Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 12/05/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

20 Cdo 3863/2022

18.01.2023

Ručení

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že pro stanovení zda, do jaké míry a v jakých případech lze uspokojit v exekuci vedené výlučně proti povinnému exekuční titul i ze společného jmění manželů nebo z nyní již výlučného majetku manžela povinného, je rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu, nikoliv hmotněprávní stav účinný ke vzniku pohledávky. Proto je v této souvislosti nezbytné rozlišovat mezi vznikem závazkového právního vztahu, vznikem pohledávky a její splatností.

Ručení je formou zajištění dluhu, kdy se ručitel vůči věřiteli zavazuje, že dluh splní, jestliže jej nesplní dlužník, přičemž toto prohlášení musí být učiněno v písemné formě. Ručení vzniká tím, že věřitel akceptuje ručitelem učiněnou písemnou nabídku, že dluh splní, pokud ho nesplní dlužník. Ručení je tudíž smlouvou. Dlužník stranou této smlouvy není. Ručitelský závazek není závazkem k dlužníkovi, ale jen závazkem vůči věřiteli. Ručitelský závazek má akcesorickou povahu, podmínkou jeho vzniku je tak existence platného závazku mezi věřitelem a dlužníkem. Akcesorita ručitelského závazku přitom vylučuje, aby se ručitel zavázal ve větším rozsahu, nežli samotný dlužník.

Z uvedeného vyplývá, že závazkový právní vztah mezi oprávněným jako věřitelem a povinným jako ručitelem vznikl akceptací ručitelského prohlášení (které tvořilo přílohu č. I Emisních podmínek Dluhopisů Tlakové mytí W. II – 2021) učiněnou oprávněným, tedy uzavřením smlouvy o úpisu a koupi dluhopisů č. 1378 ze dne 19. října 2018.

Pokud soudy nižších stupňů vycházely v projednávané věci z předpokladu, že pro rozsah vedení exekuce je podstatný okamžik vzniku pohledávky (zde doručení výzvy oprávněného ručiteli – povinnému k úhradě dluhu za dlužníka, který neplnil), odchýlily se od výše popsané judikatury Nejvyššího soudu.

Jinými slovy pokud závazkový právní vztah povinného s oprávněným vznikl ještě před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, hledí se ve vztahu manželů vůči oprávněnému jako věřiteli na takovou smlouvu, jako kdyby její účinky nenastaly (jako kdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů); právní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů nastává přímo ze zákona.

2.

27 Cdo 238/2022

18.01.2023

Péče řádného hospodáře

Sociální aspekty

Jak se podává z napadeného rozsudku, představenstvo dovolatelky požádalo v souladu s § 51 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], jediného akcionáře (město XY) o udělení pokynu k realizaci sporné investice, dozorčí rada dovolatelky doporučila investici realizovat a jediný akcionář v působnosti valné hromady dne 26. 6. 2017 „udělil souhlas“ s realizací investice. Rada města XY přitom měla při rozhodování o realizaci investice k dispozici (mimo jiné) představenstvem zpracované podklady (tabulku s informacemi „ekonomického i komerčního rázu“), z nichž vyplývalo, že investice může, ale nemusí být zisková.

Jestliže jediný akcionář za těchto okolností pokyn dle § 51 odst. 2 z. o. k. udělil a představenstvo investici následně (za podmínek obsažených v informacích poskytnutých jedinému akcionáři) realizovalo, je závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní při rozhodnutí o realizaci investice nejednali v rozporu s péčí řádného hospodáře, co do výsledku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Řečené přitom platí bez ohledu na to, zda dané rozhodnutí spadalo do obchodního vedení či do tzv. strategického řízení; přestože totiž i strategické řízení náleželo (neurčovaly-li stanovy jinak) do působnosti představenstva, mohlo-li představenstvo požádat o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení (§ 51 odst. 2 z. o. k.), mohlo – tím spíše (argumentum a minori ad maius) – požádat o udělení pokynu v oblasti strategického řízení.

Řešení otázky, zda strategické řízení spadalo do působnosti valné hromady (jak uzavřel odvolací soud), či do působnosti představenstva, se tudíž nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (nemůže vést k jeho kasaci); přípustnost dovolání proto nezakládá.

Dovolání nečiní přípustným ani otázka, zda lze klást na členy představenstva rozdílné nároky podle toho, zda jde o „výrobní“ či „jinou“ společnost. Jakkoliv odvolací soud tuto úvahu (bez bližšího vysvětlení) v napadeném rozhodnutí uvedl, nejde o názor, na němž napadené rozhodnutí primárně spočívá (rozsudek odvolacího soudu by obstál i v případě nesprávnosti tohoto názoru).

