Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 07/10/22

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

33 Cdo 72/2021

27.05.2022

Písemná forma

Smlouva o smlouvě budoucí

Podle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a zákona č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“) účinné do 31. 12. 2013 soud svým rozhodnutím nahrazoval projev vůle povinného subjektu směřující k uzavření realizační smlouvy, která tvořila nedílnou součást žaloby.

Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z.

Platný občanský zákoník otázku smluvního přímusu v případě smlouvy o smlouvě budoucí reguluje podstatně odlišně než zákon č. 40/1964 Sb. Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může podle § 1787 obč. zák. oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebo třetí osoba určená ve smlouvě). Obsah budoucí smlouvy má být určen podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat (v podrobnostech viz druhý odstavec tohoto ustanovení).

„Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení projevu vůle zavázané strany, jako tomu bylo podle předcházející úpravy, ale má určit obsah smlouvy. Vyhovující rozsudek proto nemá povahu deklaratorního rozsudku na plnění, ale právotvorného rozsudku, jímž soud hmotněprávní vztah mezi stranami vytváří (…) Rozlišení žalob a rozsudků ukládajících prohlášení vůle na straně jedné, a žalob a rozsudků právotvorných na straně druhé, má praktické dopady, jež se projevují mj. v otázce vázanosti soudu žalobou. Má-li rozsudek pouze nahradit projev vůle žalovaného, a nejde-li o výjimečný případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je žalobou vázán, a nemůže nijak dotvářet obsah toho, s čím měl žalovaný projevit souhlas; rozsudkem pouze nahradí akceptaci návrhu. Podstatně jiná je ale zjevně role soudu tam, kde jej hmotné právo výslovně povolává k tomu, aby podle kritérií uvedených v zákoně sám obsah smlouvy stanovil.

Je nezbytné si uvědomit, že „zákonem stanovená forma je výjimkou z obecného pravidla neformálnosti právních jednání. Pokud zákon takovou výjimku stanoví, je to odůvodněno povahou a významem konkrétního právního jednání. Důvod, pro který zákon předepisuje určitou (obvykle písemnou) formu, může spočívat zejména v tom, že s takovými jednáními jsou spojeny závažné právní následky (smlouvy o převodu nemovitostí), nebo v tom, že taková jednání podléhají veřejnoprávní evidenci, významná je zde také otázka ochrany práv třetích osob (smlouvy, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, či smlouvy, které se zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku), může se jednat o jednání, u kterých je zájem na ochraně slabší smluvní strany (například spotřebitelské smlouvy, smlouva o nájmu bytu)“.

Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dospěl k závěru o nezbytnosti písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti, přestože zákon tuto formu právního jednání neukládá, a dovodil absolutní neplatnost takové přípravné smlouvy (právního jednání) pro nedostatek formy.

Jakkoliv lze rozumět jeho úvaze, že smlouva o smlouvě budoucí, kdy předmětem budoucího plnění má být nemovitost, by měla být zachycena v písemné formě, neboť se tím chrání jak práva prodávajícího tak i kupujícího a jejich oprávněné očekávání budoucího prodeje - koupě (vůle nemovitost prodat a koupit), nelze pominout, že předmětem smlouvy o smlouvě budoucí kupní není bezprostřední závazek ke konkrétnímu věcněprávnímu plnění (zřízení nebo převodu věcného práva k nemovité věci či k jeho změně či zrušení), nýbrž jejím obsahem (sjednanými právy a povinnostmi) je „pouze“ závazek uzavřít v dohodnuté době hlavní (realizační) smlouvu, která bude podkladem k plnění, o něž účastníkům této přípravné smlouvy jde. Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí však soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z. – i proto nemusí být smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti uzavřena písemně, neboť přípravná smlouva nemusí obsahovat podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy, nýbrž její obsah má být určen „alespoň obecným způsobem“ – tzn. takovým způsobem, aby právní jednání představující smlouvu o smlouvě budoucí kupní nemovitosti vyhovovalo požadavkům na určitost právního jednání; oprávněná strana ovšem musí prokázat obsah takového právního jednání (smlouvy o smlouvě budoucí).

