Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 03/05/24

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

25 Cdo 2246/2023

31.01.2024

Let balonem

Spoluzavinění

Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

Tato nová úprava vychází i přes rozdíly ve formulaci § 2918 o. z. a § 441 obč. zák. z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Dosavadní právní úprava užívala nepřesný výraz spoluzavinění poškozeného, což navozovalo dojem, že nedopadá na případy objektivní odpovědnosti, popřípadě na okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Podle ustálené judikatury i závěrů právnické literatury bylo použití daného ustanovení univerzální a mělo širší dopad.

Nová právní úprava hovoří přiléhavěji o okolnostech, které se přičítají poškozenému. Je tedy dnes třeba hovořit spíše o spoluzpůsobení si újmy poškozeným či o jeho spoluúčasti na škodní události nebo na vzniku újmy (škodlivého následku).

Popsaná úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.

Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla.

Byla-li tedy škoda způsobena jednáním poškozeného, je zcela či zčásti vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že dovolatelka byla (spolu s ostatními pasažéry) před letem informována o průběhu akce a poučena, jak se má při letu chovat a jakou polohu zaujmout během přistávání (držet se madel, v závislosti na pokynu pilota stát ve směru letu, přikrčit nohy, popřípadě sednout si zády ve směru letu a zapřít pokrčené nohy o stěnu balonu), že se pokyny pilota neřídila, neboť v ruce držela mobilní telefon za účelem natáčení, a nemohla se proto držet oběma rukama madel a přikrčit se. Je tedy zřejmé, že podstatnou a rozhodující příčinou vzniku újmy na zdraví bylo chování žalobkyně, která si během přistávání horkovzdušného balonu počínala velmi neopatrně a ignorovala pokyny pilota, nikoli chybějící upozornění ze strany pilota nebo příliš tvrdý „pád“ koše na zem, hraničící s nehodou, při kterém by se nejspíš zranili i další pasažéři.

V tomto směru je závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxi, která s výraznou neopatrností cestujícího či jeho ignorací pokynů ze strany přepravce spojuje dokonce i plné způsobení si újmy poškozeným. Protože dovolatelka nevznáší námitky k přesnějšímu vymezení rozsahu spoluzpůsobení si újmy (podle jejího názoru vůbec není dáno), nepodléhá tato otázka dovolacímu přezkumu též vzhledem k tomu, že výše plnění poskytnutého pojistitelem odpovědnosti zjevně přesahuje míru účasti provozovatele balonu, i kdyby byla alespoň v určitém rozsahu dovozována.

Podle § 2898 o. z. nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

Poukaz dovolatelky na údajné obcházení citovaného ustanovení je nepřiléhavý a není zřejmé, z čeho dovozuje nemožnost domáhat se nároků na náhradu újmy na přirozených právech; vždyť žalobou uplatněný nárok nebyl odepřen s poukazem na vzdání se práva na tuto náhradu (nic takového ostatně nevyplývá ani ze skutkových zjištění), nýbrž z důvodu spoluúčasti poškozené žalobkyně na vzniku újmy (§ 2918 o. z.). Poučení o průběhu letu a chování během přistávání je nezbytným předpokladem pro zdárný průběh těchto vyhlídkových letů a nelze v něm spatřovat ujednání o vzdání se náhrady.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá v řešení této otázky ani otázky posouzení postupu pilota před vzletem (podle dovolatelky ji měl „nepřipustit“ k letu poté, co mu řekla o operaci obou kyčlí, z čehož dovozuje, že naplnila požadavek § 4 odst. 1 o. z. a že pilot naopak nepostupoval jako odborník ve smyslu § 5 odst. 1 o. z.), před přistáním (měl klesat pomaleji) a po přistání (měl zavolat rychlou záchrannou službu, nikoli ji odvézt do nejbližší nemocnice).

Při posouzení jednání dovolatelky a jejího dobrovolného rozhodnutí zúčastnit se zážitkového vyhlídkového letu horkovzdušným balonem lze vyjít ze základní premisy obsažené v § 4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba si v rámci běžné opatrnosti při vědomí svého zdravotního stavu a věku v době absolvování tohoto adrenalinového zážitku (60 let) musí sama zvážit, zda riziko podstoupí či nikoli, a nemůže přenášet zodpovědnost za své rozhodnutí na třetí osobu [srov. § 3 odst. 2 písm. c) věta druhá o. z.] a bez dalšího se spoléhat na to, že se jí nic nestane (podle § 24 věty první o. z. každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout); má-li nějaký zdravotní či jiný nedostatek, tím spíše lze očekávat, že bude pečlivě dodržovat instrukce a bezpečnostní pravidla. Pilot horkovzdušného balonu je odborník v oblasti řízení tohoto dopravního prostředku, také proto pasažéry podrobně instruoval, jak si mají během letu počínat, nemá však ortopedické či jiné medicínské znalosti, díky kterým by byl schopen během krátké chvíle před nástupem pasažérů do balonu posoudit, zda jim stav jejich organismu dovoluje absolvovat let a přistání bez újmy. Jestliže se konečně ze skutkových zjištění podává, že si dovolatelka nezranila dříve operované kyčle, nýbrž holenní kost, pak je tento její požadavek na předvídavost pilota zjevně nepřiměřený.

