Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 03/03/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

21 Cdo 1774/2022

31.10.2022

Škoda způsobená předběžným opatřením

Vedoucí zaměstnanec

Příčinná souvislost

Zákaz jednat za společnost

Právní posouzení příčiny a následku (příčinné souvislosti) je pak posouzením, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, popř. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.

Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace.

Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde.

V posuzovaném případě odvolací soud zčásti vyloučil, že by vzniklý následek (ušlá čistá mzda žalobce) byl v příčinné souvislosti s účinky (zrušeného) předběžného opatření proto, že „…předběžným opatřením nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti vůči svým zaměstnancům, v rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoli jménem společnosti G., že vydané předběžné opatření nebránilo žalobci realizovat jakékoli úkony týkající se vnitřního chodu společnosti (organizační struktura, obchodní plán včetně budoucí strategie společnosti, komunikace na pracovišti, školení zaměstnanců, kontrola odborné zdatnosti zaměstnanců, kontrola plnění pracovních úkolů včetně dodržování pracovní doby, nepožívání alkoholu na pracovišti apod.)…“.

Z dokazování vyplynulo, že předběžným opatřením bylo žalobci uloženo, aby „D. R., narozen dne XY, bytem XY, byl povinen zdržet se právního jednání za společnost G., IČO XY, se sídlem XY, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném XY, oddíl XY, vložka XY, včetně toho zdržet se jakéhokoli jednání za tuto společnost, a to do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě žalobce na neplatnost všech usnesení valné hromady uvedené společnosti konané dne 13. června 2016 od 14.00 hodin na adrese XY, projednávané v řízení vedeném pod sp. zn. 80 Cm 61/2016“.

Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne (…). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.

Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že do exekučního titulu (výroku rozhodnutí soudu) není možno (v souvislosti s jeho výkladem) doplňovat to, co explicite neobsahuje, anebo (naopak) z něj vyloučit část výroku (část ukládané povinnosti), která v rozhodnutí obsažena je. Nelze tedy vyvozovat, že „…předběžným opatřením však nemůže být postiženo jednání žalobce uvnitř společnosti…“ (jak uvažoval odvolací soud); pakliže takový dopad z výroku nařízeného předběžného opatření nevyplývá a nelze jej dovodit ani z jeho odůvodnění (v této věci odůvodnění nařízeného předběžného opatření absentuje), nemůže být výkladem doplňován.

Odvolací soud správně dovodil, že žalobce působil na pozici vedoucího zaměstnance společnosti G.; podle ustanovení § 11 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je nebo se za vedoucího zaměstnance považuje rovněž vedoucí organizační složky státu.

Pojem vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele zahrnuje všechny zaměstnance zaměstnavatele, kteří jsou oprávněni vedením na jednotlivých stupních řízení u zaměstnavatele, tedy nejen ty, kteří jsou oprávněni činit jménem zaměstnavatele právní jednání vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy, ale veškeré zaměstnance, kteří jsou oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem může být pouze takový zaměstnanec, kterému je podřízen alespoň jeden další zaměstnanec.

Přitom pro vymezení pojmu vedoucího zaměstnance není nezbytné, aby byl oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní jednání v pracovněprávních vztazích, ale postačuje, že má oprávnění ukládat pracovní úkoly a dávat závazné pokyny podřízeným zaměstnancům. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným (podřízeným) zaměstnancům je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím strukturu zaměstnavatele.

Při splnění této podmínky není právní postavení vedoucího zaměstnance dotčeno, jestliže pracovní místa, která jsou mu podle organizačního předpisu podřízena, fakticky (ještě) nejsou obsazena. Vedoucím zaměstnancem není ten, kdo pouze dočasně zastupuje nepřítomného vedoucího zaměstnance (například pro jeho krátkodobou nepřítomnost) a jinak nemá podřízené pracovníky, respektive jeho postavení jako vedoucího zaměstnance není konstituováno žádným právním ani vnitřním předpisem zaměstnavatele.

Vedoucím zaměstnancem není ani ten, kdo by byl krátkodobě pověřen řízením dílčího pracovního procesu, aniž by opět jeho postavení v tomto směru bylo zakotveno v jakémkoli vnitřním předpisu. Vedoucím zaměstnancem je rovněž vedoucí organizační složky státu.

Z uvedeného ovšem vyplývá, že i vedoucí zaměstnanci činí veškerá (tedy i právní) jednání jak „vně“ společnosti (zaměstnavatele) – tedy navenek např. ve vztahu k obchodním partnerům, tak i „dovnitř“ společnosti (tedy ve vztahu k podřízeným zaměstnancům), jménem zaměstnavatele (což je ostatně jedním z charakteristických znaků závislé práce – srov. ustanovení § 2 zákoníku práce); nelze tak (v obecné rovině) rozlišovat oprávnění vedoucího zaměstnance jednat za zaměstnavatele „dovnitř“ a „ven“, jak nesprávně uvažuje odvolací soud, má-li za to, že „…v rámci vnitřních zpravidla pracovněprávních vztahů zde žalobce vystupuje z titulu hlavního manažera jako vedoucí (nadřízený) pracovník a nikoliv jménem společnosti…“.

2.

23 Cdo 2541/2021

03.11.2022

Odstoupení od smlouvy

Dispozitivní

Dobré mravy

Platnost

V tomto směru je správné právní posouzení odvolacího soudu, který shledal ustanovení § 1977 o. z. dispozitivním a v obecné rovině nevyloučil možnost vyloučení některých zákonných důvodů odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud se však dále zabýval tím, zda bylo správné jeho právní posouzení, jímž v tomto konkrétním případě shledal jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy smluvní ujednání vylučující § 1977 o. z. (společně s některými dalšími ustanoveními upravujícími zákonné důvody odstoupení od smlouvy), tj. smluvní ujednání odchylující se od dispozitivní právní normy. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci odvolací soud dovodil, že strany jako podnikatelé vůči sobě byly v rovném postavení, a tento závěr nebyl v dovolání zpochybněn, správnost tohoto závěru Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a v dalším posouzení z něj vychází (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.

Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právní jednání se skutečně příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy restriktivně, a nikoli extenzivně.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že správnost úvah odvolacího soudu, zda podle konkrétních skutkových okolností daného případu je právní jednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580, 588 o. z.), lze v dovolacím řízení zpochybnit jen tehdy, jsou-li tyto úvahy z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřené.

