Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 06/04/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

33 Cdo 953/2022

1. 3. 2023

Škoda

Nepřímé zastoupení

Žaloba

Ostuda

Definice komise je ekvivalentní vymezení příkazu (§ 2430 o. z.) a stejně jako u příkazu jde o závazek fiduciární povahy (2430 o. z.). To znamená, že nebude-li sjednáno jinak, je předmětem závazku komisionáře komisní činnost a její řádný výkon v zájmu a podle pokynů komitenta (§ 2457 a § 2460 o. z.) a nikoliv dosažení zamýšleného výsledku této činnosti (např. prodej určité věci patřící komitentovi).

Oproti příkazu je však fiduciarita závazku oslabena tím, že při posuzování nároku komisionáře na odměnu se přihlíží i k tomu, zda bylo dosaženo výsledku komisní činnosti - § 2468 o. z.

Komisionář plní závazek vlastním jménem (na účet komitenta). Jde tedy o nepřímé zastoupení komitenta. Právní úprava komisionářské smlouvy obsažená v § 2455 o. z. nahradila dvojí předchozí právní úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku – jednak komisionářskou smlouvu podle § 577 a násl obch. zák., jednak smlouvu o zprostředkování prodeje podle § 737 a násl. obč. zák.

Komisionářská smlouva je obsažena v občanském zákoníku, který neupravuje pouze vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, proto byl vypuštěn pojem „obchodní“ záležitost. Podstata úpravy však zůstala stejná, neboť předmětem komisního závazku má být právní jednání komisionáře na účet komitenta s třetí osobou. Nelze proto akceptovat názor prosazovaný dovolatelkou, že pokud byla úprava komisionářské smlouvy do občanského zákoníku transferována bez slova „obchodní“ záležitost, pak je předchozí judikatura ke komisionářské smlouvě nepoužitelná.

Výklad procesního jednání v mezích komisionářské smlouvy má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, v němž bylo dovozeno, že podání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 obch. zák. Tento závěr podporuje i komentářová literatura, která je mimo jiné uvádí, že „komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře. Tím není dotčena úprava § 2466“.

Nadále tedy platí, že jediným zákonem předpokládaným případem pro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nároku komitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetí osoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřel smlouvu.

Situace v nyní projednávané věci je důrazně odlišná, neboť žalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, vztah mezi ní a Českou poštou vznikl až poté, kdy tvrzená újma České poště měla vzniknout.

Nelze přehlédnout, že Česká pošta jako nositel práva není v situaci, kdy by - nebýt smlouvy se žalobkyní - neměla jinou možnost, jak svůj nárok vymáhat. Platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.

Dovolatelkou formulovaná druhá otázka (zda, pokud to komisionářský vztah neumožňuje, tak strany mohou učinit alespoň v nepojmenované smlouvě ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., neboť to zákon nezakazuje a co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno) takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Jen jako obiter dictum dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řádu nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně.

Jednou z výjimek je právě § 2466 o. z. (o který se však v projednávané věci nejedná) a dále např. vymáhání postoupené pohledávky postupitelem. Není-li však na situaci, v níž subjekt vlastním jménem vymáhá cizí pohledávku, aplikovatelná žádná norma zakládající oprávnění k takovému uplatňování práva jiné osoby, musí být pohledávka na osobu, jež ji má uplatnit jako nepřímý zástupce (vlastním jménem), postoupena, jinak bude na její straně dán nedostatek aktivní legitimace. Nelze se spokojit s tím, že nepřímo zastoupený věřitel pohledávky či komitent uzavřel s nepřímým zástupcem smlouvu o obstarání věci či komisionářskou smlouvu, neboť ta sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku.

2.

23 Cdo 3306/2021

01.12.2022

Předsmluvní odpovědnost

Obec

Právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích).

Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby.

V souladu s těmito závěry odvolací nepostupoval.

Smlouva, která vyžaduje schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, je bez tohoto schválení neplatná. Nelze-li schválení očekávat, nemůže být osoba jednající s obcí v dobré víře v (platné) uzavření smlouvy.

Byť žalovaná jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že smlouva nebyla schválena orgány obce, odvolací soud se tím, zda schválení bylo potřebné, zda k němu došlo, popř. zda je žalobkyně mohla alespoň očekávat a z jakých důvodů, dosud nezabýval. Ze zjištění, že byla sjednána „finální verze smlouvy“ a žalobkyně byla vyzvána k podpisu smlouvy, odvolací soud žádné závěry o tom, zda smlouva musela být schválena zastupitelstvem nebo radou žalované a zda k němu došlo či bylo očekávatelné, neučinil.

Nezohlednil-li odvolací soud při zkoumání dobré víry žalobkyně v uzavření smlouvy právní úpravu týkající se právních jednání obce, je jeho právní posouzení naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti žalované neúplné a tudíž nesprávné.

Na tom nic nemění názor odvolacího soudu (který dovoláním zpochybněn nebyl), že žalovaná nebyla oprávněna zrušit dne 15. 1. 2015 zadávací řízení podle § 84 odst. 2 písm. e) zákona o veřejných zakázkách. Nemožnost zrušit zadávací řízení z jednoho konkrétního důvodu nemusela mít nezbytně za následek uzavření smlouvy se žalobkyní a z hlediska její dobré víry nečinila vztah příslušného orgánu obce k uzavření smlouvy irelevantním.

Do okamžiku, než je u druhé smluvní strany založena dobrá víra v uzavření smlouvy, může smluvní strana ukončit jednání o uzavření smlouvy z jakéhokoli důvodu, aniž by čelila následkům předsmluvní odpovědnosti. Za situace, kdy je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné pro absenci řádného zkoumání dobré víry žalobkyně v uzavření smlouvy, se již dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval tím, zda žalovanou uváděný důvod k ukončení jednání lze považovat za spravedlivý, tj. zda je dána okolnost vylučující předsmluvní odpovědnost žalované.

3.

25 Cdo 3322/2021

14.12.2022

Spotřebitelský úvěr

Kontaktování dlužníka

Obtěžování

Zásah

Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka je neoprávněnost takového zásahu. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže se zabýval tím, zda jednání žalované mělo znaky protiprávnosti, a zkoumal důvody, které ji ke kontaktování žalobce vedly.

Odpověď na otázku dovolatele, zda je možné, aby se soud zabýval primárně existencí zápůjčky mezi dlužníkem a věřitelem v řízení, ve kterém se jedná o náhradu nemajetkové újmy, je tedy kladná. Ustálená judikatura soudů totiž zásadně za neoprávněný zásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud při něm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností.

Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že upomínat standardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádně neplní, není protiprávním jednáním věřitele.

V posuzované věci bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti žalobce neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností žalovaná žalobce informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele (§ 1969 o. z.), přičemž bylo na ní, zda okamžitě přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor k tomu, aby dluh splnil a nevznikly tak (jí i jemu) náklady s případným soudním řízením.

Odvolací soud rovněž uzavřel, že protiprávnost v posuzované věci nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek, jak tvrdí žalobce. Soud vyšel ze zjištění (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu), že v období od uzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl žalobce telefonicky kontaktován 29x a písemně 9x, přičemž pokud jde o písemné kontakty, šlo v jednom případě o reakci na podání žalobce, v němž žádal snížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednom případě o vyrozumění žalobce o postoupení pohledávky (§ 1882 odst. 1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se žalobce cítil být dotčen. Vzhledem k tomu, že si žalobce ve smlouvě sjednal hotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupce věřitele osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze v osobních návštěvách zástupce žalované spatřovat jakékoli obtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvy žalovanou. Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl žalobce 36x kontaktován (za situace, že dluh žalobce se zvyšoval), tedy jak správně uvádí odvolací soud, v průměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění žalovaného na nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou. Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany žalované tedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

Lze tak souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že tvrzený zásah nelze hodnotit jako neoprávněný (protiprávní). Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že dlužné částky dosahovaly jednotek tisíc korun. V žádném případě se pak nejedná o jednání, jež by mohlo být považováno za nebezpečné pronásledování (stalking) ve smyslu § 354 trestního zákoníku, neboť jednání žalované nebylo způsobilé vzbudit v žalobci důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Právní závěr odvolacího soudu, že upomíná-li věřitel přiměřenou formou dlužníka, který je opakovaně v prodlení se splácením svého dluhu, v průměru jedenkrát měsíčně, nejde o nepřiměřené a šikanózní jednání dosahující takové intenzity, která by odůvodňovala nárok podle § 81 o. z., je z výše uvedených důvodů správný.

4.