Z kontextu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud zohlednil především okruh skutečností, jež žalovaní (jako členové představenstva) vzali (mohli a měli vzít) s ohledem na poměry společnosti při svém rozhodování v potaz.

Z judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že mezi relevantní skutečnosti, jež představenstvo akciové společnosti má (může) při svém rozhodování zohlednit, náleží taktéž (v závislosti na konkrétních okolnostech) i sociální dopady (resp. společenský význam) zvažovaného opatření (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vytknul odvolacímu soudu, že v tam projednávané věci pominul mimo jiné jako okolnost ovlivňující výsledné rozhodnutí představenstva společnosti sociální aspekt zachování zaměstnanosti). Závěr odvolacího soudu v nyní projednávané věci, podle něhož žalovaní v souladu s péčí řádného hospodáře vzali v potaz i dlouhodobý záměr města XY (jediného akcionáře dovolatelky) „vybudovat rozšiřující sortiment služeb nabízených občanům i návštěvníkům města“, je s touto judikaturou v souladu.

3.

29 Cdo 106/2022

18.01.2023

Úschova

Splnění dluhu

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že ač obvodní soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 568 obč. zák. a z ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013, odvolací soud v napadeném usnesení uvádí (ve zjevném rozporu se skutečným obsahem usnesení obvodního soudu), že obvodní soud vykládal § 298 z. ř. s., načež v rovině hmotného práva cituje (a vykládá) ustanovení § 13 a § 1953 odst. 1 o. z.

Z ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. plyne, že v rovině hmotného práva je jak pro nárok na úhradu podnájemného za dobu před 1. lednem 2014 vzešlého z podnájemní smlouvy uzavřené též před 1. lednem 2014, tak pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu před 1. lednem 2014 (při absenci jiného ujednání stran těchto závazků v době od 1. ledna 2014) nadále rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. prosince 2013).

Vzhledem k bodu 2. článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 293/2013 Sb. je rovněž zřejmé, že jelikož řízení o (soluční) úschově bylo zahájeno 12. dubna 2013, použije se na ně nadále občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné (a dovolání opodstatněné) již proto, že odvolací soud posoudil věc v rovině práva hmotného i v rovině práva procesního podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud všechny závěry v dané věci formuloval na základě judikatury ustavené právě ve vazbě na ustanovení § 568 obč. zák. a § 185a násl. o. s. ř. (maje ji bez dalšího za použitelnou i pro právní úpravu účinnou od 1. ledna 2014), však Nejvyšší soud shledává v poměrech této věci možným přezkum napadeného rozhodnutí i v rovině oněch závěrů.

Platí tedy, že důvod úschovy a věcnou legitimaci účastníků (složitele, příjemce a přihlašovatele) soud z hlediska pravdivosti tvrzení složitele při rozhodování o přijetí do úschovy nepřezkoumává; vychází v tomto směru z tvrzení složitele a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti o tom, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popřípadě, zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy.

Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má pak z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Jinak řečeno, jestliže usnesení, jímž soud přijme plnění, které složitel složil do soudní (soluční) úschovy, nabude právní moci, považuje se den, kdy složitel toto plnění složil do soudní (soluční) úschovy, ve smyslu ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. a § 568 obč. zák. za den splnění závazku (dluhu) věřiteli (příjemci nebo přihlašovateli) bez zřetele k tomu, že tento den předchází dni, kdy soud vydal usnesení o přijetí plnění do (soluční) úschovy.

Zjistí-li se ovšem, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník (složitel) neměl důvod pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., pak dluh nebyl složením do soudní (soluční) úschovy splněn a povinnost dlužníka (složitele) poskytnout plnění přímo věřiteli (příjemci, přihlašovateli) nadále trvá.

Předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti dlužníku (složiteli). Otázku, zda byl dán důvod pro složení plnění u soudu, soud zkoumá (může zkoumat) nejen v době, kdy rozhoduje o přijetí do soudní (soluční) úschovy, nýbrž i v případném sporu o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném (na základě ustanovení § 185e o. s. ř.) mezi tím, kdo žádal o vydání předmětu úschovy (příjemce nebo přihlašovatel), a tím, kdo vydání odporoval (§ 185d o. s. ř.), po právní moci usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.

