Právní věta

Soud prvního stupně se kromě toho zabýval i tím, zda je kupní smlouva platným právním jednáním a zda nebyla zrušena odstoupením; aniž přitom blíže odkázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku, dovodil, že žalovaná neuvedla dovolatele v omyl „úmyslným lstivým jednáním“ (srov. § 583 a § 586 o. z.) a že odstoupení od smlouvy „není platné“ (srov. § 2001, § 2099 a násl. a § 2131 o. z.). Tyto úvahy ho rovněž vedly k závěru, že není dán důvod, aby se strany kupní smlouvy (dovolatel a žalovaná) vypořádaly podle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.).

Odvolacímu soudu lze dát za pravdu, že soupis majetkové podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení sepsaného majetku v rámci insolvenčního řízení. Na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka bez ohledu na to, zda je dlužník (skutečně) vlastníkem takového majetku.

Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona), nenastane (pouze) tehdy, jestliže insolvenční soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor.

Již pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), byla judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu podle § 27 ZKV a k ochraně osob, na které správce konkursní podstaty takový majetek převedl, poté, kdy vyšlo najevo, že zpeněžovaný majetek náležel vlastnicky někomu jinému než úpadci, ustálena v závěru, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce (při dodržení postupů předepsaných pro takové zpeněžení zákonem o konkursu a vyrovnání), se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému.

Tyto závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrech upravených insolvenčním zákonem, včetně případu zpeněžování předmětu zajištění prodejem mimo dražbu v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře podle přiměřeného použití ustanovení o zpeněžení majetku v konkursu.

V poměrech projednávané věci však není podstatné (určující), že dovolatel (ani žádná jiná osoba) již nemůže prosadit své tvrzené vlastnické právo k nemovitosti vůči M. Z., která jí nabyla kupní smlouvou od insolvenčního správce dovolatele (prodejem mimo dražbu). Dovolatel se totiž podanou žalobou (poměřováno vylíčením rozhodujících skutečností) domáhá vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 548 000 Kč a nejde tak o vlastnickou žalobu, nýbrž o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z.

Skutečnost, že žalobce není schopen v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy vydat předmět bezdůvodného obohacení (neboť vlastníkem nemovitosti je M. Z. a její vlastnické právo nelze jakkoli zpochybnit), pak vede „jen“ k aplikaci § 2999 o. z. Jinak řečeno, je-li kupní smlouva, kterou pozdější insolvenční dlužník nabyl nemovitost do svého vlastnictví, neplatná či zrušená, nemá na vypořádání účastníků takové smlouvy podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 a § 2999 o. z. vliv, že předmět koupě (nemovitost) byl po uzavření kupní smlouvy zpeněžen v insolvenčním řízení vedeném na majetek kupujícího a je nyní ve vlastnictví třetí osoby.

Judikatura Nejvyššího soudu v této souvislosti již dospěla k závěru, že kupující, který byl při uzavření kupní smlouvy uveden prodávajícím v omyl o rozhodující okolnosti spočívající ve sjednaných vlastnostech předmětu koupě a jemuž bylo následně poskytnuto vadné plnění (předmět koupě), může úspěšně namítat relativní neplatnost kupní smlouvy (§ 583 o. z.) bez ohledu na to, zda mu vznikla i práva z vadného plnění.

Kupující nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, případně tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§ 2999 o. z.). Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Uvedené platí i v případě, byl-li závazek zrušen odstoupením od kupní smlouvy (§ 2993 věta poslední o. z.).

Pro úplnost lze dodat, že tento princip se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu prosadil již v případě uplatnění práv na vrácení plnění z neplatné smlouvy v režimu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 [zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], s tím podstatným rozdílem, že ustanovení § 457 obč. zák. upravovalo povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné (nebo zrušené) smlouvy tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám. I zde však platilo, že byla-li obě plnění peněžitá, nebo šlo-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak v soudním řízení bylo možno přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (peněžitá náhrada) přesahovalo peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným.

Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžadoval (nepředpokládal) návrh žalovaného či jeho projev směřující k „započtení“, což platilo i v případě, kdy byl prohlášen konkurs na majetek některého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy.

