Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 07/06/24

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

21 Cdo 2976/2023

27.03.2024

Jistota

Advokátní úschova               

(JK)

Dovolatel složil částku 300 000 Kč do advokátní úschovy nikoliv za účelem splnění dluhu, ale za účelem poskytnutí dostatečné jistoty ve smyslu ust. § 1399 písm. d) o. z.

Odůvodnění odvolacího soudu, že „složení peněžních prostředků do advokátní úschovy nelze považovat za skutečnost stanovenou v § 1399 písm. d) o. z., tj. mající za následek zánik zadržovacího práva, a to pro nedostatek solučních účinků“, není přiléhavé, neboť soluční účinky, tzn. účinky splnění dluhu, nejsou pro aplikaci ustanovení § 1399 písm. d) o. z. relevantní; soluční účinky by měly za následek zánik zadržovacího práva dle ustanovení § 1399 písm. a) o. z.

Jistota má, jak vyplývá z úpravy § 2012 a násl. o. z. i z jejího systematického zařazení v o. z. (část čtvrtá, hlava I., díl 8 – zajištění a utvrzení dluhů, § 2010 – 2054), v první řadě funkci zajišťovací – zabezpečuje dluh, motivuje dlužníka k jeho dobrovolnému splnění, věřiteli poskytuje jistotu, že dojde k jeho uspokojení, i kdyby dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil; a má i funkci uhrazovací – věřitel je oprávněn uspokojit se z poskytnuté jistoty, jestliže jeho pohledávka nebyla řádně a včas splněna, a nemusí se domáhat jejího uspokojení z jiného majetku. Jistotu lze poskytnout zejména zřízením zástavního práva, ručením způsobilým ručitelem, finanční zárukou, zajišťovacím převodem práva, ale i dalšími právními prostředky, které slouží k zajištění pohledávek.

Jistota je dostatečná, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce. Advokátní úschova může být za určitých podmínek právě takovým dalším právním prostředkem, sloužícím k zajištění pohledávek, neboť zabezpečuje dluh a poskytuje věřiteli jistotu, že dojde k jeho uspokojení, i kdyby dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil; plní i funkci uhrazovací, kdy v případě, že pohledávka věřitele nebude však a řádně splněna, může se věřitel uspokojit z poskytnuté jistoty.

Zadržovací právo zaniká – jak vyplývá z ustanovení § 1399 písm. d) o. z. – poskytne-li dlužník věřiteli dostatečnou jistotu. Ačkoliv na rozdíl od úpravy obsažené v § 180 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zákon výslovně nepodmiňuje poskytnutí jistoty souhlasem věřitele, lze dovodit potřebu konsenzu věřitele s poskytnutím jistoty z konstrukce zajišťovacích smluv, jak ostatně dovozuje i důvodová zpráva.

Zajišťovací instituty upravené v o. z. (ustanovení § 2018-2047 o. z.), jakožto zákonem upravené způsoby, jakými lze poskytnout jistotu, vznikají, resp. jsou způsobilé přivodit právní účinky, pouze jsou-li akceptovány věřitelem. Kromě zadržovacího práva, které je jednostranným právním jednáním věřitele, vzniká zajištění buď dohodou (ručení, zástavní právo, zajišťovací převod práva), nebo výjimečně jednostranným právním jednáním třetí osoby (finanční záruka). I jednostranné právní jednání (např. záruční listinu) je nicméně k vyvolání právních účinků nutno akceptovat věřitelem, neboť věřiteli nemůže být právo ze zajištění poskytnuto proti jeho vůli. Ke vzniku závazku ze zajišťovacích institutů musí věřitel jistotu akceptovat. I jednostranné právní jednání je tak nutno chápat jako ofertu věřiteli. Nestanoví-li zákon přímo povinnost písemné akceptace, lze jistotu akceptovat i ústně či konkludentně.

Složení dostatečné jistoty do advokátní úschovy na základě smlouvy o advokátní úschově uzavřené mezi dlužníkem a advokátem nemůže mít pro právní vztah mezi účastníky právní následky, pokud nedojde k akceptaci jistoty věřitelem, jemuž nemůže být zajišťovací právo poskytnuto proti jeho vůli. Složení jistoty do advokátní úschovy je ofertou věřiteli k jejímu přijetí; neakceptuje-li věřitel nabídnutou jistotu, nemůže mít složení jistoty do advokátní úschovy pro právní vztah mezi účastníky žádné právní následky a nemůže tak dojít k zániku zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1399 písm. d) o. z.

Tento závěr nevyvrací dovolatelem předložená argumentace, že v případě nutnosti oboustranného konsenzu se zánikem zadržovacího práva poskytnutím jistoty by celá právní úprava obsažená v ustanovení § 1395 písm. d) o. z. a § 2010 o. z. neměla žádný význam, neboť zákon zavedením podmínky poskytnutí dostatečné jistoty pouze stanoví, že pokud není poskytnutá a věřitelem akceptovaná jistota dostatečná, tedy neodpovídá-li zajištěné pohledávce, zadržovací právo poskytnutím takové jistoty nezaniká.

