Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 14/07/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

33 Cdo 2729/2022 ; Započtení; Nejistá pohledávka

Započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) uspokojení (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení.

Smyslem a účelem ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Nejistou není pohledávka pouze proto, že ji dlužník (žalobkyně) odmítá uhradit, neboť ji považuje za neexistující (zaniklou), anebo že je nejednoznačná její právní kvalifikace. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je pohledávka (vysoce) ilikvidní, tj. pohledávka s vysokou mírou objektivní nejistoty v tom, zda vznikla, z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod.

V projednávané věci není určující, že pasivní pohledávky žalobkyně vůči žalované vycházejí z kupní smlouvy a ze smlouvy o zápůjčce a aktivní pohledávka má základ v usnesení valné hromady o rozdělení zisku žalobkyně mezi společníky. Aktivní pohledávka postoupená J. P. (do 14. 5. 2019 společníkem žalobkyně) žalované, která ji uplatnila jako obranu proti žalobě (§ 98 věta druhá o. s. ř.), je dodatkem ke smlouvě o převodu podílu J. P. na D. B. (do 12. 3. 2019 společníka žalované) ve společnosti žalobkyně vázána na zaplacení dluhů z pasivních pohledávek žalobkyně, jež jsou předmětem řízení. Posouzení způsobilosti aktivní pohledávky k započtení spočívá v interpretaci článku II bodu 2.4 dodatku smlouvy o převodu podílu ve spojení s článkem III bodem 3.8 dohody o advokátní úschově, jejichž obsahem je ujednání o automatickém zániku práva na výplatu části zisku J. P. v případě, že nebude prokázána úhrada pasivních pohledávek žalobkyně. Zjištění aktivní pohledávky, jejíž výše sporná není, nevyžaduje rozsáhlé či složité dokazování, které by způsobilo neúměrné prodloužení řízení o žalobou uplatněných pohledávkách. Se zřetelem na okolnosti daného případu je spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání pasivních pohledávek, bylo posouzeno, zda je jejich věřitelka (žalobkyně) povinna plnit dluh z aktivní pohledávky, přestože jejich právní tituly nejsou shodné.

Námitkou, že závazkem obsaženým v článku II bodu 2.1 dodatku smlouvy o převodu podílu neuznala dluhy z žalobou uplatněných pohledávek proto, že její vůle k takovému právnímu jednání nesměřovala, zpochybnila dovolatelka správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

2.

33 Cdo 2919/2022 ; Spotřebitelský úvěr; Podnikatelské oprávnění

Smlouva o spotřebitelském úvěru není samostatným smluvním typem, ze znění § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že základními definičními složkami pojmu spotřebitelský úvěr jsou (i) financování (aktivní či pasivní formou), (ii) jeho poskytování či zprostředkování a (iii) spotřebitel.

Naplnění uvedených definičních znaků znamená posoudit, zda se jedná o finanční službu (úvěr, peněžitá zápůjčka, odklad platby a podobně) a zda je tato (finanční) služba spotřebiteli „poskytnuta nebo zprostředkována“. Pojmy „poskytování“ a „zprostředkování“ spotřebitelského úvěru zákon blíže definuje v § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru (viz výše).

K podnikání je způsobilý pouze podnikatel ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“). Na ty, kdo status podnikatele nemají (nedisponují potřebným oprávněním), pamatuje § 3a obch. zák. a obchodní zákoník se na ně zásadně nevztahuje. Uvedené ustanovení vychází z principu, že nelze činit rozdíl mezi osobami podnikajícími oprávněně a neoprávněně co do obligačních následků jejich úkonů. Stejně např. pro posouzení odpovědnosti za škodu není rozhodující, zda provozovatel má činnost, při jejímž uskutečňování ke škodě došlo, tuto zapsanou v obchodním rejstříku či nikoli.

Kdo však podniká bez příslušného živnostenského nebo jiného veřejnoprávního oprávnění, porušuje tím veřejné právo, není tím však zbaven schopnosti uzavírat smlouvy, tedy obchodovat. Oba aspekty, tj. veřejnoprávní a soukromoprávní, je třeba odlišovat. Absence příslušného oprávnění k podnikání ve sféře soukromého práva nemá vliv na platnost soukromoprávního úkonu (nyní jednání).

