rozsáhle novelizoval zákon č. 82/1998 Sb. a jehož jedním z cílů bylo reagovat na změny, které vyvolá nabytí účinnosti správního řádu, který od 1. 1. 2006 zavedl nové právní instituty včetně opatření obecné povahy, „[j]e nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto [nových] institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí.“ Úmyslem zákonodárce (byť se tento neprojevil ve výslovné úpravě znění zákona č. 82/1998 Sb.) tudíž bylo považovat pro účely zákona č. 82/1998 Sb. opatření obecné povahy za rozhodnutí.

Ke stejnému závěru (tedy, že opatření obecné povahy představuje rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) dospěl Nejvyšší soud v případě opatření obecné povahy vydaného územním celkem v rámci jeho samostatné působnosti, spočívajícího ve změně územního plánu.

Byť je pravdou, že změna územního plánu nemohla mít, na rozdíl od posuzovaných mimořádných opatření, celostátní působnost, z výše uvedených závěrů vyplývá, že opatření obecné povahy je třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, pro jak rozsáhlé území bylo vydáno, neboť opatření obecné povahy je rozhodnutím v širším smyslu, které sice nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě, ale jeho předmětem je, podobně jako u rozhodnutí, řešení určité konkrétní věci. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že posuzovaná mimořádná opatření nejsou rozhodnutími ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., posoudil věc po právní stránce nesprávně.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce b) k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními ve smyslu § 7 OdpŠk, tedy tím, jaké subjekty lze pro účely posouzení nároku na náhradu újmy způsobené posuzovanými mimořádnými opatřeními považovat za účastníky řízení.

Nejvyšší soud se otázkou aktivní legitimace k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a s tím spjatým zákonným požadavkem na účastenství v řízení zabýval opakovaně. Zákon č. 82/1998 Sb. blíže pojem účastníka řízení nedefinuje a spoléhá v tomto směru na jednotlivé procesní předpisy, které obsahují vlastní definice osob účastných na řízení, a jsou tak rozhodující pro vymezení oprávněné osoby podle tohoto ustanovení.

V některých případech mají postavení účastníka ve smyslu § 7 OdpŠk i osoby, které nejsou procesním předpisem považovány za účastníky řízení stricto sensu. Jedná se o osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje (svědci, znalci, tlumočníci, osoby, kterým byla při dokazování uložena určitá povinnost), eventuálně osoby oprávněné v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (příbuzní obžalovaného, léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové sdružení občanů apod.).

Za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk je tak například nutno považovat manželku obviněného, která využila svého práva podle § 37 odst. 1 trestního řádu, zvolila manželovi obhájce a po zastavení trestního stíhání manžela uplatnila nárok na náhradu škody odpovídající jí vynaloženým nákladům nutné obhajoby.

Dále v tomto rozsudku dovolací soud vysvětlil, že „ustanovení § 7 OdpŠk není samoúčelné, ale reflektuje skutečnost, že mezi státem a osobami, jež nejsou ve smyslu tohoto ustanovení účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není dán veřejnoprávní vztah. Škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z veřejnoprávního vztahu (ostatně proto je úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanského zákoníku – srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.).“

Kde se zabýval aktivní legitimací v případě uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným opatřením obecné povahy vydaným územním celkem v rámci jeho samostatné působnosti a spočívajícím ve změně územního plánu. V tomto rozsudku Nejvyšší soud shrnul, že „má-li být osoba aktivně legitimována k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., musí se v (alespoň dílčí fázi) řízení rozhodovat o jejích právech a povinnostech, a musí zde tedy existovat veřejnoprávní vztah.“

Na podkladě výše uvedených závěrů přiznal Nejvyšší soud postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osobě, která sice nemohla být účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, neboť jí zákonná úprava postavení účastníka řízení nepřiznávala, ale byla žalobcem v řízení před správním soudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno.

V posuzovaném případě žalobce b) dovozuje odpovědnost žalované za tvrzenou újmu z vydání nezákonných opatření obecné povahy (mimořádných opatření), která byla vydána bez jakéhokoliv řízení (včetně řízení o návrhu takového opatření, které se v jiných případech podle správního řádu či zvláštních právních předpisů provádí).