Pro posouzení, zda je konkrétní ujednání vylučující zákonné důvody pro odstoupení v rozporu s dobrými mravy, je vždy zapotřebí důkladně uvážit celkový kontext daného závazkového vztahu i důvody, které strany ke sjednání takové odchylky od zákona vedly.

Je nezbytné přihlédnout i k ochrannému účelu zákonné úpravy odstoupení od smlouvy. Za nemravné by tak kupříkladu bylo možno považovat ujednání, které by bez relevantního důvodu zbavovalo věřitele možnosti ochrany jeho práv a neumožňovalo by vyvázání ze smlouvy za žádných okolností. Nelze též opomenout, že zániku závazku jednostranným právním jednáním (tj. hlavního účelu odstoupení od smlouvy) lze docílit i jinými právními nástroji. Vyloučení zákonné úpravy odstoupení od smlouvy se tak zpravidla nebude příčit dobrým mravům tehdy, disponuje-li oprávněná strana (ať už podle smlouvy, nebo podle jiných zákonných ustanovení) jinými nástroji, kterými může sledovaného účelu dosáhnout.

Tuto roli může v závazkových vztazích plnit například výpověď, sjednané odstupné, či jiné smluvené nástroje. Pro posouzení mravnosti konkrétního smluvního ujednání pak hraje roli rovněž skutečnost, jakou dobu má smlouvou založený závazek trvat. Zatímco u dlouhotrvajících závazků (či závazků uzavřených na dobu neurčitou) je třeba zvláště zohledňovat zájem oprávněného na možnosti vyvázat se z takového závazku a nebýt nucen v něm i přes jeho porušování druhou stranou dlouhodobě setrvávat, u krátkodobých závazků může být tento zájem upozaděn. Vedle toho mohou mít význam i další okolnosti (např. povaha hlavních povinností ze závazku, či charakter a způsob plnění, z nichž lze usuzovat na důvody ospravedlňující vyšší, či naopak nižší potřebu stability daného závazku; ale i jiné okolnosti zde neuvedené).

V projednávané věci odvolací soud při svých úvahách, které jej vedly k závěru, že v tomto případě se účastnice nemohly odchýlit od dispozitivního ustanovení § 1977 o. z., rezignoval na zohlednění shora popsaných kritérií a neřídil se výše citovanými judikaturními závěry, neboť se vůbec nezbýval tím, z jakých důvodů byly způsoby zániku smlouvy stranami sjednány odchylně od zákona, a shledal jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy smluvní ujednání vylučující odstoupení od smlouvy podle § 1977 o. z., aniž si pro tento výrazný zásah do autonomie vůle účastníků zjednal dostatečný skutkový podklad a na jeho základě své stanovisko přesvědčivě odůvodnil. Je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu jsou z pohledu zjištěných skutečností zcela nepřiměřené, když na základě odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu nebylo možné učinit přesvědčivý úsudek o tom, že posuzované smluvní ujednání se příčí dobrým mravům.

Hlavním argumentem odvolacího soudu byla „výrazná nerovnováha“ ve smluvním vztahu účastníků. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se ovšem nepodává, v čem konkrétně měla tato nerovnováha spočívat. Odvolací soud neučinil skutkový závěr o obsahu smlouvy o distribuci, podle kterého by sjednaný režim ukončení smlouvy byl pro žalobkyni odlišný než pro žalovanou, tj. že by byla žalovaná zvýhodněna možností vyvázat se ze smlouvou založeného závazku i za výrazně příznivějších podmínek. Skutková zjištění o obsahu smlouvy o distribuci (sjednaném způsobu zániku smlouvy), z nichž odvolací soud vycházel (shodně též skutková zjištění soudu prvního stupně), se totiž týkala pouze podmínek pro výpověď smlouvy ze strany žalobkyně. Nad rámec shora uvedeného lze doplnit, že ani případná smluvní nevyváženost sama o sobě nemusí svědčit o rozporu konkrétního smluvního ujednání s dobrými mravy, tím spíše byla-li posuzovaná smlouva uzavřena mezi podnikateli, z nichž žádný nebyl v postavení slabší strany.

Stejně tak není zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud dovodil, že by žalobkyně neměla téměř vůbec účinnou možnost reagovat rychle na porušování smlouvy a byla by nucena „po dlouhou dobu v závazku setrvat“. Z odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu se nepodává, na jakou dobu byl smluvní závazek stran uzavřen (tj. zda byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou, či dobu určitou a jak dlouhou). Měl-li snad odvolací soud „dlouhou dobou“ na mysli šestiměsíční výpovědní dobu uvedenou v čl. 19 smlouvy, v jeho úvahách absentuje jakékoliv hodnocení skutečností, které vedlo strany k takto sjednané délce výpovědní doby. Ani ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nevyplývá, zda jejím sjednáním strany sledovaly legitimní zájem, tj. zda možnost žalobkyně jednostranně se vyvázat ze smlouvy výpovědí v případě porušení povinností druhé smluvní strany, u kterého nebude v objektivně přiměřené lhůtě sjednána náprava, a tímto způsobit zánik smlouvy až uplynutím uvedené lhůty, neměla racionální důvod. Odvolací soud navíc nehodnotil, zda a případně kdy mohla žalobkyně v poměrech projednávané věci v návaznosti na jí tvrzené porušení smlouvy žalovanou postupovat podle čl. 19 smlouvy o distribuci a tuto vypovědět.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při posouzení otázky rozporu smluvního ujednání vylučujícího zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné.

3.

26 Cdo 471/2022

22.11.2022

Nájem

Obsah smlouva

Zadržovací právo

Soud prvního stupně po provedeném dokazování mj. zjistil (a z jeho zjištění vyšel i odvolací soud), že žalobce projevil zájem o koupi pozemku p. č. XY a stavební parcely č. XY, jejíž součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „Dům“, „Nemovitosti“) ve vlastnictví žalovaných, a že dne 1. 12. 2017 uzavřeli ohledně Nemovitostí rezervační smlouvu, a to do 31. 1. 2018, kterou později prodloužili do 31. 3. 2018. Žalobce měl zájem Nemovitosti užívat ihned, účastníci proto dne 6. 12. 2017 uzavřeli smlouvu nazvanou jako „nájemní smlouva podle § 2235 a násl. o. z.“ o užívání předmětných nemovitostí do „doby prodeje domu“ (dále též jen „Smlouva“).