Jakkoli je takový postup obecně nežádoucí (a při řádném chodu řízení o úschově by se tak dít nemělo), nelze vyloučit ani to, že soud vydá (jako v této věci) usnesení o vrácení složeného plnění složiteli (dlužníku) proto, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, až po právní moci rozsudku, jímž nahradí souhlas toho, kdo vydání odporoval, s vydáním předmětu úschovy (příjemci nebo přihlašovateli). I v této fázi řízení však soud může uvedenou otázku zkoumat jen na základě těch tvrzení složitele (dlužníka), jež měl k dispozici (z nichž vyšel, nebo mohl vyjít) v době, kdy vydal usnesení o přijetí plnění do soudní (soluční) úschovy.

V daném případě složitelem tvrzeným a soudem akceptovaným (v usnesení o přijetí plnění do soudní úschovy) důvodem složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy byla skutečnost, že dlužník má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (§ 568 věta první obč. zák.). Ve shodě s tím, co na dané téma uzavřel již odvolací soud (srov. reprodukci odůvodnění napadeného usnesení v odstavci 8. shora, včetně tamtéž přiléhavě označené judikatury Nejvyššího soudu), lze obecně říci, že dlužník (složitel) má důvod pochybovat, kdo je jeho věřitelem, zejména tehdy, kdy po něm stejné plnění požaduje více osob a kdy na základě svých poznatků nemá (objektivně vzato) možnost stanovit, komu z nich plnění opravdu náleží (srov. opět i Komentář, str. 1363). Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se přitom musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu.

 Pro výsledek dovolacího řízení je (tedy) vzhledem k řečenému určující, zda o takový případ jde v situaci popsané složitelem v návrhu (srov. odstavec 29. shora), tedy v situaci, kdy složitel užíval po určitou dobu nebytové prostory, přičemž neměl jistotu, zda tak činí na základě platné podnájemní smlouvy (uzavřené s příjemcem), podle které má smluvenou úhradu (podnájemné) hradit příjemci, nebo zda jde o bezesmluvní užívání nebytových prostor (po zániku podnájemní i nájemní smlouvy v důsledku výpovědí nájemní smlouvy) na úkor přihlašovatele coby vlastníka (dřívějšího pronajímatele) nemovitostí, v nichž se nacházejí nebytové prostory, jemuž (proto) má vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.). V literatuře se na dané téma rovněž uvádí, že podmínka pro složení do soluční úschovy není splněna, jestliže pochybnosti o osobě věřitele spočívají pouze na nejednoznačném právním nebo skutkovém posouzení. Pochybnosti však budou vždy důvodné, pokud postavení věřitele bude záviset na nějakém probíhajícím řízení.

Jakkoli spletitým se může jevit výše podané shrnutí skutkového stavu věci, Nejvyšší soud v onom rozsudku na jeho základě dovodil, že jelikož osoba B (nájemce) coby přihlašovatel (tamní žalovaný) ode dne, kdy nastaly právní účinky smlouvy o zřízení věcného břemene, již nebyla nájemcem nemovitostí, nemohla je podnajmout (a podnájemní smlouva je neplatná). Složitel tedy užíval část nemovitostí bez právního důvodu, čímž se obohatil (ve výši odpovídající obvyklému nájemnému) na úkor konkursní podstaty, ve které byly nemovitosti sepsány. Odtud Nejvyšší soud v oné věci uzavřel, že správce konkursní podstaty osoby D (jako žalobce a složitelem označený příjemce) má právo na vydání předmětu úschovy.

V poměrech této věci se důvod úschovy tvrzený složitelem liší jen potud, že ve hře nebyla otázka platnosti podnájemní smlouvy, nýbrž otázka jejího ukončení (výpovědí nájemní smlouvy). Přitom součástí tvrzení uplatněných složitelem v návrhu na přijetí částky 158.763 Kč do soudní (soluční) úschovy bylo i tvrzení, že příjemce (coby nájemce) vede s přihlašovatelem (obcí coby pronajímatelem a vlastníkem) spor o platnost výpovědi nájemní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvod pro složení částky 158.763 Kč do soudní (soluční) úschovy na základě tvrzení obsažených v návrhu na přijetí byl vskutku dán, jelikož složitel na základě svých poznatků neměl (objektivně vzato) možnost stanovit, komu náleží úhrada za užívání nebytových prostor v rozhodném období. Ostatně, skutková tvrzení, jimiž složitel odůvodnil složení předmětné částky do soudní (soluční) úschovy, se neliší od těch, jimiž (při jiném právním hodnocení svého počínání) nyní odůvodňuje požadavek na vrácení složené částky.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvodem pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy může být i to, že složitel neví, zda částku za užívání věci v určité době má jako podnájemce uhradit nájemci nebo pronajímateli, který s nájemcem vede spor o to, zda nájem skončil výpovědí a v době užívání věci proto složitel již nebyl podnájemcem věci.