Ze stejného důvodu neobstojí ani argument dovolatele, že požadavek souhlasu věřitele s poskytnutím jistoty je zcela nedůvodný, neboť může dostatečnost jistoty přezkoumat samotný soud. Soudní přezkum dostatečnosti jistoty nemá bez souhlasu věřitele s poskytnutím takové jistoty pro zánik zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1399 písm. d) význam.

Neobstojí ani právní názor dovolatele, že ze systematického výkladu úpravy zadržovacího práva nelze dovodit nutnost akceptace věřitelem, neboť hypotéza ustanovení § 1399 písm. b) o. z. dopadá na odlišnou právní skutečnost. Zadržovací právo dle tohoto ustanovení zaniká, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva ujednáním s vlastníkem zadržované věci, nikoliv na základě poskytnutí dostatečné jistoty, byť je tato poskytnuta na základě dohody účastníků [dle ustanovení § 1399 písm. d) o. z. může být subjektem dohody nejen vlastník zadržované věci, ale i dlužník, který není vlastníkem věci, nebo třetí osoba]. Nejedná se tak o duplicitní ustanovení, jak tvrdí dovolatel, neboť ustanovení § 1399 písm. d) o. z. upravuje, na rozdíl od ustanovení § 1399 písm. b) o. z., nahrazení jednoho zajišťovacího institutu (zadržovacího práva) jiným zajišťovacím institutem.

S ohledem na uvedené lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že zadržovací právo nezaniklo, neboť nebyly naplněny podmínky stanovené ustanovením § 1399 písm. d) o. z., je správný, ač odůvodnění není zcela přiléhavé, dovozuje-li odvolací soud, že k zániku zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1399 písm. d) o. z. nedošlo krom neudělení souhlasu k poskytnutí jistoty věřitelem také pro nedostatek solučních účinků advokátní úschovy.

Podle ustanovení § 1395 odst. 1 o. z. kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat, dle odst. 2 tohoto ustanovení lze zajistit zadržovacím právem i nesplatný dluh, nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svou podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací.

Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka.

Zadržovací právo je právem akcesorickým, neboť vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží. S výjimkou případů dle ustanovení § 1395 odst. 2 o. z. musí být dluh v době, kdy věřitel věc zadrží, splatný.

Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno.

Pakliže není mezi účastníky sporu, že žalovaná převzala od žalobce předmětný automobil ke splnění svého závazku jeho opravy (srov. ustanovení § 2586 a násl. o. z.), že tento závazkový vztah zanikl, a že žalovaná tak měla povinnost automobil žalobci vrátit, což neučinila, a pakliže žalovaná tvrdí, že její oprávnění automobil dále držet plyne z uplatněného zadržovacího práva, pak ve světle shora uvedeného výkladu předpoklady vzniku zadržovacího práva tvrdí a prokazuje žalovaná. Je tedy na žalované, aby tvrdila a prokazovala existenci splatné pohledávky proti žalobci v době, kdy zadržovací právo ve vztahu k žalobci uplatnila (srov. bod 29. tohoto odůvodnění).

Odvolací soud k této skutečnosti pouze uvedl, že „…se neměl důvod odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, ani proti jeho právnímu závěru…, že v daném případě byly splněny podmínky pro vznik zadržovacího práva…“, aniž by tuto úvahu blíže rozvedl (srov. bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud však přehlédl, že soud prvního stupně otázku průkazu předpokladů vzniku zadržovacího práva vůbec neřešil, pouze se omezil na konstatování tvrzení těchto předpokladů (srov. bod 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); zda tvrzené skutečnosti byly prokázány či nikoliv nijak nehodnotil a, s ohledem na svůj závěr o zániku zadržovacího práva (a tedy jeho neexistenci), ani nemusel (srov. body 43. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

2.

30 Nd 674/2021

09.04.2024

Prorogační doložka

Jiný stát

Místní příslušnost

(JP)

S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl, že čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.

Nejvyšší soud uvedl, že výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta.

Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. V této věci přitom není pochyb o tom, že úmyslem stran bylo založit mezinárodní příslušnost českých soudů. Takto formulovaná dohoda splňuje formální náležitosti dohody o volbě soudu ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Pokud jde o námitky žalované, které ve svém vyjádření uvedla, a totiž, že ve věci bylo již zahájeno dne řízení u Okresního soudu v Bratislavě III, tedy dříve, než bylo řízení zahájeno u českých soudů (kdy žalovaná pravděpodobně poukazuje na překážku věci zahájené); že ujednání o příslušnosti českého soudu narušuje veřejný pořádek, neboť vylučuje aplikaci kogentních norem práva státu, do jehož působnosti žalobkyně a žalovaná přísluší; a konečně námitka žalované týkající se neplatnosti smluv o postoupení pohledávek jako celku a absence žalobní legitimace, směřují tyto do posouzení věci samé. Rozhodovat o nich tedy nepřísluší Nejvyššímu soudu k návrhu na určení místně příslušného soudu, ale soudu, který bude rozhodovat o věci samé. Na něm bude, aby posoudil naplnění podmínek řízení.

Poté, co Nejvyšší soud uzavřel, že si strany platně sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž by sjednaly místní příslušnost konkrétního soudu, zabýval se otázkou, který soud má být jako místně příslušný určen.

Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci podmínky místní příslušnosti chybějí, neboť žalovaná, jež je právnickou osobou se sídlem na Slovensku, nemá obecný soud v České republice, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není známo, že by měla v České republice majetek.

Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost na výběr danou či výlučnou. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadně hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí, v jehož obvodu má podle údajů obchodního rejstříku bydliště jednatel žalované, a který rovněž není vzdálen sídlu zástupce žalobkyně. Nejvyšší soud tak vzal na zřetel zásadu hospodárnosti řízení v podobě dostupnosti určeného soudu z hlediska sídla obou účastníků (jejich zástupců).

3.

22 Cdo 925/2023

25.03.2024

Vypořádání SJM

Prodej rodinného domu

(JK)

Lze tedy učinit závěr, že v poměrech vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je možné provést vypořádání nařízením prodeje společné věci a rozdělením výtěžku. Přijetí tohoto řešení má umožnit soudní praxi dalším možným způsobem vypořádání dosáhnout obecně zdůrazňovaného požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání právních poměrů bývalých manželů ohledně společného jmění manželů a reagovat na individuální okolnosti konkrétních případů širšími způsoby vypořádání společného jmění manželů.

Výše uvedená východiska se plně uplatní i na nyní projednávanou věc, přičemž oba nalézací soudy shodně dospěly k závěru, že nejvhodnějším způsobem vypořádání společného jmění (a současně jediným možným) bude nařízení prodeje věcí a následné rozdělení výtěžku mezi účastníky.

V posuzované věci byly součástí vypořádání SJM účastníků dvě položky: rodinný dům (jako samostatná stavba, která není součástí pozemku) a dále spoluvlastnický podíl účastníků na lesním pozemku. Žalobkyně nejprve navrhovala přikázání obou věcí do výlučného vlastnictví žalovaného, nicméně následně své stanovisko s ohledem na nedostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu u obou účastníků změnila a navrhla nařízení prodeje rodinného domu i podílu na lesním pozemku a rozdělení výtěžku mezi účastníky.

Žalovaný ve vztahu k rodinnému domu nesouhlasil s nařízením prodeje, neboť v něm bydlí společně s invalidní dcerou účastníků, a má tudíž zájem být i nadále jeho vlastníkem, případně spoluvlastníkem, a současně tento způsob vypořádání považoval za nejméně vhodný, protože rodinný dům není součástí pozemku, ale nachází se na pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a dcery účastníků, což by mělo nepříznivý vliv na případný prodej rodinného domu bez pozemku. S ohledem na nedostatek finančních prostředků k vyplacení případného vypořádacího podílu žalobkyni proto navrhl přikázání rodinného domu do podílového spoluvlastnictví účastníků. Ve vztahu k podílu na lesním pozemku navrhoval stejně jako žalobkyně nařízení prodeje a rozdělení výtěžku.

Soud prvního stupně při úvaze o vhodném způsobu vypořádání rodinného domu zvažoval mimo jiné možnost přikázání domu do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, což v určitých fázích řízení navrhovali oba účastníci. K tomuto způsobu vypořádání nicméně nebylo možné přistoupit z důvodu zjištěné nedostatečné solventnosti obou účastníků řízení k vyplacení případného vypořádacího podílu druhému z manželů (bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nalézací soudy při úvaze o možných způsobech vypořádání rodinného domu dále vyloučily možnost reálného rozdělení domu na bytové jednotky, a to mimo jiné i z toho důvodu, že v domě se nacházejí celkem tři byty o velikosti 3+1, pročež dům nelze dobře rozdělit na dvě stejné části. Stěžejním důvodem odmítnutí tohoto způsobu vypořádání nicméně byly zjištěné vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky řízení, které nepřipouštějí možnost, aby rodinný dům se společnými prostorami byl nadále společně užíván oběma účastníky, kteří by se byli nuceni denně potkávat, museli by se společně domlouvat na správě domu, jeho údržbě a nezbytných opravách atd.

Ze stejných důvodů (zejména existence konfliktních vztahů) soudy vyloučily rovněž možnost přikázání rodinného domu do podílového spoluvlastnictví, což požadoval žalovaný i nyní v rámci dovolání. Současně podotkly, že zvolení tohoto způsobu vypořádání by vedlo jen k zahájení dalšího sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, což navíc žalobkyně výslovně avizovala, pročež toto řešení neshledaly účelným ani hospodárným (bod 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

S ohledem na to, že jiný způsob vypořádání společného jmění účastníků ve vztahu k rodinnému domu z výše uvedených důvodů nepřipadal v úvahu, soudy nižších stupňů shodně zvolily jako jediný možný způsob vypořádání prodej rodinného domu v dražbě s následným rozdělením výtěžku rovným dílem mezi oba účastníky.