Jde-li o úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále opět jen „o. z.), v definičním vymezení podnikatele se odráží dřívější právní úprava obsažená v § 2 obch. zák. V novém pojetí podnikatele však byla opuštěna dřívější podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Podnikatel je tudíž v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k podnikání, či nikoliv. Pokud osoba vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele, ač tuto činnost vykonává neoprávněně (tedy chybí jí příslušné živnostenské nebo jiné oprávnění), považuje se za podnikatele.

Na dřívější úpravu § 3a obch. zák., u níž se absence oprávnění či existence zákazu vztahovala pouze k podnikání, navazuje širší úprava § 5 odst. 2 o. z., která brání tomu, aby s absencí veřejnoprávního oprávnění byl spojován závěr o neplatnosti právního jednání bez toho, že by se ho dovolala dotčená strana, nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnost porušil.

Právní závěr odvolacího soudu, že poskytne-li zápůjčku osoba bez příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, nejde o spotřebitelský úvěr a úprava zákona o spotřebitelském úvěru „se na věc nevztahuje“, je v rozporu s § 5 odst. 2 o. z., který stanoví, že proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

Tomu odpovídá i důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru, podle níž „…Definice poskytovatele (v současné právní úpravě "věřitel") je transpoziční, avšak je vázána na definici pojmu poskytování. Pojem je nastaven tak, aby zahrnul všechny osoby, které fakticky činnost vykonávají, bez ohledu na to, zda mají příslušné oprávnění či nikoli.“ (důvodová zpráva k § 3 zákona).

Nad výše uvedené - podle dikce § 2 zákona o spotřebitelském úvěru o spotřebitelský úvěr půjde nejen v případě poskytnutí finanční služby spotřebiteli, ale i v případě jejího zprostředkování spotřebiteli. Je tomu tak proto, že „(dalším) prvkem definice spotřebitelského úvěru je jeho poskytnutí nebo zprostředkování spotřebiteli poskytovatelem nebo zprostředkovatelem. To znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr vždy, pokud je věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel. Stejně tak se jedná o spotřebitelský úvěr, pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel. V takovém případě jde o spotřebitelský úvěr, i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel (ve výše uvedeném smyslu).“ (viz důvodová zpráva k § 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

Z posledně řečeného vyplývá nesprávnost (dílčího) závěru odvolacího soudu, že pro právní posouzení věci (konkrétně otázky, zda jde o spotřebitelský úvěr) není významné, zda a jaké smlouvy žalovaný uzavřel s osobami, které se na sjednání zápůjčky podílely.

3.

24 Cdo 83/2023 ; Nabytí od neoprávněného; Svémocné odnětí

Pojem „svémocné odnětí“ není občanským zákoníkem přesně definován. Odborná literatura uvádí, že věc odňatá svémocně se z moci vlastníka dostane bez jeho souhlasu a že svémocí lze označit čin, který je právem zakázán – osoba si k něčemu pomůže svojí mocí bez toho, aby k tomu měla zákonný podklad; klasickým svémocným činem je trestný čin (krádež, loupež, apod.), ale jeho vnímání je širší – o svémoci hovoříme vždy tam, kde je deliktní jednání provázeno použitím síly, lsti apod.

Například také ve vztahu k držbě zákon uvádí pojem „svémocné vetření“, které odborná literatura označuje za volní jednání, kterým někdo nabude držbu použitím síly, překonáním překážky či jednáním proti zřetelné vůli dosavadního držitele.

S poukazem na výše uvedené má dovolací soud za to, že v projednávané věci má význam pouze skutečnost, kterou žalovaný učinil nespornou, tedy že předmětné vozidlo předal panu V. jako osobě vystupující za společnost B. dobrovolně, tj. v souladu se svou vůlí. Za daných okolností proto nelze dovozovat splnění předpokladu pro vydání věci jejímu původnímu vlastníku ve smyslu ustanovení § 1110 o. z., tedy že došlo ke svémocnému odnětí předmětného vozidla žalovanému, a proto dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že vozidlo svémocně odňato nebylo, za správný.

4.