Z toho důvodu žalobce b) ani jiné osoby nemohly být účastníky (neexistujícího) řízení, ve kterém by posuzovaná mimořádná opatření byla vydána. Žalobce b) však mohl být posuzovanými mimořádnými opatřeními dotčen na svých subjektivních právech a mohl v souladu s § 13 pandemického zákona napadnout posuzovaná mimořádná opatření žalobou ve správním soudnictví, a být tak účastníkem řízení vedeného před správním soudem, jež následně mohlo vyústit ve zrušení mimořádného opatření pro jeho nezákonnost, neboť podání takové žaloby není v souladu s § 101a odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podmíněno předchozím účastenstvím žalobce v nějakém správním řízení, nýbrž tím, že žalobce tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen, což, má-li být s touto žalobou úspěšný, musí v řízení též prokázat.

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena.

Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona.

Nelze tedy akceptovat názor žalobce b) o existenci aktivní legitimace každé osoby, která sice byla oprávněna mimořádné opatření u soudu napadnout, ale zůstala pasivní a neučinila tak, neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv.

Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá.

Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá.

Skutečnost, zda se žalobce b) zrušení jednotlivých posuzovaných mimořádných opatření skutečně domáhal, se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, ani z tvrzení žalobce b) dosud nepodává. Za této situace tedy bude nezbytné zabývat se v první řadě tím, zda žalobce b) v zákonem stanovené lhůtě žalobu dle § 13 pandemického zákona na zrušení jednotlivých posuzovaných mimořádných opatření podal.

Výše uvedenými otázkami se však odvolací soud nezabýval, poněvadž uzavřel, že aktivní legitimace žalobce b) není dána již tím, že posuzovaná mimořádná opatření byla vydána bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterém byla vydána. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž neúplné a tedy nesprávné.

V prvé řadě je namístě uvést, že u smlouvy se rozlišují její obligační a věcněprávní účinky. Obligační účinky vychází z norem závazkového práva a jako takové se vztahují pouze ke smluvním stranám. Obligační účinek smlouvy znamená, že mezi smluvními stranami vzniká určitý závazek spočívající v konkrétních právech a povinnostech, tedy např. v povinnosti poskytnout sjednané plnění či hradit sjednanou úplatu. Oproti tomu věcněprávní účinky pramení z norem týkajících se věcných práv a zavazují všechny osoby, nejen smluvní strany. Věcněprávní účinek smlouvy znamená, že na základě smlouvy dochází ke vzniku, změně nebo zániku věcných práv.

Odlišují se rovněž obligační a věcněprávní účinky odstoupení od smlouvy. Platným a účinným odstoupením od smlouvy o zřízení věcného břemene se přitom zrušují (zanikají) obligační i věcné (věcněprávní) účinky smlouvy.

Nejvyšší soud s odkazem na § 3028 odst. 2 o. z. uzavřel, že není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Toto ustanovení se použije i ve sporech o zřízení věcného břemene, neboť rozhodnutí o zřízení věcného břemene je konstitutivním rozhodnutím zakládajícím (věcná) práva a povinnosti, či při rozhodování o zrušení či omezení služebnosti/věcného břemene.

Závazkový právní vztah však spadá pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu § 3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu k odstavci druhému téhož ustanovení jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“. Ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadní závazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku. Z tohoto pravidla vycházel i § 763 odst. 1 věta první a druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který byl podle důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. inspiračním zdrojem § 3028 odst. 3 o. z. Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se tedy řídí původní – jinak již neplatnou – úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání.

Důvodem je zvýšený požadavek právní jistoty v obligačních vztazích. Z ustálené rozhodovací praxe pak vyplývá, že dřívějšími právními předpisy se řídí také podmínky či platnost odstoupení od smlouvy uzavřené za jejich účinnosti. Ke shodnému závěru dospívá i odborná literatura, která dovozuje, že dosavadní právní předpisy se použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Například dostane-li se dlužník ze smlouvy uzavřené před rokem 2014 v roce 2014 do prodlení, posoudí se tato situace zcela podle starého práva: kdy jde o prodlení, kdy a jak lze odstoupit od smlouvy.