Tím se otázka písemnosti zachycené vůle účastníků smlouvy o smlouvě budoucí přesouvá do oblasti procesního práva (dokazování) v občanském soudním řízení, kde v situaci, kdy si účastníci přípravné smlouvy dohodli písemnou formu právního jednání (nebyli k ní nuceni požadavkem zákona), může být z tohoto důvodu smluvní strana, která z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí dovozuje pro sebe příznivější výsledek, ve výhodnější důkazní pozici. Uvedené ostatně odpovídá klasické římské zásadě vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým).

Stranou nelze ponechat ústavní konsekvence požadavku na obligatorní písemnou formu právního jednání tam, kde zákon takovou formu nevyžaduje. Podle § 2 odst. 1 o. z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny každý (občan) může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Z toho lze dovodit, že v občanskoprávních poměrech nemůžou být jejich účastníci pod sankcí (absolutní) neplatnosti nuceni jednat ve formě (nemají povinnost), kterou jim zákon neukládá.

2.

26 Cdo 3329/2021

15.06.2022

Výpověď

Důvody

Strany si v Nájemní smlouvě dohodly pro nájemkyni možnost vypovědět nájem před uplynutím sjednané doby nájmu – kromě výpovědních důvodů formulovaných v § 2308 o. z. (a rovněž výslovně uvedených Nájemní smlouvě) – také tehdy, bude-li lékárna umístěná v prostorách, které byly předmětem Nájemní smlouvy, vykazovat zápornou EBITDU s tím, že tento výpovědní důvod může uplatnit nejdříve dva roky po uzavření Nájemní smlouvy.

Pro samotnou výpověď (její náležitosti, doručení, přezkum oprávněnosti atd.) si strany neujednaly práva a povinnosti odchylně od zákona. Podle § 2310 odst. 1 o. z. chtěla-li tedy některá ze stran nájem vypovědět, musela ve výpovědi uvést důvod, jinak by výpověď byla neplatná. Důvod výpovědi je přitom nutné dostatečně skutkově vymezit tak, aby bylo patrno, z čeho (z jakých konkrétních skutečností) dovozuje vypovídající strana jeho naplnění.

Neuvedení důvodu výpovědi bude mít podle § 2310 odst. 1 o. z. za následek neplatnost takové výpovědi; ze smyslu a účelu úpravy nájmu prostor sloužícího podnikání nevyplývá, že by se jednalo o neplatnost absolutní, půjde tedy jen o neplatnost relativní. Z těchto závěrů také vyplývá, že dohodnou-li se (odchylně od úpravy v občanském zákoníku) strany smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání uzavřené na dobu určitou, že i takovou smlouvu lze vypovědět bez důvodu, pak nemusí výpovědní důvod ve výpovědi uvádět (žádný mít nemusí) a ustanovení § 2310 odst. 1 o. z. se v takovém případě neuplatní.

Ačkoli výpovědní důvod je nutné ve výpovědi náležitě skutkově konkretizovat, žádné ustanovení o skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání výpovědí nestanoví, a ani ze smyslu a účelu právní úpravy nevyplývá, že by podmínkou oprávněnosti, případně důvodem neplatnosti či dokonce zdánlivosti výpovědi z nájmu bylo (ne)prokázání naplnění výpovědního důvodu vypovídané straně současně s výpovědí.

Smysl povinnosti stanovené v § 2310 odst. 1 o. z. uvést důvod výpovědi vyplývá ze skutečnosti, že nájem uzavřený na dobu určitou může být vypovězen před uplynutím sjednané doby nájmu jen z určitých (zákonem či smluvně stanovených) důvodů. Jsou-li důvody, pro které může být nájem vypovězen, omezeny, pak by vypovídaná strana měla vědět, zda a který z těchto stanovených důvodů druhá strana uplatňuje, aby také mohla posoudit, zda byl (mohl být) uplatněný výpovědní důvod naplněn a zda se má proti takové výpovědi případně bránit. Není povinností strany, která nájem vypovídá, aby naplněnost uplatněného výpovědního důvodu „dokládala“ či jinak prokazovala již při dání výpovědi. Bude-li mezi stranami spor o naplněnost výpovědního důvodu, má vypovídaná strana možnost podat proti takové výpovědi námitky a nebude-li s námitkami úspěšná (§ 2314 odst. 1, 3 o. z.), může se domáhat přezkumu oprávněnosti výpovědi soudem (§ 2314 odst. 3 o. z.).

V řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. pak budou muset strany prokázat (ne)naplněnost výpovědního důvodu.

Zjevně nemůže obstát tvrzení dovolatelky, že nemusí-li naplněnost uplatněného výpovědního důvodu vypovídající strana prokázat vypovídané straně již v době, kdy jí výpověď dává, není rozdíl mezi takovou výpovědí a výpovědí bez udání důvodů. Zatímco u výpovědi, kterou lze dát bez udání důvodu, není vypovídající strana při dání takové výpovědi logicky žádnými důvody omezena, pak může-li dát výpověď jen ze stanovených (zákonem, dohodou stran) důvodů, je omezena právě jen na tyto důvody a jejich naplněnost musí být (v případě sporu) také prokázána, jinak by byla výpověď neoprávněná. Okolnost, že naplněnost uplatněného výpovědního důvodu postačí prokázat v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 odst. 3 o. z., nic nemění na tom, že aby byla taková výpověď oprávněná, musí uplatněný výpovědní důvod odpovídat zákonu nebo dohodě stran a musí být naplněn.

3.

23 Cdo 2831/2021

22.06.2022

Bezdůvodné obohacení

Veřejnoprávní oprávnění

Licence

Elektřina

S přihlédnutím ke shora popsaným závěrům lze dovodit, že pokud má být výnos z větrné elektrárny (hospodářský výtěžek představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou) považován za její užitek, musí být splněn předpoklad, že větrná elektrárna tyto hospodářské výtěžky (výnosy) poskytuje ze své povahy. Tento předpoklad je přitom bezpochyby splněn, když fundamentálním smyslem fungování větrné elektrárny je výroba elektrické energie a její následný prodej.

Zbývá však posoudit otázku, zda se stále jedná o užitek věci, pokud k příslušnému hospodářskému výtěžku (výnosu) nepostačuje pouze věc samotná, nýbrž je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího právního předpokladu, bezprostředně nesouvisejícího se samotnou věcí (resp. s jejím vlastnictvím).

Za užitek věci může být považován i výtěžek získaný poskytnutím neoprávněně držené věci do nájmu třetí osobě (nájemné), či jiné výtěžky získané prostřednictvím smluvních ujednání s dalšími osobami.

Z právě řečeného se tak podává, že pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jiného právního jednání). Tím spíše to musí platit i pro případ, kdy předpokladem výtěžku je krom samotné věci zapotřebí určitého veřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věc nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušného hospodářského výtěžku a zda tento výtěžek vydává ze své povahy. Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci nebylo, zda by bylo možné výtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady bezprostředně nesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou z hlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč. zák. nerozhodné.

Nemůže obstát ani argumentace žalované, že výnos není užitkem vlastnictví elektráren, nýbrž je sui generis užitkem veřejnoprávního povolení (licence), když samotné vlastnictví věci k dosažení výnosu nepostačuje (nezbytným předpokladem je též veřejnoprávní povolení). Veřejnoprávní povolení (licence) není věcí a již jen z toho důvodu nemůže generovat žádné užitky. Právní úprava práva vlastníka věci na vydání užitků, které věc přinesla po dobu neoprávněné držby, se úzce váže výlučně k příslušné věci, jejíž držbu vlastník (ač k ní byl z titulu svého vlastnického práva oprávněn) nemohl v důsledku neoprávněné držby vykonávat.

Nezbytným předpokladem (vyplývajícím ex lege) vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie na výkupní ceny (nejde-li o tzv. ostrovní systém) je mimo jiné uzavření smlouvy s provozovatelem distribuční soustavy. Tento závěr pak logicky nemůže implikovat, že případné výnosy provozovatele (neoprávněného držitele elektrárny) získané na základě takto uzavřené smlouvy představují současně užitky smlouvy, jak by se ad absurdum podávalo z argumentace žalované v projednávané věci.

Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že část výnosů žalované je představována státní podporou (zelený bonus, výkupní cena a podpora za decentrální výrobu). Z pohledu práva žalobkyně totiž i tato složka výnosu představuje užitek věci, tedy to, co bylo poskytnuto z povahy elektráren, neboť se jedná o podporu poskytovanou za výrobu elektřiny větrnou elektrárnou jako jedním z podporovaných způsobů výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ani tuto podporu, nebýt neoprávněné držby elektráren ve vlastnictví žalobkyně (insolvenčního dlužníka), by žalovaná nikdy nemohla získat.

Jelikož odvolací soud posoudil příslušný výnos jako užitek věci, je v tomto ohledu jeho právní posouzení správné. Pro úplnost lze dodat, že v projednávané věci byl žalobcem uplatněn po žalované jako neoprávněné držitelce pouze nárok na vydání užitku věci, a tedy nešlo o uplatnění více nároků, u nichž by bylo v souladu s výše citovanými judikaturními závěry nutné zabývat se jejich konkurencí, tj. tím, zda vedle sebe mohou obstát.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že pro posouzení otázky, zda je výnos z větrné elektrárny, k jehož dosažení je zapotřebí veřejnoprávní licence, užitkem, není relevantní ani zjištění, zda vlastník věci (elektráren), který příslušným veřejnoprávním povolením (licencí) nedisponoval, jí vůbec disponovat mohl a (nebo) subjektivně chtěl. Je-li užitkem hospodářský výtěžek elektráren, který elektrárny skutečně vydaly ze své povahy neoprávněnému držiteli, pak již nemůže být rozhodné, jakým způsobem hodlal s elektrárnami nakládat jejich vlastník, pokud by k neoprávněné držbě nedošlo. Jestliže tedy odvolací soud nepovažoval tyto skutečnosti (které chtěla žalovaná v řízení prokazovat) za rozhodné pro právní posouzení otázky, zda byl výnos elektráren užitkem získaným žalovanou, nepochybil a ani v tomto ohledu jeho právnímu posouzení nelze ničeho vytknout.

Lze tedy uzavřít, že výnos (hospodářský výtěžek) představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou (včetně případné státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem je užitkem, který je podle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat vlastníku větrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval (disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.

4.

23 Cdo 1135/2022

16.06.2022

Splatnost

Obce

Starosta

Neplatnost            

V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhož zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitel nebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85 rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké strany úkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí [např. § 85 písm. j)], a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstva bez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze tak uzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovně nespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná.

Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomoci zastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichž mělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit.

Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomoci zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obce bez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání) splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení, zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18 měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle níž smyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebo výdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle § 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce. S ohledem na uvedený smysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv má především kritérium časové (tj. splatnost delší než 18 měsíců).

Při aplikaci výše shrnutých východisek na projednávaný případ je třeba uzavřít, že soudy obou stupňů správně podřadily předmětnou dohodu o splatnosti závazku pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích. Jednalo se totiž o dohodu o splátce s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, přičemž ze shrnutí výše vyplývá, že nebylo rozhodné označení dohody, nýbrž její obsah. Stejně tak v případě aplikace § 85 písm. h) zákona o obcích nehraje roli, zda obec vystupovala v dohodě na straně dlužníka či na straně věřitele. Počet splátek je také nerozhodný, neboť stěžejní je s ohledem smysl a účel úpravy kritérium časové (splatnost delší než 18 měsíců). Vzhledem k absenci souhlasu zastupitelstva obce s předmětnou dohodou soudy správně dospěly k závěru o její absolutní neplatnosti (§ 41 odst. 2 zákona o obcích).

5.

23 Cdo 2155/2021

30.06.2022

Zneužití práva

Smluvní pokuta

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zákaz zneužití práva institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.

Nejvyšší soud přitom přejímá závěry odborné literatury, podle kterých lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto.

V odborné literatuře jsou též s poukazem na zahraniční doktríny dovozovány různé typy zneužití práva. Obecným typovým případem zneužití je tzv. výkon práva v rozporu s jeho účelem (účelovým určením), což ostatně shora citovaná judikatura již reflektovala (srov. citované závěry v bodě 23). Do množiny tohoto typu případů přitom spadá i tzv. šikana, jež je definována jako výkon práva, jehož účelem je poškození zájmů druhé strany. Jako další typový případ zneužití doktrína uvádí situace, kdy jedna strana požaduje to, co má být (vzápětí) vráceno.