26 Cdo 2923/2022

13.12.2022

Předkupní právo

V ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. je obsažena speciální úprava zákonného předkupního práva nájemce (včetně jeho zániku – viz § 1187 odst. 1 věta třetí o. z.) pro oblast bytového spoluvlastnictví (viz část třetí /absolutní majetková práva/, hlava II /věcná práva/, oddíl 5 /bytové spoluvlastnictví/).

V případech zákonného předkupního práva (tedy formálně vzato i předkupního práva podle § 1187 odst. 1 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu.

Z úpravy nastavené v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. však vyplývá, že jejím cílem není primárně zájem na co největším zisku z prodeje (bytových) jednotek, nýbrž zájem na privatizaci bytového fondu a v rámci toho na tom, aby jednotky při jejich prvním převodu získali do svého vlastnictví zejména jejich nájemci, zde fyzické osoby, které dřívější nájemní byty jako jejich nájemci s ohledem na tehdejší poměry dlouhodobě užívali a uspokojovali v nich svou bytovou potřebu a na něž se ochrana upravená v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. právě vztahovala.

Při takto nastaveném přístupu jde v citovaném ustanovení především o ochranu nájemce dřívějšího nájemního bytu; ta ovšem, a to i z důvodů právní jistoty v těchto vztazích, nemůže být bezbřehá, a proto občanský zákoník v ustanovení § 1187 odst. 1 větě třetí upravil předpoklady, za jejichž naplnění toto zákonné předkupní právo zaniká. Přitom ke konzumaci předkupního práva se nájemci zachovává lhůta šesti měsíců. Nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (tou bude den, kdy mu byla nabídka učiněna a tudíž doručena), jeho předkupní právo zaniká, k čemuž musí soud přihlédnout (§ 654 odst. 1 o. z.). V důsledku toho se jednotka pro účely jejího prodeje stává „právně volnou“ a lze ji prodat třetím osobám, avšak účinně pouze za tutéž či vyšší kupní cenu.

Jen stěží si lze v praxi, a to při tak citlivé záležitosti, jakou je obecně privatizace bytového fondu především pro většinu nájemců bytů, představit opačný postup (který by byl navíc v rozporu se shora popsanou ochranou nájemců), kdy by vlastník v zájmu dosažení co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprve oslovil (nějakým způsobem vyhledal) jiné, řečeno slovy zákona (§ 2140 a násl. o. z.) koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupní smlouvy s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve, a to za stejnou cenu, učinil nabídku nájemcům. Přitom v takto popsané situaci by byla za určitých okolností ve hře rovněž otázka zániku předkupního práva podle § 1187 odst. 1 věty třetí o. z.

Z tohoto úhlu pohledu (jinak řečeno z pohledu ochrany, kterou zákon při privatizaci bytového fondu poskytuje dosavadním nájemcům bytů) jsou podle názoru dovolacího soudu pro předkupní právo upravené pro účely bytového spoluvlastnictví v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. neaplikovatelná ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 a zejména § 2147 o. z.

Uvedené teze se v poměrech projednávané věci prosadí následovně. Ze zjištěného skutkového stavu rovněž vyplývá, že dopisem z 12. října 2017 tehdejší vlastník nabídl (bytovou) jednotku ke koupi dovolatelce (nájemkyni) za kupní cenu 3.350.000,- Kč.

Uvedená (svým obsahem určitá a srozumitelná) nabídka byla dovolatelce učiněna a tudíž doručena téhož dne. Na tuto nabídku reagovala až dopisem ze 4. dubna 2018, v němž uvedla, že sice má o koupi bytu zájem, avšak nikoli za navrženou kupní cenu. Následovala další korespondence mezi ní a vlastníkem, ale ani ta jejich neshody ohledně ceny bytu neodstranila. Poté vlastník prodal jednotku žalovaným za stejnou kupní cenu 3.350.000,- Kč, a to kupní smlouvou z 1. června 2018 (dále též jen „kupní smlouva“), na jejímž základě bylo s právními účinky ke dni 15. června 2018 vloženo do katastru nemovitostí (spolu)vlastnické právo k bytu ve prospěch žalovaných.

Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dovolatelce jako fyzické osobě a současně nájemkyni bytu jednoznačně svědčilo při prvním prodeji jednotky zákonné předkupní právo podle § 1187 odst. 1 o. z.

Jelikož určitou a srozumitelnou nabídku na odkup jednotky ze dne 12. října 2017 doručenou téhož dne nepřijala v hmotněprávní šestiměsíční lhůtě, její předkupní právo zaniklo (§ 1187 odst. 1 o. z.) k 12. dubnu 2018 a k takovému zániku práva musel soud přihlédnout ve smyslu § 654 odst. 1 o. z. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že ke dni 15. června 2018, kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí (spolu)vlastnické právo k jednotce ve prospěch žalovaných, a to na základě kupní smlouvy ze dne 1. června 2018, již dovolatelce předkupní právo nesvědčilo, a proto je vyloučen postup podle § 2144 odst. 1 o. z. Za této situace napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, obstojí, byť z jiných důvodů.

5.

30 Cdo 1529/2022

06.12.2022

Dotace

Odpovědnost státu

Nároky

Jak vyplývá z § 14 rozpočtových pravidel, o dotaci či nenávratnou finanční výpomoc se žádá a tato se poskytuje zpravidla na základě písemného rozhodnutí vydaného poskytovatelem (v § 17 téhož předpisu se předpokládá možnost poskytnutí dotace nebo nenávratné finanční výpomoci na základě dohody, stanoví-li tak zvláštní zákon, což ovšem v projednávané věci není případem). Z uvedeného v první řadě vyplývá, že poskytnutí dotace v projednávaném případě nezáviselo na výsledku kontraktačního procesu, a již z tohoto důvodu nelze uvažovat o aplikaci ustanovení týkající se tzv. předsmluvní odpovědnosti. Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud nemohl právní argumentaci pominout vzhledem k pravidlům o koncentraci řízení, neboť koncentrace řízení omezuje účastníky řízení ve vnášení skutkových a důkazních novot, uvedené nemění ničeho na skutečnosti, že tato argumentace byla zcela nepřípadnou (což odvolací soud rovněž ve stručnosti zmínil).

Pokud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimní očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, že by v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámec poskytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), v jehož § 14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutí poskytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení ve vzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlo k úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel. Lze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že ačkoliv dovolatelka v procesu vyřizování žádosti o dotaci mohla nabýt (a zřejmě skutečně nabyla) očekávání ohledně získání dotace, nejednalo se o očekávání legitimní, neboť legitimitu takového očekávání a priori vylučovalo zákonné ustanovení.

O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) o nenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o poskytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcela ospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje ze strany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází.

Dovolatelka zde vychází z představy, že jí z účasti v dotačním programu pro rok 2017 plynula práva pro následně vyhlášený dotační program. Zmíněná práva ve vztahu k následně vyhlášenému dotačnímu řízení dovolatelka zjevně odvozuje opět od tvrzeného legitimního očekávání obdržení dotace, k čemuž dodává, že v tomto legitimním očekávání byla utvrzena ze strany žalované ve vyjádření ze dne 31. 5. 2017 a informací ministryně školství, mládeže a tělovýchovy poskytnuté pro média. Ostatně pokud se jedná o postup poskytovatele spočívající ve zrušení dotačního programu pro rok 2017, dovolatelka proti němu ani čehokoliv z pohledu dovolacího řízení relevantního nenamítla, když jej pouze označila za překvapivý a nepředvídatelný. I ve vztahu k těmto otázkám jsou tedy relevantní a fakticky též dostatečné výše uvedené závěry, neboť jestliže je legitimní očekávání před rozhodnutím o poskytnutí dotace vyloučeno, je logicky vyloučeno i kdykoliv dříve.

Dovolatelkou zmiňované okolnosti, které předcházely vyhlášení nového dotačního programu, tedy nemohly založit (či utvrdit) legitimní očekávání dovolatelky ohledně výsledku nového řízení o udělení dotace, pročež je též zcela zbytečným zabývat se jejich případnou nesprávností. Dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem, že rozhodování o tom, jaké oblasti veřejného zájmu budou podporovány, za jakých podmínek a jakým subjektům bude možné veřejné prostředky poskytnout, je otázkou politickou, přičemž zásahy ze strany soudní moci jsou v tomto směru velmi omezené.