4.

22 Cdo 3831/2022

26.01.2023

SJM

Obvyklé vybavení rodinné domácnosti

Institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti je upraven v § 698 a § 699 o. z. Základní smysl této úpravy spočívá v tom, že k dispozici s tímto obvyklým vybavením rodinné domácnosti se zásadně vyžaduje souhlas druhého manžela (§ 698 odst. 2 o. z.), a to bez ohledu na to, zda věci tvořící obvyklé vybavení patří jednomu z manželů nebo oběma z nich. Vychází se totiž z toho, že představují významnou ekonomickou základnu rodiny a ochrana rodiny se zřetelem k § 3 odst. 2 písm. b) o. z. ospravedlňuje takové omezení i v případě, že věc je ve výlučném vlastnictví jen jednoho manžela.

Jinak řečeno, zařazení věci k obvyklému vybavení rodinné domácnosti je nezávislé na tom, zda je věc ve výlučném vlastnictví některého z manželů nebo ve společném vlastnictví obou; je tak zcela nezávislé i na případné přináležitosti ke společnému jmění manželů. Možný společný vlastnický režim k těmto věcem ostatně vyplývá přímo z definičního pojetí obvyklého vybavení rodinné domácnosti v režimu § 698 odst. 1 o. z. Smyslem právní úpravy tak je oddělit nakládání s předměty, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, od nakládání s ostatním majetkem, a tak zvýšeným způsobem ochraňovat existenci rodinné domácnosti a uspokojování jejích potřeb. Za tímto účelem je jasně stanoveno, že úprava obvyklého vybavení rodinné domácnosti nemůže být dotčena ani smlouvou manželů o manželském majetkovém režimu (§ 718 odst. 3 o. z.), ani rozhodnutím soudu o zrušení či zúžení stávajícího rozsahu společného jmění manželů (§ 727 odst. 1 o. z.).

Toto pojetí sdílí odborná literatura fakticky bez výhrad.

Důvodová zpráva k § 3038 vychází z toho, že ani v oblasti manželského majetkového práva se nenavrhuje výrazněji zasahovat do záležitostí rodiny více, než je nutné, a proto se návrh v tom směru omezuje na dva výjimečné případy. Jeden z nich se týká ochrany obvyklého vybavení rodinné domácnosti, kterou návrh podřizuje zvláštnímu právnímu režimu (Eliáš, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, str. 1072). Žádný speciální vlastnický režim pro věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti však zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nezaložil a ochranný režim se má týkat pouze omezení dispozic s věcmi tvořícími obvyklé vybavení rodinné domácnosti.

Na rozdíl od výše uvedeného však má podle § 3038 o. z. platit, že věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku součástí společného jmění. Takový závěr by dával smysl, jestliže by posouzení věci jako součásti obvyklého vybavení rodinné domácnosti bylo v rozporu s jeho povahou jako součásti SJM; z výše uvedeného však vyplývá, že tomu tak není. Komentářová literatura v této souvislosti zdůrazňuje, že pouze za tohoto předpokladu dává § 3038 o. z. rozumný smysl, nicméně přesto nelze dospět k závěru, že věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti nemohou být součástí společného jmění. Opačný závěr by totiž vyvolal v prvé řadě rozpor s právní úpravou společného jmění manželů.

Zákonný rozsah společného jmění obsažený v § 708 a násl. o. z. z něj v žádném ohledu věci, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, nevylučuje. Doslovný výklad § 708 a násl. o. z. a § 3038 o. z. by vedl k absurdnímu závěru, podle kterého by věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti k 1. 1. 2014 přestaly být podle § 3038 o. z. součástí společného jmění manželů, avšak věci nabyté po 1. 1. 2014 by již součástí SJM byly, neboť úprava § 708 a násl. o. z. je z rozsahu SJM nijak nevylučuje. Jestliže by měl být zajištěn jednotný režim v souladu s dikcí § 3038 o. z., muselo by z § 3038 o. z. vyplývat obecné pravidlo, které by se prosadilo proti výslovné úpravě § 708 a násl. o. z., což by bylo v rozporu se smyslem a účelem jak úpravy společného jmění manželů, tak i úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti.