2.

26 Cdo 3535/2022

20.02.2024

Společenství vlastníků

Odpojení vody

Přechod dluhů v dražbě

Může-li společenství vlastníků rozhodnout podle § 1208 písm. d) o. z. o tom, jaké služby bude vlastníkům jednotek zajišťovat, může taky (a contrario) rozhodnout o tom, že tyto služby zajišťovat nebude, nebo – je-li to samozřejmě technicky možné – že je nebude dodávat vlastníkům jednotek, kteří dluží úhradu za jejich poskytování. Stejně jako o schválení druhu služeb o tom musí rozhodnout shromáždění společenství vlastníků [§ 1208 písm. d) o. z.], které také stanoví podrobné podmínky, za nichž lze zajištění služeb vlastníkovi jednotky odepřít. Nejde přitom o rozhodnutí v rozporu s § 212 odst. 2 věta druhá o. z., neboť neplatí-li (dlouhodobě) vlastník jednotky za dodávané služby, nejde o jeho bezdůvodné znevýhodňování. Samozřejmě takový postup bude možný jen v domech, kde odpojení některých služeb bude technicky proveditelné a zvolený postup neohrozí dodávku služeb ostatním, řádně platícím, vlastníkům jednotek.

Lze tak uzavřít, že společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout, zda a jaké služby bude vlastníkům zajišťovat, rozhodnutí patří do působnosti shromáždění [§ 1208 písm. d) o. z.], k zajištění dodávek těchto služeb je oprávněno sjednávat smlouvy. Je oprávněno také rozhodnout o tom, že neplatí-li vlastník jednotky úhradu za poskytované služby řádně, nebude mu služby (některé z nich) zajišťovat; takové rozhodnutí rovněž náleží do působnosti shromáždění.

Žalovaný přijal na Shromáždění Rozhodnutí, v němž stanovil podmínky, za nichž bude vlastníkům neplnícím své povinnosti odpojena teplá voda a přívod tepla. Nejde o nicotné (nulitní) rozhodnutí ve smyslu § 245 o. z. (Shromáždění rozhodovalo o záležitosti, která byla v jeho působnosti), a protože u soudu nebyla žalobou podle § 1209 o. z. napadena jeho platnost, nemůže se soud jeho (ne)platností zabývat ani v tomto řízení, a to bez ohledu na to, že Shromáždění v Rozhodnutí (nesprávně) rozhodlo o možnosti odpojení teplé vody a přívodu tepla, jak při neplacení záloh či nedoplatku z vyúčtování služeb, tak při nezaplacení příspěvků na správu domu a pozemku.

Podle zjištění soudů obou stupňů (která nebyla nijak zpochybněna) předcházející vlastnice Jednotky žalovanému dlouhodobě neplatila příspěvky na správu domu a pozemku, zálohy na služby, ani jejich vyúčtování, proto ji odpojil s odkazem na Rozhodnutí dodávku teplé vody a přívod tepla. Poté, aniž by byl dluh uhrazen, nabyla Jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě žalobkyně.

Dluhy převodce jednotky související se správou domu a pozemku nejsou jinou závadou váznoucí na věci ve smyslu § 1107 o. z., jde o osobní dluh (bývalého) vlastníka jednotky, který existuje samostatně (odděleně od věci). Pro případ převodu jednotky (změnu v osobě dlužníka) upravuje § 1186 odst. 2 o. z. zákonný přechod dluhu, který souvisí se správou domu a pozemku, a od 1. 7. 2020 (od účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým byl změněn zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) také dluhu na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění.

Nejvyšší soud také v těchto (výše citovaných) rozhodnutích zdůraznil, že smyslem úpravy § 1186 odst. 2, 3 o. z. bylo posílení postavení osoby odpovědné za správu domu (zpravidla společenství vlastníků) při vymáhání příspěvků na správu domu po převodu jednotky (a od 1. 7. 2020 i při vymáhání záloh a vyúčtování za služby) tím, že jí byla dána možnost vymáhat dluh jednak po novém nabyvateli v důsledku přechodu dluhu a jednak po původním vlastníku (převodci) jako ručiteli.

Ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. upravuje zákonný přechod dluhů jen při převodu jednotky (derivativním způsobu nabytí vlastnictví), v případě přechodu vlastnického práva (např. příklepem v nedobrovolné dražbě, právní mocí příklepu při prodeji jednotky v exekučním řízení, nabytím dědictví – originárního způsobu nabytí vlastnictví) se neuplatní a dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách v tomto případě podle tohoto ustanovení na nového nabyvatele nepřejdou.