Reflektovaly přitom i skutečnost, že se rodinný dům nachází na pozemku, jehož vlastnicemi jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a dcera účastníků. O nařízení prodeje rodinného domu tedy rozhodly i s vědomím toho, že dům není součástí pozemku, na němž je postaven, a obě nemovitosti mají jiný vlastnický režim, což by mohlo mít nepříznivý vliv na možnosti prodeje i výši výtěžku, nedošlo-li by ke společnému postupu s dcerou účastníků. Odvolací soud nicméně tuto skutečnost přičetl k tíži žalovanému, neboť předmětný pozemek měli původně v podílovém spoluvlastnictví právě žalobkyně a žalovaný, přičemž žalovaný krátce před zahájením rozvodového řízení svůj podíl převedl na dceru účastníků, a to podle odvolacího soudu bez pochybností o tom, že tak učinil ve snaze ztížit možnosti budoucího vypořádání společného jmění manželů.

S výše uvedenými závěry nalézacích soudů se dovolací soud plně ztotožňuje. S ohledem na dovolací námitky žalovaného v projednávané věci nyní připadají do úvahy pouze dva způsoby vypořádání rodinného domu – přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků a prodej domu v dražbě s rozdělením výtěžku mezi účastníky.

4.

27 Cdo 544/2023

27.03.2024

Splnění dluhu

Úschova

Změna smlouvy

Bankovní účet

(JP)         

1) K podmínkám řádného a včasného splnění závazku patří splnění ve stanoveném místě (tzv. splniště).

2) Sjednají-li si strany, že dlužník bude plnit ve prospěch v dohodě označeného účtu věřitele, lze tuto dohodu považovat za určení místa plnění ve smyslu ustanovení § 335 a § 339 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“).

3) Je-li místo plnění určeno dohodou smluvních stran, nelze je jednostranně změnit, nýbrž je nutné vyžádat souhlas druhé strany.

4) Úhrada dluhu na účet věřitele odlišný od účtu, na nějž podle smlouvy mělo být plněno, nezakládá účinky splnění dluhu.

5) Jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.

6) Závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže s tím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postavení se změna bezprostředně dotýká.

Ve světle nastíněné argumentace je na místě přijmout závěr, podle něhož lze na základě analogického použití úpravy § 1956 o. z. při uplatnění principu poctivosti připustit jednostrannou změnu místa plnění i při změně účtu věřitele; s tím, že věřitel ponese zvýšené náklady a nebezpečí, které tím druhé straně vzniknou.

Ačkoli se při posuzování změny závazků obecně vychází ze zásadní nezměnitelnosti smluv jednostranným právním jednáním (viz judikatura citovaná v odst. 23), oprávnění k určité minimální funkční míře (jednostranných) změn závazku lze dovozovat implicitně na základě uplatnění principu poctivosti, a to při vyvažování oprávněných zájmů obou stran.

V projednávané věci odvolací soud [s odkazem na komentářovou literaturu dovodil, že v případě zrušení účtu věřitele sjednaného jako místo plnění ve smlouvě lze per analogiam použít § 1956 o. z. Byl-li účet věřitele (žalobce) zrušen a dlužník (dovolatel) byl o této skutečnosti vyrozuměn a vyzván k platbě na jiný účet – čímž bylo místo plnění jednostranně změněno – byl podle názoru odvolacího soudu dlužník (dovolatel) povinen plnit na tento nový účet, nikoli do soudní úschovy.

Plnění do soudní úschovy má účinky splnění, ale jen tehdy, pokud byly naplněny zákonné důvody pro soudní úschovu, uvedené dlužníkem v návrhu na zahájení řízení o úschově.

V řízení o zaplacení dluhu (který měl být splněn složením do soudní úschovy), soud musí zkoumat, zda důvody uvedené dlužníkem v návrhu na soudní úschovu byly splněny. Také v tomto řízení soud nemá posuzovat důvody plnění do úschovy podle toho, jak je navrhovatel (dlužník) právně kvalifikoval v návrhu na zahájení řízení o úschově, ale jak je skutkově vymezil (právní kvalifikace, tedy podřazení pod některý ze zákonem vymezených důvodů, je věcí soudu).

Skutečnost, že důvody plnění do úschovy jsou v § 1953 odst. 1 o. z. vymezeny zčásti odlišně (šířeji), než v § 291 odst. 2 z. ř. s., přitom není významná; přednost musí mít (zvláštní) hmotněprávní úprava. Návrh na přijetí plnění do soudní úschovy je proto důvodný i tehdy, je-li naplněn důvod, který sice není vymezen v § 291 z. ř. s., ale je vymezen – jako důvod soudní úschovy – v § 1953 o. z.).

Naopak je významné, jaké skutečnosti z pohledu hmotněprávní úpravy dlužník (žalovaný) skutkově vymezil v návrhu na zahájení řízení o úschově, protože tyto skutečnosti jsou těmi důvody, které v řízení o zaplacení soud musí zkoumat, aby posoudil, zda plněním do úschovy byl splněn dluh (protože tyto důvody byly dány) anebo zda splněn nebyl (protože důvody dány nebyly).

I v poměrech projednávané věci proto pro posouzení, zda může mít plnění dovolatele do soudní úschovy soluční účinky, není významné, jak dovolatel právně kvalifikoval důvod úschovy v návrhu na zahájení řízení o úschově, podstatné je, jak jej skutkově vymezil. A právě to, zda byl naplněn takto skutkově vymezený důvod, musí soud v řízení v projednávané věci posoudit, aby mohl přijmout právní závěr, zda složením plnění do úschovy dovolatel splnil svůj dluh vůči žalobci.