Za právnickou osobu v občanském soudním řízení jedná především – jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – člen statutárního orgánu. Tvoří-li statutární orgán právnické osoby více osob (tj. jde-li o kolektivní orgán, jako je např. představenstvo akciové společnosti, kterou je i žalobkyně, nebo představenstvo družstva), jedná za právnickou osobu předseda tohoto statutárního orgánu, popřípadě člen tohoto orgánu, který tím byl pověřen (je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna). Zatímco předseda statutárního orgánu jedná za právnickou osobu bez dalšího pověření, člen tohoto orgánu může za právnickou osobu jednat jen v případě, že tím byl pověřen (buď ad hoc, nebo ve všech, anebo jen v některých věcech). Z povahy věci plyne, že pověření jinému členovi než předsedovi statutárního orgánu uděluje kolektivní statutární orgán. Samotné členství v kolektivním statutárním orgánu právnické osoby oprávnění za tuto osobu jednat před soudem nezakládá.

Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že v projednávané věci nikdy nenastal stav, kdy by žalobkyně neměla osobu oprávněnou za ni jednat podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalobkyně měla v každém okamžiku řízení alespoň jednoho člena statutárního orgánu (představenstva akciové společnosti), aniž by odvolací soud považoval za významné, zda tento člen (nebyl-li předsedou představenstva žalobkyně) byl jednáním za žalobkyni v projednávané věci jejím představenstvem pověřen, není správný. Neměla-li žalobkyně předsedu představenstva ani jeho člena, který byl (dříve) představenstvem k jednání za žalobkyni pověřen, nebyla tu osoba oprávněná za ni jednat podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobkyně nemohla prostřednictvím svého statutárního orgánu činit žádné procesní úkony (za žalobkyni mohla v řízení před soudem za těchto okolností jednat pouze advokátka Mgr. Lenka Jandíková, které k tomu byla před podáním žaloby udělena plná moc podepsaná předsedou představenstva žalobkyně) a nemohl se proto uplatnit ani závěr uvedený v bodě IV stanoviska pléna Nejvyššího soudu, že procesní úkon, učiněný prostřednictvím datové schránky za podmínek uvedených v § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (ve znění pozdějších předpisů), osobou tam označenou, má stejné účinky jako procesní úkon učiněný písemně a podepsaný osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka, a že je-li osobou, pro kterou byla zřízena datová schránka, právnická osoba, má takový procesní úkon učiněný prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako procesní úkon, který za právnickou osobu písemně učiní a podepíše osoba oprávněná jednat za právnickou osobu podle příslušného procesního předpisu.

Se závěrem odvolacího soudu, že zpětvzetí žaloby učiněné vůči soudu prvního stupně prostřednictvím datové schránky žalobkyně dne 16. 10. 2019 a podání ze dne 6. 2. 2020 (rovněž učiněné prostřednictvím datové schránky žalobkyně), v němž žalobkyně soudu prvního stupně sděluje, že „již nezpochybňuje zpětvzetí žaloby“ a „trvá na zastavení řízení“, jsou (za uvedených okolností) účinnými procesními úkony, které měly vést k zastavení řízení, proto dovolací soud nesouhlasí.

Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany.

Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně.

Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy.

Jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomto konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu s dobrými mravy.

Ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.

Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi.

Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.

K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho, že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebyla namístě“.

Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná.

V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že i pokud by žalobci svědčilo vůči žalovanému 1) právo retraktu, představuje požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožívá právní ochrany. Je nutné především zohlednit, že žalovaný 2) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 jednal se žalobcem a nabízel mu předmětné pozemky ke koupi. Žalobce však neměl o koupi těchto pozemků zájem. Poté, co se žalovaný 2) dohodl se žalovaným 1) na konkrétních podmínkách prodeje těchto pozemků, účastníci kupní smlouvy znovu oslovili žalobce s nabídkou ke koupi těchto pozemků. Žalobce však v prohlášení o nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 opětovně vyjádřil vůli předkupní právo nevyužít. Dovolatel až po více než dvou letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, na základě které měl žalovaný 1) nabýt vlastnické právo k pozemkům, jež byly jejím předmětem, namítl vůči žalovanému 1) její neplatnost. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožívá právních ochrany, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené nemohou založit přípustnost dovolání další právní otázky formulované žalobcem, a to zda lze v případě zákonného předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. vyloučit předkupní právo pro jeden jediný případ na základě jednání dlužníka a předkupníka, a právní otázka, zda lze sjednat v případě zákonného předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. jiný okamžik dospělosti povinnosti prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi ve smyslu § 2143 o. z.

Peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv.

Peněžnímu ústavu pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy.

Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na úkor majitele účtu, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy.

Jinak řečeno, dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osoby zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků, další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak však již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že převedla-li dovolatelka z bankovního účtu žalobce peněžní prostředky na svůj účet, bylo pro zodpovězení otázky, zda se tím na úkor žalobce mohla bezdůvodně obohatit, určující posouzení, zda se takový převod mohl opírat o řádný právní důvod. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že dostatečným důvodem k převodu peněžních prostředků nemohla být sporná směnka, kterou žalobce sice vystavil, tato listina však sama o sobě – v situaci, kdy nebylo prokázáno poskytnutí půjček, jejichž vrácení mělo být směnkou zajištěno – existenci pohledávky za žalobcem neprokazuje. Takový závěr ovšem nemůže bez dalšího obstát.

Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.

Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.

To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími.

Sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu ke kauzálnímu poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystupuje) je pak určující rovněž pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit (srov. opět R 112/2014). Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek vždy tíží směnečného dlužníka; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (typicky v případě namítaného nedostatku kauzy směnky).

Z výše podaných judikatorních závěrů plyne, že dovolatelku v poměrech dané věci netížilo ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno ohledně kauzy sporné směnky. Jestliže dovolatelka předložila platnou směnku vlastní vystavenou žalobcem, bylo na žalobci, chtěl-li směnečný nárok zpochybnit prostřednictvím kauzálních námitek (včetně námitky, že pro vystavení sporné směnky nebyl žádný důvod), aby rozhodující skutečnosti nejen vylíčil, ale v řízení rovněž prokázal. Kdyby nebyl s uplatněnou obranou úspěšný, bylo by nutné vyjít z toho, že platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou, jinak řečeno, dostatečným důvodem, o který se mohl opírat převod peněžních prostředků z účtu žalobce ve prospěch dovolatelky.

Právní posouzení věci odvolacím soudem (které výše uvedené judikatorní závěry nerespektuje) tudíž není správné a dovolání je již na tomto základě opodstatněné.

U přípustného dovolání navíc přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou jinou vadou řízení (dovolatelkou nadto výslovně namítanou) je přitom postiženo (v níže specifikované části) i řízení v projednávané věci.

Dovolatelka v projednávané věci požadovala vzájemnou žalobou kromě zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím (mělo jít o část plnění získaného od žalobce, kterou dovolatelka podle svého mínění neoprávněně vrátila žalobci zpět) také zaplacení částky 145.973 Kč. Podle vylíčených rozhodujících skutečností obsažených ve vzájemné žalobě přitom mělo jít o nárok ze sporné směnky uplatněný podle čl. I. § 48 odst. 1 bodu 2. směnečného zákona, představovaný 6% směnečným úrokem za dobu od splatnosti směnky do jejího zaplacení.

Projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě je ze zákona spojeno s řízením o žalobě (srov. § 97 odst. 2 o. s. ř.). Soud je však povinen vzájemnou žalobu vyloučit k samostatnému řízení, je-li tu okolnost, která společnému řízení brání. O takový případ půjde i tehdy, je-li k projednání a rozhodnutí obou věcí zákonem stanovena věcná příslušnost různých soudů; po vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení pak soud postupuje podle § 104a o. s. ř.

V projednávané věci však soudy nižších stupňů výše uvedeným způsobem nepostupovaly. Přitom je zřejmé, že nezakládalo-li žádné ustanovení občanského soudního řádu (v době, kdy bylo dané řízení zahájeno) věcnou příslušnost krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, byly k projednání žaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Pro spory, v nichž jsou uplatňovány nároky ze směnky, pak ovšem naopak ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř předepisovalo pro projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcnou příslušnost krajského soudu.

Při posouzení povahy nároku na vrácení kauce se sice odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšak toto nesprávné právní posouzení nemělo v konečném důsledku vliv na (ne)správnost jeho závěrů o (ne)důvodnosti žaloby. Podle ustálené soudní praxe je nárok na vrácení kauce po skončení nájmu nárokem smluvním, vyplývajícím zpravidla ze smlouvy o nájmu (případně přímo ze smlouvy o složení kauce), nikoliv nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud žalobu zamítl, protože měl za to, že žalobkyně (nájemkyně) nesplnila podmínky pro vrácení kauce, na řešení otázky, zda se jednalo o smluvní nárok či bezdůvodné obohacení jeho rozhodnutí ve skutečnosti nespočívalo, proto pro tuto otázku ani nemůže být dovolání přípustné.