Současně se zdůrazňuje, že rozpor se smyslem a účelem úpravy obvyklého vybavení rodinné domácnosti je založen na – již výše uvedeném – závěru, že jeho úprava je na vlastnickém přiřazení věci jednomu nebo oběma manželům zcela nezávislá. Rozpor se smyslem a účelem úpravy společného jmění manželů spočívá v tom, že tento institut vychází ze zásady, že příjmy jednoho z manželů jsou příjmem celé rodiny, resp. i druhého manžela. To se projeví jednak při správě společného jmění a jednak při jeho rozdělení mezi manžele v případě jeho zániku. Z této zásady jsou činěny pouze ojedinělé a zvláště odůvodněné výjimky.

Pro vyloučení věcí tvořících obvyklé vybavení rodinné domácnosti z režimu SJM nelze vznést žádný rozumný argument. Je sice skutečností, že § 698 a § 699 o. z. představují zvláštní pravidla správy, která se jako lex specialis prosadí vůči § 713 a násl. o. z., ale neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se neměla uplatnit obecná pravidla pro vypořádání ve smyslu § 736 a násl. o. z. Naopak v tom, že tyto věci představují základní majetkovou základnu běžného chodu rodiny, lze spatřovat důvod, že tím spíše mají být podrobeny režimu společného jmění. Současně literatura podrobně naznačuje velmi obtížně řešitelné problémy, které by při vyřazení těchto věcí ze společného jmění nastoupily, počínaje určením vlastnického režimu těchto věcí, přes správu těchto věcí, až po jejich vypořádání.

Vedle toho je třeba si uvědomit, že pro vyřazení uvedených věcí z režimu společného jmění – vedle všeho již výše uvedeného – není ani žádný rozumný a praktický důvod. Ustanovení § 3038 o. z. by totiž dopadalo na existující a fakticky fungující manželství a ze základního právního režimu společného jmění manželů by manželům vyřadilo věci, ve vztahu ke kterým naopak právní úprava zakotvila potřebu zvýšené ochrany tak, aby zůstaly ve faktické i právní dispozici manželům, aniž by současně byl jakkoliv vymezen právní režim ve kterém by se tyto věci nadále nacházely. Jestliže by takové věci neměly být od 1. 1. 2014 již nadále součástí společného jmění, musela by následovat nějaká forma nastavení jejich dalšího vlastnického režimu. Protože však občanský zákoník žádnou úpravu takového režimu nemá, vyvstávala by otázka, zda, kdy a jakým způsobem by o takové nastavení měli usilovat samotní manželé, případně jakým způsobem by jejich nastavení vůbec právní úprava umožnila. Vyřazení těchto věcí z režimu společného jmění manželů by manželům nepřinášelo žádný praktický význam, neboť i při nastavení nových a jiných vlastnických pravidel by tyto věci stále byly součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti a uplatnil by se pro nakládání s nimi režim vyplývající z § 698 o. z. Faktické vyřazení těchto věcí z režimu společného jmění a nastavení nových vlastnických pravidel k nim by tak pro manžele nemělo žádný pozitivní ani praktický užitek.

Při vědomí všech těchto souvislostí se odborná literatura zcela většinově přiklání k závěru, že věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti součástí společného jmění manželů být mohou.

Současně také odborná literatura naznačuje důvod vzniku začlenění § 3038 o. z. poukazem na to, že toto začlenění si lze „vysvětlit určitým nepochopením inspiračního zdroje, kterým je § 1369 německého BGB. BGB obsahuje toto pravidlo v rámci úpravy jeho zákonného režimu, kterým je režim vypořádání majetkových přírůstků. V rámci tohoto režimu nevzniká majetkové společenství, každý z manželů nabývá do výlučného majetku, případně do podílového spoluvlastnictví. Pokud společné jmění nevzniká, je zřejmé, že § 1369 BGB upravuje jen omezení při nakládání s vlastním majetkem. Z toho snad vznikl při formulaci § 3038 dojem, že institut obvyklého vybavení rodinné domácnosti dopadá jen na věci ve výlučném vlastnictví jednoho manžela. Úprava § 698 a násl. však takto koncipována není. Lze mít tedy za to, že § 3038 představuje přechodné ustanovení pro koncepci, kterou však občanský zákoník neobsahuje. Z tohoto důvodu nemá toto ustanovení žádný aplikační prostor“.