33 Cdo 2352/2022 ; Odstoupení od zájezdu; Analogie; Zásady slušnosti

Účastníci uzavřeli 14. 11. 2019 smlouvu o zájezdu „To nejlepší z Indie“, který se konal ve dnech 7. až 18. 2. 2020. Cenu zájezdu ve výši 50.338 Kč žalobce (zákazník) plně uhradil před zahájením zájezdu. Nad rámec smlouvy a na základě jeho žádosti žalovaná (pořadatelka) zajistila vystavení elektronického víza pro vstup žalobce do Indie. Žalobci bylo elektronické vízum pro jednorázový vstup na území Indické republiky vystaveno 3. 1. 2020 s platností do 3. 1. 2021.

Zájezd byl zahájen v Praze nástupem do letadla společnosti Lufthansa (Deutsche Lufthansa AG) letícího do Curychu. Zde byli cestující při přestupu do letadla společnosti Swiss (Swiss International Air Lines) mířícího do Dillí kontrolováni, zda v posledních čtrnácti dnech před odletem nepobývali v ČLR; takový pobyt by totiž bránil vstupu na území Indie pro obavy před šířením koronavirové infekce. Žalobce v ČLR pobýval do 18. 1. 2020, tedy dvacet dva dny před odletem; požadavku na přepravu vyhověl. Nicméně po příletu do Dillí jej imigrační úředníci odmítli na území Indie vpustit z toho důvodu, že se v ČLR zdržoval po 15. 1. 2020. S využitím zpáteční letenky, kterou si zaplatil v rámci zájezdu, byl deportován zpět do Prahy.

Žalobce neinformoval žalovanou, že před zahájením zájezdu bude pobývat v ČLR. Až při kontrole dokladů v Curychu vyšlo najevo, že v ČLR pobýval po 15. 1. 2020.

Dopisem ze 17. 3. 2020 žalobce žalované vytknul vadu zájezdu, odstoupil od smlouvy a vyzval ji k vrácení zaplacené ceny zájezdu.

Ustanovení § 10 o. z. reguluje posloupnost, v jaké mají být na určitou skutkovou podstatu aplikována právní pravidla. V první řadě je nutno užít ta, která na ni výslovně dopadají. Nejsou-li taková, postupuje se nejprve podle analogie legis, a není-li ani ta možná, podle principů spravedlnosti a zásad.

Předpokladem aplikace citovaného ustanovení je existence mezery v zákoně. Zjistit, zda jde v daném případě o mezeru v zákoně, již je nutno vyplnit postupem podle komentovaného ustanovení, znamená interpretovat mlčení zákonodárce. Obvyklým výkladovým postupem je třeba posoudit, zda zákonodárce mlčel, protože situaci upravit nechtěl (chování mělo být dovoleno, povinnost neměla být uložena), nebo protože na ni nepomyslil. Ve druhém případě půjde o mezeru v zákoně, již bude nutno zaplnit.

V projednávaném případě jde o situaci, která mezeru v zákoně nepředstavuje, neboť na ni právní úprava pamatuje.

Zákazník má právo odstoupit od smlouvy před zahájením zájezdu bez zaplacení odstupného, jestliže v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu (§ 2535 věta první o. z.). O takový případ v souzené věci nejde, neboť žalobce odstoupil od smlouvy po návratu z Curychu pro údajné vady zájezdu, přičemž žalovaná žádnou smluvní či zákonnou povinnost neporušila (§ 2537 o. z.).

Právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce na vrácení ceny zájezdu má oporu v aplikaci § 10 odst. 2 o. z., je nesprávný.

Nad rámec rationis decidendi (jen jako obiter dictum) dovolací soud zdůrazňuje, že již 4. 2. 2020 se zprávy ohledně zákazu vstupu na území Indické republiky v souvislosti s koronavirovou nákazou (resp. pobytem v ČLR) objevovaly. Nešlo však o zprávy oficiální (indické ministerstvo zprávu o zákazu vstupu zveřejnilo až 14. 2. 2020) a navíc se zpočátku vztahovaly pouze na cestující z ČLR. Žalovaná žádnou vědomost o pobytu žalobce v ČLR před zahájením zájezdu do Indie neměla. Tedy – odhlédnuto od toho, že její povinností vyplývající z uzavřené smlouvy nebylo prověřovat předchozí pobyty zákazníků v jednotlivých zemích –, nemohla ani vědět, že takovou informaci má ověřovat. Pobýval-li žalobce před zahájením zájezdu „To nejlepší z Indie“ v ČLR, která byla označena ohniskem nákazy, jež se velmi rychle šířila a která způsobovala zavádění opatření proti jejímu šíření ze strany jednotlivých států, měl se aktivně zajímat o opatření spojená s cestováním a možností vstupu do cílové země.