Byť i ve veřejné dobrovolné dražbě dochází podle § 2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 26/2000 Sb.“), k přechodu vlastnictví (k okamžiku udělení příklepu, uhradí-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě), a nikoliv k převodu na základě smlouvy, nelze pominout, že se provádí na návrh vlastníka (§ 17 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.), věřitelé své pohledávky vůči němu v dražbě nepřihlašují, nemohou je nijak uspokojit. Je jen na vlastníkovi, jaký zvolí postup při prodeji své jednotky – zda osloví potenciální zájemce, vyhledá je prostřednictvím inzerce, realitní kanceláře atd., nebo využije veřejné dobrovolné dražby (v níž se obrací na předem neurčený okruh osob); jde jen o jeho dobrovolnou volbu.

Pak by ovšem bylo v rozporu se smyslem a účelem § 1186 odst. 2, 3 o. z., aby to, zda dojde k zákonnému přechodu jeho dluhů vůči osobě odpovědné za správu na nabyvatele, záviselo jen na tom, jestli se jednotku rozhodl prodat „obvyklým“, „obyčejným“ způsobem, nebo se rozhodl pro veřejnou dobrovolnou dražbu; rozhodnutí osoba odpovědná za správu nijak ovlivnit nemůže a během ani jednoho z těchto procesů nemůže vůči němu uplatnit své pohledávky.

Ostatně tam, kde se zákonodárce chtěl odchýlit od zákonné úpravy specifických práv a povinností související s bytovým spoluvlastnictvím – např. u zákonného předkupního práva nájemců, učinil tak výslovně (srovnej § 17 odst. 5, 6, 7 zákona č. 26/2000 Sb.). V případě zákonného přechodu dluhů upraveného v § 1186 odst. 2, 3 o. z., zvláštního právě a jen pro bytové spoluvlastnictví, tak však neučinil.

Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 1186 odst. 2, 3 o. z. o přechodu dluhů vlastníka jednotky vůči osobě odpovědné za správu domu na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách, včetně záloh, na nového nabyvatele se uplatní i v případě přechodu vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb.

Z § 1186 odst. 2, 3 o. z. vyplývá, že dluhy přejdou na nabyvatele pouze v případě, že mohl (měl) znát jejich výši. Tomu slouží zejména institut tzv. potvrzení osoby odpovědné za správu domu a pozemku o výši dluhů, které je povinen nabyvateli doložit převodce; nabyvatel samozřejmě může být o výši dluhů informován i jinak (v kupní smlouvě, nebo se jedná o osoby blízké, které znají své finanční poměry apod.). V případě, že si nabyvatel od převodce potvrzení vůbec nevyžádá, lze mít s přihlédnutím k zásadě stanovené v § 4 odst. 2 o. z. (následek je spojen s vědomostí, kterou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé) za to, že na něj dluhy převodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přejdou, neboť si výši dluhů mohl a měl zjistit. Rozhodne-li se vlastník jednotky „prodat“ svou jednotku ve veřejné dobrovolné dražbě, nic mu nebrání, aby osoby, které se rozhodnou dražby zúčastnit, informoval o výši dluhu podle § 1186 odst. 2, 3 o. z.; rovněž osoby, které se dražby účastní, si musí být vědomy, že draží vlastnictví k jednotce a že se na ni vztahuje úprava § 1186 odst. 2, 3 o. z. o zákonném přechodu dluhů.

Jestliže tedy žalobkyně nabyla vlastnictví k Jednotce ve veřejné dobrovolné dražbě, pak s ohledem na absenci jakéhokoliv potvrzení o výši dluhů souvisejících s placením příspěvků na správu domu a pozemku a služeb, na ni podle § 1186 odst. 2, 3 o. z. (§ 4 odst. 2 o. z.) tyto dluhy přešly; ostatně se zřetelem k jejímu personálnímu provázání s předcházející vlastnicí Jednotky lze stěží pochybovat o její neznalosti o existenci dluhu.

Protože na žalobkyni přešly dluhy související s úhradou služeb, stejně jako dluhy na příspěvcích na správu domu a pozemku, a tyto dluhy po nabytí vlastnictví neuhradila, trval i důvod, pro který žalovaný podle Rozhodnutí odpojil vodu a dodávku tepla. Žalobkyně nejen že stávající dluhy neuhradila, ale posléze přestala tyto platby hradit sama. Ani nadále tak nejsou podle Rozhodnutí splněny podmínky pro obnovení dodávky služeb (teplé vody a tepla), nezajišťuje-li tedy žalovaný žalobkyni dodávku teplé vody a tepla, nejde o jeho svévolné jednání.

3.

30 Cdo 2218/2022

31.01.2024

Zástavní právo

Daňové

Zástavní právo podle § 170 odst. 5 daňového řádu tedy zaniká buď rozhodnutím správce daně, anebo ze zákona, a to podle občanského zákoníku, o čemž správce daně vyrozumí jednak daňový subjekt, jednak vlastníka zástavy [v občanském zákoníku je zánik zástavního práva upraven v části třetí (absolutní majetková práva), hlavě druhé (věcná práva), dílu pátém (věcná práva k cizím věcem), oddílu třetím (zástavní právo), pododdílu sedmém (zánik zástavního práva), konkrétně pak v § 1376 až § 1379 o. z.].