5.

33 Cdo 1815/2023

16.04.2024

Dohoda o mlčenlivosti

NDA

Porušení

Soud

Mediace

(JK)

V projednávaném případě žalobkyně a žalovaný uzavřeli se zapsanou mediátorkou smlouvu o provedení mediace. Zde je vhodné poznamenat, že žalobkyně a žalovaný jsou ve smlouvě označeni jako strany konfliktu (zkráceně „strany“), žalobkyně, žalovaný a zapsaná mediátorka (zkráceně „mediátor“) jsou současně ve smlouvě označeni jako „účastníci“. V článku 6. smlouvy (nadepsaném „Důvěrnost informací“) ujednali následující: „Účastníci se dohodli, že veškeré informace sdělené nebo zpřístupněné v průběhu mediace, nebo v přímé souvislosti s ní, se považují za důvěrné (dále jen „informace“)“ (čl. 6.1.).

Účastníci se zavazují, že zajistí důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky tak, že takové obdržené informace ani jejich část nezveřejní, nepředají nebo nezpřístupní třetím osobám, ani neumožní třetím osobám získat takové informace jiným způsobem, a že využijí předané informace, či jejich část, pouze a jen za účelem jednání v rámci mediace“ (čl. 6.2.).

„Závazek zachování důvěrnosti informací trvá po celou existenci příslušné informace a jeho dodržení je zajištěno smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč splatnou do 15 dnů od porušení této povinnosti, resp. od okamžiku, kdy se o jeho porušení druhá strana dozvěděla“ (čl. 6.3.).

Ve sdělení žalovaného Okresnímu soudu (formou e-mailové zprávy prostřednictvím jeho tehdejší zástupkyně) je uvedeno následující: „V příloze zasílám zprávu mediátorky o ukončení mediace na návrh žalobkyně, která v ní nechce pokračovat. Není pravda, že by žalovaný nedal konstruktivní návrh na uzavření dohody, vypracoval 3 různé varianty.

Žalobkyni vyšel vstříc v tom, že chtěla vyplatit ihned, proto jí byly nabídnuty z podílu žalovaného další pozemky k vyrovnání jejího podílu v zaniklém SJM. Stejně jako v minulosti, když už hrozilo uzavření dohody, žalobkyně tuto dohodu opět zmařila zrušením mediace a vymýšlením důvodů, proč se jí nemůže účastnit.

Mediátorka sama označila důvody pro ukončení mediace ze strany žalobkyně za nerelevantní. Kdyby si návrhy žalovaného pořádně přečetla, mohla si jednu z nabízených variant vybrat a její požadavky by byly uspokojeny. Nelze však akceptovat tak obrovský rozdíl ve výměře rozdělených pozemků, který navrhovala žalobkyně. Některé pozemky v intravilánu a pozemky přiléhající k budovám navržené do vlastnictví žalovaného zařadila žalobkyně do vypořádání duplicitně, i když už byly součástí finančního vyrovnání a dostala by je zaplaceny dvakrát.“

Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že dotyčné ujednání o smluvní pokutě je platné a že výrazem „třetí osoba“ užitým v čl. 6.2. smlouvy účastníci mínili i soud. To ostatně vyplývá i z e-mailu zaslaného mediátorkou žalovanému dne 22. 10. 2020 (č. l. 55 spisu), v němž (mimo jiné) uvedla následující: „Povinnost mlčenlivost je každopádně vysvětlena ve smlouvě o provedení mediace, rovněž okruh osob, které ji podepsaly. Vše jsme si vysvětlili a odsouhlasili též ústně i s Vaší advokátkou. (…) Okruh mlčenlivosti ve smlouvě o provedení mediace je širší než v zákoně a chrání obě strany před zveřejněním informací i u soudu“, což navíc v průběhu řízení žádný z účastníků nezpochybnil.

Obsah sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 odvolací soud vyhodnotil tak, že „neobsahuje informace takového charakteru, jaké mají na zřeteli citovaná smluvní ujednání“. Takový závěr dovolací soud nesdílí, neboť neodpovídá učiněným zjištěním vzešlým z provedeného dokazování – zejména z citovaných ujednání čl. 6 a z obsahu sdělení.

Sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020, jak vyplývá i ze zjištění odvolacího soudu, obsahuje – kromě sdělení výsledku mediace – informace o jeho průběhu, o podaných návrzích variant na uzavření dohody a o tom, jaký postoj v průběhu mediace zaujala žalobkyně. Se zřetelem k ujednání čl. 6 dohody, podle něhož jsou důvěrné veškeré informace sdělené nebo zpřístupněné v průběhu mediace, nebo v přímé souvislosti s ní, přičemž se účastníci zavázali, že zajistí důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky tak, že takové obdržené informace ani jejich část nezveřejní, nepředají nebo nezpřístupní třetím osobám, ani neumožní třetím osobám získat takové informace jiným způsobem, a že využijí předané informace, či jejich část, pouze a jen za účelem jednání v rámci mediace, přičemž závazek zachování důvěrnosti informací trvá po celou existenci příslušné informace, nelze aprobovat závěr odvolacího soudu, že informace uváděné ve sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 povinnosti mlčenlivosti nepodléhají.