Nájemné si sjednali ve výši 1 Kč měsíčně, žalobce se zavázal provádět úhrady za elektřinu, vodu, kanalizaci, odpad a koncesionářské poplatky (po dobu užívání Nemovitostí však tyto částky neplatil a uhradil je až poté, co užívání ukončil). Úmyslem žalovaných bylo Nemovitosti prodat, k tomu směřovalo jejich jednání, nikoliv je pronajímat, žalobce v té době rovněž prezentoval zájem Nemovitosti koupit (nikoliv je pronajmout) a Smlouva měla deklarovat (zejména při jednání se živnostenským úřadem) možnost žalobce je užívat ještě před převodem vlastnického práva. Do uplynutí trvání rezervační smlouvy (ani později) kupní smlouva uzavřena nebyla, žalobce sice započal jednání o poskytnutí úvěru na koupi Nemovitostí, peněžní ústav poskytnutí úvěru doporučil, svou žádost však odvolal a 19. 3. 2018 (tedy v době trvání rezervační smlouvy) ve stejné obci zakoupil jiný pozemek s budovou.

Nemovitosti užíval – k provozování své podnikatelské činnosti - nejen po celou dobu trvání rezervační smlouvy, ale i po jejím skončení, a to až do 6. 4. 2018, kdy proběhlo další jednání mezi účastníky, a poté, kdy žalovaní zjistili, že žalobce slíbenou kupní smlouvu nemíní uzavřít, byl donucen Nemovitosti za asistence Policie České republiky opustit. V Domě zůstaly jeho věci, dne 8. 4. 2018 vyzval žalované k jejich vrácení, ti téhož dne v odpovědi (formou prostého e-mailu) prostřednictvím svého právního zástupce jeho požadavek odmítli, uplatnili k veškerému majetku žalobce v Domě zadržovací právo, a to z titulu náhrady škody na Nemovitostech, kterou vyčíslili částkou 250.000 Kč. Žalobce vyklidil Nemovitosti 25. 5. 2018; registrační pokladnu mu však žalovaní vrátili již 12. 4. 2018. Dále zjistil, že žalobce provedl na Nemovitostech během jejich užívání stavební úpravy a vykácel stromy, škoda byla posléze znaleckým posudkem vyčíslena částkou 172.900 Kč; ohledně náhrady této škody uzavřeli účastníci (v jiném soudním řízení) smír, v němž se žalobce zavázal zaplatit žalovaným 100.000 Kč.

Žalobci lze sice přisvědčit, že s ohledem na skutková zjištění není správný závěr odvolacího soudu, že Smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o nájmu podle § 2201 o. z., avšak obstát nemohou ani jeho dovolací námitky ohledně právního posouzení Smlouvy (a s tím související výpovědi).

V soudní praxi ani v právní teorii není pochyb, že u právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (§ 555 odst. 1 o. z.).

Občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysl jednajícího (případně – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.

Žalovaní při uzavření Smlouvy neměli v úmyslu Nemovitosti pronajmout a ani jednání žalobce nesměřovalo primárně k uzavření smlouvy o nájmu - úmyslem stran bylo zjevně jen ošetřit užívání Nemovitostí žalobcem (kupujícím), než se zrealizuje jejich prodej, bez ohledu na to, jak strany tuto smlouvu nazvaly, tedy nešlo o smlouvu o nájmu (k té vůle stran nesměřovala). Navíc nešlo ani o vztah úplatný (pojmovým znakem nájmu je kromě dočasnosti právě úplatnost.

Ve Smlouvě bylo ujednáno „placení nájemného“ ve výši 1 Kč měsíčně. I když výjimečně lze připustit s ohledem na specifické okolnosti dané věci sjednání i velmi nízkého nájemného, zpravidla nájemné ve výši 1 Kč o úplatnosti vztahu nesvědčí. V předmětné věci žádné takové specifické okolnosti účastníci netvrdili a nelze přehlédnout, že po dobu užívání věci ani takto zcela symbolické „nájemné“ žalobce nehradil a žalovaní se ho také v této době (kdy se domnívali, že jejich vzájemná jednání směřují k uzavření kupní smlouvy) nedomáhali. Nejednalo se tedy o nájem, a proto na zadržovací právo žalovaných je třeba aplikovat jen obecnou úpravu zadržovacího práva v § 1395 – 1399 o. z., nikoliv i v § 2234 o. z.

Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatného dluhu (§ 1395 odst. 1 o. z.); nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu, může být zadržovacím právem zajištěn též dosud nesplatný dluh (§ 1395 odst. 2 o. z.). Zadržovací právo má tedy v první řadě funkci zajišťovací, která se projevuje zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo - v případech výslovně uvedených v zákoně - i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně.

V době, kdy žalovaní zadrželi věci (6. 4. 2018), splatnou pohledávku vůči žalobci neměli. Žalovaní za splatnou pohledávku považovali svůj nárok na náhradu škody na jejich majetku, kterou měl žalobce způsobit neoprávněnými stavebními úpravami, o němž informovali žalobce v e-mailu dne 8. 4. 2018, jímž reagovali na jeho žádost o vydání zadržených věcí s tím, že věci mu budou vydány, až jim nahradí „škodu, která nyní čítá jenom na poškozené fasádě domu a vzrostlých thújích nejméně 250.000 Kč“. I kdyby bylo možné tento e-mail považovat za řádnou výzvu k zaplacení škody (je přinejmenším diskutabilní, zda vskutku vyzývá žalobce k zaplacení tohoto nároku, obsahuje lhůtu k zaplacení a do jaké míry vůbec nárok specifikuje), kterou způsobil žalobce na Nemovitostech, je nepochybné, že byl žalobci poslán až dva dny po zadržení jeho věcí; přitom ani žalovaní netvrdili, že by svůj nárok u žalobce uplatnili dříve, že by ho specifikovali a vyzvali jej k zaplacení. Přitom nárok, u něhož není stanovena doba splnění (což je i nárok na náhradu škody), je dlužník povinen uhradit poté, co k tomu byl věřitelem vyzván, výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen. Současně se nejednalo ani o žádný z případů vyjmenovaných v § 1395 odst. 2 o. z. (a netvrdili to ani žalovaní), kdy by bylo možné zajistit zadržovacím právem i nesplatný dluh.

Rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je dále založeno na závěru, že to byl právě dovolatel, který založil protiprávní stav (věci měl v Nemovitosti uloženy protiprávně a měl dostatek času si je odvézt), jenž vylučuje, aby byl s předmětnou žalobou úspěšný - podle § 6 odst. 2 o. z. není možné, aby těžil ze svého protiprávního jednání.

Ustanovení § 6 o. z. je vyjádřením principu dobré víry a poctivosti jako základních zásad občanskoprávních vztahů. Soud prvního stupně podrobně a přiléhavě odůvodnil, proč má za to, že nárok žalobce – s ohledem na specifické okolnosti dané věci a jeho chování – nepožívá právní ochrany. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento závěr považoval za správný a rovněž ho považoval za důvod k zamítnutí žaloby (vedle důvodů dalších). Tyto závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené, přičemž právě pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit. Navíc tento závěr nalézacích soudů dovolatel ani výslovně nenapadá, když (pouze) namítá, že z hlediska příčinné souvislosti není jeho jednání v projednávané věci významné; zpochybňuje tak otázku samotného vzniku práva na náhradu škody, nikoli však správnost postupu soudu podle § 6 odst. 2 o. z.

4.

21 Cdo 822/2022

21.10.2022

Veřejná nedobrovolná

Příklep

Poctivost

Dobrá víra

K otázce předpokladu vzniku vlastnického práva podle ustanovení § 1109 písm. a) o. z.

Podle ustanovení § 1109 písm. a) o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo ve veřejné dražbě.

Uvedené ustanovení je jedním z těch, která řeší problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka (přesněji od neoprávněného); vychází z občanskoprávního pojetí dražby jako zvláštního způsobu završení kontraktačních procesu [srovnej užití spojení „vlastnické právo převést“ a dále znění ustanovení § 1771 odst. 1 o. z., zařazeného pod rubrikou „zvláštní způsoby uzavírání smlouvy“ („Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem“)].

Tato konstrukce však nekoresponduje s úpravou vzniku vlastnického práva v zákoně č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), podle jehož ustanovení § 2 písm. a) platí, že „/P/ro účely tohoto zákona se rozumí: a) dražbou je veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě, nebo v prostředí veřejné datové sítě na určené adrese, s výzvou k podávání nabídek, a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání“; judikatura Nejvyššího soudu tradičně považuje vznik vlastnického práva v důsledku příklepu licitátora ve veřejné dražbě za originární způsob nabytí vlastnického práva.

Důvodová zpráva k ustanovení § 1771 o. z. [srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, (konsolidované znění), ze dne 3. 2. 2012)] pouze lakonicky konstatuje, že „/Z/atímco dražba v režimu veřejného práva představuje zvláštní právní skutečnost, dražba v režimu soukromého práva představuje zvláštní způsob kontraktace“, reagujíc tím zjevně na (výše zmíněnou) úpravu nabytí vlastnictví v zákoně o veřejných dražbách.

Uvedené rozlišení ve vztahu k veřejným dražbám však postrádá jakýkoliv zákonný podklad, neboť, jak vyplývá z ustanovení § 1 zákona o veřejných dražbách, zákon (o veřejných dražbách) upravuje veřejné dražby a vznik, trvání a zánik některých právních vztahů s tím souvisejících a podle tohoto zákona se postupuje, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (odkazuje se na zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; jde o zákony, které mají svoji vlastní úpravu dražeb). Z uvedeného ovšem vyplývá, že pakliže zvláštní zákon (tedy i občanský zákoník) neupravuje veřejné dražby (jejich průběh a důsledky), není možno konat veřejné dražby v jiném režimu, než je upraven právě v zákoně o veřejných dražbách; veřejná dražba v režimu „soukromého práva“ je tak (zatím) vyloučena.

Pakliže však je nabytí vlastnictví v režimu zákona o veřejných dražbách vázáno na právní skutečnost (příklep licitátora), není toto nabytí vázáno na osobu převodce a z logiky věci je otázka oprávněnosti takového „převodce“ vlastnické právo převést zcela irelevantní.

Dále je třeba mít na zřeteli, že zákon o veřejných dražbách obsahuje významné ochranné instituty, „střežící“ regulérnost veřejné dražby [povinnost dražebníka za určitých podmínek ustoupit od dražby (srov. ustanovení § 22, resp. § 46 zákona o veřejných dražbách), vyslovení neplatnosti dražby (srov. ustanovení § 24, resp. § 48 zákona o veřejných dražbách)], které chrání práva širokého okruhu osob, jichž se uskutečnění dražby, resp. její důsledky dotýkají.

Judikatura sice umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, resp. „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby. Jedná se o jedinou výjimku ze zásady nemožnosti přezkoumávat platnost veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení podle zákona o veřejných dražbách, a to ani jako předběžnou otázku.

Uvedená zákonná úprava, jakož i navazující judikatura, tak staví nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách (popř. podle jiných, výše zmíněných předpisů), k nejsilnějším nabývacím titulům; ochrana poskytovaná „domnělým“ vlastníkům ustanovením § 1109 písm. a) o. z. tak ve vztahu k tomuto titulu postrádá racionální opodstatnění.

Navíc, ustanovení § 1109 o. z. je odrazem vývoje náhledu na problematiku ochrany dobré víry na úkor ochrany vlastnického práva, která – v intencích intepretace ustanovení § 446 zákona č. 513/19991 Sb., obchodní zákoník – byla shledána (při favorizování dobré víry) ústavně konformní (srovnej nález Ústavního soudu ze den 13. 6. 2006, uveřejněný pod č. 452/2006 Sb.).

Ve vztahu k těm, jimž již sama úprava nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě poskytuje oproti subjektům, kteří své „vlastnické“ právo odvozují od jiného nabývacího titulu, takřka neotřesitelnou pozici, tak postrádá ochrana jejich dobré víry racionální opodstatnění. Tyto úvahy pak by mohly vést k závěru, že za stávající úpravy procesu veřejné dražby (a nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě) je ustanovení § 1109 písm. a) o. z. obsoletní.

Takový výklad by však byl v rozporu se zásadou systematického výkladu právních norem, podle které se v pochybnostech má interpretovat tak, aby se ostatní normy nestaly obsoletní. Navíc důsledkem interpretace nemůže být nastolení situace, označované jako denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), která představuje zásah do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Je tak zapotřebí nalézt takový výklad ustanovení § 1109 písm. a) o. z., který by obstál jak ve světle právní úpravy nabytí vlastnického práva v režimu zákona o veřejných dražbách, tak ve světle zásady favorizace dobré víry při nabytí vlastnického práva v určitých, právním předpisem vymezených situacích.