Skutečnost, že k zániku zástavního práva zřízeného správcem daně dojde z důvodu vymezeného v občanském zákoníku však neznamená, že by k zániku zástavního práva došlo mimo působnost daňového řádu.

Tomu odpovídá i posouzení vztahu žalobce a správce daně vyplývající z ustanovení § 170 odst. 5 věty druhé daňového řádu prostřednictvím metody právní regulace. Soukromoprávní vztahy se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se soukromoprávní vztahy liší od vztahů veřejnoprávních, pro něž je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá.

V posuzovaném případě šlo o zástavní právo zřízené správcem daně, k jehož zániku došlo ex lege splněním zajištěného dluhu ve smyslu § 1376 o. z. S ohledem na to, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, bylo namístě, aby správce daně podle § 170 odst. 5 věty druhé daňového řádu o této skutečnosti vyrozuměl daňový subjekt (žalobce), byť neformálním vyrozuměním (srov. důvodová zpráva k § 170 daňového řádu).

Vzájemné vztahy žalobce a správce daně jsou povahy veřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník (správce daně) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt může jednostranně zakládat práva druhému subjektu (žalobci). Z postavení správce daně v posuzovaném případě vyplývá, že autoritativně rozhodl o tom, jaký je daňový nedoplatek žalobce a určil zajištění daného závazku zřízením zástavního práva; vůle žalobce přitom na jeho rozhodnutí neměla žádný vliv. Na veřejnoprávní povaze tohoto vztahu pak nemůže ničeho změnit okolnost, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, neboť předmětem daňového řízení je stále týž právní vztah. Vyrozumění žalobce o zániku zástavního práva se tomuto vztahu rovněž nevymyká, natož je-li tato povinnost stanovena v daňovém řádu jakožto předpisu veřejnoprávní povahy.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že zástavní právo zřízené rozhodnutím finančního úřadu jako správcem daně je výkonem veřejné moci, a proto jím musí být i všechny úkony správce daně, jež na ně navazují, včetně vyrozumění o jeho zániku. Nejvyšší soud nevidí žádný rozumný důvod, proč by mělo vydání tohoto potvrzení z režimu vrchnostenského postupu finančního úřadu vybočovat. Vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva podle § 170 odst. 5 daňového řádu tudíž představuje úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi pochybením správce daně a žalobcem tvrzenou škodou.

Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání řádného vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus), jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, je dán tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo. Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal, přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody.

Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události a zda tedy byla pro škůdce objektivně předvídatelná.

Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou, ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vystavěl svůj závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou na závěru, že k prodlení s výmazem zástavního práva došlo z důvodu chybného postupu finančního úřadu, a proto škoda spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl žalobce povinen v důsledku prodlení zaplatit, je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu. Tento závěr je ve své obecnosti udržitelný, neboť správní orgány jsou ve správním řízení povinny postupovat v souladu s právními předpisy, a to i bez ohledu na to, zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahu připadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případného nesplnění této jejich povinnosti. Okolnost, že byla žalobcem se třetí osobou sjednána smluvní pokuta, tedy sama o sobě odpovědnost státu za žalobcovu škodu vzniklou v důsledku povinnosti smluvní pokutu uhradit, nevylučuje.

Povinnost orgánů veřejné moci postupovat v souladu s právními předpisy přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánů dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, stanovisek či jiných aktů, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné překročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděné vydání příslušných správních aktů, může mít pro žalobce nepříznivé důsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím způsobeného včasného nesplnění jeho vlastních smluvních závazků, jež ho tíží v rámci jeho právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporu představuje následek objektivně předvídatelný. Rovněž nelze uzavřít, že by utvrzení závazku k zajištění výmazu zástavního práva smluvní pokutou ve smyslu § 2048 a násl. o. z. představovalo institut zcela výjimečný a neočekávatelný. Ani neznalost finančního úřadu týkající se konkrétních podmínek vzniku povinnosti žalobce smluvní pokutu hradit a její výše, by přitom na tomto závěru nemohla nic změnit; nadto v případě žalobce byl finanční úřad se zněním kupní smlouvy včetně ujednání o smluvní pokutě seznámen.

Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je v posuzovaném případě dán či nikoliv, je nicméně závislý na posouzení, v čem závazek žalobce utvrzený sjednanou smluvní pokutou konkrétně spočíval, jaká byla výše a funkce této smluvní pokuty, a zda okolnosti, které provázely vlastní plnění závazku, k němuž byl žalobce pod hrozbou smluvní pokuty povinen, existenci tohoto vztahu nevylučují.

V souvislosti s uvedenými otázkami je především významné, že žalobci svědčil právní nárok na vydání vyrozumění o zániku zástavního práva, k jehož zajištění se v určité lhůtě zavázal. Zaváže-li se totiž jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je nezbytný úkon orgánu výkonu veřejné moci, na jehož učinění v určité lhůtě by tato strana neměla nárok, pak jde jistě o krok činěný v rámci smluvního rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnou ztrátu.