Úvahu odvolacího soudu, který obsah sdělení vyhodnotil jako pouhé sdělení jeho subjektivního názoru coby účastníka řízení, jež nemůže být považováno za šíření informací ve výše uvedeném smyslu, nelze považovat za správnou, neboť nekoreluje s tím, co si strany v dohodě sjednaly. Jistě nelze bez dalšího omezit právo účastníka soudního řízení vyjádřit se, je však třeba respektovat smluvní autonomii stran a to, že účastníci byli srozuměni s tím, že zajistí důvěrnost (veškerých) informací o průběhu mediace, a že onou „třetí stranou“ se v daném případě rozumí i soud. Dotyčná zpráva přitom kromě sdělení výsledku mediace obsahuje i informace o jeho průběhu - zejména se jedná o konkrétní návrhy na vypořádání zaniklého společného jmění manželů učiněné žalovaným během mediace a reakce žalobkyně na ně (přijetí či nepřijetí návrhu, popř. návrhy změn v nich) včetně subjektivního hodnocení reakcí žalobkyně žalovaným (např. „Kdyby si návrhy žalovaného pořádně přečetla, mohla si jednu z nabízených variant vybrat a její požadavky by byly uspokojeny“.) a návrhy na vypořádání zaniklého společného jmění manželů učiněné žalobkyní během mediace.

Strany přitom ve smlouvě o provedení mediace sjednaly důvěrnost veškerých informací sdělených nebo zpřístupněných v průběhu mediace, nebo v přímé souvislosti s ní, přičemž se zavázali zajistit důvěrnost informací poskytnutých ostatními účastníky tak, že takové obdržené informace ani jejich část nezveřejní, nepředají nebo nezpřístupní třetím osobám, ani neumožní třetím osobám získat takové informace jiným způsobem, a že využijí předané informace, či jejich část, pouze a jen za účelem jednání v rámci mediace. Závěr nalézacích soudů, že sdělení soudu ze dne 5. 8. 2020 informace podléhající důvěrnosti neobsahuje, proto není správný.

6.

24 Cdo 1754/2022

21.03.2024

První rozhodnutí o svěřenských fondech

Neplatnost založení

Koho žalovat

Nemovitosti

(JP)

Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, která představuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem k naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem. Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak této entitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v řízení vystupovat jako účastník řízení (§ 19 o. s. ř.).

Protože svěřenský fond není právnickou osobou, neuplatní se pravidlo vyjádřené v ustanovení § 128 o. z., podle něhož se po vzniku právnické osoby nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku. Zákon neobsahuje ani jiné ustanovení, které by bránilo posoudit, zda svěřenský fond platně vznikl (na rozdíl např. od podílového fondu, srov. § 108 odst. 3 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, podle nějž po vzniku podílového fondu nelze prohlásit zakladatelské právní jednání za neplatné a nelze z toho důvodu zrušit zápis podílového fondu v seznamu podílových fondů).

V poměrech civilního práva není pro svěřenský fond ani stanovena fikce právní osobnosti, jako je tomu v některých veřejnoprávních předpisech (srov. např. § 4b odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se pro účely tohoto zákona na svěřenský fond, podílový fond, podfond investičního fondu a organizační složku státu, která je účetní jednotkou, hledí jako na právnickou osobu). I v odborné literatuře je bez pochyb přijímán závěr, že zakladatelská právní jednání, kterými je zřizován svěřenský fond, je třeba podrobovat zákonným kritériím platnosti právního jednání.

Komentářová literatura proto také např. uvádí, že bude-li zakladatelské právní jednání pro neurčitost vyčleňovaného majetku nebo nedostatek formy právního jednání neplatné, svěřenský fond nevznikne. Uvedené závěry platí přinejmenším co se týče rozhodné právní úpravy účinné do 31. 12. 2017.

Dovolatel namítal, že se žalobkyně měla domáhat vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu podle zákona č. 292/2013 Sb. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v části druhé, hlavě druhé, dílu druhém nazvaném „Řízení ve věcech svěřenského fondu“ nestanoví výčet možných řízení, která lze vést ohledně svěřenského fondu. Taková řízení proto budou vyplývat z hmotněprávní úpravy. Řízení o vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu není v právní úpravě předvídáno, když neobsahuje obdobné ustanovení jako např. ustanovení § 129 o. z. pro právnické osoby, které stanoví, kdy soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou, s navazující procesní úpravou předepisující konkrétní druhy řízení (§ 85 a násl. z. ř. s.).

Vzhledem k odlišné povaze právnických osob a svěřenského fondu, který není právnickou osobou, přitom nelze v tak zásadních otázkách, jako je samotná existence svěřenského fondu, mechanicky analogicky použít ustanovení o právnických osobách. Vzhledem k tomu, že zákon takové řízení nepředepisuje, nelze vylučovat, aby otázka platnosti zakladatelského jednání svěřenského fondu byla jako předběžná otázka posouzena ve sporném řízení. Svěřenský fond je přitom institutem především věcných práv (srov. zařazení právní úpravy svěřenského fondu do části třetí, hlavy druhé občanského zákoníku).

