Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 08/04/22

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

23 Cdo 992/2021

25.11.2021

Pojištění odpovědnosti za škodu

K podání žaloby na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu je aktivně věcně legitimován pojištěný, nicméně otázka, zda je aktivně věcně legitimován též pojistník ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu uzavřené ve prospěch třetí osoby, explicitně řešena nebyla.

Ve smlouvě o pojištění ve prospěch třetí osoby se pojistník zavazuje platit pojistné za třetí osobu, v jejíž prospěch bylo sjednáno pojištění. Aktivní legitimaci k uplatnění závazku pojistitele poskytnout pojistné plnění však má jiná, třetí osoba, v jejíž prospěch bylo pojištění sjednáno. Základní charakteristikou smlouvy o pojištění ve prospěch třetího je, že osoba pojistníka je (vždy) odlišná od osoby oprávněné [srov. § 3 písm. i) zákona o pojistné smlouvě]. Oprávněný pojištěný se stává účastníkem smlouvy, projeví-li se smlouvou ve svůj prospěch souhlas. Tento souhlas může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění. Dá-li tato třetí osoba souhlas s pojistnou smlouvou a nastane-li pojistná událost, je aktivně legitimovaná požadovat pojistné plnění právě tato třetí osoba. Jinými slovy, dá-li tato třetí osoba souhlas se smlouvou, je pouze ona oprávněna domáhat se pojistného plnění, tedy nikoli např. pojistník. Pokud se svým právním postavením podle pojistné smlouvy souhlas tato třetí osoba neprojeví, má smlouva právní následky jen pro pojistitele a pojistníka, jakožto smluvní strany. Obecná právní úprava obsažená v § 50 odst. 2 obč. zák., která má být podle § 11 zákona o pojistné smlouvě použita obdobně, stanoví pro případ, že třetí osoba nevysloví souhlas se smlouvou, že právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak.

V nyní posuzovaném případě však bylo v čl. 26 VPP ujednáno, že uplatnit právo na poskytnutí pojistného plnění náleží výlučně pojištěnému a pojistník je oprávněn vykonávat (výlučně) ostatní práva z pojistného vztahu. V takovém případě pokud pojištěný tohoto svého práva nevyužil, nemůže se práva na poskytnutí pojistného plnění domáhat pojistník, což konečně odpovídá i úpravě § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, neboť pojistník je v postavení poškozeného. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně v pozici pojistníka není v tomto řízení aktivně věcně legitimována, rozhodl správně.

2.

23 Cdo 1001/2021

23. 3. 2022

Fikce

Volnost

Tento závěr se uplatní i pro taková ujednání, v nichž strany použily slovní spojení „považuje se za“, „má se za“, „platí, že“ apod. Nelze tak bez dalšího uzavřít, že užití takových slovních spojení znamená, že strany chtěly např. určitým způsobem učinit dohodu o samotném institutu důkazního břemene stran v soudním řízení, resp. o tom, že v soudním řízení nějaká skutečnost může či nemůže být např. předmětem dokazování. Proto i v případě, kdy strany užily ve smlouvě takové určité slovní spojení, je třeba posuzovat, zda stranami zamýšlený právní následek posuzovaného pravidla směřuje k úpravě takových vzájemných práv a povinností, které jsou v dispozici smluvních stran, či nikoliv a zda vyhovuje korektivům obsahové kontroly obsahu závazku.

Při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo být vzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde o dohodu v souladu s dispozitivní úpravou zákona. Podle judikatury při posuzování kogentnosti daného pravidla je v první řadě třeba posuzovat výslovný zákaz dle § 1 odst. 2 o. z.

Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob.

Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží.

Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.

Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci z (jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele nebo slabší strany podnikatele.

V takovém případě je třeba poměřovat konkrétní ujednání stran zákonnými pravidly, zejména § 433 o. z., jde-li o podnikatele slabší stranu, a § 1810 a násl. o. z., jde-li o spotřebitele, tedy zdali ujednáním nedochází k zneužití postavení podnikatele na úkor slabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například uvedená právní úprava ochrany slabší strany).

3.

33 Cdo 3720/2020

25.11.2021

Pohledávka jako věc

Nález

Vkladní knížka      

K otázkám vztahujícím se k pohledávce majitele účtu potvrzeného vkladní knížkou vůči tomu, kdo vede účet (výstavci vkladní knížky), a k povaze vkladní knížky na jméno soudní praxe dovodila, že relativní majetková práva upravená v části IV. občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definované poměrem věřitele a dlužníka nejsou věcmi v právním smyslu (§ 489, § 1721 a násl. o. z.).

Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění (pohledávka) není nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští (§ 496 odst. 2, § 979 o. z.). Ustanovení týkající se přivlastnění a nálezu (§ 1045 až § 1065 o. z.) se proto nevztahují na pohledávku z účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, neboť právo na plnění věřiteli (majiteli vkladní knížky) nepřipouští trvalý nebo opakovaný výkon.

Vkladní knížka sama o sobě je spjata se specifickým účtem sjednaným stranami smlouvou o účtu, podle níž výstavce vkladní knížky zřídí do určité doby v určité měně účet pro majitele vkladní knížky a zaváže se umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu. Po vložení hotovosti na účet vystaví ten, kdo vede účet, majiteli účtu vkladní knížku, kterou potvrdí vložení hotovosti na účet (§ 2662, § 2676 o. z.).

Majitelem vkladu (peněžních prostředků) je subjekt, který vede účet, a s peněžními prostředky na účtu nakládá – po předložení vkladní knížky – majitel účtu (§ 2677 o. z.). Vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Vkladní knížku (listinu) nelze ztotožnit s pohledávkou majitele účtu, jinak řečeno, nelze ztotožnit cenu (hodnotu) vkladní knížky s výší peněžních prostředků vložených na účet.

Argumentace dovolatelky zánikem závazku ze smlouvy o účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, uplynutím stanovené doby při splnění dvou podmínek (nenakládání s peněžními prostředky na účtu, nepředložení vkladní knížky k doplnění záznamů) otázku, jejíž řešení je otevřeno dovolacímu přezkumu, neřeší. Majitel vkladní knížky, který je současně majitelem účtu, má právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím ke dni zrušení závazku (§ 2679 o. z.), ale současně platí, že výběr hotovosti není možný bez předložení vkladní knížky (srov. § 2677 o. z.). Žalovaná byla vyznačena jako nová majitelka vkladních knížek s právem nakládat s peněžními prostředky na účtech až po doložení pravomocného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání pozůstalosti, které by nebylo vydáno, pokud by žalobce nalezené vkladní knížky neodevzdal. Ze strany peněžního ústavu zákon po zrušení závazkového právního vztahu iniciativu při zjišťování majitele účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, nepředpokládá.

Analogická aplikace má dva základní předpoklady: existující mezera v zákoně (určitá skutková podstata není v zákoně regulována) a podobnost skutkové podstaty v zákoně upravené, která se má použít analogicky. Analogie zákona předpokládá existenci nepravé (teleologické) otevřené mezery v zákoně, která sice právní posouzení věci umožňuje, ale v porovnání s podobnou v zákoně upravenou skutkovou podstatou přináší bez jakéhokoli rozumného důvodu odlišné řešení. Ustanovení upravující právo nálezce ztracené věci na nálezné (§ 1051 a násl. o. z.) se použijí jen na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného (§ 979 o. z.). Jak bylo již zdůrazněno výše, pohledávku z účtu nelze pojmově ztratit a nalézt; ze zákona vyplývá, že je vyloučena aplikace § 1051 a násl. o. z. Vkladní knížka splňuje předpoklady, jež definují (hmotnou) věc v právním smyslu; je rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489, § 496 odst. 1 o. z.).

Ten, kdo je jejím vlastníkem, má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, jejichž majitelem je výstavce vkladní knížky. Protože bez předložení vkladní knížky s peněžními prostředky na účtu nelze nakládat a tedy ani úspěšně uplatnit právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zániku závazkového právního vztahu, je namístě použít ustanovení § 1056 odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena. Z hlediska zákonem chráněných hodnot (princip spravedlivé rovnosti) je nutné použít právní normu, která – obecně – na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu (peněžní prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky), nedopadá.

4.

22 Cdo 2737/2021

13.12.2021

Lichva

Manželé

Zúžení SJM

Odvolací soud v této věci posoudil dohodu stran sporu o zúžení SJM jako lichevní smlouvu. Ve vztahu k subjektivnímu prvku uvedl, že subjektivní slabostí žalobkyně byla skutečnost, že se u ní projevují rysy nezdrženlivosti ve vztahu k žalovanému, tedy slabost spočívající v tom, že dříve či později přáním a požadavkům žalovaného podléhá a učiní to, co po ní žalovaný požaduje, aby měla tzv. klid a nemusela nadále jeho požadavkům (které vnímá jako nátlak na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si za trvání manželství a chování žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědom toho, že bude-li dostatečně „trpělivý“ a setrvá na svém požadavku na zúžení SJM, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu trval požadavek žalovaného na uzavření dohody o zúžení SJM déle jak půl roku. Žalobkyně nechtěla dohodu uzavřít a opakovaně tuto otázku řešila se svými dcerami K. H. a B. M., které jí od uzavření dohody odrazovaly.