Vzhledem k § 2918 o. z. (podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí), tj. k ustanovení, jež se v souladu se zněním § 26 OdpŠk uplatní i v podmínkách odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, by totiž uvedená skutečnost nemohla zůstat bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škoda má svůj původ v nesprávném úředním postupu orgánu státu či v jemu předcházejícím riskantním jednání poškozeného.

Při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a prezentovanou škodou je ve shodě se zmíněným § 2918 o. z. rovněž podstatné, zda se žalobce nedopustil i dalšího neobezřetného jednání, jímž by způsobil vznik či zvýšení tvrzené škody. Například tím, že při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodu nepřizpůsobil možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sám účinně odvrátit, byť to bylo možné od něj za daných okolností rozumně požadovat a očekávat.

Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splnění jeho závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobce po uzavření příslušné dohody zahrnující zhodnocení včasnosti zahájení jeho aktivit vedoucích k získání vyrozumění o zániku zástavního práva, jakož i efektivity těchto úkonů i navazujících úkonů, kterými bylo finální splnění podmíněno.

V této souvislosti nemůže Nejvyšší soud souhlasit s odvolacím soudem v tom, že nelze žalobci vyčítat absenci upozornění na nesprávnost prvně vystaveného vyrozumění, po kterém žalobce vyčkával několik měsíců, než se začal domáhat u žalované vystavení potvrzení správného. Jakkoli je zřejmé z výše uvedeného výkladu, že povinnost vydat správné vyrozumění ležela na straně žalované, nelze přehlédnout, že povinnost zaplatit smluvní pokutu tížila žalobce, a bylo proto na něm, aby v zájmu eliminace rizika vzniku škodu ve smyslu § 2918 o. z. provedl kontrolu předloženého vyrozumění a v případě jeho nesprávnosti, která musela být na první pohled zřejmá, se domáhal jeho opravy či nahrazení vyrozuměním správným.

Další významnou skutečností je, zda sjednaná smluvní pokuta plnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobce svému smluvnímu partnerovi v důsledku porušení sjednané povinnosti odpovídal – viz § 2050 a § 2051 o. z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či odpovědnosti žalobce za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti.

 Z pohledu uvedených skutečností se však odvolací soud řešenou věcí dosud nezabýval, což činí jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplným, a proto nesprávným. Teprve po zodpovězení všech výše naznačených otázek přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celou zbylou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná za tuto škodu vůbec neodpovídá.

4.

22 Cdo 1879/2022

27.02.2024

Předkupní právo

Rozdělení sloučením

V případě předkupního práva podle § 3056 o. z. vzniká ve smyslu § 2140 o. z. dlužníku povinnost nabídnou věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě (koupěchtivému). Dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z. se uplatní rovněž za předpokladu, že se jedná o bezúplatný převod (srovnej § 1124 odst. 2 o. z.).

Nejvyšší soud poznamenává, že tyto závěry přijal v mezích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, avšak z odůvodnění uvedeného rozhodnutí se podává, že jsou uplatnitelné rovněž v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 7. 2020.

V posuzované věci nabyla žalovaná vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě přeměny rozdělením formou odštěpení sloučením společnosti Nové Velenovy, s.r.o., IČO 27101941, ze dne 9. 3. 2021, kdy na žalovanou přešla část jmění rozdělované společnosti Nové Velenovy, s.r.o.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že shora označený přechod vlastnictví je jiným způsobem nabytí vlastnického práva podle § 2144 odst. 2 o. z., a na žalovanou proto přešla povinnost nabídnout žalobci jako předkupníkovi předmětný pozemek ke koupi za podmínek, kterými byla vázána společnost Nové Velenovy, s.r.o., jako právní předchůdkyně žalované.

Zároveň ovšem přiznal žalobci právo domáhat se po žalované, aby mu předmětný pozemek převedla; tedy přiznal žalobci vůči žalované právo tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z. Taková úvaha je ovšem vnitřně zcela rozporná.

Ustanovení § 2144 odst. 2 o. z. totiž upravuje případy, ve kterých se změnil vlastník věci a předkupník neměl možnost své předkupní právo využít, neboť s takovou změnou vlastnictví není možnost uplatnění předkupního práva spojena. Jde o situace, ve kterých nedošlo ke změně vlastnického práva k věci na základě skutečností zakládajících předkupní právo ve smyslu § 3056 o. z. (kupříkladu došlo ke změně vlastnického práva jinak než smluvně, např. děděním). V takových případech bude nový vlastník vázán (to ovšem až v případě dalšího převodu věci) stejnými povinnostmi z předkupního práva, jakými byl vázán jeho předchůdce. Zejména jej tedy bude tížit povinnost nabídnout a umožnit využít předkupníkovi předkupní právo za podmínek stanovených zákonem (nastanou-li právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo). Na základě § 2144 odst. 2 o. z. však nelze rozšiřovat možnosti uplatnění předkupního práva, než jak jsou stanoveny v příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srovnej § 3056 o. z., § 2140 odst. 1 o. z. a § 1124 odst. 2 o. z.).