Bráno totiž ad absurdum, jakýkoliv dotační program by bylo možné označit za diskriminační, neboť prostřednictvím něj jsou podporovány podmínkami vymezené projekty. Každý, kdo nesplňuje jakoukoliv z podmínek dotačního programu (prostřednictvím nichž je samozřejmě omezován okruh potenciálně úspěšných žadatelů o dotace), mohl by namítat, že diskriminačně nebyl podpořen. Podmínku spočívající v ohraničení termínu realizace projektu, na nějž mohou být dotace poskytnuty, za diskriminační zjevně nelze pokládat. Naproti tomu (k mínění dovolatelky, že poskytovatel dotace měl zohlednit konkrétní specifika jejího případu) stanovování podmínek tzv. „na míru“ jednotlivým žadatelům či jejich upřednostňování v následném řízení o udělení dotace oproti jiným žadatelům, by za diskriminační postup jistě označeno mohlo být.

6.

25 Cdo 1319/2022

14.12.2022

Odpovědnost pomocníka

Co když je pomocník zaměstnanec, společník a jednatel?

Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená.

Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem).

Dále se poukazuje i na to, že hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-konců i mezi zákazníky jejího podniku.

Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost za pomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešící odpovědnost za pomocníka při plnění smluvních povinností či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníka při výkonu veřejné moci.

Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Naopak v souladu s obecnými pravidly je, aby obě tyto osoby byly povinny k náhradě společně a nerozdílně.

Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Na jedné straně pro případ porušení zákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze najít dostatečně pregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a jestliže dovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti pro hlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahu mezi poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu bránilo explicitní vyloučení takového právního důsledku. Na druhé straně formulace, že hlavní osoba za škodu jím způsobenou odpovídá stejně jako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že odpovídá namísto osoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam slovního spojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakoby ji způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jisté výlučnosti, takže je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnou škodu neodpovídá. Pak by vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jako činil § 420 odst. 2 obč. zák., že „tyto osoby samy za škodu takto vzniklou neodpovídají“.

Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.

Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany.

Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.

V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný, neboť 1. žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti F. H., ale také jejím jednatelem a společníkem.

Za těchto okolností nelze pracovní činnost 1. žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.

Podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

Toto ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, což ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který za vzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění, aniž by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru.

Žalobce podanou žalobou proti 2. žalované využil svého práva uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým měla být způsobena škoda. Podmínkou úspěšnosti tohoto nároku není povinnost současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Odvolací soud tedy nárok žalobce proti 2. žalované posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

7.

24 Cdo 668/2022

21.12.2022

Omezení svéprávnosti

Limit 20.000 Kč

Vyloučení z družstva

Z hlediska povahy vztahu mezi opatrovancem a opatrovníkem je tedy zřejmé, že v rozsahu opatrovancova omezení svéprávnosti je třeba na opatrovníka hledět jako na jeho zástupce (srov. § 436 o.z.) se všemi právy a povinnostmi, které mu z tohoto zástupčího oprávnění vyplývají. Spadá-li proto určité právní jednání do rozsahu, v němž je svéprávnost osoby omezena, jedná za opatrovance (člověka omezeného ve svéprávnosti) v této záležitosti jeho (hmotněprávní) opatrovník, vůči němuž je třeba tato právní jednání směřovat, včetně případného doručování jejich písemného vyhotovení. Z toho vyplývá, že, aby v takovém případě nastaly účinky hmotněprávního jednání vůči osobě omezené ve svéprávnosti, musí být toto hmotněprávní jednání doručeno hmotněprávnímu opatrovníkovi této osoby;

je-li doručeno pouze osobě omezené ve svéprávnosti (opatrovanci), pak účinky hmotněprávního jednání nenastanou do té doby, dokud nebude řádně doručeno rovněž jejímu (hmotněprávnímu) opatrovníkovi.

V projednávané věci byla dovolatelka pravomocným rozsudkem omezena ve svéprávnosti a byl jí jmenován (hmotněprávní) opatrovník (město Náchod). Z výroku tohoto rozsudku se podává, že žalobkyně – mimo jiné – není schopna (způsobilá) samostatně právně jednat v majetkoprávních záležitostech, kdy hodnota majetku převyšuje 20.000,- Kč, a že v těchto záležitostech za ni jedná (je zastoupena) veřejným opatrovníkem (městem Náchod).

Vůči tomuto opatrovníkovi je tedy třeba v těchto případech směřovat veškerá právní jednání, která se přímo dotýkají žalobkyně a mají vliv na její práva a povinnosti ve vztahu k majetku přesahujícímu hodnotu 20.000,- Kč, a to včetně případného doručování písemného vyhotovení těchto právních jednání. Tímto rozsahem omezení svéprávnosti žalobkyně, které představuje rozhodnutí o osobním stavu, je soud v projednávané věci vázán a je povinen z něj vycházet (srov. § 135 odst. 1 o.s.ř.). Za této situace je proto – vzhledem ke shora podanému výkladu

– pro posouzení projednávané věci podstatné, zda písemnosti žalovaného – výstraha před vyloučením žalobkyně z družstva a následné rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstva spadají do okruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž byla žalobkyně podle výše citovaného pravomocného rozsudku způsobilá samostatně právně jednat.

Obě dotčené písemnosti jsou součástí procesu vyloučení člena z družstva, které je nejvyšší sankcí pro člena jako důsledek porušení členských povinností a představuje krajní prostředek (ultima ratio) v případech, kdy nápravu porušení členských povinností nelze sjednat jiným způsobem. Písemná výstraha před vyloučením z družstva (srov. § 615 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech – dále jen „zákon o obchodních korporacích“) je jednostranným právním jednáním družstva, které je základním hmotněprávním předpokladem (neboli nezbytnou podmínkou – conditio sine qua non) pro platné vyloučení. Účelem výstrahy je upozornit člena družstva, že závažně nebo opakovaně porušuje své členské povinnosti, vyzvat ho, aby v přiměřené lhůtě s porušováním členských povinností přestal a odstranil jeho následky, a informovat ho o možnosti vyloučení, nevyhoví-li takové výzvě.

Jestliže tak člen neučiní (neupustí od vytčeného porušování povinností člena družstva, resp. nezajistí, aby k porušování povinností člena družstva dále nedocházelo), může představenstvo družstva v zákonem stanovené lhůtě rozhodnout o jeho vyloučení z družstva (srov. § 617 zákona o obchodních korporacích). Toto navazující rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva je rovněž jednostranným právním jednáním, s jehož perfekcí (nepodá-li člen námitky nebo podá-li je opožděně) již zákon spojuje zánik členství v družstvu (srov. § 619 zákona o obchodních korporacích) se všemi právy a povinnostmi, které členu družstva z tohoto členství vyplývají. To může mít pro člena družstva (zejména družstva bytového, jímž je i žalovaný v projednávané věci) dalekosáhlé majetkoprávní následky. Účinná obrana vůči tomuto rozhodnutí přitom může spočívat pouze v právním jednání člena družstva v podobě včasného podání odůvodněných námitek k členské schůzi podle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Při posuzování povahy obou výše popsaných (navazujících) právních jednání (výstrahy a následného rozhodnutí o vyloučení člena z družstva), která v konečném důsledku vedou k vyloučení člena z družstva, je třeba mít na zřeteli, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, označované též jako členský (družstevní) podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči bytovému družstvu vyplývajících z jeho majetkové účasti v bytovém družstvu. U členů bytových družstev, s jejichž členskými (družstevními) podíly je spojeno i právo nájmu družstevního bytu (srov. § 733 odst. 2 zákona o obchodních korporacích), jsou členskými právy a povinnostmi jednak individuální práva a povinnosti určené stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, a jednak práva, která příslušejí každému členu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. V praxi přitom platí, že s členským podílem v bytovém družstvu je zpravidla spojeno právo nájmu družstevního bytu (většina členů bytových družstev je tzv. bydlícími členy), a takto tomu bylo i v případě žalobkyně v posuzované věci.

Družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 736 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, představuje majetkovou hodnotu, se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek.

Proto zásadně platí, že (tržní) cena, kterou musí zájemce uhradit za převod členského (družstevního) podílu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu. Z toho vyplývá, že vyloučení z bytového družstva (s tím spojený zánik členství v družstvu) se dotýká majetku (majetkové hodnoty) člena družstva plynoucího z jeho členského podílu, který v zásadě odpovídá (měl by odpovídat) výši tržní ceny družstevního bytu, k němuž se za doby jeho členství v bytovém družstvu upínalo právo nájmu.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že obě dotčené písemnosti žalovaného (obsahující právní jednání v podobě výstrahy před vyloučením a navazující rozhodnutí představenstva žalovaného o vyloučení žalobkyně ze žalovaného bytového družstva) mají v zásadě majetkoprávní charakter a dotýkají se majetku žalobkyně, jehož hodnota přesahuje 20.000,- Kč. Jde tudíž o právní jednání v hmotněprávní záležitosti, v níž žalobkyně podle výše citovaného pravomocného rozsudku není způsobilá samostatně právně jednat. Proto k tomu, aby výstraha a následné rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstva, které žalovaný schválil na schůzi představenstva dne 14.3.2018, působilo (vyvolalo právní účinky) vůči žalobkyni, nepostačuje, aby byly tyto písemnosti doručeny pouze žalobkyni, nýbrž je zapotřebí je doručit rovněž jejímu (hmotněprávnímu) opatrovníkovi – městu Náchod. Teprve poté nastanou (mohou nastat) účinky doručení jak výstrahy před vyloučením, tak navazujícího rozhodnutí žalovaného o vyloučení, a s tím spojeného počátku běhu třicetidenní lhůty pro podání námitek k členské schůzi podle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Na nezbytnosti nastíněného způsobu doručení je třeba trvat i přesto, že žalovaný zvolil nesprávný způsob doručení dotčených písemností pouze žalobkyni proto, že o omezení svéprávnosti žalobkyně nevěděl. Ačkoli si je dovolací soud současně vědom i toho, že vzniklá situace přináší pro žalovaného nepříznivé důsledky spočívající v uplynutí lhůty pro použití ve výstraze uvedeného důvodu vyloučení (srov. § 617 odst. 2 zákona o obchodních korporacích), nemá nevědomost žalovaného o omezení svéprávnosti žalobkyně na neúčinnost doručení písemností, která spadají do okruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž žalobkyně není způsobilá samostatně právně jednat, žádný vliv.

Jak bylo zmíněno již výše, účelem zákonné úpravy institutu omezení svéprávnosti (s tím spojeného opatrovnictví) je poskytnout osobě omezené ve svéprávnosti (opatrovanci) ochranu před jejím vlastním jednáním (příp. opomenutím – srov. § 546 o.z.), k němuž není samostatně způsobilá a které jí může přivodit újmu.

V tomto směru plní omezení svéprávnosti ochrannou funkci, na druhou stanu však může pro dotčeného člověka představovat výrazné sociální stigma. Z tohoto důvodu od 1.1.2012 (na rozdíl od dřívější praxe) již není údaj o omezení svéprávnosti zapisován do občanských průkazů těchto osob, a v současné době jediným zdrojem týkajícím se omezení svéprávnosti člověka je centrální evidence obyvatel, z níž lze ovšem získat výpis pouze ve spolupráci s dotčenou osobou omezenou ve svéprávnosti.

Za tohoto stavu je tudíž pro osoby vstupující do jednání s osobami omezenými ve svéprávnosti v podstatě nemožné se o této skutečnosti dozvědět jinak, než za součinnosti dotčené osoby nebo jejího opatrovníka, případně náhodně z doslechu od jiných osob. Dovolací soud respektuje současnou koncepci ochrany osob omezených ve svéprávnosti v tom smyslu, aby informace o omezení svéprávnosti, která je obecně považována za dehonestující důstojnost dotčené osoby, zůstala v neveřejné rovině. Současně však dovolací soud v této souvislosti vyzdvihuje roli opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti, jehož přičiněním lze nežádoucím situacím, jaká například nastala v posuzované věci, předcházet. Kupříkladu tak může opatrovník učinit tím, že informaci o omezení svéprávnosti opatrovance sám ze své iniciativy podá potenciálním fyzickým nebo právnickým osobám, u nichž je – s ohledem na konkrétní osobní a majetkové poměry opatrovance – pravděpodobné, že (v budoucnu) budou vstupovat do jednání s opatrovancem v záležitostech, k nimž není opatrovanec samostatně způsobilý právně jednat. Takový postup opatrovníka lze jistě shledat prospěšným pro efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (§ 457 o.z.).

8.

29 Cdo 1412/2021

22.12.2022

Náhrada škody podle insolvenčního zákona

Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle ustanovení § 135 odst. 2 o. z. Tím však není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo.

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou.

Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (skutečná škoda či ušlý zisk).

Pro určení závažnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby (podnikatele) a intenzity (tímto zásahem) způsobené nemajetkové újmy jsou významné především tyto skutečnosti: a) zveřejnění insolvenčního návrhu (jeho obsahu) v insolvenčním rejstříku (tj. v informačním systému veřejné správy - § 419 insolvenčního zákona), který je (s výjimkou údajů, o nichž tak stanovení insolvenční zákon) veřejně přístupný, a zápis údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku (včetně nemožnosti takové údaje vymazat z historie obchodního rejstříku), b) omezení právnické osoby při nakládání s majetkovou podstatou (§ 111 insolvenčního zákona), c) délka doby, po kterou byla dobrá pověst právnické osoby (jež se předpokládá) zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem zpochybňována, d) případné šíření informace o zahájení insolvenčního řízení v médiích (včetně toho, v jakých médiích a jakým způsobem), e) postavení dotčené právnické osoby na trhu (čím větším, známějším a významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti), f) nepravdivost tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, včetně (ne)existence tvrzené pohledávky, a g) osoba insolvenčního navrhovatele a pohnutka, která ji vedla k podání insolvenčního návrhu.

Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu se uplatní (i) obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 2957 o. z., jakož i porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona). Při takovém srovnání je významnější odchylka možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu též ekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat).

V poměrech projednávané věci se výše uvedené právní závěry promítají následovně.

Odvolací soud správně zdůraznil, že „pro žalobce je velmi významná jeho pověst ohledně platební schopnosti“, a to jak ve vztahu k odběratelům (kteří by mohli mít obavy, zda žalobce bude schopen energie nakupovat a následně dodávat za dohodnuté ceny), tak ve vztahu k výrobcům a dodavatelům energie (kteří by mohli ukončit smluvní vztahy s žalobcem a nadále mu nedodávat energie). Po právu přihlédl (i) k postavení žalobce na trhu (k počtu jeho zákazníků) a měl za významnou i dobu trvání insolvenčního řízení (a zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku).

Současně však nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijak nevypořádal s dalšími (právně významnými) kritérii pro určení výše nemajetkové újmy a neprovedl ani porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona), popřípadě s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Samotné konstatování, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem, nemůže obstát již proto, že insolvenční soud porovnával přiznanou částku s poměry věci vedené pod sp. zn. 35 Cm 55/2014 [jde o řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném a další osobě (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za první insolvenční návrh podaný žalovaným dne 27. března 2014]. Přitom žalovaný již v odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu namítal, že v označené věci vydaný rozsudek dosud nenabyl právní moci (viz č. l. 486-492), a v doplnění odvolání (viz č. l. 505-508) upozornil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, změnil rozsudek ze dne 27. května 2019, č. j. 35 Cm 55/2004-477, jímž insolvenční soud (mimo jiné) uložil tamním žalovaným zaplatit žalobci z titulu nemajetkové újmy částku 100.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl.

Konečně Nejvyšší soud neshledává správným ani závěr odvolacího soudu, podle něhož „případná prokázaná nedůvěra zákazníků žalobce vzniklá nevyhnutelně v důsledku jeho klamavých praktik se netýká jeho pověsti ohledně platební schopnosti, ale pouze způsobu jakým si žalobce získával zákazníky“, pročež „by tento údajný postup žalobce nemohl mít dopad na pověst žalobce ohledně jeho platební schopnosti“. Zmíněná úvaha odvolacího soudu totiž omezuje význam takových skutečností jen v rovině „dobré pověsti ohledně platební schopnosti žalobce“, a zjevně pomíjí možnost, aby presumpce existence dobré pověsti byla vyvrácena jinak, než (jen) v rovině platební schopnosti.

Pověst konkrétní právnické osoby (jako právo spojené s právní osobností právnické osoby) je totiž vytvářena především na základě zkušeností, které s ní mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu; není spojena jen s její platební schopností.

Č.

Údaje

Právní věta

1.

33 Cdo 953/2022

1. 3. 2023

Škoda

Nepřímé zastoupení

Žaloba

Ostuda

Definice komise je ekvivalentní vymezení příkazu (§ 2430 o. z.) a stejně jako u příkazu jde o závazek fiduciární povahy (2430 o. z.). To znamená, že nebude-li sjednáno jinak, je předmětem závazku komisionáře komisní činnost a její řádný výkon v zájmu a podle pokynů komitenta (§ 2457 a § 2460 o. z.) a nikoliv dosažení zamýšleného výsledku této činnosti (např. prodej určité věci patřící komitentovi).