Skutečnost, že smyslem právní úpravy § 3038 o. z. nebylo z pohledu záměru občanského zákoníku zasahovat do otázek vlastnického režimu, ale řešit jen otázku nakládání s věcmi tvořícími obvyklé vybavení rodinné domácnosti, zcela aktuálně potvrzuje M. Zuklínová závěrem, že „jedno z přechodných ustanovení (část V. o. z.), § 3038 o. z., se týká souboru movitých věcí, který se nazývá ‚obvyklé vybavení rodinné domácnosti‘. Na první pohled je platné znění dotyčného ustanovení v rozporu se vším, co o obvyklém vybavení rodinné domácnosti jinak platný občanský zákoník stanoví, a v rozporu se vším, co bylo výše o souboru věcí označeném jako obvyklé vybavení rodinné domácnosti řečeno. Zatímco by na citovaném místě mělo být ustanoveno o nakládání, hovoří se o vlastnictví. Nemá rozumný význam zabývat se obšírněji vadností citovaného ustanovení, natož jejími kořeny, když je tato norma součástí platného práva. Jediné, co přichází v úvahu, je formulovat možný obsah adekvátního ustanovení a vyzvat příštího zákonodárce k nápravě, jen co to bude možné. V rámci úvahy de lege ferenda se nabízí například tato formulace: Nakládání s věcmi, které podle § 698 odst. 1 patří do obvyklého vybavení rodinné domácnosti, se počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí ustanoveními o tomto majetkovém souboru a o nakládání s věcmi, které do souboru patří – především § 698 odst. 2 a 3, § 699, jakož i § 718 odst. 3, § 727 odst. 1“.

Právě i z odkazu na § 718 odst. 3 a § 727 odst. 1 o. z. je patrné, že věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti součástí společného jmění manželů jsou a být mohou. Dovolací soud proto uzavírá, že smysl a účel úpravy institutu obvyklého vybavení rodinné domácnosti nevyžaduje a smysl a účel úpravy společného jmění manželů vylučuje, aby se oproti dikci § 3038 o. z. věci nestaly součástí společného jmění manželů jen proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, resp. aby věci nabyté před 1. 1. 2014 tvořící součást společného jmění manželů přestaly být jeho součástí jenom proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti.

5.

21 Cdo 2100/2022

24.01.2023

Odbory

Výpověď

Souhlas

Výklad právního jednání

Aby nastaly právní následky uvedené v ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce, musí odborová organizace písemně odmítnout udělit zaměstnavateli souhlas k výpovědi do 15 dnů ode dne, kdy o něj byla požádána. Jakákoliv jiná odpověď odborové organizace na žádost zaměstnavatele o souhlas k výpovědi podle § 61 odst. 2 zák. práce (byť by byla učiněna do 15 dnů ode dne, kdy o něj byla požádána), jakož i to, že odborová organizace v uvedené lhůtě na tuto žádost zaměstnavatele neodpoví (nereaguje), se považuje za předchozí souhlas k výpovědi z pracovního poměru (srov. § 61 odst. 2 a 4 zák. práce).

Odborová organizace však své nesouhlasné stanovisko (odmítnutí udělit zaměstnavateli souhlas k výpovědi) nemusí zaměstnavateli zdůvodňovat (odpověď na žádost o udělení souhlasu, stejně jako žádost zaměstnavatele, nemusí obsahovat odůvodnění tohoto postoje odborové organizace). Stačí, je-li z písemného stanoviska odborové organizace zřejmé, že odborová organizace odmítá udělit zaměstnavateli jím požadovaný souhlas k výpovědi z pracovního poměru (že s ní nesouhlasí).

Důvody, proč odborová organizace odmítla souhlas k výpovědi udělit (motivy nebo pohnutky, které ji k tomuto postoji vedly), nejsou z hlediska právních následků uvedených v ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce významné. Tyto důvody tak mohou spočívat např. i v tom, že žádost o udělení souhlasu k výpovědi nebyla zaměstnavatelem (dostatečně) odůvodněna, nebo že odborová organizace má za to, že jsou tu nějaké „právní překážky“, které brání tomu, aby zaměstnanci byla dána výpověď z pracovního poměru.