Jinak řečeno, § 2144 odst. 1 o. z. zakládá předkupníkovi tzv. právo retraktu (právo domáhat se vůči nástupci povinného z předkupního práva, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednání o předkupním právu na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl).

Právo retraktu vzniká předkupníkovi tehdy, jestliže původní vlastník porušil svou povinnost z předkupního práva nabídnout převáděnou věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 o. z.). V § 2144 odst. 2 o. z. je řešena odlišná situace, když vlastnické právo nabude třetí osoba jiným způsobem, při kterém původního vlastníka netíží povinnost učinit nabídku předkupníkovi. Potom ale logicky předkupníkovi nevzniká právo retraktu vůči nástupci; jeho práva zákon chrání tak, že ukládá nástupci, aby mu věc nabídnul ke koupi, to ovšem až tehdy, nastanou-li v budoucnu právní skutečnosti zakládající možnost uplatnit předkupní právo.

Uzavřel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě přeměny rozdělením odštěpením sloučením společnosti Nové Velenovy, s.r.o. představuje v § 2144 odst. 2 o. z. presumovaný tzv. jiný způsob nabytí vlastnického práva a za této situace na žalovanou přešla povinnost nabídnout žalobci jako předkupníkovi věc ke koupi za podmínek, kterými byla vázána její předchůdkyně, je nesprávný navazující závěr, že žalobce má zároveň vůči žalované právo tzv. retraktu podle § 2144 odst. 1 o. z. (právo domáhat se po žalované, aby mu předmětný pozemek převedla). Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce je tak důvodné.

5.

33 Cdo 2285/2022

29.02.2024

Odstoupení od smlouvy

Smluvní pokuta

Rezervační smlouva

Podle § 2048 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

Podle čl. VIII – Ostatní ujednání, bodu 8.5 smlouvy – „Smluvní strany se dohodly, že nebude-li kupní smlouva uzavřena ve lhůtě do 31. 5. 2018 z důvodu ležícího na straně bud. prodávajícího, je bud. prodávající povinen zaplatit bud. kupující 300.000,- Kč (slovy: třistatisíckorunčeských) jako smluvní pokutu.“

Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že obsahem dohody o smluvní pokutě je nejen ujednání o určení její výše nebo způsobu jejího určení, ale i vymezení (identifikace) konkrétní povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta utvrzuje.

V nyní souzené věci byla podle čl. VIII bodu 8.5 smlouvy utvrzena povinnost budoucích prodávajících uzavřít do 31. 5. 2018 kupní smlouvu s tím, že nedojde-li k uzavření smlouvy ve stanovené lhůtě „z důvodu ležícího na straně budoucích prodávajících“ jsou tito povinni zaplatit budoucí kupující smluvní pokutu ve výši 300.000,- Kč. Kromě případů popsaných v bodech 8. 1., 8. 2., 8. 5. a 8. 6. smlouvy o právu na smluvní pokutu v případě že do 31. 5. 2018 nedojde k uzavření kupní smlouvy, nebyla sjednána smluvní pokuta pro žádný jiný případ porušení smluvních povinností, než povinnosti uzavřít kupní smlouvu v dohodnuté lhůtě.

Smluvní pokuta nebyla výslovně sjednána pro případ porušení jiných povinností budoucích prodávajících, např. upozornit budoucí kupující na existenci vady převáděných nemovitostí, popř. při odstoupení od rezervační smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností budoucími prodávajícími (její dopad nelze ani analogicky rozšiřovat na porušení dalších smluvních povinností).

Dovolatelka se mýlí, má-li zato, že v situaci, kdy před datem 31. 5. 2018 odstoupila od rezervační smlouvy pro podstatné porušení smlouvy, nastala stejná situace, jako kdyby k uzavření kupní smlouvy „vinou“ žalovaných nedošlo do 31. 5. 2018. Je nezbytné zdůraznit, že smluvní pokuta zajišťovala včasnost závazku žalovaných uzavřít realizační (kupní) smlouvu.

Odstoupením od smlouvy dne 15. 3. 2018 (proti čemuž žalovaní nic nenamítali) došlo k jejímu zrušení a tím i k zániku závazku žalovaných uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu do 31. 5. 2018. Zanikla-li rezervační smlouva, nemohli žalovaní porušit povinnost uzavřít kupní smlouvu do dohodnutého termínu a žalobkyni nemohlo vzniknout právo na smluvní pokutu podle čl. VIII bodu 8. 5. smlouvy.

Situaci, kdy žalobkyně odstoupila od rezervační smlouvy, nelze podřadit pod porušení jejich závazku uzavřít kupní smlouvu do 31. 5. 2018. Odstoupením od rezervační smlouvy povinnost uzavřít kupní smlouvu strany rezervační smlouvy již nezavazovala. Dovolatelka navíc vychází z vlastní verze skutku, když tvrdí, že bylo vyloučeno uzavření kupní smlouvy ve lhůtě. Měla-li být uzavřena kupní smlouva do 31. 5. 2018, nemohlo - logicky vzato - před tímto datem vzniknout žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty pro porušení závazku uzavřít smlouvu do dohodnutého data.