Oproti příkazu je však fiduciarita závazku oslabena tím, že při posuzování nároku komisionáře na odměnu se přihlíží i k tomu, zda bylo dosaženo výsledku komisní činnosti - § 2468 o. z.

Komisionář plní závazek vlastním jménem (na účet komitenta). Jde tedy o nepřímé zastoupení komitenta. Právní úprava komisionářské smlouvy obsažená v § 2455 o. z. nahradila dvojí předchozí právní úpravu obsaženou v obchodním a občanském zákoníku – jednak komisionářskou smlouvu podle § 577 a násl obch. zák., jednak smlouvu o zprostředkování prodeje podle § 737 a násl. obč. zák.

Komisionářská smlouva je obsažena v občanském zákoníku, který neupravuje pouze vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, proto byl vypuštěn pojem „obchodní“ záležitost. Podstata úpravy však zůstala stejná, neboť předmětem komisního závazku má být právní jednání komisionáře na účet komitenta s třetí osobou. Nelze proto akceptovat názor prosazovaný dovolatelkou, že pokud byla úprava komisionářské smlouvy do občanského zákoníku transferována bez slova „obchodní“ záležitost, pak je předchozí judikatura ke komisionářské smlouvě nepoužitelná.

Výklad procesního jednání v mezích komisionářské smlouvy má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, v němž bylo dovozeno, že podání žaloby není „obchodní záležitostí“ ve smyslu § 577 obch. zák. Tento závěr podporuje i komentářová literatura, která je mimo jiné uvádí, že „komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře. Tím není dotčena úprava § 2466“.

Nadále tedy platí, že jediným zákonem předpokládaným případem pro založení aktivní věcné legitimace komisionáře k vymáhání nároku komitenta v civilním řízení je vymáhání splnění povinnosti od třetí osoby, se kterou komisionář (na základě smlouvy) uzavřel smlouvu.

Situace v nyní projednávané věci je důrazně odlišná, neboť žalobkyně žádný vztah k žalovanému nároku neměla a nemá, vztah mezi ní a Českou poštou vznikl až poté, kdy tvrzená újma České poště měla vzniknout.

Nelze přehlédnout, že Česká pošta jako nositel práva není v situaci, kdy by - nebýt smlouvy se žalobkyní - neměla jinou možnost, jak svůj nárok vymáhat. Platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.

Dovolatelkou formulovaná druhá otázka (zda, pokud to komisionářský vztah neumožňuje, tak strany mohou učinit alespoň v nepojmenované smlouvě ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., neboť to zákon nezakazuje a co není v občanském právu zakázáno, je dovoleno) takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Jen jako obiter dictum dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řádu nepřípustné a výjimky z tohoto pravidla jsou založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně.

Jednou z výjimek je právě § 2466 o. z. (o který se však v projednávané věci nejedná) a dále např. vymáhání postoupené pohledávky postupitelem. Není-li však na situaci, v níž subjekt vlastním jménem vymáhá cizí pohledávku, aplikovatelná žádná norma zakládající oprávnění k takovému uplatňování práva jiné osoby, musí být pohledávka na osobu, jež ji má uplatnit jako nepřímý zástupce (vlastním jménem), postoupena, jinak bude na její straně dán nedostatek aktivní legitimace. Nelze se spokojit s tím, že nepřímo zastoupený věřitel pohledávky či komitent uzavřel s nepřímým zástupcem smlouvu o obstarání věci či komisionářskou smlouvu, neboť ta sama o sobě nepřímého zástupce ve vztahu k třetím subjektům nelegitimuje k tomu, aby vlastním jménem požadoval plnění na cizí pohledávku.

2.

23 Cdo 3306/2021

01.12.2022

Předsmluvní odpovědnost

Obec

Právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.

Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích).

Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby.

V souladu s těmito závěry odvolací nepostupoval.

Smlouva, která vyžaduje schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, je bez tohoto schválení neplatná. Nelze-li schválení očekávat, nemůže být osoba jednající s obcí v dobré víře v (platné) uzavření smlouvy.

Byť žalovaná jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že smlouva nebyla schválena orgány obce, odvolací soud se tím, zda schválení bylo potřebné, zda k němu došlo, popř. zda je žalobkyně mohla alespoň očekávat a z jakých důvodů, dosud nezabýval. Ze zjištění, že byla sjednána „finální verze smlouvy“ a žalobkyně byla vyzvána k podpisu smlouvy, odvolací soud žádné závěry o tom, zda smlouva musela být schválena zastupitelstvem nebo radou žalované a zda k němu došlo či bylo očekávatelné, neučinil.

Nezohlednil-li odvolací soud při zkoumání dobré víry žalobkyně v uzavření smlouvy právní úpravu týkající se právních jednání obce, je jeho právní posouzení naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti žalované neúplné a tudíž nesprávné.

Na tom nic nemění názor odvolacího soudu (který dovoláním zpochybněn nebyl), že žalovaná nebyla oprávněna zrušit dne 15. 1. 2015 zadávací řízení podle § 84 odst. 2 písm. e) zákona o veřejných zakázkách. Nemožnost zrušit zadávací řízení z jednoho konkrétního důvodu nemusela mít nezbytně za následek uzavření smlouvy se žalobkyní a z hlediska její dobré víry nečinila vztah příslušného orgánu obce k uzavření smlouvy irelevantním.

Do okamžiku, než je u druhé smluvní strany založena dobrá víra v uzavření smlouvy, může smluvní strana ukončit jednání o uzavření smlouvy z jakéhokoli důvodu, aniž by čelila následkům předsmluvní odpovědnosti. Za situace, kdy je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné pro absenci řádného zkoumání dobré víry žalobkyně v uzavření smlouvy, se již dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval tím, zda žalovanou uváděný důvod k ukončení jednání lze považovat za spravedlivý, tj. zda je dána okolnost vylučující předsmluvní odpovědnost žalované.

3.

25 Cdo 3322/2021

14.12.2022

Spotřebitelský úvěr

Kontaktování dlužníka

Obtěžování

Zásah

Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka je neoprávněnost takového zásahu. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže se zabýval tím, zda jednání žalované mělo znaky protiprávnosti, a zkoumal důvody, které ji ke kontaktování žalobce vedly.

Odpověď na otázku dovolatele, zda je možné, aby se soud zabýval primárně existencí zápůjčky mezi dlužníkem a věřitelem v řízení, ve kterém se jedná o náhradu nemajetkové újmy, je tedy kladná. Ustálená judikatura soudů totiž zásadně za neoprávněný zásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud při něm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností.

Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že upomínat standardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádně neplní, není protiprávním jednáním věřitele.

V posuzované věci bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti žalobce neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností žalovaná žalobce informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele (§ 1969 o. z.), přičemž bylo na ní, zda okamžitě přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor k tomu, aby dluh splnil a nevznikly tak (jí i jemu) náklady s případným soudním řízením.

Odvolací soud rovněž uzavřel, že protiprávnost v posuzované věci nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek, jak tvrdí žalobce. Soud vyšel ze zjištění (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu), že v období od uzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl žalobce telefonicky kontaktován 29x a písemně 9x, přičemž pokud jde o písemné kontakty, šlo v jednom případě o reakci na podání žalobce, v němž žádal snížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednom případě o vyrozumění žalobce o postoupení pohledávky (§ 1882 odst. 1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se žalobce cítil být dotčen. Vzhledem k tomu, že si žalobce ve smlouvě sjednal hotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupce věřitele osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze v osobních návštěvách zástupce žalované spatřovat jakékoli obtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvy žalovanou. Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl žalobce 36x kontaktován (za situace, že dluh žalobce se zvyšoval), tedy jak správně uvádí odvolací soud, v průměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění žalovaného na nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou. Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany žalované tedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

Lze tak souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že tvrzený zásah nelze hodnotit jako neoprávněný (protiprávní). Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že dlužné částky dosahovaly jednotek tisíc korun. V žádném případě se pak nejedná o jednání, jež by mohlo být považováno za nebezpečné pronásledování (stalking) ve smyslu § 354 trestního zákoníku, neboť jednání žalované nebylo způsobilé vzbudit v žalobci důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Právní závěr odvolacího soudu, že upomíná-li věřitel přiměřenou formou dlužníka, který je opakovaně v prodlení se splácením svého dluhu, v průměru jedenkrát měsíčně, nejde o nepřiměřené a šikanózní jednání dosahující takové intenzity, která by odůvodňovala nárok podle § 81 o. z., je z výše uvedených důvodů správný.

4.