Ze zahraniční nauky je pak rovněž dovozováno, že za zvláštní typový případ zneužití se považuje též výkon práva méně šetrným způsobem. Jinak řečeno, může-li oprávněný vykonat své právo různými (pro něj rovnocennými) způsoby, je povinen zvolit si ten způsob výkonu, který je ohleduplnější k zájmům druhé strany. Jedním ze zvláštních typů zneužití je též výkon práva, který je v rozporu s předchozím jednáním oprávněného. Tímto typem je chráněna důvěra druhé strany (plynoucí z předchozího jednání oprávněného) v to, že právo proti ní nebude vykonáno. Vedle toho se též dovozuje, že o zneužití práva jde rovněž v případech výkonu práva získaného vlastním nepoctivým jednáním (tj. v rozporu s § 6 o. z.). Konečně je pak dovozován též zvláštní typ zneužití práva, jenž se uplatní v extrémních situacích, kdy mezi zájmy stran je natolik flagrantní nepoměr, že by výkon práva byl v rozporu s ideou spravedlnosti. V tomto směru je třeba poměřovat zájem oprávněného na výkonu (užitek, jaký mu výkon práva přinese) se zájmy druhé strany (tj. s nevýhodou, kterou by jí výkon práva přinesl). Samotná disbalance při poměřování těchto zájmů nestačí, k závěru o zneužití práva lze přistoupit jen ve výjimečných případech zvláště hrubého nepoměru v dotčených zájmech stran.

Odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru o zjevném zneužití práva na zaplacení smluvní pokuty žalobcem z těchto důvodů:

a) vyúčtovaná sankce popírá právní podstatu smluvní pokuty, jejímž účelem je sankcionovat tu stranu, která neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků, a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené,

b) chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 nenaznačovalo ničeho o tom, že dojde k vyúčtování smluvní pokuty, účastníci nadále kooperovali, v průběhu ledna 2015 byla dodávka finalizována instalováním softwaru,

c) smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělo dojít již 22. 10. 2014, přičemž instalace softwaru probíhala až v lednu 2015 (dodané servery před instalací nemohly fungovat),

d) žalobce vystavil penalizační fakturu až 21. 1. 2016, tedy za 15 měsíců po samotné dodávce, žalobu pak podal až na samém konci promlčecí lhůty,

e) ze strany svého odběratele nebyl žalobce nijak penalizován, není poškozenou stranou,

f) smlouva byla nevyvážená, smluvní pokuty byly sjednány jen ve prospěch žalobce, žalované by podle smlouvy svědčil jen nárok na úrok z prodlení v zákonné výši pro případ prodlení žalobce s úhradou faktur.

Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou však vzhledem ke zjištěným okolnostem zjevně nepřiměřené (nemohou svědčit závěru o zjevném zneužití práva podle § 8 o. z. žalobcem).

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nepodává, že by se zabýval výkladem právního jednání, tj. otázkou, jakému konkrétnímu účelu měla v projednávané věci smluvní pokuta sloužit, neboť konstatoval pouze obecné funkce smluvní pokuty. Odvolací soud tedy nezjišťoval, proč si smluvní strany smluvní pokutu ujednaly, tj. jaké měla v daném konkrétním závazkovém vztahu plnit funkce a v jaké míře tyto funkce měla plnit s přihlédnutím k její výši. Za tohoto stavu proto zjevně nemohou obstát důvody ad a) a ad e), neboť (slovy odvolacího soudu) „právní podstatu“ této konkrétní smluvní pokuty v projednávané věci odvolací soud vůbec nezjišťoval a nezjišťoval tedy ani to, zda a nakolik vůbec měla plnit funkci paušalizační, a ne například funkci sankční. Není-li přitom stranami dohodnuto jinak (a takové zjištění odvolací soud neučinil), věřitel může požadovat smluvní pokutu v souladu s § 2048 odst. 1 o. z. bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Případná absence vzniku škody tedy (bez dalšího) nečiní automaticky z výkonu práva na takovou smluvní pokutu výkon, který by byl v rozporu s účelem tohoto práva.