Jak již bylo výše uvedeno, ustálená judikatura pregnantně vymezila situace, za nichž lze prolomit „neotřesitelné“ postavení vlastníka, nabyvšího věc ve veřejné dražbě (srov. bod 17. odůvodnění). Jde o případy dražeb tzv. „na oko“, které jsou zpravidla důsledkem zlého úmyslu některých osob, na dražbě zúčastněných (nejčastěji navrhovatele dražby a dražebníka; popřípadě pouze navrhovatele dražby), který však ve vztahu k dražitelům nemusí být nijak rozpoznatelný; jinak řečeno, dražitelé se dražby účastní v přesvědčení, že jde o dražbu regulérní. A právě v této situaci by se podle názoru Nejvyššího soudu měl uplatnit princip favorizace dobré víry nabyvatele věci (vydražitele), upravený v ustanovení § 1109 písm. a) o. z.

Podle ustanovení § 1109 o. z. se dobrá víra nabyvatele vztahuje k „oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu“. Protože je, jak již bylo vysvětleno v předchozím textu (srov. bod 16. odůvodnění), nabytí vlastnictví v režimu zákona o veřejných dražbách vázáno na právní skutečnost (příklep licitátora), a neexistuje tak „druhá strana“ (převodce), je zapotřebí dobrou víru vázat k oprávnění osoby, která je (v režimu zákona o veřejných dražbách) osobě „převodce“ (z hlediska podmínky „oprávnění věc převést“) obsahově nejbližší; takovou osobou může být pouze navrhovatel dražby [srov. ustanovení § 2 písm. b), § 17 odst. 1 a 4, § 36 odst. 1 a 3 zákona o veřejných dražbách, podle nichž navrhovatelem dražby může být vlastník věci, osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor, insolvenční správce, dražební věřitel, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, anebo doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků, přičemž dražebním věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby, včetně soudcovského zástavního práva, a je-li předmětem dražby jednotka v domě, osoba odpovědná za správu domu a pozemku ve věci pohledávky související se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky].

Dobrou víru vydražitele je tak nutno vázat na oprávnění výše uvedených osob „vlastnické právo převést na základě řádného titulu“, tedy na oprávnění „navrhnout provedení veřejné dražby na základě řádného titulu“; právě tuto dobrou víru ustanovení § 1109 o. z. presumuje [srov. ustanovení § 1111 o. z., Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění), ze dne 3. 2. 2012].

Na základě uvedeného rozboru dospěl dovolací soud k závěru, že proti osobě, jež nabyla své vlastnické právo příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách, může třetí osoba prosadit své tvrzené vlastnické právo, nabyté z jiného právního titulu, jenž není vymezen v ustanovení § 1109 a § 1110 o. z., pouze tehdy, prokáže-li, že:

a) došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla a zároveň

b) vydražitel nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby navrhnout provedení veřejné dražby.

Odvolací soud vycházeje z odlišného právního názoru na výklad ustanovení § 1109 o. z. se výše uvedenými předpoklady pro možnost popření vlastnického práva, nabytého vydražitelem ve veřejné dobrovolné dražbě, nezabýval, jeho právní hodnocení této otázky je neúplné a tudíž nesprávné.

B) K otázce zneužití práva žalobkyní při realizaci zástavního práva formou veřejné dražby

Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.

Podle ustanovení § 6 odst. 2 věty první o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany.

Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný.

Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází – jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.

Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem.

Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma.

Za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle níž zákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel subjektivního práva realizoval své subjektivní právo za účelem, který je se zákonem neslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8 o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní (korigující) funkce, která prosvítá právní úpravou.

Odvolací soud se však výše uvedenými hledisky, podle nichž je možno dovodit, že výkon práva nezasluhuje právní ochrany, v podstatě nezabýval, neboť pouze konstatoval, že „/S/polečnost První chráněná dílna s. r. o. podala návrh na nedobrovolnou veřejnou dražbu, ačkoliv v té době již věděla, že při uzavření zástavní smlouvy nebyla společnost Investice JJJ s. r. o. vlastníkem uvedeného vozidla“ (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto zdůvodnění je však ve světle dalšího závěru, že „…snad byly splněny podmínky vymezené § 1343 odst. 2 o. z. a zástavní smlouva byla v souladu s tímto ustanovením platně uzavřena“ poměrně nesrozumitelné, neboť připustil-li odvolací soud, že „zástavní smlouva byla uzavřena platně“ [správně „zástavní právo vzniklo“ (srov. ustanovení § 1343 odst. 2 o. z.)], pak je jeho závěr o významu vědomosti žalobkyně jako zástavní věřitelky o /ne/vlastnictví zástavkyně (společnosti Investice JJJ s. r. o.) k předmětu zástavy ve vztahu k aplikaci ustanovení § 8 o. z. zcela irelevantní, neboť právě tato skutečnost je podstatou hypotézy aplikovatelné právní normy (tedy ustanovení § 1343 odst. 2 o. z.). Jiný argument pro svůj závěr o nutnosti aplikace ustanovení § 8 o. z. odvolací soud již neuvedl a ani z obsahu spisu nelze prima facie takový argument dovodit.

5.

30 Cdo 2713/2022

22.11.2022

Pandemický zákon

Odpovědnost státu za škodu

Mimořádné opatření

Ze srovnání právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. a právní úpravy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 94/2021 Sb. vyplývá, že oba předpisy se částečně vztahují na stejný okruh právních vztahů.

Zatímco ale zákon č. 82/1998 Sb. se vztahuje na veškerou újmu (tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i nemajetkové újmy) způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné povahy, zákon č. 94/2021 Sb. se vztahuje pouze na mimořádná opatření (opatření obecné povahy) uvedená v § 9 odst. 1 zákona a toliko na jimi způsobenou skutečnou škodu, a to ještě ne veškerou a ne nutně v plném rozsahu (srov. § 9 odst. 2 větu druhou a odst. 4 zákona). Okruh právních vztahů upravený zákonem č. 94/2021 Sb. je tedy užší.