26 Cdo 2923/2022

13.12.2022

Předkupní právo

V ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. je obsažena speciální úprava zákonného předkupního práva nájemce (včetně jeho zániku – viz § 1187 odst. 1 věta třetí o. z.) pro oblast bytového spoluvlastnictví (viz část třetí /absolutní majetková práva/, hlava II /věcná práva/, oddíl 5 /bytové spoluvlastnictví/).

V případech zákonného předkupního práva (tedy formálně vzato i předkupního práva podle § 1187 odst. 1 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu.

Z úpravy nastavené v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. však vyplývá, že jejím cílem není primárně zájem na co největším zisku z prodeje (bytových) jednotek, nýbrž zájem na privatizaci bytového fondu a v rámci toho na tom, aby jednotky při jejich prvním převodu získali do svého vlastnictví zejména jejich nájemci, zde fyzické osoby, které dřívější nájemní byty jako jejich nájemci s ohledem na tehdejší poměry dlouhodobě užívali a uspokojovali v nich svou bytovou potřebu a na něž se ochrana upravená v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. právě vztahovala.

Při takto nastaveném přístupu jde v citovaném ustanovení především o ochranu nájemce dřívějšího nájemního bytu; ta ovšem, a to i z důvodů právní jistoty v těchto vztazích, nemůže být bezbřehá, a proto občanský zákoník v ustanovení § 1187 odst. 1 větě třetí upravil předpoklady, za jejichž naplnění toto zákonné předkupní právo zaniká. Přitom ke konzumaci předkupního práva se nájemci zachovává lhůta šesti měsíců. Nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (tou bude den, kdy mu byla nabídka učiněna a tudíž doručena), jeho předkupní právo zaniká, k čemuž musí soud přihlédnout (§ 654 odst. 1 o. z.). V důsledku toho se jednotka pro účely jejího prodeje stává „právně volnou“ a lze ji prodat třetím osobám, avšak účinně pouze za tutéž či vyšší kupní cenu.

Jen stěží si lze v praxi, a to při tak citlivé záležitosti, jakou je obecně privatizace bytového fondu především pro většinu nájemců bytů, představit opačný postup (který by byl navíc v rozporu se shora popsanou ochranou nájemců), kdy by vlastník v zájmu dosažení co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprve oslovil (nějakým způsobem vyhledal) jiné, řečeno slovy zákona (§ 2140 a násl. o. z.) koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupní smlouvy s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve, a to za stejnou cenu, učinil nabídku nájemcům. Přitom v takto popsané situaci by byla za určitých okolností ve hře rovněž otázka zániku předkupního práva podle § 1187 odst. 1 věty třetí o. z.

Z tohoto úhlu pohledu (jinak řečeno z pohledu ochrany, kterou zákon při privatizaci bytového fondu poskytuje dosavadním nájemcům bytů) jsou podle názoru dovolacího soudu pro předkupní právo upravené pro účely bytového spoluvlastnictví v ustanovení § 1187 odst. 1 o. z. neaplikovatelná ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 a zejména § 2147 o. z.

Uvedené teze se v poměrech projednávané věci prosadí následovně. Ze zjištěného skutkového stavu rovněž vyplývá, že dopisem z 12. října 2017 tehdejší vlastník nabídl (bytovou) jednotku ke koupi dovolatelce (nájemkyni) za kupní cenu 3.350.000,- Kč.

Uvedená (svým obsahem určitá a srozumitelná) nabídka byla dovolatelce učiněna a tudíž doručena téhož dne. Na tuto nabídku reagovala až dopisem ze 4. dubna 2018, v němž uvedla, že sice má o koupi bytu zájem, avšak nikoli za navrženou kupní cenu. Následovala další korespondence mezi ní a vlastníkem, ale ani ta jejich neshody ohledně ceny bytu neodstranila. Poté vlastník prodal jednotku žalovaným za stejnou kupní cenu 3.350.000,- Kč, a to kupní smlouvou z 1. června 2018 (dále též jen „kupní smlouva“), na jejímž základě bylo s právními účinky ke dni 15. června 2018 vloženo do katastru nemovitostí (spolu)vlastnické právo k bytu ve prospěch žalovaných.

Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dovolatelce jako fyzické osobě a současně nájemkyni bytu jednoznačně svědčilo při prvním prodeji jednotky zákonné předkupní právo podle § 1187 odst. 1 o. z.

Jelikož určitou a srozumitelnou nabídku na odkup jednotky ze dne 12. října 2017 doručenou téhož dne nepřijala v hmotněprávní šestiměsíční lhůtě, její předkupní právo zaniklo (§ 1187 odst. 1 o. z.) k 12. dubnu 2018 a k takovému zániku práva musel soud přihlédnout ve smyslu § 654 odst. 1 o. z. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že ke dni 15. června 2018, kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí (spolu)vlastnické právo k jednotce ve prospěch žalovaných, a to na základě kupní smlouvy ze dne 1. června 2018, již dovolatelce předkupní právo nesvědčilo, a proto je vyloučen postup podle § 2144 odst. 1 o. z. Za této situace napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, obstojí, byť z jiných důvodů.

5.

30 Cdo 1529/2022

06.12.2022

Dotace

Odpovědnost státu

Nároky

Jak vyplývá z § 14 rozpočtových pravidel, o dotaci či nenávratnou finanční výpomoc se žádá a tato se poskytuje zpravidla na základě písemného rozhodnutí vydaného poskytovatelem (v § 17 téhož předpisu se předpokládá možnost poskytnutí dotace nebo nenávratné finanční výpomoci na základě dohody, stanoví-li tak zvláštní zákon, což ovšem v projednávané věci není případem). Z uvedeného v první řadě vyplývá, že poskytnutí dotace v projednávaném případě nezáviselo na výsledku kontraktačního procesu, a již z tohoto důvodu nelze uvažovat o aplikaci ustanovení týkající se tzv. předsmluvní odpovědnosti. Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud nemohl právní argumentaci pominout vzhledem k pravidlům o koncentraci řízení, neboť koncentrace řízení omezuje účastníky řízení ve vnášení skutkových a důkazních novot, uvedené nemění ničeho na skutečnosti, že tato argumentace byla zcela nepřípadnou (což odvolací soud rovněž ve stručnosti zmínil).

Pokud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimní očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, že by v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámec poskytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), v jehož § 14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutí poskytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení ve vzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlo k úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel. Lze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že ačkoliv dovolatelka v procesu vyřizování žádosti o dotaci mohla nabýt (a zřejmě skutečně nabyla) očekávání ohledně získání dotace, nejednalo se o očekávání legitimní, neboť legitimitu takového očekávání a priori vylučovalo zákonné ustanovení.

O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) o nenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o poskytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcela ospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje ze strany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází.

Dovolatelka zde vychází z představy, že jí z účasti v dotačním programu pro rok 2017 plynula práva pro následně vyhlášený dotační program. Zmíněná práva ve vztahu k následně vyhlášenému dotačnímu řízení dovolatelka zjevně odvozuje opět od tvrzeného legitimního očekávání obdržení dotace, k čemuž dodává, že v tomto legitimním očekávání byla utvrzena ze strany žalované ve vyjádření ze dne 31. 5. 2017 a informací ministryně školství, mládeže a tělovýchovy poskytnuté pro média. Ostatně pokud se jedná o postup poskytovatele spočívající ve zrušení dotačního programu pro rok 2017, dovolatelka proti němu ani čehokoliv z pohledu dovolacího řízení relevantního nenamítla, když jej pouze označila za překvapivý a nepředvídatelný. I ve vztahu k těmto otázkám jsou tedy relevantní a fakticky též dostatečné výše uvedené závěry, neboť jestliže je legitimní očekávání před rozhodnutím o poskytnutí dotace vyloučeno, je logicky vyloučeno i kdykoliv dříve.

Dovolatelkou zmiňované okolnosti, které předcházely vyhlášení nového dotačního programu, tedy nemohly založit (či utvrdit) legitimní očekávání dovolatelky ohledně výsledku nového řízení o udělení dotace, pročež je též zcela zbytečným zabývat se jejich případnou nesprávností. Dovolací soud se plně ztotožňuje se závěrem, že rozhodování o tom, jaké oblasti veřejného zájmu budou podporovány, za jakých podmínek a jakým subjektům bude možné veřejné prostředky poskytnout, je otázkou politickou, přičemž zásahy ze strany soudní moci jsou v tomto směru velmi omezené.