Vznikne-li pochybnost o obsahu stanoviska odborové organizace k žádosti zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovního poměru, je třeba jeho obsah objasnit. I když rozhodnutí odborové organizace o žádosti zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu k výpovědi není právním jednáním, nýbrž (jen) faktickým jednáním, které je hmotněprávním předpokladem pro právní jednání (výpověď z pracovního poměru) a které není samo o sobě způsobilé přivodit následky v právních vztazích stran pracovněprávního vztahu, postupuje se – vzhledem k tomu, že jde rovněž o projev vůle – při objasňování jeho obsahu (obdobně) podle pravidel, kterými se řídí výklad právních jednání a která jsou obsažena v ustanoveních § 555 a násl. o. z.

Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“.

Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.

V projednávané věci Základní odborová organizace OS státních orgánů a organizací při organizaci XY v dopisu ze dne 16. 3. 2020, jímž reagovala na dopis žalovaného ze dne 10. 3. 2020, žalovanému (jak vyplývá z obsahu spisu) sdělila (mimo jiné), že jeho žádosti ze dne 10. 3. 2020 o udělení souhlasu s výpověďmi doručenými členům orgánu odborové organizace již dne 26. 2. 2020, „nelze podle práva vyhovět a vůbec se jimi zabývat“, že podle ustanovení § 61 zák. práce „je zcela vyloučené“, aby k žalovaným již dne 26. 2. 2020 daným výpovědím z pracovního poměru odborová organizace udělila dodatečný souhlas, že aby se výpověďmi z pracovního poměru žalobkyně a dalšího člena orgánu odborové organizace odborová organizace vůbec mohla zabývat, musely by být nejdříve obě výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 2. 2020 zaměstnavatelem neprodleně „vzaty zpět“ (se souhlasem obou zaměstnanců) a žádost zaměstnavatele o udělení předchozího souhlasu odborové organizace k případným novým výpovědím těmto či jiným zaměstnancům, členům orgánu odborové organizace, by musela být „řádně a podrobně zdůvodněna, včetně a zejména odůvodnění nadbytečnosti těchto zaměstnanců“, a uvedla, že „dokud nebudou uvedené podmínky splněny, nelze žádný souhlas s výpovědí z pracovního poměru členům orgánu odborové organizace udělit“.

Ze stanoviska odborové organizace k žádosti žalovaného ze dne 10. 3. 2020 o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovního poměru obsaženého v dopisu ze dne 16. 3. 2020 není zřejmé, zda odborová organizace sice neuděluje předchozí souhlas k výpovědi, ale udělení tohoto souhlasu ani neodmítá (vyjadřuje-li ochotu zabývat se výpovědí až po odvolání předchozí výpovědi dané žalobkyni dne 26. 2. 2020 a po podrobnějším odůvodnění žádosti žalovaného o udělení předchozího souhlasu), nebo zda odmítá udělit předchozí souhlas k výpovědi z toho důvodu, že žádost žalovaného o udělení tohoto souhlasu není dostatečně odůvodněna a že nebyla odvolána předchozí výpověď daná žalobkyni dne 26. 2. 2020.

Za těchto okolností měl odvolací soud objasnit obsah písemného stanoviska odborové organizace výkladem tohoto projevu vůle, a to s přihlédnutím zejména k úmyslu (záměru) odborové organizace, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak odborová organizace a žalovaný dali následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Odvolací soud měl proto při tomto výkladu přihlédnout též k dopisu ze dne 2. 3. 2020 adresovanému generálnímu řediteli žalovaného, v němž odborová organizace – jak vyplývá z obsahu spisu – vyjádřila (mimo jiné) nesouhlas s organizační změnou, kterou žalovaný zamýšlel provést s účinností od 1. 4. 2020 a na základě níž byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru, jakož i k dopisu ze dne 30. 3. 2020, v němž odborová organizace sdělila žalovanému, že nesouhlasí s jakoukoli žalovaným údajně zamýšlenou výpovědí žalobkyni, a to ze stejných důvodů, které uvedla ve svém stanovisku k žádosti žalovaného o udělení předchozího souhlasu k výpovědi obsaženém v dopisu ze dne 16. 3. 2020.

Protože odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval (nepodrobil stanovisko odborové organizace k žádosti žalovaného o udělení předchozího souhlasu k výpovědi obsažené v dopisu ze dne 16. 3. 2020 výkladu podle pravidel pro výklad právních jednání), je jeho závěr, že odborová organizace písemně neodmítla udělit žalovanému souhlas k výpovědi z pracovního poměru žalobkyni, a že proto nastala „fikce souhlasu“ odborové organizace s výpovědí žalobkyni ve smyslu § 61 odst. 2 věty druhé zák. práce, a výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dne 31. 3. 2020 je proto platná, aniž by bylo třeba, aby žalovaný tvrdil a prokazoval, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnával, předčasný, a tedy nesprávný.