Naproti tomu ovšem zákon č. 94/2021 Sb. stanoví výrazně mírnější předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou opatřením obecné povahy, jestliže oproti zákonu č. 82/1998 Sb. nevyžaduje jeho zrušení pro nezákonnost, účastenství poškozeného, ani využití opravných prostředků (srov. § 7 a § 8 OdpŠk). Z tohoto srovnání zároveň vyplývá, že nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl poškozený nárok současně podle obou právních předpisů.

Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití opravného prostředku), může poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. požadovat náhradu těch újem, na které se zákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůj důvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.

Z uvedeného srovnání je tak zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Protože na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu skutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případné nezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu. Stát se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si škodu způsobil sám.

Žalobkyně je adresátem právní úpravy odpovědnosti za škodu podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb., byla-li adresátem mimořádného opatření uvedeného v § 9 odst. 1 zákona, což tvrdí a v řízení bude na ní, aby to prokázala. Okolnost, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky, tedy i ve vztahu k ušlému zisku či nemajetkové újmě, je v daném případě nerozhodná, neboť požaduje-li žalobkyně náhradu škody spočívající v nákladech spojených s užíváním svých provozoven (nájemné, fixní služby, připojení k internetu), domáhá se náhrady skutečné škody.

Aplikaci zákona č. 94/2021 Sb. nelze vyloučit ani poukazem na čl. 36 Listiny, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci představuje ústavně zakotvený institut a je s ní spojeno ústavně zaručené veřejné subjektivní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením vydaným na základě zákona č. 94/2021 Sb. nemá žádné výslovné zakotvení, a tedy se její ústavněprávní rozměr omezuje toliko obecně na garance, které poskytuje stát jednotlivcům pod svou mocí, vyplývající zejména z čl. 1 Listiny.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci je sice přirozeným, ale nežádoucím důsledkem lidské omylnosti, neboť jde o odpovědnost za protiprávní jednání a nechtěný výsledek selhání jednotlivce vykonávajícího veřejnou moc, jemuž stát usiluje předcházet a je povinen kompenzovat jeho negativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců. Tuto odlišnost reflektuje právě i odlišnost ústavněprávní odpovědnosti státu. Zatímco v případě nezákonného výkonu veřejné moci je stát dle čl. 36 odst. 3 Listiny povinen škodu nahradit a této odpovědnosti se nemůže zprostit ani s poukazem na mimořádné okolnosti, veřejné subjektivní právo na náhradu škody či jiné újmy vzniklé v souvislosti s postupem secundum et intra constitutionem ac legem při ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot při mimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavní pořádek výslovně nezaručuje. Je tak zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem a především jak velkoryse takové právo na kompenzaci upraví.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na nárok žalobkyně nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., přičemž z ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb. současně vyplývá, že organizační složkou příslušnou za stát ve věci jednat je Ministerstvo financí, je jeho právní posouzení věci správné.

6.

29 ICdo 142/2021

27.10.2022

Smluvní pokuta

Výkon práva

Podání insolvenčního návrhu

Bylo-li v poměrech dané věci „zaplacení smluvní pokuty vázáno na podání návrhu na prohlášení konkursu (insolvenčního návrhu) dlužníkem“, jinými slovy, postihovala-li smluvní pokuta výkon práva (a v některých případech dokonce i povinnosti, srov. § 98 odst. 1 insolvenčního zákona) dlužníkem, jde o ujednání, které je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

Z čl. 28.4 nájemní smlouvy dále plyne, že v případě porušení povinností z nájemní smlouvy ze strany nájemce je pronajímatel oprávněn prohlásit za splatné nájemné za období od porušení povinnosti do dne, kdy by nájemce měl právo ukončit nájemní smlouvu dle „níže uvedeného pododstavce 35.3.3 za okamžitě splatné a toto inkasovat zákonným způsobem jako smluvní pokutu“.

Vycházeje z toho, že soud není vázán právním názorem účastníka řízení a je oprávněn (a povinen) v řízení zjištěný skutkový stav právně kvalifikovat od názoru zastávaného účastníkem řízení odlišně, a respektuje zásadu, podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný, včetně výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud dospívá k závěru, podle něhož zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.

Shora vylíčené skutkové okolnosti vzniku přihlášené pohledávky (ve spojení s obsahem nájemní smlouvy a její výpovědi) totiž nevylučovaly možnost jiné právní kvalifikace, než (jen) jako pohledávky z titulu smluvní pokuty.

Jelikož se odvolací soud možností jiného právního posouzení přihlášené pohledávky nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Pro úplnost (a v zájmu odstranění případných pochybností v další fázi řízení) Nejvyšší soud dodává, že jakkoli skutečnosti popsané v čl. 28.1(vi) nájemní smlouvy obstojí jako důvody pro její výpověď (čl. 28.2), nelze je bez dalšího považovat za porušení povinností nájemcem, které by bylo možno postihnout smluvní pokutou. Jinými slovy, ani podání insolvenčního návrhu nájemcem, ani jeho platební neschopnost (úpadek) nejsou (samy o sobě) porušením povinností, které by mohlo být sankcionováno smluvní pokutou (§ 544 obč. zák.).

7.

27 Cdo 935/2022

30.11.2022

Pojistná smlouva

Písemná forma

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou následků nedodržení písemné formy pojistné smlouvy v případech stanovených v § 2758 odst. 2 o. z. Kdyby totiž pojistná smlouva, která nebyla uzavřena ve formě stanovené tímto ustanovením, nevyvolávala právní účinky (jak dovodil odvolací soud), stalo by se řešení otázky, zda jednání pojišťovny a dovolatelky (které účastnice neučinily v písemné formě) bylo uzavřením pojistné smlouvy, bezpředmětné.

1) I v případě nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z.) je právní jednání podle § 582 odst. 1 věty první o. z. neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání.

2) Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti).

3) Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně.

4) Veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý.

V soukromém právu obecně platí (není-li stanoveno jinak), že každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu (§ 559 o. z.). Pravidlo § 2758 odst. 2 věty první o. z. je tedy formulováno jako výjimka z (obecné) zásady bezformálnosti právního jednání v soukromém právu.

Smyslem požadavku na písemnou formu u pojistných smluv ujednaných na dobu jednoho roku či na dobu delší je především potřeba varovat pojistníka před nepromyšleným či unáhleným jednáním při uzavírání těchto pojistných smluv (tzv. varovná funkce).