6.

26 Cdo 1002/2023

13.03.2024

Podnájem

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, že podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, § 2277, § 2278 o. z.). Podnájemní vztah se tedy vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, tzn. že je na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání.

Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce.

Jelikož podnájem bytu má charakter nájmu, je třeba jeho režim posoudit podle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Je-li v dané věci třeba posoudit platnost výpovědi udělené po 1. 1. 2014 z podnájemního vztahu vzniklého podle předchozí právní úpravy, pak z ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. plyne, že na ni dopadá již nová právní úprava.

V občanském zákoníku je úprava podnájmu poměrně kusá, žádnou regulaci výpovědních důvodů podnájemní smlouvy neobsahuje. Není tedy pochyb o tom, že neobsahuje-li tuto právní úpravu obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné vycházet ze základní regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno.

Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu; stejně tak to umožňovala předchozí právní úprava (konkrétně § 719 odst. 1 obč. zák., na který odkázal odvolací soud).

V souzené věci z obsahu podnájemní smlouvy jednoznačně vyplývá, že byl sjednán podnájem na dobu neurčitou, který bylo možné skončit písemnou dohodou stran nebo výpovědí nájemce či podnájemce, přičemž výpovědní důvody smluvních stran byly přesně specifikovány. Vzhledem k tomu, že výpovědní důvod, pro který byla podnájemní smlouva nájemcem vypovězena (že byt potřebuje pro sebe), sjednán nebyl, je závěr odvolacího soudu, že jej nájemce nemohl použít, i v poměrech úpravy účinné od 1. 1. 2014 správný.

Vypoví-li pronajímatel nájem bytu z jiných než zákonem stanovených důvodů, jde o výpověď neoprávněnou, nikoliv neplatnou. Uvedený závěr lze vztáhnout podnájem bytu v tom směru, že vypoví-li nájemce podnájem bytu z jiného než sjednaného výpovědního důvodu, který tak k dispozici neměl, má to za následek, že výpověď nebyla učiněna po právu (není oprávněná), a nemůže proto způsobit zamýšlené účinky (zánik podnájemního vztahu).

Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení § 2290 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu, jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu. To pak znamená, že výpověď z podnájmu bytu nemusí obsahovat žádné poučení o možnosti domáhat se jejího přezkumu soudem a že oprávněnost výpovědi z podnájmu bytu lze řešit jako otázku předběžnou např. v řízení o vyklizení, jako je tomu i v této věci.

7.

33 Cdo 2512/2023

21.03.2024

Podnikatel

Obchodník s nemovitostmi

Občanský zákoník opustil formální koncepci, že podnikatelem je pouze osoba nadaná podnikatelským oprávněním nebo zapsaná do obchodního rejstříku či jiné evidence. Rozhodující je, zda daná osoba vykonává podnikatelskou činnost, tj. činnost vykazující znaky uvedené v § 420 odst. 1 o. z.

Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že tyto znaky byly v případě žalovaného naplněny.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že v minulosti žalovaný nabyl kupní smlouvou z 21. 4. 2015 za 4.000 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tento spoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou z 18. 2. 2019 za kupní cenu 500.000 Kč, kupní smlouvou z 11. 11. 2015 nabyl za 100 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tento spoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou z 30. 5. 2019 za kupní cenu 42.000 Kč, kupní smlouvou z 18. 5. 2015 nabyl za 1.000 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální úřad XY, tento spoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou ze 7. 5. 2019 za kupní cenu 45.000 Kč, kupní smlouvou z 12. 4. 2018 nabyl za 130.000 Kč vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tyto nemovitosti následně prodal kupní smlouvou z 10. 7. 2020 za kupní cenu 550.000 Kč.

V době nabytí žalovaným byly nemovité věci zatíženy řadou exekučních příkazů, v okamžiku jejich prodeje již žádné exekuce či jiné závazky na těchto nemovitostech nevázly. Kupní smlouvou z 23. 8. 2017 žalovaný nabyl za 70.000 Kč spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, tento spoluvlastnický podíl následně prodal kupní smlouvou z 23. 10. 2019 za kupní cenu 900.000 Kč. Podle soudu prvního stupně jde přitom pouze o dílčí výčet.

Námitka žalovaného, že není podnikatelem ani podle materiálního hlediska, neboť pouze vykonává správu vlastního majetku, není důvodná. Všechny znaky podnikání podle § 420 odst. 1 a 2 o. z. jeho činnost naplňuje.

Žalovaný vykonával výdělečnou činnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. V období let 2015 až 2018 – kromě uzavření kupní smlouvy s žalobkyní – nejméně na základě pěti smluv úplatně nabyl spoluvlastnické podíly, resp. vlastnické právo k nemovitým věcem. Tyto spoluvlastnické podíly, resp. vlastnické právo se ziskem prodal v letech 2019 až 2020. Účelem nabytí předmětů koupě nebylo uspokojení vlastní potřeby, nýbrž následný výdělečný prodej. Žalovaný jednal samostatně, na vlastní účet a odpovědnost a nesl i důsledky takového jednání. Výdělečnou činnost vykonával živnostenským způsobem – šlo o podnikatelskou činnost, která je z hlediska své povahy živností ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (živnostenský zákon). Podle bodu 58 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu je nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí živností volnou.