S ohledem na výše uvedené nelze vyloučit žalobu na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť by takovým určením mohl být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. V případech sporů o platnost zřízení svěřenského fondu, kdy zpravidla bude docházet spíše k vyčlenění rozsáhlejšího majetku, se přitom vytvoření pevného právního základu prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání může jevit jako vhodné.

Vzhledem k výše vyloženému poměru žaloby na určení práva nebo právního vztahu k žalobě na určení (ne)platnosti právního jednání však není důvod zamezovat, aby se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ke konkrétním nemovitým věcem zapisovaným do katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu též není významné, jestli si lze představit i nějaký jiný obdobně formulovaný výrok, než je určení neplatnosti zakladatelského právního jednání, jako např. přímo určení neplatnosti svěřenského fondu, když ten však sám o sobě není právním jednáním, nýbrž svébytnou entitou bez právní subjektivity.

Zároveň je zřejmé, že pro případ neplatnosti právního jednání, kterým je zřizován svěřenský fond, zde není zavedená katastrální praxe v tom, na základě jaké listiny lze zapsat zpět ve prospěch zakladatele vlastnické právo k nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí, která byla neplatně vyčleněna do neplatně zřízeného svěřenského fondu. Samotný výrok o určení neplatnosti zakladatelského jednání by nemusel být způsobilým podkladem pro změnu zápisů v katastru nemovitostí, když nedeklaruje, kdo je vlastníkem, nadto mohou vznikat i komplikovanější situace neplatně zřízených svěřenských fondů než v projednávané věci, např. když bude vícero zakladatelů svěřenského fondu (nebo osoba, která zvýší majetek svěřenského fondu podle § 1468 o. z.), případně nemovitý majetek vyčleněný do svěřenského fondu bude mezitím směněn za jiný.

V poměrech projednávané věci proto není důvod vylučovat možnost domáhat se žalobou výroku určujícího vlastnické právo zakladatelky k nemovitým věcem. V tomto ohledu proto dovolání není opodstatněné.

Za účelem hledání rozumného uspořádání poměrů by tak mělo být možné v kontextu vypořádávání vztahů z absolutně neplatně zřízeného svěřenského fondu nahlížet v soudním řízení na jmenovaného svěřenského správce stále jako na svěřenského správce, byť bude v řízení jako předběžná otázka zjištěno, že svěřenský fond byl zřízen absolutně neplatným právním jednáním. Je totiž současně zapotřebí, aby v řízení mohly být efektivně hájeny i zájmy svěřenského fondu, a to právě osobou, která funkci svěřenského správce vykonává.

Svěřenský správce proto má možnost uzavřít se zakladatelem dohodu o vrácení majetku na základě absolutně neplatného zřízení svěřenského fondu, v níž se svěřenský správce označí s údaji o funkci svěřenského správce. Otázkou, jestli by účastníky takové dohody měli být i případní obmyšlení, se v poměrech projednávané věci není zapotřebí zabývat.

S ohledem na požadavek rozumného uspořádání poměrů potom ani není vyloučeno, bude-li svěřenský správce ve zlé víře, aby byl nákladový výrok případně modifikován tak, že v něm bude specifikováno, že je uvedený svěřenský správce povinen zaplatit náklady řízení ze svého osobního majetku, aby úspěšně žalující zakladatel nedosáhl pouze toho, že by náklady řízení byly uspokojovány z jeho vlastního majetku, který neplatně vyčlenil do svěřenského fondu.

Ostatně i v případě zániku správy svěřenského fondu (kterou zákon pojmově rozlišuje od zániku svěřenského fondu) zákon ukládá povinnost „svěřenskému správci“ (srov. § 1472 o. z.).

Možnost napravit důsledky neplatného zřízení svěřenského fondu dohodou mezi zakladatelem a nově jmenovaným svěřenským správcem zároveň odpovídá předpokadu, že by právo mělo hledat taková řešení, která co nejjednodušším způsobem umožní nápravu protiprávních stavů.

7.

27 Cdo 1993/2023

27.03.2024

Ručení za daně

Jednatel

PŘH

(JK)

V poměrech projednávané věci uplatnila žalobkyně proti dovolateli jako jednateli společnosti nárok na zaplacení 509.664,62 Kč z titulu zákonného ručení za dluh společnosti spočívající v neuhrazené pokutě za přestupek na úseku hazardních her, nákladech řízení a nákladech daňové exekuce. Žalobkyní uplatněná pohledávka na splnění tohoto dluhu tak nevyplývá z poměrů soukromého práva, nýbrž vznikla na základě rozhodnutí správního úřadu vydaného podle zákona upravujícího poměry veřejnoprávní. Pravomoc soudů věc projednat a rozhodnout by byla dána pouze tehdy, stanovil-li by tak zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).

Ustanovení § 159 odst. 3 o. z. zakládá zvláštní ručitelskou povinnost členů volených orgánů právnické osoby, která vzniká na základě zákonem předvídaných objektivních okolností. Domnívá-li se správce daně (kterým je na základě shora citovaných zákonných ustanovení celní úřad), že dovolatel podle § 159 odst. 3 o. z. ručí za veřejnoprávní dluh společnosti mající povahu daňového nedoplatku, a chce-li z titulu zákonného ručení po něm takový dluh vymoci, musí postupovat podle § 171 daňového řádu a vyzvat jej k úhradě nedoplatku ve stanovené lhůtě. Tato výzva má povahu rozhodnutí, které je podle § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu exekučním titulem.