Při posuzování obligačních účinků smlouvy (závazku ze smlouvy, podmínek pro odstoupení od smlouvy apod.) uzavřené před 1. 1. 2014 se tedy podle § 3028 odst. 3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijí dosavadní právní předpisy bez ohledu na to, že jde o smlouvu, která vyvolává též účinky věcněprávní (např. smlouva o koupi nemovitosti, či smlouva o zřízení věcného břemene).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byla smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena mezi účastníky dne 22. 9. 2009, byla v ní sjednána povinnost žalovaného platit žalobci úplatu za věcné břemeno ve výši daně z nemovitostí, a to v hotovosti jednou ročně v termínu 30. 6. každého roku, pokud nebude žalovaný tuto daň hradit přímo za žalobce. Od této smlouvy žalobce odstoupil pro prodlení žalovaného s hrazením úplaty v letech 2013, 2014 a 2015 dopisem ze dne 8. 7. 2015.

Odvolací soud se neřídil výše citovanými judikaturními závěry, pokud ve shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že je na místě aplikovat § 3028 odst. 2 o. z. a nikoli § 3028 odst. 3 o. z., tedy že je nutno posuzovat v kontextu nové právní úpravy porušení smluvní povinnosti, které je důvodem odstoupení od smlouvy, i samotné odstoupení od smlouvy [jednání, které má přivodit zánik věcného břemene (služebnosti)], v důsledku něhož smlouva zaniká, a to na základě úvahy, že právní jednání (smlouvu o věcném břemeni) je třeba považovat za jeden celek, nelze každý jednotlivý závazek obsažený v této smlouvě vytrhnout z kontextu hlavního smluvního vztahu mezi účastníky, přičemž věcné břemeno vzniklo za účinnosti předchozí právní úpravy, ale k odstoupení od smlouvy došlo za účinnosti nové právní úpravy. V kontextu nové právní úpravy pak (při vypořádání se s námitkou žalovaného o absenci jeho prodlení z důvodu prodlení žalobce s výběrem úplaty za věcné břemeno v bydlišti žalovaného) současně posuzoval i otázku místa plnění, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na tuto problematiku nelze aplikovat ustanovení předchozí právní úpravy (zřejmě žalovaným zmiňovaný § 567 odst. 1 větu druhou obč. zák.) a uzavřel, že nelze dovodit, že od roku 2014 s účinností nové právní úpravy (zřejmě s ohledem na § 1955 odst. 1 větu druhou o. z.) měl dlužník (žalovaný) plnit jinde než v místě věřitele (žalobce).

Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předmětem posouzení byla práva a povinnosti stran ze smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014 tvořící její obligační účinky, na něž se podle § 3028 odst. 3 o. z. i po 1. 1. 2014 použijí dosavadní právní předpisy. Tím, že odvolací soud při tomto posouzení neaplikoval příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů a (nejen) otázku místa plnění smluvní povinnosti žalovaného (související s otázkou, zda byl žalovaný v prodlení s jejím splněním) posuzoval v kontextu nové právní úpravy, se dopustil nesprávného právního posouzení věci.

Neúčinným právním jednáním dlužníka může být také plnění dlužníka na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit).

Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má zabránit institut neúčinnosti zvýhodňujících právních jednání upravený ustanovením § 241 insolvenčního zákona. Zásada par conditio creditorum (pari passu), neboli zásada poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů), je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů. Podstatou neúčinnosti právních jednání podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními jednáními dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

Právní úprava zvýhodňujících právních jednání obsažená v ustanovení § 241 insolvenčního zákona nerozlišuje právní jednání dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního jednání jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu.

Z pohledu ustanovení § 241 insolvenčního zákona též není žádných rozdílů mezi tím, zda právní jednání, jímž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

Výkon rozhodnutí (exekuce) slouží nucené realizaci exekučního titulu a jeho bezprostředním cílem je splnění povinnosti, která byla uložena povinné osobě (dlužníku) pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu. Tím je realizován procesněprávní vztah založený mezi oprávněným (věřitelem) a povinným (dlužníkem) pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu odsuzujícím povinného (dlužníka) k určitému plnění. Uskutečnění výkonu rozhodnutí (exekuce) vynucením splnění povinnosti, kterou povinnému (dlužníku) uložil soud (nebo jiný příslušný orgán) pravomocným rozhodnutím, je současně také právní skutečností hmotného práva, totiž skutečností, která má za následek zánik hmotněprávního závazku splněním.

Výkon rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu (bance). Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc (ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu (povinného) na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu.

Byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, lze provést daňovou exekuci jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způsobilým předmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka).

Plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu).

Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (bance). Peněžní ústav je proto také zodpovědný za to, že výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně.

Jak z povahy vykonávacího (exekučního) řízení (lhostejno, zda vedeného pro daňovou pohledávku) tak z mechanismu zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí (exekuce), jímž byla exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb (peněžního ústavu), jak jsou popsány shora, plyne, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), není „právním jednáním povinného“ (dlužníka). Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné (a neodporuje ani ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu).

V projednávané věci byla posuzována škoda, jež měla vzniknout z porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zjistil, že žalovaná porušila povinnost jí vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, která spočívala v opatření věci (konkrétní bytové jednotky), k níž měla být uzavřena realizační kupní smlouva, jejímž předmětem měl být právě převod zmíněné bytové jednotky.

Porušení této povinnosti následně vedlo podle zjištění soudů k zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí pro následnou nemožnost plnění (a tím i ke vzniku škody). Příslušnou povinnost opatřit věc pak žalovaná měla splnit tím, že vybuduje danou bytovou jednotku a zajistí její kolaudaci jako bytu. Skutkovou okolností, která způsobila nemožnost splnění této smluvní povinnosti, pak podle zjištění soudu prvního stupně byla existence nadlimitního zatížení příslušného místa (předmětné části budovy, v níž byla vybudována jednotka) vibracemi a strukturálním hlukem. Byť odvolací soud při právním posouzení věci (posouzení existence liberačního důvodu podle § 2913 odst. 2 o. z.) tento právní závěr soudu prvního stupně výslovně nepřevzal a liberační důvod spatřoval v tom, že jde o „unikátní vadu vzniklou …“, je z tohoto vyjádření v kontextu celého odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že i odvolací soud měl onou „unikátní vadou“ zjevně na mysli existenci nadlimitního zatížení příslušného místa vibracemi a strukturálním hlukem a že právě tuto skutkovou okolnost považoval za překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. V tomto směru se tedy nelze zcela ztotožnit s námitkou žalobců, že odvolací soud řádně neidentifikoval překážku působící nesplnění smluvní povinnosti žalovanou.

Odvolací soud však pochybil, pokud se v rámci právního posouzení naplnění podmínek pro liberaci podle § 2913 odst. 2 o. z. omezil pouze na konstatování, že „nepochybně se musí zkoumat i skutková stránka věci, tu pak znalec logicky vymezil s tím, jaké kroky žalovaná strana činila s tím, že jak jsou v posudku popsány, lze mít tyto za učiněné lege artis s tím, že mimořádnost a ojedinělost té situace je pak dána tím, že se jedná o unikátní vadu vzniklou kombinací nepředvídatelných anomálií v této expozici jako vadu neodstranitelnou a zcela jedinečnou.“ Blíže se nezabýval vlastním právním posouzením naplnění jednotlivých předpokladů kladených na překážku ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. a nehodnotil je z výše popsaných hledisek. Odvolací soud se tak podrobněji nezabýval tím, zda nadlimitní výskyt hluku a vibrací v daném místě (předmětné části budovy, v níž byla vybudována jednotka) byl okolností, která zcela vznikla mimo sféru kontroly žalované.

Neposuzoval, zda všechny příčiny vzniku této okolnosti jsou externího charakteru, či zda některá z nich je přičitatelná žalované (podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, byla existence nadlimitního výskytu hluku a vibrací způsobena kombinací několika anomálií – blízkost metra, brownfield, komplikované hydrogeologické podmínky – přičemž anomálie v daném místě byla způsobena též tím, že se kromě vlastního zatížení přičetla i „odrazivá složka vibrací strukturálního hluku“).