soukromé právo je založeno na velmi výrazném respektu k principu autonomie vůle mimo jiné při uzavírání smluvních vztahů. To vyplývá jednak z obecných ustanovení občanského zákoníku [zejména § 1 odst. 2 a § 3 odst. 2 písm. d)], tak také přímo ze zákonných ustanovení o smlouvách (§ 1724 a násl.). Z toho potom také vyplývá velmi výrazný respekt k tzv. smluvní volnosti, ale také nezbytná odpovědnost smluvních stran za obsah sjednaných a dohodnutých smluv. Ve smluvních vztazích je pak třeba často počítat i s nezbytnou tzv. osobní statečností jednotlivých účastníků projevující se např. schopností jasně se vymezit vůči požadavkům druhé smluvní strany nebo naopak schopností důsledně prosazovat své zájmy při uzavírání smluv.

Strany, které vstupují do smluvních vztahů, mají často odlišné představy, různé vyjednávací a přesvědčovací schopnosti či vyjednávací taktiky motivované primární snahou dosáhnout co nejlepšího výsledku a musí počítat s tím, že i druhá smluvní strana se bude snažit dosáhnout co nejlepšího smluvního výsledku za pomoci různých postupů, argumentů či přesvědčovacích taktik a technik. S tím musí smluvní strany počítat a být na takové jednání připravené. Primární limit ochrany smluvních partnerů je v tom, že pokud se některá ze stran rozhodne smlouvu neuzavřít, neumožňuje soukromé právo její nucené uzavření proti vůli nebo bez vůle smluvní strany (§ 551 a násl. o. z.).

Soukromé právo pak v oblasti smluvní volnosti stanoví pouze hraniční korektivy, které mají ve vztahu ke smlouvám, a právním jednáním obecně, představovat limity, ve kterých soukromé právo zasahuje při základním východisku, jímž je priorita platnosti smluv. V obecné podobě jde o případy neplatnosti právních jednání (§ 574–578 o. z.), jež mohou být založeny mimo jiné porušením pravidel a zásad, na kterých je soukromé právo založeno.

V běžné právní a soudní praxe nejsou nepochybně zřídkavé případy, ve kterých některá ze smluvních stran na navržené smluvní podmínky přistoupí, byť není přesvědčena o celkové výhodnosti uzavírané smlouvy; důvody pro takové postupy mohou být nejrůznější (často i obtížně formulovatelné či vysvětlitelné) a není-li taková výhrada nijak projevena, na platnost smlouvy to bez dalšího vliv nemá.

Vzal-li s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému dovolací soud do úvahy celkový kontext věci, vše, co vyšlo v dosavadním řízení najevo, i charakter lichevní smlouvy, která je výjimkou z priority platnosti smluv před jejich neplatností, uzavírá, že nelze jen z důvodů uvažovaných odvolacím soudem bez zohlednění skutečností naznačených dovolacím soudem výše učinit závěr o tom, že by žalovaný zneužil právně významnou subjektivní okolnost na straně žalobkyně způsobem, který by bylo možno označit za naplnění pojmových znaků lichevní smlouvy.

Pro úvahu o povaze dané smlouvy jako lichevní je pak podle názoru dovolacího soudu třeba se vypořádat i s dovolacím argumentem (čl. VI bod 6 dovolání), že „žalovaný majetkovou hodnotu, kterou získal notářským zápisem o zúžení SJM, prakticky celou do SJM vložil“, čímž dovolatel zjevně míní okolnosti provázející nabytí předmětných nemovitostí tak, jak je odvolací soud zmiňuje v bodě 8 odůvodnění rozsudku s naznačením, že na úhradu nemovitostí a vyrovnání dluhů vůči dodavateli stavby díla – obchodní společnosti Agrostav Mělník a. s. – byly použity i výlučné prostředky žalovaného získané darem od jeho matky. Tím dovolatel zjevně naznačuje, že pokud by na nabytí společných věcí či úhradu společných dluhů použil své výlučné prostředky, snižovalo by to jeden ze znaků lichevní smlouvy, kterým je hrubý nepoměr vzájemných plnění a vysvětlovalo by to i možnou motivaci k uzavření smlouvy o zúžení SJM.

5.

27 Cdo 3620/2020

18.01.2022

Kvalifikovaný akcionář

Doplnění pořadu

Lhůty, lhůty, lhůty

Kvalifikovaný akcionář musí svoji žádost podle § 369 z. o. k. doručit společnosti natolik včas, aby představenstvo (správní rada) mohlo rozhodnout o doplnění pořadu jednání valné hromady a současně aby mohlo zajistit, že akcionáři budou seznámeni s doplněním pořadu jednání způsobem a ve lhůtě určené ustanovením § 369 odst. 2 z. o. k.