Chování žalobce po dodávce dne 29. 10. 2014 [ad b) a ad d)] bylo pro posouzení aplikace § 8 o. z. významné, nicméně odvolací soud se omezil toliko na konstatování, že chování žalobce nenaznačovalo, že dojde k vyúčtování smluvní pokuty. Při takto strohém zjištění se ovšem nejeví jako přiměřený extrémní zásah do subjektivního práva žalobce odepřením jeho ochrany. Jak vyplývá ze shora uvedené rozhodovací praxe, pro odepření ochrany výkonu práva musí vést vždy výjimečné okolnosti. Jakkoli chování žalobce nemuselo ničeho naznačovat o tom, zda k vyúčtování smluvní pokuty dojde, odvolací soud současně neučinil skutkový závěr, že by žalobce svým chováním vyvolal u žalované oprávněnou důvěru v to, že právo proti ní nebude v budoucnu uplatněno (že ji tím ujistil o tom, že smluvní pokutu neuplatní) a že posléze v rozporu se svým předchozím chováním své právo přesto uplatnil.

Samotná pasivita žalobce při uplatňování smluvní pokuty (tj. že žalobce ničeho ve vztahu k uplatnění smluvní pokuty nečinil v průběhu další realizace smlouvy) při zřejmé znalosti obsahu smlouvy žalovanou a též její vědomosti o skutečné době plnění ještě nesvědčí o oprávněné důvěře žalované v to, že smluvní pokutu žalobce v budoucnu (v promlčecí lhůtě) neuplatní. Stejně tak prostá skutečnost, že žalobce uplatnil smluvní pokutu (vystavil fakturu) za 15 měsíců po samotné dodávce a žalobu podal na samém konci promlčecí lhůty, bez dalšího nesvědčí o tom, že by žalobce svého práva na zaplacení smluvní pokuty zneužil. V řízení nebylo zjištěno, že by byl žalobce povinen uplatnit nárok na smluvní pokutu v nějaké lhůtě, či že by uplatnění v určité lhůtě mohla žalovaná důvodně očekávat. Navíc odvolacím soudem přijatý výklad § 8 o. z. zcela pomíjí význam institutu promlčení, neboť podle něj by jakémukoliv právu uplatněnému krátce před uplynutím promlčecí lhůty již neměla být poskytována ochrana jako zneužívajícímu výkonu práva.

Z úvah odvolacího soudu pak není zcela zřejmé, jaký vliv na posouzení otázky zneužití práva žalobcem měla mít skutečnost [ad c)], že „smlouva byla uzavřena dne 6. 10. 2014 a k plnění mělo dojít již 22. 10. 2014, přičemž instalace softwaru probíhala až v lednu 2015 (dodané servery před instalací nemohly fungovat)“. Vzal-li snad v tomto směru odvolací soud v potaz, že k plnění mělo dojít poměrně krátce po uzavření smlouvy, je i tato okolnost nerozhodná za situace, kdy povinnost dodržet dohodnutý termín plnění na sebe žalovaná sama smluvně převzala. Vedle toho pak ani okolnost, že dodané servery před instalací (k níž došlo až v lednu 2015) nemohly fungovat, sama o sobě neznamená, že včasné dodání nemělo pro žalobce žádný význam. Tím, jaký význam mělo mít dodání hmotných dodávek právě v uvedeném termínu, se přitom odvolací soud také blíže nezabýval.

Konečně ani skutečnost, že uzavřená smlouva je z hlediska sjednaných sankcí nevyvážená [ad f)], nehraje roli pro posouzení, zda bylo subjektivní právo na zaplacení smluvní pokuty vykonáno v rozporu se zákazem zjevného zneužití práva (resp. zda byl výkon práva zneužívající). Případná nevyváženost v obsahu závazku stran má význam zpravidla při přezkumu v rámci obsahové kontroly příslušného právního jednání, nejedná se však o kritérium pro posouzení okolností výkonu příslušného subjektivního práva.

V návaznosti na výše uvedené tedy lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu v otázce, zda lze odepřít ochranu požadavku žalobce na zaplacení smluvní pokuty podle § 8 o. z. pro zjevné zneužití práva, není správné.

6.