Z jím akcentovaného kritéria posuzování jednotlivých kroků žalovaného jako postupu lege artis a konstatování, že jde „o vadu neodstranitelnou“, není zcela zřejmé, zda takto odvolací soud hodnotil uvedenou překážku jako nepřekonatelnou. I kdyby tomu tak bylo, není z takového vyjádření patrný závěr, zda působení dané okolnosti není ani nebylo možno zamezit (zda bylo možné ji předem odvrátit, případně alespoň dodatečně překonat její působení) při vyvinutí úsilí, které lze rozumně požadovat na osobě v postavení žalované. Odvolací soud také řádně nezhodnotil, zda při posuzování optikou rozumné osoby v postavení žalované bylo možno při uzavření smlouvy (s určitou mírou pravděpodobnosti, kterou lze posoudit jako adekvátní) předpokládat překročení vibroakustických limitů v daném místě v takové koncentraci, jakož i to, že jeho následkem může být porušení předmětné smluvní povinnosti. V tomto ohledu podrobněji nehodnotil zjištění učiněné ze znaleckého posudku o existenci „rezerv“ na straně žalované spočívajících v dimenzování vibroizolací, realizaci lokálních konstrukčních opatření, případně v překlasifikování bytů na ateliéry a nezabýval se tím, zda existence takových „rezerv“ připravovaných žalovanou byla dána v době uzavření smlouvy se žalobci. Odvolací soud také nezjišťoval, s jakou četností v typově obdobných případech dochází při výstavbě podobně konstrukčně řešených bytových domů na pozemcích typu brownfield v blízkosti metra s komplikovaným hydrogeologickým podložím k překračování hygienických (vibroakustických) limitů byť i jen u malého množství bytových jednotek v rámci budovy, aby mohl řádně posoudit, zda existenci takové překážky lze považovat za mimořádnou ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.

Odvolací soud se při svém právním posouzení spokojil s tím, že určitou anomálii znalec posoudil jako „nepředvídatelnou“, aniž by právní posouzení pojmu „nepředvídatelnosti“ obsaženého v § 2913 odst. 2 o. z. řádně provedl sám. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom zřejmé (a zjevně to bylo známo i odvolacímu soudu, který sám závěry znalce označil jako skutkové), že znalci nepřísluší řešit otázky právní, nýbrž toliko otázky odborné.

Hodnocení, zda konkrétní skutková okolnost (překážka) splňuje jednotlivé předpoklady uvedené v § 2913 odst. 2 o. z., představuje právní posouzení, které je oprávněn a povinen činit jedině soud. Soud tedy nemůže při svém právním posouzení pouze přijmout vyjádření znalce, který je oprávněn se vyjadřovat jen k otázkám odborným, které jsou součástí skutkových zjištění soudu, a jemuž nepřísluší posouzení výkladu jednotlivých předpokladů (pojmů) uvedených v § 2913 odst. 2 o. z. Je na soudu, aby znalci v rámci zadání znaleckého posudku položil takové otázky, jejichž zodpovězení (odborná skutková zjištění) soudu umožní učinit si úsudek o tom, zda lze takto zjištěný skutkový stav subsumovat pod shora provedený výklad jednotlivých předpokladů stanovených v § 2913 odst. 2 o. z.

Za stavu, kdy ustanovení § 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z. jsou (jde-li o vznik povinnosti věřitele přijmout plnění nabídnuté třetí osobou) obsahově srovnatelná s ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud (při respektování jazykového, logického, systematického a teleologického výkladu dotčených ustanovení) uzavírá, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. platí, že plněním poskytnutým třetí osobou, která neručí za dluh a závazek jinak nezajišťuje, za podmínek určených § 1936 odst. 1 větou první o. z. věřiteli dlužníka zaniká závazek dlužníka; skutečnost, že věřitel vrátí takto poskytnuté plnění třetí osobě, nezpůsobuje obnovení závazku dlužníka.

Obecně vzato musí věřitel přijmout (na osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy, nabídne-li mu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinak nezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde být právní jednání třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující k úhradě (konkrétního) dluhu dlužníka] adresované věřiteli, a právní jednání dlužníka (projevená vůle vyjadřující souhlas dlužníka s plněním třetí osobou). Tato právní jednání „se musí dostat do sféry dispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence. Nejsou-li výše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmout plnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, pohledávka žalobce vůči společnosti S (rozuměj směnkou zajištěná pohledávka) mohla zaniknout v rozsahu „plnění společností A“ (§ 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z.) jen tehdy, bylo-li by právní jednání žalovaného, který dal příkaz k převodu peněžních prostředků z účtu společnosti A na označený účet, „přičitatelné“ společnosti A potud, že jím byla projevena vůle společnosti A k plnění konkrétního závazku společnosti S vůči žalobci, a současně společnost S s tímto plněním souhlasila.