U pojistných smluv (jako smluv odvážných), které nejsou sjednány na dobu kratší než jeden rok, je totiž namístě vycházet z toho, že pojistníkovi zpravidla vznikne závazek zaplatit (či průběžně platit) pojistné, které budou svojí výší odpovídat délce trvání závazků ze smlouvy – a tak půjde o pojistné, které bude relativně vysoké. V tomto kontextu je tedy písemná forma vyžadovaná § 2758 odst. 2 větou první o. z. vskutku stanovena na ochranu pojistníka před jeho ukvapeným jednáním.

To se ostatně podává i z § 2758 odst. 2 věty druhé o. z. Stanoví-li se totiž písemná forma jako ochrana pojistníka před vznikem závazku k úhradě relativně vysokého pojistného, potom varovná funkce písemné formy ztrácí význam, jestliže pojistník k nabídce pojistitele včas zaplatil pojistné. Tedy pokud již ze své majetkové podstaty pojistník fakticky vydal finanční prostředky odpovídající (zpravidla relativně vysokému – viz výše) pojistnému.

Vedle varovné funkce pak bylo úmyslem zákonodárce formulovat požadavek § 2758 odst. 2 věty první o. z. na písemnou formu i za tím účelem, aby pojistníkovi usnadnil (případný) důkaz ohledně toho, že k uzavření pojistné smlouvy došlo (tzv. důkazní funkce).

Podle důvodové zprávy k návrhu § 2758 odst. 2 o. z. (v návrhu číslovaném jako § 2730) [sněmovní tisk 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013, s. 1092] se v tomto ustanovení „zachovává dosavadní pravidlo, podle něhož u krátkodobého pojištění není písemná forma smlouvy potřebná;“ s tím, že „v takovém případě postačí vystavení pojistky.“ Odkazuje-li se přitom na „dosavadní pravidlo“, má se tím zjevně na mysli § 7 odst. 1 věta první zákona o pojistné smlouvě.

Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pojistné smlouvě musela mít pojistná smlouva písemnou formu, s výjimkou případů, kdy zakládá pojištění s pojistnou dobou kratší než 1 rok (krátkodobé pojištění).

Důvodová zpráva k návrhu tohoto ustanovení (sněmovní tisk 303, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002–2006, s. 45) stanovila, že „písemná forma se nevyžaduje v případě pojištění krátkodobého, kterým se rozumí pojištění sjednané na dobu kratší než 1 rok“, a sice proto, že „v případech krátkodobého pojištění, např. v pojištění cestovních výloh, kdy je třeba uzavřít pojistnou smlouvu během krátkého časového okamžiku, lze pojistnou smlouvu uzavřít např. telefonicky.“ K tomu se zde dodává, že „v takovém případě však musí pojistitel vydat pojistníkovi pojistku jako doklad o uzavření pojistné smlouvy“ a dále, že „pokud byla pojistná smlouva uzavřena v písemné formě, je povinností pojistitele vydat pojistníkovi stejnopis pojistné smlouvy.“

Z toho je patrné, že ačkoli se u pojistných smluv sjednávaných na dobu kratší než jeden rok (při proporčním poměřování ochrany pojistníka) upřednostňuje bezformálnost právního styku, trvá zákonodárce na tom, aby byla k ochraně pojistníka zachována alespoň prostřednictvím povinnosti pojistitele vydat pojistníkovi pojistku (§ 2775 odst. 1 o. z.). Tím spíše pak plní důkazní funkci požadavek na písemnou formu pojistných smluv uzavíraných na dobu jednoho roku či na delší dobu.

Ani v jednom z těchto případů ovšem není písemná forma vyžadovaná pro pojistné smlouvy uzavírané v režimu § 2758 odst. 2 věty první o. z. stanovena k ochraně veřejného zájmu. Nedodržení požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy, jak je formulován v § 2758 odst. 2 věty první o. z., tedy nemůže být (samo o sobě) důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti pojistných smluv, které jsou uzavřeny v rozporu s tímto ustanovením. Jelikož má vykládané ustanovení za účel ochranu soukromých zájmů (plní toliko varovnou a důkazní funkci), spojuje s jejím nedodržením § 586 o. z. nanejvýš neplatnost relativní.

Pro poměry projednávané věci je přitom zapotřebí zdůraznit, že relativní neplatnost může namítnout pouze osoba, na ochranu jejíchž zájmů zákon neplatnost právního jednání stanoví (§ 586 odst. 1 o. z.). Bylo-li přitom řečeno, že jak varovná, tak důkazní funkce požadavku na písemnou formu pojistné smlouvy (jak je formulován v § 2758 odst. 2 o. z.) slouží k toliko ochraně pojistníka, znamená to, že osobou, která může namítat neplatnost pojistné smlouvy pro nedostatek písemné formy určené § 2758 odst. 2 o. z., je zásadně jen pojistník.

Vyšel-li tedy odvolací soud (bez dalšího) z toho, že „důvodem, pro který nelze smlouvu 2019 posoudit jako smlouvu o založení nového pojistného vztahu, je obligatorně předepsaná písemná forma“, resp. z toho, že proto „smlouva 2019 nemůže být posouzena jako platně uzavřená nová smlouva o pojištění“, není jeho právní posouzení této právní otázky správné.

Základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.

Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov.

Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.

Právě uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedostál.

Odvolací soud totiž na jedné straně dovodil, že vůle stran při uzavírání dohody o změně pojistné smlouvy směřovala „jasně ke změně pojistného vztahu založeného smlouvou 2013.“ Na druhé straně však odvolací soud odkázal na dílčí závěr, že pojistný vztah již v době uzavírání dohody o změně pojistné smlouvy neexistoval, a proto dovodil, že je jednání stran směřující k uzavření dohody o změně pojistné smlouvy neplatné (podle § 580 o. z.). Oba tyto závěry vedle sebe (bez dalšího) nemohou obstát.

Je tomu tak proto, že směřovala-li (i podle závěrů odvolacího soudu) vůle stran k tomu, aby nadále trvaly jejich závazky z pojistné smlouvy 2013, nelze s odvoláním na tutéž vůli stran (bez dalšího) uzavřít, že pojištění nevzniklo (či netrvá). Jinak řečeno, směřovala-li vůle stran (a to i podle závěrů odvolacího soudu) k tomu, aby mezi stranami trvaly závazky z pojistné smlouvy 2013, nelze s odvoláním na totožnou vůli stran (bez dalšího) dojít k závěru, že jejich pojistný vztah neexistuje.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že vůle stran směřovala „ke změně pojistného vztahu založeného smlouvou 2013“, který již neexistoval, a z toho důvodu je dohoda o změně pojistné smlouvy (vedle vady spočívající v nedostatku formy) neplatná, což znamená, že mezi stranami není (navzdory jejich vůli) sjednáno žádné pojištění, je jeho posouzení této právní otázky nesprávné.