Nedoručí-li kvalifikovaný akcionář svoji žádost s dostatečným předstihem, umožňujícím zachováním zákonem předvídaného postupu, představenstvo (správní rada) nemůže jím navrhovanou záležitost doplnit do pořadu jednání již svolané valné hromady, neboť by tím zasáhlo do práv ostatních akcionářů.

Nezařadí-li představenstvo (správní rada) navrhovanou záležitost na pořad jednání již svolané valné hromady a neuveřejní-li doplnění pořadu jednání způsobem a ve lhůtě určené ustanovením § 369 odst. 2 z. o. k., ač kvalifikovaný akcionář svoji žádost podal včas, nemůže být tato záležitost projednána na již svolaném jednání valné hromady. Oproti situaci popsané v předchozím odstavci však jde o porušení práva dotčeného kvalifikovaného akcionáře.

Závěr, podle něhož kvalifikovaný akcionář nemůže své právo požádat o doplnění pořadu jednání valné hromady kdykoliv (tj. i poté, kdy již nemůže být doplněný pořad jednání oznámen ostatním akcionářům), bez ohledu na práva ostatních akcionářů, ostatně plyne i z požadavku článku 6 odst. 3 směrnice, který do § 369 z. o. k. výslovně promítla novela zákona o obchodních korporacích provedená zákonem č. 33/2020 Sb. (srov. ustanovení § 369 odst. 2 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021).

Jakkoliv až do posledně uvedeného data zákon lhůtu, v níž může kvalifikovaný akcionář podat žádost o doplnění pořadu jednání, neurčoval expressis verbis, plynula tato lhůta z úpravy povinnosti představenstva (správní rady) uveřejnit doplněný pořad jednání, jakož i ze smyslu a účelu právní úpravy svolání valné hromady.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, jestliže kvalifikovaný akcionář M. P. nepožádal o doplnění pořadu jednání (o bod „odvolání dovolatele z funkce člena představenstva“) natolik včas, aby bylo možné dodržet postup podle § 369 odst. 2 z. o. k., a jestliže navíc představenstvo ani pořad jednání valné hromady nedoplnilo, nemohla valná hromada společnosti na jednání konaném dne 3. 5. 2018 rozhodovat o této záležitosti. Usnesení o odvolání dovolatele z funkce člena představenstva bylo tudíž přijato v rozporu se zákonem.

Na tomto závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že se jednání valné hromady zúčastnili všichni akcionáři společnosti. Jak se totiž podává z § 411 odst. 2 z. o. k., valná hromada může bez splnění požadavků zákona na její svolání jednat pouze tehdy, souhlasí-li s tím všichni akcionáři. Podle obsahu spisu přitom dovolatel takový souhlas neudělil, a naopak proti zařazení tohoto bodu jednání protestoval.

6.

24 Cdo 2592/2021

22.02.2022

Prokazování

Závěť

Pravost

Z uvedeného je zřejmé, že institut „důkazního břemene“ je vlastní řízení spornému a již jen proto z postupu pozůstalostního soudu (soudního komisaře) nelze bezvýhradně činit závěr o tom, kterého z účastníků v navazujícím řízení ve sporu o dědické právo zatěžuje důkazní břemeno a případě v rozsahu jakých skutečností, tím méně pak jaké mohou být následky neunesení břemen důkazu.

Ustanovení § 1672 o. z., ani § 170 odst. 1 z. ř. s. podle svého obsahu i jazykového vyjádření nepředstavují lex specialis vůči obecnému pravidlu § 565 o. z. Též proto Nejvyšší soud nemohl přeceňovat ty závěry komentářové literatury, které měly původ ve výkladu předchozí a obsahově odlišné právní úpravy a na ni navazující judikatury a nezabývaly se možnými dopady znění kogentního ustanovení § 565 odst. 1 o. z.. Uvedené mutatis mutandis přiměřeně platí i pro výše zmiňovaný rozsudek někdejšího Nejvyššího soudu ČSR, který se nadto otázkou důkazního břemene zabýval z jiného úhlu pohledu, spojovaného především s tím, v jakém rozsahu a „kvalitě“ má být zpochybněna pravost závěti.

Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zůstavitelem, který zemřel po 1. 1. 2014, proto dospěl k závěru, že důkazní břemeno zatěžuje v právě uvedeném rozsahu toho, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedy závětí povolaného dědice.

 
×