Ze shora uvedeného se tedy podává, že žalovaný nespravoval svůj vlastní majetek, ale byl ve vztahu k vykonávané činnosti, tj. nákupu a prodeji nemovitostí, včetně nemovitostí, jejichž koupě žalovaným od žalobkyně je posuzována v dané věci, podnikatelem.

Naproti tomu skutečnost, že žalobkyně dala členům své rodiny (otci a bratrovi) souhlas s umístěním sídla v její nemovitosti, nenaplnila znaky podnikání. Žalobkyně tak nečinila živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak za účelem dosažení zisku.

Námitka směřující k aplikaci zásady „pacta sunt servanda“ je irelevantní; právní jednání se nesmí příčit zákonu.

8.

21 Cdo 3814/2022

29.02.2024

Spotřebitel

Volba práva

Imperativní normy

Nejvyšší soud proto uzavírá, že obsah výrazu „imperativní ustanovení“ užitý v kontextu čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy zahrnuje (vnitrostátně) kogentní ustanovení právního řádu země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, která stanovují určitý standard ochrany spotřebitele a od nichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Právě tato ustanovení omezují zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje spotřebiteli stejný či vyšší standard ochrany. Pokud tedy spotřebitelská smlouva splňuje podmínky uvedené v čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy, mohou si strany této smlouvy v souladu s čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zvolit rozhodné právo pro uvedenou smlouvu, avšak dotčený spotřebitel nesmí být v důsledku této volby zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se jinak použila v případě neexistence volby práva na základě čl. 5 odst. 3 Římské úmluvy, která stanoví, že taková smlouva se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště.

Za takové imperativní ustanovení nelze považovat každé kogentní ustanovení, jehož aplikace v konkrétním závazkovém vztahu slouží k ochraně smluvní strany, která je spotřebitelem. Ve smyslu článku 3 Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách za ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba považovat takové ustanovení, které chrání slabší stranu proti silnější, tj. že upravuje vztah dvou subjektů ve výrazně nerovnovážném postavení. Musí jít tedy o ustanovení, které bylo přijato přímo na ochranu spotřebitele, anebo ustanovení, jehož charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního vztahu.

Ustanovení o právních úkonech obsažená v hlavě čtvrté občanského zákoníku (§ 34 až 51) proto nelze považovat za ustanovení, která stanoví určitý standard ochrany spotřebitele a od nichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Za imperativní ustanovení ve smyslu čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy tak odvolací soud (jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá) nesprávně považoval ustanovení § 37 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů.

Požadavek, že spotřebitel nesmí být v důsledku volby rozhodného práva provedené stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva země, v níž má obvyklé bydliště, stanovený čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy neznamená – jak dovozoval odvolací soud – automatické uplatnění imperativních ustanovení práva země obvyklého bydliště spotřebitele. Podle komentářové literatury se uplatní postup, kdy „z hlediska metodologie a aplikace článku 6 odst. 2 musí soudce ex offo nejdříve ověřit, zda došlo k platné volbě práva dle článku 3 odst. 1 a odst. 4 nařízení Řím I. Soudce dále konstatuje rámec a obsah kogentních ochranných norem místa obvyklého bydliště spotřebitele.

Tyto normy porovná s obsahem zvoleného práva. Soudce je povinen porovnat normy práva země obvyklého bydliště a zvoleného práva jako celek, aby získal všeobecnou představu o úrovni ochrany v určitém konkrétním případě.

Soudce následně ověří, zda zvolené právo poskytuje spotřebiteli nižší, vyšší nebo stejnou úroveň ochrany, jako právo místa obvyklého bydliště spotřebitele. Pokud je úroveň ochrany nižší, zvolené právo se nepoužije.

Z uvedeného porovnání právní úpravy místa obvyklého bydliště spotřebitele a zvolené právní úpravy vychází též Bělohlávek (srov. shora bod 32). Ten dále dodává, že „soud tak pro posouzení standardu ochrany dle zvoleného práva a toho, který by byl určen podle osobního statutu spotřebitele ve smyslu čl. 6 odst. 1 Nařízení (obdobně čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy – pozn. dovolacího soudu), může aplikovat úpravu zvoleného legis causae i přesto, je-li posuzovaná otázka upravena v kogentních předpisech práva státu obvyklého bydliště spotřebitele, dojde-li k závěru, že tím není spotřebitel zbaven ochrany poskytované mu právem jeho domovského státu a že standard ochrany je v obou případech shodný“.

Zdůrazňuje též, že „je přirozeně možné a nebude nikterak neobvyklá situace, kdy bude lex electa poskytovat spotřebiteli dokonce vyšší standard ochrany, než by tomu bylo v případě, kdyby bylo použito výlučně práva určeného podle navázání na obvyklé bydliště spotřebitele“.

 
×