Bráno totiž ad absurdum, jakýkoliv dotační program by bylo možné označit za diskriminační, neboť prostřednictvím něj jsou podporovány podmínkami vymezené projekty. Každý, kdo nesplňuje jakoukoliv z podmínek dotačního programu (prostřednictvím nichž je samozřejmě omezován okruh potenciálně úspěšných žadatelů o dotace), mohl by namítat, že diskriminačně nebyl podpořen. Podmínku spočívající v ohraničení termínu realizace projektu, na nějž mohou být dotace poskytnuty, za diskriminační zjevně nelze pokládat. Naproti tomu (k mínění dovolatelky, že poskytovatel dotace měl zohlednit konkrétní specifika jejího případu) stanovování podmínek tzv. „na míru“ jednotlivým žadatelům či jejich upřednostňování v následném řízení o udělení dotace oproti jiným žadatelům, by za diskriminační postup jistě označeno mohlo být.

6.

25 Cdo 1319/2022

14.12.2022

Odpovědnost pomocníka

Co když je pomocník zaměstnanec, společník a jednatel?

Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená.

Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem).

Dále se poukazuje i na to, že hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-konců i mezi zákazníky jejího podniku.

Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost za pomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešící odpovědnost za pomocníka při plnění smluvních povinností či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníka při výkonu veřejné moci.

Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“ občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný je i někdo jiný. Naopak v souladu s obecnými pravidly je, aby obě tyto osoby byly povinny k náhradě společně a nerozdílně.

Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Na jedné straně pro případ porušení zákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze najít dostatečně pregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a jestliže dovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti pro hlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahu mezi poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu bránilo explicitní vyloučení takového právního důsledku. Na druhé straně formulace, že hlavní osoba za škodu jím způsobenou odpovídá stejně jako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že odpovídá namísto osoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam slovního spojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakoby ji způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jisté výlučnosti, takže je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnou škodu neodpovídá. Pak by vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jako činil § 420 odst. 2 obč. zák., že „tyto osoby samy za škodu takto vzniklou neodpovídají“.

Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.

Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany.

Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.

V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný, neboť 1. žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti F. H., ale také jejím jednatelem a společníkem.

Za těchto okolností nelze pracovní činnost 1. žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost, v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovaného nelze označit za pomocníka ve smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.

Podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

Toto ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, což ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který za vzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění, aniž by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru.

Žalobce podanou žalobou proti 2. žalované využil svého práva uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým měla být způsobena škoda. Podmínkou úspěšnosti tohoto nároku není povinnost současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Odvolací soud tedy nárok žalobce proti 2. žalované posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

7.

24 Cdo 668/2022

21.12.2022

Omezení svéprávnosti

Limit 20.000 Kč

Vyloučení z družstva

Z hlediska povahy vztahu mezi opatrovancem a opatrovníkem je tedy zřejmé, že v rozsahu opatrovancova omezení svéprávnosti je třeba na opatrovníka hledět jako na jeho zástupce (srov. § 436 o.z.) se všemi právy a povinnostmi, které mu z tohoto zástupčího oprávnění vyplývají. Spadá-li proto určité právní jednání do rozsahu, v němž je svéprávnost osoby omezena, jedná za opatrovance (člověka omezeného ve svéprávnosti) v této záležitosti jeho (hmotněprávní) opatrovník, vůči němuž je třeba tato právní jednání směřovat, včetně případného doručování jejich písemného vyhotovení. Z toho vyplývá, že, aby v takovém případě nastaly účinky hmotněprávního jednání vůči osobě omezené ve svéprávnosti, musí být toto hmotněprávní jednání doručeno hmotněprávnímu opatrovníkovi této osoby;

je-li doručeno pouze osobě omezené ve svéprávnosti (opatrovanci), pak účinky hmotněprávního jednání nenastanou do té doby, dokud nebude řádně doručeno rovněž jejímu (hmotněprávnímu) opatrovníkovi.

V projednávané věci byla dovolatelka pravomocným rozsudkem omezena ve svéprávnosti a byl jí jmenován (hmotněprávní) opatrovník (město Náchod). Z výroku tohoto rozsudku se podává, že žalobkyně – mimo jiné – není schopna (způsobilá) samostatně právně jednat v majetkoprávních záležitostech, kdy hodnota majetku převyšuje 20.000,- Kč, a že v těchto záležitostech za ni jedná (je zastoupena) veřejným opatrovníkem (městem Náchod).

Vůči tomuto opatrovníkovi je tedy třeba v těchto případech směřovat veškerá právní jednání, která se přímo dotýkají žalobkyně a mají vliv na její práva a povinnosti ve vztahu k majetku přesahujícímu hodnotu 20.000,- Kč, a to včetně případného doručování písemného vyhotovení těchto právních jednání. Tímto rozsahem omezení svéprávnosti žalobkyně, které představuje rozhodnutí o osobním stavu, je soud v projednávané věci vázán a je povinen z něj vycházet (srov. § 135 odst. 1 o.s.ř.). Za této situace je proto – vzhledem ke shora podanému výkladu

– pro posouzení projednávané věci podstatné, zda písemnosti žalovaného – výstraha před vyloučením žalobkyně z družstva a následné rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstva spadají do okruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž byla žalobkyně podle výše citovaného pravomocného rozsudku způsobilá samostatně právně jednat.

Obě dotčené písemnosti jsou součástí procesu vyloučení člena z družstva, které je nejvyšší sankcí pro člena jako důsledek porušení členských povinností a představuje krajní prostředek (ultima ratio) v případech, kdy nápravu porušení členských povinností nelze sjednat jiným způsobem. Písemná výstraha před vyloučením z družstva (srov. § 615 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech – dále jen „zákon o obchodních korporacích“) je jednostranným právním jednáním družstva, které je základním hmotněprávním předpokladem (neboli nezbytnou podmínkou – conditio sine qua non) pro platné vyloučení. Účelem výstrahy je upozornit člena družstva, že závažně nebo opakovaně porušuje své členské povinnosti, vyzvat ho, aby v přiměřené lhůtě s porušováním členských povinností přestal a odstranil jeho následky, a informovat ho o možnosti vyloučení, nevyhoví-li takové výzvě.

Jestliže tak člen neučiní (neupustí od vytčeného porušování povinností člena družstva, resp. nezajistí, aby k porušování povinností člena družstva dále nedocházelo), může představenstvo družstva v zákonem stanovené lhůtě rozhodnout o jeho vyloučení z družstva (srov. § 617 zákona o obchodních korporacích). Toto navazující rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva je rovněž jednostranným právním jednáním, s jehož perfekcí (nepodá-li člen námitky nebo podá-li je opožděně) již zákon spojuje zánik členství v družstvu (srov. § 619 zákona o obchodních korporacích) se všemi právy a povinnostmi, které členu družstva z tohoto členství vyplývají. To může mít pro člena družstva (zejména družstva bytového, jímž je i žalovaný v projednávané věci) dalekosáhlé majetkoprávní následky. Účinná obrana vůči tomuto rozhodnutí přitom může spočívat pouze v právním jednání člena družstva v podobě včasného podání odůvodněných námitek k členské schůzi podle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Při posuzování povahy obou výše popsaných (navazujících) právních jednání (výstrahy a následného rozhodnutí o vyloučení člena z družstva), která v konečném důsledku vedou k vyloučení člena z družstva, je třeba mít na zřeteli, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu, označované též jako členský (družstevní) podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči bytovému družstvu vyplývajících z jeho majetkové účasti v bytovém družstvu. U členů bytových družstev, s jejichž členskými (družstevními) podíly je spojeno i právo nájmu družstevního bytu (srov. § 733 odst. 2 zákona o obchodních korporacích), jsou členskými právy a povinnostmi jednak individuální práva a povinnosti určené stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, a jednak práva, která příslušejí každému členu bytového družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. V praxi přitom platí, že s členským podílem v bytovém družstvu je zpravidla spojeno právo nájmu družstevního bytu (většina členů bytových družstev je tzv. bydlícími členy), a takto tomu bylo i v případě žalobkyně v posuzované věci.

Družstevní podíl v bytovém družstvu je neomezeně převoditelný (§ 736 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Družstevní podíl, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, představuje majetkovou hodnotu, se kterou se na „bytovém trhu“ běžně obchoduje, a je vnímán jako plnohodnotná alternativa k vlastnictví bytových jednotek.