Otázku, zda došlo k naplnění zákonem předvídaných objektivních okolností pro vznik ručení dovolatele (zejména zda se ručení podle § 159 odst. 3 o. z. týká i dluhů majících povahu daňových nedoplatků, zda dovolatel porušil povinnost při výkonu funkce jednatele společnosti a zda společnosti vznikla škoda v příčinné souvislosti s tímto porušením), je správce daně oprávněn si posoudit jako otázku předběžnou v souladu s § 99 odst. 1 daňového řádu.

Protože dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a protože uvedenou zmatečnostní vadou je postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud – aniž se mohl zabývat důvodností dovolání – rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, podle § 243e odst. 1 a 4 o. s. ř. zrušil, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Celnímu úřadu pro Zlínský kraj jako orgánu, který má podle § 171 daňového řádu pravomoc věc projednat a rozhodnout.

8.

22 Cdo 2151/2022

17.04.2024

Stavba

Sklep Předkupní právo

(JP)

Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. výslovně vztahuje předkupní právo vlastníka pozemku i na podzemní stavbu na stejném pozemku, to ovšem jen za předpokladu, že podzemní stavba je příslušenstvím nadzemní stavby.

Ustanovení § 3056 odst. 1 věta druhá o. z. tak logicky míří na případy, kdy zůstává odděleno vlastnické právo k pozemku a stavbě a na pozemku se nachází i stavba podzemní, která představuje příslušenství nadzemní stavby.

Jinými slovy, je-li na pozemku také podzemní stavba, která je příslušenstvím nadzemní stavby, vztahuje se předkupní právo i na ni. Jde ovšem stále primárně o předkupní právo vlastníka pozemku k nadzemní stavbě, která není součástí pozemku (má tedy oddělený vlastnický režim). Jenom tehdy vzniká vlastníku pozemku i předkupní právo k podzemní stavbě, která tvoří příslušenství nadzemní stavby dotčené zákonným předkupním právem.

Názorně může tento právní vztah přiblížit následující příklad: Na pozemku jednoho vlastníka se nachází (nadzemní) stavba ve vlastnictví jiné osoby a pod pozemkem sklep představující podzemní stavbu se samostatným účelovým určením (tedy samostatnou nemovitou věc ve smyslu § 498 odst. 1 o. z.); tento sklep slouží nadzemní stavbě (domu) a je určen jejím vlastníkem jako její příslušenství (§ 509 o. z.).

Ve smyslu § 3056 o. z. se předkupní právo vlastníka pozemku vztahuje nejen na dům, ale i na sklep, který tvoří příslušenství tohoto domu. Smyslem je bezpochyby zachování jednotného vlastnického režimu nadzemní stavby a stavby podzemní, respektive i pozemku. Podzemní stavba sklepa by bez tohoto ustanovení předkupnímu právu nepodléhala ve smyslu § 3061 o. z., neboť podzemní stavby se samostatným účelovým určením jsou samostatnými nemovitými věcmi (§ 498 odst. 1 o. z.) a předkupní právo se na ně nevztahuje (§ 3061 o. z.).

V nyní posuzované věci bylo samotným žalobcem tvrzeno a prokazováno, že žalobce je vlastníkem jak pozemků, pod kterými se vinný sklep nachází, tak i domu, který proto tvoří součást pozemku, na kterém je zřízen (§ 506 odst. 1 o. z.). Existuje zde tedy jednotný vlastnický režim pozemku a stavby na něm zřízené. Potom je ale vyloučeno předkupní právo vlastníka stavby k pozemku a naopak. Žalobce je jediným vlastníkem pozemku a stavba domu na pozemku zřízená tvoří samostatně nepřevoditelnou součást pozemku; je rovněž ve vlastnictví žalobce.

Vzhledem k tomu ale nemůže existovat ani předkupní právo k vinnému sklepu, který se nachází pod pozemkem žalobce. Jestliže je vinný sklep podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, tedy samostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 498 odst. 1 o. z., nevztahuje se na něj podle § 3061 o. z. předkupní právo vlastníka pozemku, pod kterým se sklep nachází. K tomu dovolací soud pro úplnost doplňuje, že i kdyby vinný sklep nebyl samostatnou podzemní stavbu, potom by představoval pouhou součást pozemku spojenou vlastnickým režimem s vlastnictvím pozemku samotného. Ani tehdy by proto logicky neexistovalo předkupní právo žalobce jako vlastníka pozemku k jeho součásti.  

S ohledem na výše uvedené obstojí v dovolacím přezkumu závěr, že na vinný sklep nacházející se pod pozemkem parc. č. XY se předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nevztahuje. Řešení dalších, dovolatelem shora nastíněných právních otázek, by bylo čistě akademické, protože ani jejich zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele, tedy že žalobci stále svědčí vůči žalovanému právo retraktu) není způsobilé pro žalobce přinést příznivější rozhodnutí ve sporu.

 
×