5.

29 ICdo 89/2022 ; Postoupení pohledávky; Postoupení smlouvy; Odstoupení

Přímým předmětem smlouvy o postoupení smlouvy je povinnost postupníka vstoupit do právního postavení původní strany závazkového vztahu (postupitele). Tato povinnost je splněna typicky okamžikem, kdy postoupená strana vysloví s postoupením souhlas. Nepřímým předmětem závazku vyplývajícího z postoupení smlouvy je souhrn práv a povinností, které mají původ v právním postavení smluvní strany. Na postupníka tedy přecházejí nejen veškerá práva a povinnosti související s plněním, včetně jejich příslušenství (§ 513 o. z.), nýbrž i veškerá vedlejší práva a kompetence s právním postavením strany závazku spojené, z nichž některé jsou demonstrativně vypočteny v § 1896 o. z.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013), je ustálena v závěru, že postoupí-li prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se sice postupník stranou kupní smlouvy (tou zůstává postupitel), nicméně postupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupní ceny.

Není-li věřitelem, nemůže postupitel (nesjednají-li si strany v kupní smlouvě něco jiného) odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu. Postupník pak (logicky) nemůže odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu, jelikož postoupením nabyl pouze pohledávku na zaplacení kupní ceny (nestal se stranou kupní smlouvy namísto postupitele).

Platí tedy, že poté, co společnost B smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. června 2015 postoupila dlužníku pohledávky vůči žalobci z titulu neuhrazené kupní ceny z kupních smluv č. 1 a 2 v celkové výši 7.721.960 Kč, již nemohla (při absenci jiného ujednání v kupních smlouvách č. 1 a 2) coby postupitel odstoupit od kupních smluv č. 1 a 2 pro prodlení kupujícího (žalobce) se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu; dlužník (jako postupník) pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. června 2015 nemohl odstoupit od kupních smluv č. 1 a 2 pro prodlení kupujícího (žalobce) se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu, jelikož postoupením podle oné smlouvy nabyl pouze pohledávky na zaplacení kupní ceny (nestal se stranou kupních smluv namísto postupitele).

Možnost odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím má (tedy) jen takový postupník, který na základě k tomu určené smlouvy nenabyl od postupitele jen pohledávku na zaplacení kupní ceny, nýbrž vstoupil do právního postavení původní strany závazkového vztahu (postupitele). Takový účinek má (může mít) právě smlouva o postoupení smlouvy uzavřená podle ustanovení § 1895 o. z. Obecně přitom platí, že povaha kupní smlouvy ani tam, kde jsou předmětem převodu vlastnického práva nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, nevylučuje její postoupení prodávajícím, který již převedl vlastnické právo k předmětu převodu na kupujícího, jenž je v prodlení s úhradou kupní ceny (§ 1895 o. z.).

Nemá-li jít o jen částečné postoupení kupní smlouvy (§ 1896 o. z.), přecházejí smlouvou o postoupení kupní smlouvy prodávajícím (postupitelem) na postupníka nejen veškerá práva a povinnosti postupitele (prodávajícího) související s plněním, včetně jejich příslušenství, nýbrž i veškerá vedlejší práva a kompetence spojené s právním postavením postupitele (prodávajícího).

Z řečeného pro poměry dané vědci plyne, že od 12. ledna 2016, tedy od doby, kdy kupující (žalobce) souhlasil s postoupením kupních smluv č. 1 a 2 prodávajícím (společností B coby postupitelem) na dlužníka (v písemné formě uzavřenou smlouvou o postoupení smlouvy ze dne 12. června 2015), aniž učinil prohlášení ve smyslu ustanovení § 1899 o. z., nebo uplatnil nějakou výhradu ve smyslu ustanovení § 1900 o. z., se postoupení kupních smluv č. 1 a 2 mělo stát účinným vůči kupujícímu (žalobci coby postoupené straně) a postupitel (společnost B coby prodávající) měl být osvobozen od svých povinností v rozsahu postoupení (§ 1898 o. z.).