Dovolací soud však neshledal, že by řízení bylo zatíženo dovolatelkou tvrzenými vadami, které podle jejího mínění měly spočívat v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními § 6 a § 213 odst. 2 o. s. ř., neboť „vyšel“ ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, „neztotožnil se však s jeho hodnocením ve vztahu k souhlasu odborové organizace s výpovědí“, a změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by provedl jakékoliv dokazování, a že „v rámci předvídatelnosti neseznámil účastníky se změnou právního náhledu“, a porušil tak právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces.

U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je však vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil.

V projednávané věci přitom soud prvního stupně dokazování jinými než listinnými důkazy neprováděl. Kromě toho ani odvolací soud nevyvodil z listinných důkazů jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, nýbrž skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně přisoudil jiný právní význam.

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „překvapivé“, neboť odvolací soud neseznámil účastníky „v rámci předvídatelnosti“ se svým právním názorem na projednávanou problematiku, jež byl odchylný od soudu prvního stupně, aby se k ní mohli účastníci vyjádřit, pak přehlíží, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu. Rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení; o takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – nejedná.

6.

27 Cdo 955/2022

09.02.2023

Usnesení valné hromady

Obecnost vs. neurčitost

Pokyn

Ustanovení § 190 odst. 2 písm. o) z. o. k. umožňuje, aby společenská smlouva svěřovala do působnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným i jiné záležitosti než ty, které jí svěřuje zákon. Ujednání společenské smlouvy, které podle citovaného ustanovení rozšiřuje působnost valné hromady, však nemůže být v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Tak by tomu bylo zejména tehdy, pokud by společenská smlouva svěřovala do působnosti valné hromady záležitost spadající do obchodního vedení či umožňovala valné hromadě, aby jednateli udělovala (mimo režim § 51 odst. 2 z. o. k.) pokyny týkající se obchodního vedení (§ 195 z. o. k.).

V projednávané věci Nejvyšší soud (stejně jako soud odvolací) nemá pochyb o tom, že „pověření jednatelů společnosti, aby pokračovali v přípravě projektu rozdělení společnosti odštěpením,“ představuje udělení pokynu jednateli, jež do působnosti valné hromady společnosti svěřuje článek VII. odst. 2 písm. e) společenské smlouvy. O obchodní vedení společnosti nejde.

Usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je právním jednáním. V projednávané věci valná hromada přijala usnesení, jímž pověřila jednatele společnosti, aby pokračovali v přípravě projektu rozdělení společnosti odštěpením. Takové usnesení není neurčité.

Je tomu tak proto, že soud prvního stupně i dovolatelky zaměňují neurčitost usnesení valné hromady s jeho obecností. Usnesení, kterým valná hromada uděluje pokyn svému statutárnímu orgánu, tak není (nutně) neurčité jen proto, že nedosahuje míry konkrétnosti podle představ jednotlivých společníků. Jinak řečeno, není vyloučeno, aby valná hromada udělila statutárnímu orgánu společnosti pokyn i v obecné formě, aniž by šlo o neurčité rozhodnutí (jak se stalo v projednávané věci).

Názor, podle něhož třetí usnesení valné hromady je neurčité, protože z něj „nejsou patrna základní fakta štěpení, není jasné, kolik vznikne společností, zda současná společnost zanikne, není objasněn cíl štěpení“, není správný, neboť v poměrech projednávané věci valná hromada svým rozhodnutím toliko vyjádřila vůli v rozdělení pokračovat, o konkrétních parametrech rozdělení nerozhodovala, tudíž nebylo nezbytné, aby je ve svém rozhodnutí specifikovala.

A konečně vadu, pro kterou by se na třetí usnesení valné hromady hledělo, jako by nebylo přijato, nezpůsobuje ani to, že jeho znění (podle názoru dovolatelek) neodpovídá návrhu uvedenému v pozvánce na valnou hromadu. Mohlo by totiž jít jedině o vadu, jejímž důsledkem může být toliko neplatnost přijatého usnesení valné hromady. Otázku případné neplatnosti třetího usnesení valné hromady však dovolání nepředkládá, a dovolacímu přezkumu ji tudíž neotevírá.

 
×