Proto zásadně platí, že (tržní) cena, kterou musí zájemce uhradit za převod členského (družstevního) podílu, s nímž je spojeno právo nájmu družstevního bytu, řádově odpovídá cenám, za něž jsou v téže lokalitě převáděny bytové jednotky, které svými vlastnostmi odpovídají pronajímanému družstevnímu bytu. Z toho vyplývá, že vyloučení z bytového družstva (s tím spojený zánik členství v družstvu) se dotýká majetku (majetkové hodnoty) člena družstva plynoucího z jeho členského podílu, který v zásadě odpovídá (měl by odpovídat) výši tržní ceny družstevního bytu, k němuž se za doby jeho členství v bytovém družstvu upínalo právo nájmu.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že obě dotčené písemnosti žalovaného (obsahující právní jednání v podobě výstrahy před vyloučením a navazující rozhodnutí představenstva žalovaného o vyloučení žalobkyně ze žalovaného bytového družstva) mají v zásadě majetkoprávní charakter a dotýkají se majetku žalobkyně, jehož hodnota přesahuje 20.000,- Kč. Jde tudíž o právní jednání v hmotněprávní záležitosti, v níž žalobkyně podle výše citovaného pravomocného rozsudku není způsobilá samostatně právně jednat. Proto k tomu, aby výstraha a následné rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobkyně z družstva, které žalovaný schválil na schůzi představenstva dne 14.3.2018, působilo (vyvolalo právní účinky) vůči žalobkyni, nepostačuje, aby byly tyto písemnosti doručeny pouze žalobkyni, nýbrž je zapotřebí je doručit rovněž jejímu (hmotněprávnímu) opatrovníkovi – městu Náchod. Teprve poté nastanou (mohou nastat) účinky doručení jak výstrahy před vyloučením, tak navazujícího rozhodnutí žalovaného o vyloučení, a s tím spojeného počátku běhu třicetidenní lhůty pro podání námitek k členské schůzi podle ustanovení § 618 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

Na nezbytnosti nastíněného způsobu doručení je třeba trvat i přesto, že žalovaný zvolil nesprávný způsob doručení dotčených písemností pouze žalobkyni proto, že o omezení svéprávnosti žalobkyně nevěděl. Ačkoli si je dovolací soud současně vědom i toho, že vzniklá situace přináší pro žalovaného nepříznivé důsledky spočívající v uplynutí lhůty pro použití ve výstraze uvedeného důvodu vyloučení (srov. § 617 odst. 2 zákona o obchodních korporacích), nemá nevědomost žalovaného o omezení svéprávnosti žalobkyně na neúčinnost doručení písemností, která spadají do okruhu hmotněprávních záležitostí, v nichž žalobkyně není způsobilá samostatně právně jednat, žádný vliv.

Jak bylo zmíněno již výše, účelem zákonné úpravy institutu omezení svéprávnosti (s tím spojeného opatrovnictví) je poskytnout osobě omezené ve svéprávnosti (opatrovanci) ochranu před jejím vlastním jednáním (příp. opomenutím – srov. § 546 o.z.), k němuž není samostatně způsobilá a které jí může přivodit újmu.

V tomto směru plní omezení svéprávnosti ochrannou funkci, na druhou stanu však může pro dotčeného člověka představovat výrazné sociální stigma. Z tohoto důvodu od 1.1.2012 (na rozdíl od dřívější praxe) již není údaj o omezení svéprávnosti zapisován do občanských průkazů těchto osob, a v současné době jediným zdrojem týkajícím se omezení svéprávnosti člověka je centrální evidence obyvatel, z níž lze ovšem získat výpis pouze ve spolupráci s dotčenou osobou omezenou ve svéprávnosti.

Za tohoto stavu je tudíž pro osoby vstupující do jednání s osobami omezenými ve svéprávnosti v podstatě nemožné se o této skutečnosti dozvědět jinak, než za součinnosti dotčené osoby nebo jejího opatrovníka, případně náhodně z doslechu od jiných osob. Dovolací soud respektuje současnou koncepci ochrany osob omezených ve svéprávnosti v tom smyslu, aby informace o omezení svéprávnosti, která je obecně považována za dehonestující důstojnost dotčené osoby, zůstala v neveřejné rovině. Současně však dovolací soud v této souvislosti vyzdvihuje roli opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti, jehož přičiněním lze nežádoucím situacím, jaká například nastala v posuzované věci, předcházet. Kupříkladu tak může opatrovník učinit tím, že informaci o omezení svéprávnosti opatrovance sám ze své iniciativy podá potenciálním fyzickým nebo právnickým osobám, u nichž je – s ohledem na konkrétní osobní a majetkové poměry opatrovance – pravděpodobné, že (v budoucnu) budou vstupovat do jednání s opatrovancem v záležitostech, k nimž není opatrovanec samostatně způsobilý právně jednat. Takový postup opatrovníka lze jistě shledat prospěšným pro efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (§ 457 o.z.).

8.

29 Cdo 1412/2021

22.12.2022

Náhrada škody podle insolvenčního zákona

Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle ustanovení § 135 odst. 2 o. z. Tím však není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo.

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou.

Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (skutečná škoda či ušlý zisk).

Pro určení závažnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby (podnikatele) a intenzity (tímto zásahem) způsobené nemajetkové újmy jsou významné především tyto skutečnosti: a) zveřejnění insolvenčního návrhu (jeho obsahu) v insolvenčním rejstříku (tj. v informačním systému veřejné správy - § 419 insolvenčního zákona), který je (s výjimkou údajů, o nichž tak stanovení insolvenční zákon) veřejně přístupný, a zápis údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku (včetně nemožnosti takové údaje vymazat z historie obchodního rejstříku), b) omezení právnické osoby při nakládání s majetkovou podstatou (§ 111 insolvenčního zákona), c) délka doby, po kterou byla dobrá pověst právnické osoby (jež se předpokládá) zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem zpochybňována, d) případné šíření informace o zahájení insolvenčního řízení v médiích (včetně toho, v jakých médiích a jakým způsobem), e) postavení dotčené právnické osoby na trhu (čím větším, známějším a významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti), f) nepravdivost tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, včetně (ne)existence tvrzené pohledávky, a g) osoba insolvenčního navrhovatele a pohnutka, která ji vedla k podání insolvenčního návrhu.

Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu se uplatní (i) obecná právní úprava obsažená v ustanovení § 2957 o. z., jakož i porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona). Při takovém srovnání je významnější odchylka možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu též ekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat).

V poměrech projednávané věci se výše uvedené právní závěry promítají následovně.

Odvolací soud správně zdůraznil, že „pro žalobce je velmi významná jeho pověst ohledně platební schopnosti“, a to jak ve vztahu k odběratelům (kteří by mohli mít obavy, zda žalobce bude schopen energie nakupovat a následně dodávat za dohodnuté ceny), tak ve vztahu k výrobcům a dodavatelům energie (kteří by mohli ukončit smluvní vztahy s žalobcem a nadále mu nedodávat energie). Po právu přihlédl (i) k postavení žalobce na trhu (k počtu jeho zákazníků) a měl za významnou i dobu trvání insolvenčního řízení (a zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku).

Současně však nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijak nevypořádal s dalšími (právně významnými) kritérii pro určení výše nemajetkové újmy a neprovedl ani porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace § 147 insolvenčního zákona), popřípadě s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Samotné konstatování, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem, nemůže obstát již proto, že insolvenční soud porovnával přiznanou částku s poměry věci vedené pod sp. zn. 35 Cm 55/2014 [jde o řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném a další osobě (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za první insolvenční návrh podaný žalovaným dne 27. března 2014]. Přitom žalovaný již v odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu namítal, že v označené věci vydaný rozsudek dosud nenabyl právní moci (viz č. l. 486-492), a v doplnění odvolání (viz č. l. 505-508) upozornil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, změnil rozsudek ze dne 27. května 2019, č. j. 35 Cm 55/2004-477, jímž insolvenční soud (mimo jiné) uložil tamním žalovaným zaplatit žalobci z titulu nemajetkové újmy částku 100.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl.

Konečně Nejvyšší soud neshledává správným ani závěr odvolacího soudu, podle něhož „případná prokázaná nedůvěra zákazníků žalobce vzniklá nevyhnutelně v důsledku jeho klamavých praktik se netýká jeho pověsti ohledně platební schopnosti, ale pouze způsobu jakým si žalobce získával zákazníky“, pročež „by tento údajný postup žalobce nemohl mít dopad na pověst žalobce ohledně jeho platební schopnosti“. Zmíněná úvaha odvolacího soudu totiž omezuje význam takových skutečností jen v rovině „dobré pověsti ohledně platební schopnosti žalobce“, a zjevně pomíjí možnost, aby presumpce existence dobré pověsti byla vyvrácena jinak, než (jen) v rovině platební schopnosti.

Pověst konkrétní právnické osoby (jako právo spojené s právní osobností právnické osoby) je totiž vytvářena především na základě zkušeností, které s ní mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu; není spojena jen s její platební schopností.

 
×