Jestliže prodávající, který na základě kupní smlouvy již převedl na kupujícího vlastnické právo k předmětu převodu, coby postupitel na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. postoupí postupníku pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, pak z R 46/2015 plyne následná nemožnost odstoupení od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím jak pro postupitele (prodávajícího) tak pro postupníka (nového věřitele postoupené pohledávky).

U postupitele je tomu tak proto, že sice zůstal stranou kupní smlouvy (prodávajícím), ale přišel o možnost vymáhat pohledávku, jejíž neuhrazení má být důvodem odstoupení, a u postupníka je tomu tak proto, že postoupením sice nabyl pohledávku, jejíž neuhrazení má být důvodem odstoupení, ale nestal se stranou kupní smlouvy (novým prodávajícím).

Jinak řečeno, prodávající (postupitel) nemůže po postoupení pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny proto, že přišel o tu část svých práv (pohledávku), na kterou se odstoupení váže, a postupník (nový věřitel) nemůže poté, co postoupením nabyl pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny, odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny proto, že postoupením pohledávky se nestal (novým) prodávajícím (smluvní stranou) místo postupitele.

Postupiteli (prodávajícímu) i postupníku (novému věřiteli) tedy po (pouhém) postoupení pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny schází část těch práv, která jsou nezbytná k výkonu práva odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny [postupiteli (prodávajícímu) schází pohledávka a postupníku (novému věřiteli) schází (jelikož nebyla předmětem postoupení) ta práva a povinnosti, jež by z něj učinila smluvní stranu kupní smlouvy (prodávajícího)].

Lze tedy uzavřít, že jen tím, že prodávající, který na základě kupní smlouvy již převedl na kupujícího vlastnické právo k předmětu převodu, postoupil postupníku pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, se nevyprázdnil okruh všech práv a povinností prodávajícího jako smluvní strany kupní smlouvy.

Jestliže postupník nabyl od prodávajícího (coby postupitele) smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. jen pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, pak nic nebrání tomu, aby jiná práva a povinnosti než ta, která postupník nabyl s postoupenou pohledávkou (§ 1880 o. z.), převedl prodávající (coby postupitel) na postupníka smlouvou o postoupení kupní smlouvy (§ 1895 o. z.), jejíž účinností se postupník stane novou smluvní stranou (prodávajícím) namísto postupitele, a jako současný majitel pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy bude mít případě i právo odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím (postoupenou stranou).

Takový výklad je též v souladu s principem autonomie vůle smluvních stran vyjádřeným v článku 2 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod.

6.

25 Cdo 1152/2021 ; Chemička; Odpovědnost provozovatele; Provoz zvlášť nebezpečný

Lze shrnout, že provoz zařízení využívajících pro své pracovní a výrobní procesy metodu spalování fosilních paliv splňuje v obecné rovině znaky provozu zvláště nebezpečného (zejména výroba elektrické či tepelné energie, paliv a chemických sloučenin).

Není pochyb o továrním způsobu takových činností, neboť jsou v návaznosti různých technologických postupů využívány organizovaně fyzikální a chemické procesy ve složitých a sofistikovaných zařízeních. Spotřebovávané i vyrobené energie či jiné produkty lze v jejich množství a koncentraci považovat za nebezpečné látky stejně jako odpadní látky setrvale vypouštěné do ovzduší či vodních toků.

Odpovědnost provozovatele podle § 2925 o. z. ovšem nastupuje jen tehdy, způsobil-li újmu zdroj zvýšeného nebezpečí, tedy právě činitelé zakládající znaky provozu zvlášť nebezpečného. Opačně platí, že tento typ odpovědnosti nenastoupí, vyvolají-li škodlivý následek takové okolnosti (činnosti), které nejsou podstatným znakem zvlášť nebezpečného provozu, jako například pohyb továrních vozidel, působení zvířat při ostraze či stavební nedostatky budov; takové okolnosti, byť mají souvislost s provozováním zvlášť nebezpečných činností, nejsou totiž zdrojem zvýšeného nebezpečí ve smyslu § 2925 věty první, části věty před středníkem o. z.