22 Cdo 32/2022

29.06.2022

Vklad

Ochrana

Žaloba

Poznámka spornosti

Zde jde o otázku, zda katastrální úřad sám může opětovně zapsat do katastru nemovitostí „vymazané právo“ (přesně řečeno, pokud byl vkladem zapsán zánik práva), jestliže dospěje k závěru, že výmaz práva neměl být proveden, a že pochybil, když zapsané právo vymazal.

Jádro problému je v tom, že vzhledem k působení principu materiální publicity, tedy ochrany dobré víry v údaje katastru nemovitostí, mohou mít údaje katastru bezprostřední vliv na právní postavení osob evidovaných tam jako subjekty práv a povinností; ty musí mít možnost soudní řízení o tomto právu ovlivňovat jako jeho účastníci. Proto není možné, aby vklady práva do veřejného seznamu byly prováděny na základě rozhodnutí vydaných v řízení, ve kterých nebyli účastníky ti, kteří jsou evidováni v katastru nemovitostí jako subjekty práv a povinností, které by mohly být vkladem dotčeny. Již proto nelze dosáhnout změny zápisu práva v katastru nemovitostí na základě žaloby podané proti katastrálnímu úřadu.

Uvedené skutečnosti zohledňuje i judikatura Nejvyššího soudu: „Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovitosti, pokud osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, nebudou účastníky řízení“.

Nejvyšší soud též vyslovil, že „naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví k nemovitosti není dán, jestliže nesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly by vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované“; konstatoval též, že „rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení“.

Tyto právní závěry nejsou samoúčelné; pokud by totiž žalobě bylo vyhověno, pak v případě, že by katastrální úřad provedl vklad práva žalobce do katastru, nemohl by současně vymazat právo dalších spoluvlastníků, kteří by nebyli rozsudkem vázáni (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.).

Současná právní úprava pak nedává katastrálnímu úřadu možnost, aby bez vkladu schopné listiny měnil stav zápisů týkajících se práv provedených vkladem do katastru. Vklad (tedy i „výmaz“ práva) lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, přičemž řízení o vkladu se neobejde bez listiny, na jejímž základě má být zapsáno právo do katastru („vkladové listiny“); ta musí být přílohou návrhu na zahájení řízení, jinak katastrální úřad k návrhu nepřihlíží (§ 15 odst. 1 písm. a) KatZ). Je-li takovou listinou rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek i z toho hlediska, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ). Již proto nelze vklad provést na základě rozsudku vydaného proti katastrálnímu úřadu.

Z těchto důvodů nelze § 986 odst. 1 o. z. vykládat tak, že na jeho základě se může ten, kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, úspěšně domáhat nápravy žalobou podanou proti katastrálnímu úřadu.

Osoba, která je takovým zápisem bezprostředně dotčena ve svém právu – tj. osoba, která v důsledku zápisu bez právního důvodu přestala být v katastru zapsána jako vlastník či jiný oprávněný, případně její vlastnické právo bylo zápisem bez právního důvodu omezeno vyznačením jiného věcného práva – může podle tohoto ustanovení žádat o zápis poznámky spornosti… Ve lhůtě 2 měsíců od podání žádosti o zápis poznámky spornosti je pak žadatel povinen katastrálnímu úřadu doložit, že své právo uplatnil u soudu… Stejně jako v případě poznámky spornosti podle § 985 o. z. i zde je způsobem uplatnění práva podání určovací žaloby proti osobě zapsané jako subjekt práva v katastru. Ta směřuje buďto k určení, že právo zapsané v katastru ve prospěch jiné osoby náleží žalobci nebo k určení, že věcné právo k věci cizí, které omezuje vlastnické právo žalobce, neexistuje.

Proti provedenému vkladu se lze bránit jedině určovací žalobou podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsažena v § 986 občanského zákoníku).

Jediným způsobem, kterým lze brojit proti vkladu práva provedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, nesprávně či jinak chybně, je podání určovací žaloby k soudu (§ 985, § 986 o. z.).

Chybný zápis práva lze v katastru nemovitostí napravit pouze novým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina bude pravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti. Pouhou opravou chyby v katastrálním operátu v žádném případě nelze dosáhnout téhož.