8.

27 Cdo 305/2022

10.11.2022

Narovnání Vlastnictví akcií

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila také v tom, že podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků.

K dosavadním závěrům rozhodovací praxe Nejvyšší soud dodává, že právě v tomto bodě lze (vedle sporné a pochybné povahy narovnávaných práv) spatřovat základní rozdíl, který narovnání odlišuje od jiných obdobných institutů závazkového práva – zejména od privativní novace (§ 570 obč. zák.) nebo převzetí dluhu (§ 531 odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl od privativní novace nebo převzetí dluhu, které předpokládají existenci základního (podkladového) právního vztahu, může totiž u narovnání základní (podkladový) právní vztah zcela chybět.

To platí nejen, panuje-li mezi stranami spor či existují-li mezi nimi pochyby právě ohledně toho, zda základní (podkladový) vztah vůbec vznikl (resp. ohledně toho, zda vyvolává právní účinky). Ale také tehdy, odstraňují-li strany spornost či pochybnost spočívající v jiné skutečností a vycházejí-li přitom – ryze subjektivně (bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je) – z toho, že dohodou o narovnání upravovaná (sporná nebo pochybná) práva pro ně právní účinky vyvolávají.

Domnívají-li se tak strany dohody o narovnání, že jsou z narovnávaných (sporných či pochybných) práv oprávněny či zavázány, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není (protože jedna anebo dokonce obě z nich nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu), nemá tato skutečnost (sama o sobě) žádný vliv na platnost dohody o narovnání. Stejný závěr se ostatně podává i z výslovné dikce § 586 odst. 2 obč. zák.

Právě řečené přitom nijak nekoliduje s dřívějším postojem rozhodovací praxe, podle něhož narovnáním mohou být upravena mezi účastníky sporná práva, kterými mohou disponovat.

Důraz kladený na možnost disponovat se (spornými nebo pochybnými) právy, ohledně nichž je dohoda o narovnání uzavřena, vyjádřený v právě citovaných rozhodnutích, je totiž nezbytné chápat v zásadě jen jako zdůraznění skutečnosti, že osoby, které nejsou účastníky dohody o narovnání, z této dohody nemohou být – bez dalšího – zavázány. Práva a povinnosti, které z dohody o narovnání vyplývají pro účastníky dohody o narovnání, tím však zásadně nejsou nijak dotčeny.

Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že je v projednávané věci dohoda o narovnání (absolutně) neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť „nebyla uzavřena mezi minoritním a hlavním akcionářem (…), ale mezi právním nástupcem společnosti, která (…) neměla dispoziční právo ohledně nároku“ na přiměřené protiplnění, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Sama skutečnost, že dohodu o narovnání neuzavřel hlavní akcionář, ale společnost, která k výplatě přiměřeného protiplnění podle skutkových zjištění soudů nebyla povinna, totiž ještě nemusí způsobovat neplatnost dohody o narovnání; a sice pokud se obě strany – ryze subjektivně – domnívaly, že společnost je povinna přiměřené protiplnění poskytnout. Touto otázkou se přitom odvolací soud dosud nezabýval.

K tomu má Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že zákonná ustanovení upravující jednotlivé instituty závazkového práva se použijí podle toho, zda projev vůle stran zahrnuje jejich podstatné náležitosti. Projev vůle stran je pak třeba podrobit jejich výkladu.

Ani kdyby se tedy v projednávané věci společnost a dovolatel při uzavírání dohody o narovnání – ryze subjektivně – nedomnívaly, že je společnost povinna poskytnout přiměřené protiplnění, nemusela by pro to být „dohoda o narovnání“ (absolutně) neplatná. Po provedení výkladu projevu vůlí stran totiž přichází v úvahu možnost, že se (přes chybné označení listiny) nejedná o dohodu o narovnání, nýbrž o přistoupení k závazku (§ 533 – 534 obč. zák.).

Při výkladu projevu vůlí stran odvolací soud v další fázi řízení nepřehlédne, že prioritu má výklad, který nezakládá neplatnost „dohody o narovnání“.

Nesprávný (v rozporu se závěry níže citované rozhodovací praxe) je pak i závěr odvolacího soudu, podle něhož nemůže být otázka „držení akcií“ sporná, neboť dovolatel „výslovně prohlásil, že akcie ztratil“.

K tomu, aby se určité právo jako sporné nebo pochybné mohlo stát předmětem dohody o narovnání totiž stačí, že se jedné ze stran určité právo sporným jeví. Kategorie spornosti nebo pochybnosti (ve smyslu § 585 obč. zák.) se tak posuzuje výhradně z pohledu účastníků dohody o narovnání – tedy ryze subjektivně – a to i kdyby bylo jejich přesvědčení (objektivně vzato) nesprávné (srov. například Bejček, J., op. cit., s. 18–19).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož v době uzavření dohody o narovnání již vlastnické právo k účastnickým cenným papírům menšinových akcionářů společnosti přešlo na hlavního akcionáře, tak sice (objektivně vzato) může být správný. Přesto se vlastnictví akcií mohla stát předmětem dohody o narovnání, byla-li mezi účastníky dohody (posuzováno – ryze subjektivně – z jejich pohledu) právě tato skutečnost sporná nebo pochybná.

Ani touto otázkou se přitom odvolací soud nezabýval, a proto je jeho právní pousazení věcí také v tomto směru neúplné, a tudíž i nesprávné.

Rovněž zde je pak třeba poznamenat, že i kdyby mezi stranami nebylo sporné nebo pochybné, kdo je vlastníkem akcií, je třeba podrobit jejich projevy vůle výkladu. Objektivně vzato nepřesné označení dovolatele jako vlastníka akcií přitom nemůže mít vliv na platnost dohody o narovnání, je-li z projevu vůlí stran (při použití výkladových metod) zřejmé, že tato „zkratka“ směřovala k označení dovolatele jako (bývalého) majitele akcií, který měl právo žádat přiměřené vypořádání (anebo to o sobě alespoň tvrdil).

 
×