Sjednání jistoty je v nájemních vztazích běžným institutem, zpravidla se označuje jako kauce, slouží k zajištění dluhů nájemce, obvykle se realizuje tak, že nájemce uhradí pronajímateli peněžitou částku (stanovenou v konkrétní výši či jako x násobek měsíčního nájemného) a tato částka slouží ke krytí nedoplatků vzniklých tím, že nájemce neplnil sjednané platební povinnosti řádně. V poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je jistota (kauce) v nájemních vztazích výslovně upravena jen u nájmu bytu (§ 2254 o. z.), u ostatních typů nájmu se použije obecná úprava (§ 2010 a násl. o. z.), na tradiční zajišťovací a uhrazovací funkci kauce v nájemních vztazích se však nic nezměnilo.

Je-li sjednána jistota (kauce) u nájmu pozemku, pak kromě použití obecné úpravy jistoty (§ 2010 a násl. o. z.) jsou pro posouzení práv a povinností vzniklých ze složené jistoty (tedy i její vrácení) významná také smluvní ujednání stran ohledně kauce, ať již jsou součástí smlouvy o nájmu či předmětem samostatné smlouvy.

Není-li stranami ujednáno něco jiného, pronajímatel, který je osobou, v jejíž prospěch se kauce skládá (osobou, jejíž případná pohledávka se zajišťuje), započítá při skončení nájmu na složenou kauci, co mu nájemce z nájmu dluží (co nesplnil řádně a včas), a zbytek kauce mu vrátí. Kauce obvykle slouží k tomu, aby se v případě, že nájemce nebude řádně a včas platit nájemné, služby či další platby spojené s užíváním předmětu nájmu nebo na předmětu nájmu způsobí škodu, mohl pronajímatel uspokojit z této jistoty a nemusel po něm vymáhat dlužnou částku jinak.

Celou složenou jistotu tak pronajímatel při skončení nájmu vrací nájemci jen v případě, že nájemce vůči němu nemá žádné dluhy spojené s nájmem, což také znamená, že předmět nájmu je vrácen bez závad (ve stavu v jakém byl v době, kdy jej převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání); má-li takové dluhy, pak si je pronajímatel započte a zbývající část jistoty mu vrátí (popř. byly-li dluhy ve výši složené jistoty či vyšší, tak mu po započtení nic ze složené jistoty nevrátí).

Obvykle opožděným zaplacením dluhů či uvedením předmětu nájmu do řádného stavu (bez závad), povinnost pronajímatele vrátit složenou jistotu nezaniká; nájemce nemá povinnost zaplatit dluh dvakrát (plněním, byť opožděným, a současně započtením na kauci). Totéž platí i v případě, že v době skončení nájmu byly na předmětu nájmu vady, které nájemce – na své náklady – odstranil až po skončení nájmu. I v takovém případě měla totiž kauce sloužit k tomu, aby pronajímatel - pokud tak neučinil sám nájemce při skončení nájmu (při odevzdání věci) – na „jeho náklady“, tedy ze složené kauce, vady odstranil; jestliže však tyto vady (byť dodatečně) na své náklady odstranil nájemce, není důvod, aby si pronajímatel kauci nadále ponechával.

Protože při složení jistoty u nájmu pozemku (jako v této věci) je pro posouzení práv a povinností stran z jistoty významná jejich dohoda o kauci, měl se odvolací soud zabývat výkladem tohoto právního jednání.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že občanský zákoník (za jehož účinnosti byla Smlouva obsahující ujednání o kauci uzavřena) opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.

Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením.

Odvolací soud se však v rozporu s ustálenou soudní praxí zjevně zabýval jen jazykovým vyjádřením ohledně podmínek vrácení kauce, jeho formální výklad navíc ani neodpovídá smyslu a účelu institutu kauce. Ze samotného ujednání, že kauce bude po skončení nájmu vrácena „za předpokladu, že nemovitost bude pronajímatelce předána bez závad“ nevyplývá, že by kauce měla plnit i funkci smluvní pokuty (§ 2048 a násl. o. z.), nebo že se mělo jednat o kauci propadnou, případně, že nájemkyně nemůže závady na své náklady odstranit i dodatečně, aniž by tím zároveň ztratila nárok na vrácení kauce.