Jediným případem, v kterém lze připustit opravu chyby v katastru nemovitostí zapsaných údajů je situace, že vklad, tj. zápis do katastrálního operátu, je proveden v rozporu s rozhodnutím, kterým byl tento vklad povolen.

K tomu dovolací soud dodává: Je třeba rozlišovat změnu zápisu práva v katastru nemovitostí, který je v rozporu se skutečným právním stavem na straně jedné, a poznámku spornosti (§ 986 o. z.) na straně druhé.

Vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to věcná práva, práva ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht (§ 6 KatZ, věta druhá). Vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence práv uvedených v § 11 odst. 1 KatZ, mimo jiné i vlastnického práva (§ 11 odst. 1 písm. a) KatZ), včetně práva spoluvlastnického. Vklad lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (§ 12 odst. 1 KatZ); nezbytnou přílohou návrhu na vklad je listina, na jejímž základě má být zapsáno právo do katastru [„vkladová listina“, viz § 15 odst. 1 písm. a) KatZ], bez níž se k návrhu na vklad nepřihlíží (§ 15 odst. 2 KatZ). Je-li vkladovou listinou rozhodnutí soudu o určení práva, které má být vkladem dotčeno, musí být toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 KatZ); tyto osoby tak musí být účastníky řízení, ve kterém bylo rozhodnutí soudu vydáno (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Vklad, měnící dosavadní stav sporného zápisu, lze na základě rozhodnutí soudu o určení sporného práva provést bez ohledu na to, zda ve věci byla zapsána poznámka spornosti zápisu.

Tomu, jehož právo bylo zápisem provedeným do veřejného záznamu (zde katastru nemovitostí) dotčeno, však hrozí újma v důsledku toho, že až do doby pravomocného ukončení soudního řízení, od které může žádat o zápis svého práva do katastru na základě výsledku tohoto řízení, jsou třetí osoby chráněny zásadou materiální publicity, zejména pak možností nabytí věcného práva od neoprávněného na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí (§ 984 odst. 1 o. z.). Proto mu zákon poskytuje právo, aby žádal o zápis poznámky spornosti do veřejného seznamu; ta vyloučí dobrou víru třetích osob ve stav zapsaný v tomto seznamu a zajistí, pokud bude o její zápis požádáno včas (ve lhůtách podle § 986 odst. 2 a 3 o. z.), že prosadí své právo vůči případnému nabyvateli. Tato poznámka je předmětem úpravy § 986 o. z. Nejde tedy o to, že by toto ustanovení upravovalo nějakou zvláštní žalobní ochranu proti nesprávně zapsanému stavu a už vůbec nejde o založení pasívní věcné legitimace katastrálního úřadu. Jde jen o základní úpravu poznámky spornosti, která je pro katastr nemovitostí upravena i v § 24 KatZ.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že § 986 odst. 1 o. z. je třeba vyložit takto: Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může žádat, aby byla ve veřejném seznamu poznamenána poznámka spornosti. Tato poznámka, vylučující dobrou víru třetích osob ve stav zapsaný ve veřejném seznamu, však bude vymazána, jestliže žadatel do dvou měsíců od doručení žádosti o její provedení orgánu, který veřejný seznam vede, nedoloží, že své tvrzené právo uplatnil u soudu, a to proti osobám, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Žadatel nemá právo uplatnit uvedený nárok u soudu přímo proti katastrálnímu úřadu.

Dovolatel dále tvrdí, že jeho žaloba měla být projednána „v první instanci krajským soudem jako soudem správním“. Vychází přitom z toho, že dikce § 986 o. z. ponechává na úvaze, jaký typ žaloby bude použit. Nevidí rozumný důvod pro to, aby se domáhal určení práva, o kterém bylo již před léty rozhodnuto soudem. V této souvislosti však neformuluje obecnou otázku, o jejíž řešení by bylo možno přípustnost dovolání opřít; neuvádí, o jaký typ řízení (patrně podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ani tento zákon však dovolatel nezmiňuje) by mělo jít a o jaké ustanovení svůj názor opírá. Takto neurčitě formulovaná otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Nicméně dovolací soud k tomu uvádí, že v této věci uplatněný žalobní návrh nemá oporu v žádném ustanovení soudního řádu správního.

 
×