Ve sporech o náhradu škody způsobené na lesních porostech exhalacemi pocházejícími z průmyslových závodů tak lze důvodně považovat za zdroj zvýšeného nebezpečí plynné sloučeniny dusíku a síry, jejichž vypouštění a působení nelze zcela eliminovat, takže ani při vynaložení řádné péče nelze vyloučit, že v souhrnném a dlouhodobém působení mohou vést k závažným újmám na lesních a jiných porostech či dokonce na lidském zdraví.

Pro posuzovanou věc z toho plyne, že vznikly-li škody podle závěrů odvolacího soudu navzdory řádné péči žalované o provoz závodů Petrochemie, rafinérie Litvínov a rafinérie Kralupy nad Vltavou, podmínka nemožnosti vyloučení vzniku škody při vynaložení řádné péče by měla být splněna.

Není ovšem důvodu podrobovat kritice postup odvolacího soudu zkoumající podmínky odpovědnosti samostatně ve vztahu k jednotlivým provozům žalované; již z pohledu gramatického výkladu je zjevné, že obě uvažovaná ustanovení vztahují podmínky vzniku odpovědnosti k určitému provozu. Jak § 2924 o. z., tak § 2925 o. z. sice hovoří jako o subjektu povinném k náhradě o provozovateli závodu nebo jiného zařízení, leč popisují-li dále ve své dikci, jakou škodu je dotyčný povinen nahradit, pak se jedná o škodu vzniklou z konkrétního provozu, respektive z každého jednotlivého zdroje zvýšeného nebezpečí.

Opodstatnění nelze přiznat ani dovolací námitce, že odvolací soud nerespektoval judikaturu zdůrazňující, že dodržování zákonných povinností v oblasti ochrany ovzduší nezprošťuje provozovatele povinnosti k náhradě škody, neboť na takovém závěru napadené rozhodnutí nespočívá.

Nejasnou, a tudíž i neopodstatněnou je též výtka zkoumání liberačního důvodu bez odborných znalostí – z rozhodnutí se podává, že odvolací soud v tomto vycházel ze znaleckého posouzení, na něž navázal svým úsudkem o požadované úrovni náležité péče. Zmiňuje-li žalobce též obecnou prevenční povinnost, je třeba dodat, že není bezbřehá a zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat, a uplatní se, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.

Je-li činnost žalované regulována (což žalobce nesporuje), žalovaná plní své zákonné povinnosti, avšak i tak dochází ke vzniku škod, pak by k nápravě měly sloužit právě specifické skutkové podstaty objektivní odpovědnosti za škodu, nikoliv extenzivní výklad prevenční povinnosti.

I když žalovaná v dovolání nezpochybňuje pro ni příznivější právní kvalifikaci typu odpovědnosti, je třeba i jí dát zapravdu, a to v námitkách zpochybňujících závěry o rozsahu způsobených škod na lesních porostech spravovaných žalobcem. Akceptoval-li dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi jako korektní rozhodnutí založené na rozptylové studii a znaleckých posudcích H., nestanovil tak (a ani nemohl) fixní a neměnné pravidlo o způsobu dokazování imisemi způsobených škod na lesích a její výši.

Naopak opakovaně dovodil, že vyvrátí-li aktuální vědecké poznatky správnost daného postupu (a to ve vztahu k posuzovanému období), je nepochybně namístě volit jiné nástroje zjišťování rozhodných skutečností, avšak je nezbytné, aby uvedené skutečnosti byly procesně korektním způsobem zjištěny v průběhu soudního řízení. Tato potřeba je zvýrazněna jak aplikací nové právní úpravy, tak i v nedávné době se projevivšími jinými výraznými faktory škodícími lesním porostům (sucho, kůrovec); žalovaná ostatně v tomto směru činila důkazní návrhy.

Konečně nezbytnost doložení přesnější metody stanovení škod, jež by případně nahradila dosavadní nedokonalou metodiku, zmínil i Ústavní soud. Ostatně odborně podložené skutkové závěry o intenzitě negativního působení exhalací se mohou promítnout i do právního závěru o naplnění definičního znaku provozu zvlášť nebezpečného, jímž je vznik závažné újmy.

 
×