Samotná skutečnost, že žalobce (jako věřitel a současně poskytovatel platebních služeb) realizoval (dne 25. června 2018) příkaz k platbě z účtu společnosti A (a na označený účet určenou částku převedl ‒ „připsal“), ještě (bez dalšího) neznamená, že platbu (s účinky splnění závazku společnosti S) též přijal; současně ani neměl povinnost platbu přijmout, když z ničeho neplynulo, že by společnost S (jako dlužník) s takovým plněním souhlasila. Potud nelze zjevně usuzovat na splnění dluhu ani na základě ustanovení § 1957 odst. 1 o. z., když opačný výklad by fakticky eliminoval možnost věřitele nepřijmout takové plnění.

Přitom za stavu, kdy policejní orgán přijal (již) dne 26. června 2018 trestní oznámení podané I. S. (ve věci neoprávněného převodu částky 253.792,- Kč z účtu společnosti A) a usnesením ze dne 27. června 2018 zajistil převedené peněžní prostředky na označeném účtu (§ 79a trestního řádu), žalobce zjevně nepřijal (a nebyl povinen přijmout) nabízené plnění ani následně (viz zákaz dispozic s předmětem zajištění plynoucí z usnesení o zajištění věci, ve spojení se zásadními pochybnostmi ohledně existence vůle společnosti A plnit závazek dlužníka). Konečně, tím, že žalobce vrátil [v reakci na usnesení policejního orgánu o vydání věci (ze dne 5. září 2019) a na usnesení o odložení trestní věci (ze dne 9. prosince 2019)] dne 10. prosince 2019 částku 253.791,94 Kč zpět na účet společnosti A, jednoznačně (a bez jakékoli prodlevy) odmítl přijmout nabízené plnění.

Ujednání kupní smlouvy, podle něhož daň z nabytí nemovitých věcí zaplatí žalobkyně, i když poplatníky této daně byly v době převodu podle § 1 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění zákona č. 254/2016 Sb., žalovaní jako nabyvatelé vlastnického práva, založilo závazek prodávající vůči kupujícím (nikoliv vůči správci daně). S účinky podle soukromého práva – změna v osobě dlužníka při zachování identity dluhu – nelze převzít dluh, který vznikl podle veřejnoprávních norem (zde podle ustanovení daňových předpisů).

To však nebrání, aby strana soukromoprávní smlouvy za dlužníka převzala plnění, tj. zavázala se, že zařídí, aby dlužník nemusel plnit (§ 1889 o. z.). Takový závazek má pouze obligační účinky mezi stranami smlouvy a nemá žádný vliv na plnění povinnosti subjektu veřejného (daňového) práva. Podstatou převzetí plnění je smlouva – v projednávaném případě ujednání obsažené v kupní smlouvě –, která se nedotýká veřejnoprávního poměru mezi poplatníkem daně z převodu věcí nemovitých a správcem daně. Zásada autonomie vůle smluvních stran a princip pacta sunt servanda vedou ke kladné odpovědi na otázku, zda lze v kupní smlouvě (platně) ujednat, že prodávající splní veřejnoprávní povinnost zatěžující podle daňových předpisů kupující (nabyvatele vlastnictví).

Zvýšením kupní ceny bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných částech nemovité věci o částku rovnající se předpokládané výši daně z nabytí nemovitých věcí projevily smluvní strany úmysl, aby daň zaplatila prodávající, i když v době uzavření kupní smlouvy stíhala povinnost daň zaplatit jako nabyvatele vlastnictví kupující (§ 1 zákonného opatření č. 340/2013 Sb.). Žalobkyně musela počítat s tím, že o plnění, k jehož převzetí za žalované se zavázala, se úplata za převod vlastnictví sníží.

Dovolatelka správně konstatovala, že je třeba rozlišit vztah mezi žalovanými (poplatníky daně) a orgánem finanční správy vyplývající z veřejnoprávních norem a soukromoprávní vztah mezi žalobkyní, která se smluvně zavázala uhradit za poplatníky daň z nabytí nemovitých věcí, a žalovanými, kteří měli zákonnou povinnost daň zaplatit. To, že finanční úřad vrátil přeplatek daně poplatníkům, proto nemá žádný vliv na ujednání účastníků v kupní smlouvě o převzetí plnění. Z toho vyplývá, že prodávající vrácením přeplatku na dani nebyla ochuzena a aplikace ustanovení § 2991 a § 2997 odst. 1 o. z. nepřichází v úvahu.