Lze tak uzavřít, že nevylučuje-li to ujednání stran, nezaniká pronajímateli povinnost vrátit kauci ani při opožděném splnění podmínek pro vrácení kauce.

V soudní praxi není pochyb, že právo nájemce žádat vrácení kauce je vázáno na zánik nájmu a k vrácení kauce je povinna osoba, která je pronajímatelem v době zániku nájmu. Jestliže nájem skončil a teprve poté převedl vlastník, který je současně pronajímatelem, své vlastnické právo k předmětu nájmu na další osobu, nemá to na jeho povinnost vrátit (či jinak vypořádat) složenou kauci žádný vliv, a to bez ohledu na to, zda je nájemce v prodlení se splněním podmínek pro vrácení kauce.

Z pohledu ustanovení § 1760 o. z. je nerozhodné, zda „má smlouva (titulus) tzv. translační účinky, tj. zda se vlastnické právo k věci převádí již samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti (a titulus a modus splývají v jedno; srov. § 1099 o. z.), anebo zda je k nabytí … práva nutné další právní jednání (modus). V obou případech platí, že skutečnost, že prodávající není ke dni uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětu koupě, nečiní kupní smlouvu sama o sobě neplatnou pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 580 odst. 2 a § 588 o. z.

Obdobně i odborná literatura uzavírá, že porušení věcněprávního zákazu zcizení s ohledem na ustanovení § 1760 o. z., které na takové případy pamatuje (omezení dispozic nakládání s věcí, která je v právním obchodu), nemá žádný vliv na platnost smlouvy uzavřené v rozporu s takovým zákazem.

V posuzovaném případě tedy ani zákaz zatížení předmětných nemovitých věcí, který byl zřízen jako věcné právo, nebránil dlužníkovi, aby uzavřel platnou smlouvu, jíž na sebe převzal závazek zřídit k předmětným nemovitým věcem zástavní právo ve prospěch právního předchůdce žalovaného. Stále je však nutné rozlišovat mezi právním důvodem nabytí zástavního práva (zde zástavní smlouvou) a právním způsobem jeho nabytí [zde vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí – srov. § 11 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona]. Proto je významná otázka, zda dlužník mohl takový závazek splnit, tedy zřídit zástavní právo (teoreticky si lze například představit, že by si dlužník po uzavření zástavní smlouvy opatřil souhlas osoby oprávněné ze zákazu zatížení).

Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona ve vkladovém řízení katastrální úřad zkoumá u vkladové listiny, která je soukromou listinou, zda z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné, zejména zda z dosavadních zápisů v katastru nevyplývá, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání, nejsou omezeni rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního jednání.

Uvedené ustanovení je nutné vykládat podle povahy rozhodnutí o vkladu, jehož účelem není posuzovat platnost uzavřené smlouvy, ale konstituovat věcněprávní účinky smlouvy. Proto nelze ani ze znění tohoto ustanovení dovozovat, že by porušení zákazu nakládání s předmětem právního jednání způsobovalo neplatnost tohoto právního jednání. Na druhé straně je zřejmé, že katastrální úřad (bez ohledu na závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy) zamítne návrh na vklad, zjistí-li z dosavadních zápisů v katastru, že účastníci vkladového řízení nejsou oprávněni nakládat s předmětem právního jednání – v konkrétním případě, že dlužník měl zakázáno zatížení předmětných nemovitých věcí, a tedy i jejich další zastavení.

Ostatně i tam, kde odborná literatura připouští otázky ohledně důsledků porušení zákazu zřídit zástavní právo na platnost zástavní smlouvy, nemá pochyb o tom, že „zákaz zastavení existující k okamžiku podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí by měl být důvodem k zamítnutí návrhu na vklad podle § 17 odst. 1 písm. f) katastrálního zákona, neboť z katastru nemovitostí bude vyplývat, že zástavce není oprávněn nakládat s předmětem právního jednání“.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že porušení zákazu zatížení nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, který byl zřízen jako věcné právo, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost zástavní smlouvy, jejímž uzavřením byl tento zákaz porušen.

Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. 66. Velký senát tedy uzavírá, že postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (ty za splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. 67. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech nového občanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry (přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze (konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soud výkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje do existujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jeho rozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetí moderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinky moderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání (srov. R 55/2019). Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty se logicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat k momentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboť jednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvní pokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencí nespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. měl věřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl (následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu (srov. § 2048 odst. 1 o. z.), jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována.