Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 06/01/23

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

21 Cdo 3622/2020

31.08.2022

Generální inhibitorium

Exekuce

Faktoring

Porušení generálního inhibitoria způsobuje neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) porušujícího generální inhibitorium; následek v podobě neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) nenastává, jestliže nakládání s majetkem povinného představuje výjimku z generálního inhibitoria, neboť šlo o běžnou obchodní a provozní činnost, uspokojování základních životních potřeb povinného a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nebo o udržování a správu majetku. S účinností od 1. 11. 2009 [nabytím účinnosti zákona č. 286/2009 Sb., který do zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, vložil ustanovení § 44a] došlo ke změně koncepce neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) porušujícího generální inhibitorium, a to z absolutní na relativní neplatnost; právní úkon (nyní právní jednání), kterým povinný porušil generální inhibitorium, je nadále neplatný, považuje se však za platný, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky.

Dovolacímu přezkumu nebyla otevřena právní otázka, podle kterého právního předpisu (s ohledem na přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 286/2009 Sb.) je třeba posuzovat účinky usnesení o nařízení exekuce vydaného a doručeného povinnému (stejně jako v projednávané věci) do 31. 10. 2009 na právní úkony (nyní právní jednání) učiněné po 31. 10. 2009, tj. zda následek spočívající v absolutní neplatnosti takového právního úkonu (nyní právního jednání) zůstává zachován i po nabytí účinnosti zákona č. 286/2009 Sb., nebo zda na právní úkon (nyní právní jednání) učiněný po 31. 10. 2009 se vztahuje sankce relativní neplatnosti. S ohledem na okolnosti projednávané věci (je-li nepochybné, že oprávněná Československá obchodní banka, a. s. se dovolala neplatnosti postoupení posuzovaných pohledávek na Ústav finančních služeb, a. s.) není vyřešení uvedené otázky ani podstatné. Z hlediska závěru o tom, zda došlo k platnému postoupení těchto pohledávek, na jejichž uspokojení společnost DF Partner s. r. o. do soudní úschovy složila 574 916 Kč, je především určující, zda outsourcing plateb za dodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy lze podřadit pod běžnou obchodní či provozní činnost, popřípadě udržování a správu majetku.

Pojem faktoring není v českém právním řádu upraven (definován). Podle odborné literatury se jedná o zvláštní způsob správy a vymáhání krátkodobých pohledávek realizovaný zpravidla na základě dlouhodobé rámcové smlouvy, při kterém postupitel úplatně postupuje faktorovi své v budoucnu splatné pohledávky za odběrateli. Postupitel tím získává okamžité finanční prostředky, čímž zvyšuje svoji likviditu.

Zároveň šetří čas a náklady spojené s vymáháním pohledávek, neboť nutnost výkonu těchto činností přechází na faktora jako nového věřitele. Jako protiplnění za faktoring postupitel hradí faktorovi odměnu v podobě faktoringové provize, která je určena zpravidla paušální sazbou z nominální hodnoty postoupené pohledávky.

Výše úplaty za postoupení pohledávky tak ve výsledku odpovídá nominální hodnotě pohledávky snížené o faktoringovou provizi. Konkrétní podoba faktoringu vyplývá vždy ze specifických okolností jednotlivých smluvních vztahů – může se lišit jak ve výši faktoringové provize (a případných dalších poplatků a náhrad), tak i v rozsahu postupovaných pohledávek či v podmínkách ručení postupitele za dobytnost. Podle rozsahu ručení se rozlišuje pravý faktoring, u kterého postupitel neručí za dobytnost pohledávek (nazývaný také jako bezregresní faktoring – pozn. dovolacího soudu), a faktoring nepravý (quasi faktoring), u něhož postupitel ručí za dobytnost pohledávek, popřípadě je jejich dobytnost zajištěna jiným způsobem, například vázaností cese na rozvazovací podmínku či sjednáním možnosti odstoupit od smlouvy pro nedobytnost (nazývaný také jako regresní faktoring – pozn. dovolacího soudu). Dále lze rozlišovat faktoring otevřený a tichý podle toho, zda strany faktoringové smlouvy oznámily existenci faktoringu dlužníkovi, či nikoli.

K těmto závěrům se potom ve své rozhodovací praxi přihlásil Nejvyšší správní soud.

Z uvedeného vyplývá, že faktoring je nástrojem tzv. provozního financování, které nepochybně lze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost podnikatele a které tak současně představuje činnost směřující k udržení a správě jeho majetku. Závěr o tom, zda do tohoto rámce zapadá faktoring, bude v každém jednotlivém případě odvislý od konkrétních podmínek a charakteru podnikatelské činnosti postupitele a obsahu faktoringové smlouvy, které teprve umožní posoudit, zda faktoring je účelným nástrojem provozního financování, nebo jen neefektivním vynakládáním, anebo dokonce účelovým vyváděním finančních prostředků, které se příčí generálnímu inhibitoriu.

Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o tom, že faktoringovou smlouvu ze dne 8. 10. 2007 „nelze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost povinného (úkony sloužící k udržování a správě majetku)“, neboť „pokud by tomu tak bylo, ustanovení generálního inhibitoria (citované ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu) by se stalo neúčinným a povinný by mohl kdykoli vyvést svůj majetek, a tak znemožnit a zabránit realizaci exekuce“, aniž by se konkrétními podmínkami a charakterem podnikatelské činnosti postupitele (dlužníka Nová Valaška, s. r. o.) a obsahem uzavřené faktoringové smlouvy zabýval. Jeho závěr lze proto považovat za přinejmenším předčasný.

2.

23 Cdo 1631/2021

30.08.2022

Zajišťovací postoupení pohledávek

Zajišťovací cese je jedním z prostředků k zajištění pohledávky, přičemž jde o postoupení pohledávky, avšak nikoliv za účelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávky jiné. Jelikož ustanovení § 554 obč. zák. neupravuje podstatné náležitosti smlouvy o zajištění postoupením pohledávky, je třeba vycházet z právní úpravy smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 obč. zák.). I při zajišťovací cesi dochází přímo ke změně věřitele pohledávky použité k zajištění. Smlouva o zajištění postoupením pohledávky je tedy právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

Ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, popřípadě postupník dlužníkovi prokázal postoupení pohledávky.

Předmětem postoupení může být pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne.

V posuzovaném řízení soudy nižších stupňů vycházely mimo jiné ze skutkových zjištění, podle kterých si strany smlouvy o zřízení zajištění v čl. 5.7 ujednaly, že na základě této smlouvy dojde k zajišťovacímu postoupení existujících a budoucích pohledávek poskytovatele zajištění vznikajících na základě nebo v souvislosti s exportní smlouvou podle podmínek této smlouvy. Podle čl. 7.4 písm. a) této smlouvy pak pro období do vzniku porušení postupník uděluje oprávnění poskytovateli zajištění přijímat veškeré částky splatné na základě exportní smlouvy. Žádné z prostředků, které poskytovatel zajištění obdrží na základě tohoto odstavce, nejsou součástí postoupených pohledávek. Podle písm. b) poté, co dojde k porušení a postupník zašle „oznámení o porušení“ poskytovateli zajištění a vývozci, veškeré platby na základě exportní smlouvy musejí být hrazeny postupníkovi nebo dle jeho pokynů. Uvedená ujednání odvolací soud posoudil tak, že až do doručení „oznámení o porušení“ ve smyslu čl. 7.4 písm. b) smlouvy o zřízení zajištění žalované (dne 5. 4. 2016) nedošlo k postoupení pohledávky podle této smlouvy, a postupitelka (společnost AUM LLC) tak mohla v mezidobí předmětnou pohledávku postoupit třetí osobě (společnosti 1. PRIMOSSA corporation a.s.), která se tak (na rozdíl od žalobkyně) stala řádným věřitelem.

Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá, že neujednají-li si strany smlouvy o (zajišťovacím) postoupení pohledávky něco jiného, ke změně věřitele dochází již uzavřením této smlouvy, resp. – v případě zajišťovacího postoupení budoucí pohledávky – okamžikem vzniku předmětné pohledávky; uvedené přitom platí bez ohledu na to, zda postupitel dlužníkovi oznámil či prokázal, že k postoupení pohledávky došlo.

Je nutno rozlišovat mezi účinností postoupení pohledávky za účelem zajištění závazku na jedné straně (tedy okamžikem, ke kterému pohledávka na postupníka přešla) a okamžikem, kterým nastává povinnost dlužníka hradit závazky ze zajištěné pohledávky jinému subjektu (postupníkovi) na straně druhé.

V poměrech projednávané věci byla sporná pohledávka z titulu zaplacení smluvní pokuty ke dni uzavření smlouvy o zřízení zajištění (4. 11. 2011) pohledávkou budoucí.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by čl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění upravoval účinnost samotného zajišťovacího postoupení pohledávky, neboť tímto ujednáním si strany smlouvy toliko upravily okamžik, od kterého je dlužník povinen hradit závazky z exportní smlouvy (včetně předmětné pohledávky) jinému subjektu (postupníkovi, tzn. původní žalobkyni).

Původní žalobkyně se tak případně stala věřitelkou předmětné pohledávky dnem jejího vzniku, tj. 1. 7. 2012, bez ohledu na to, kdy bylo žalované doručeno „oznámení o porušení“ ve smyslu čl. 7.4 smlouvy o zřízení zajištění. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, podle kterého k převodu pohledávky ze smluvní pokuty na původní žalobkyni mohlo dojít (po doručení oznámení o porušení žalované) nejdříve dne 6. 4. 2016, tedy až poté, co společnost AUM LLC dne 20. 6. 2013 předmětnou pohledávku převedla na třetí osobu, svým postupem se odchýlil od shora označené judikatury dovolacího soudu, a jeho právní posouzení proto nemůže obstát.

3.

27 Cdo 3366/2021

30.09.2022

SPA

Nárok z R W

Vada podílu

Výklad smlouvy

Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov); s tím, že skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.

Právě uvedeným požadavkům na výklad právního jednání odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedostál. Ačkoli totiž odvolací soud deklaruje, že zohlednil vůli stran, kterou měly při sjednávání čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu, ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Odvolací soud totiž na jedné straně dovodil, že smyslem čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu je garantovat nabyvatelce, že se v důsledku případného plnění na dluhy z označených soudních sporů „nesníží majetek společnosti“ (odst. 32 napadeného rozhodnutí), čímž si měla nabyvatelka „chránit svoji investici“ (odst. 46 napadeného rozhodnutí). Na druhé straně však odvolací soud konstatoval, že čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu nebyl uzavřen „převážně ku prospěchu společnosti“, a proto „se nejedná o smlouvu ve prospěch třetí osoby“ (odst. 46 napadeného rozhodnutí). Oba tyto závěry vedle sebe obstát nemohou.

Je tomu tak proto, že hodnota podílu ve společnosti s ručením omezeným se odvíjí (zejména) od hodnoty jmění společnosti. Skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží hodnota majetku společnosti) se tedy zásadně projevuje i snížením hodnoty podílů ve společnosti, v jejímž důsledku utrpí společníci újmu. Tato újma je svojí povahou odvozená (reflexní) od újmy vzniklé na majetku společnosti, a tak je její existence závislá na existenci újmy na majetku společnosti.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu měl (podle vůle stran) chránit „investici“ nabyvatelky do podílu společnosti, pak – s totožným argumentem – nemohl současně popřít právo společnosti na plnění od převodců, které jí dohoda stran (převodců a nabyvatelky) přiznává v čl. IV odst. 2 písm. x) smlouvy o převodu podílu. Újma na majetku společnosti se totiž přenáší do odvozené (reflexní) újmy společníka, a tak argumentace odvolacího soudu v konečném důsledku popírá samu sebe.

K tomu má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že trpí-li argumentace právního posouzení věci ze strany soudu logickým rozporem – jako je tomu i v poměrech projednávané věci – potom takové rozhodnutí neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí (jak jsou formulovány zejména v § 157 odst. 2 o. s. ř.). Ani z tohoto úhlu pohledu tak nemůže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát.

4.

26 Cdo 1654/2022

14.09.2022

Výpověď

Přechodná ustanovení

Změna zákona

Odkaz na zákon

Nájem

Pro právní kvalifikaci úplatného užívacího vztahu jako nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2302 a násl. o. z. je rozhodující především účel nájmu. Podle přesvědčení dovolacího soudu však neexistuje jediný rozumný důvod, proč by na účel nájmu nebylo možné usuzovat i z obvyklého užití pronajatých prostor či z toho, zda nájemce je či není podnikatelem.

V této souvislosti nelze opomenout, že ustanovení § 2302 odst. 1 o. z. klade důraz právě na skutečný (faktický) účel užívání pronajatých prostor (srov. dikci „slouží-li pak prostor alespoň převážně podnikání“), přičemž nevyžaduje, aby byl výslovně uveden v nájemní smlouvě (srov. dikci „bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen“). Je tedy zřejmé, že v rámci posouzení podnikatelského charakteru konkrétního nájemního poměru nelze vycházet jen z obsahu písemného projevu vůle stran zaznamenaného v nájemní smlouvě, nýbrž je třeba zohlednit i další okolnosti případu, jež vypovídají o faktickém účelu užívání pronajatých prostor.

V projednávané věci byly předmětem nájmu nebytové prostory, které si žalobkyně (nájemkyně) pronajala za účelem provozování sportovně relaxačního centra.

V době uzavření Nájemní smlouvy byla podnikatelkou (šlo o právnickou osobu zapsanou v obchodním rejstříku – viz § 2 odst. 2 písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která se považuje za podnikatele i nyní /viz § 421 odst. 1 věta první o. z./) a již tehdy měla (a má dosud) zapsán v obchodním rejstříku jako předmět podnikání též provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a zařízení sloužících k regeneraci a rekondici.

Za situace, kdy před uzavřením Nájemní smlouvy investovala do nebytových prostor významné finanční prostředky, by ostatně jejich užívání převážně k tzv. „nekomerčním“ účelům představovalo z její strany ekonomicky zcela iracionální postup, neboť – i navzdory relativně nízkému nájemnému sjednanému v Nájemní smlouvě – nebylo takové užívání způsobilé zajistit jí návratnost uvedené investice. Přitom dotčená investice již s ohledem na její výši, ale i se zřetelem k předmětu podnikání žalobkyně, evidentně vybočovala z rámce běžných výdajů na uspokojování jejích „osobních“ („nepodnikatelských“) potřeb. Lze tudíž konstatovat, že činnost žalobkyně, jíž provozovala v předmětných nebytových prostorách, byla zjevně zaměřena na dosahování pravidelného (nikoli nahodilého) výnosu (zisku) v rámci jejího (zapsaného) předmětu podnikání. Je proto správný závěr, že nájem nebytových prostor založený Nájemní smlouvou měl s účinností od 1. ledna 2014 charakter nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 odst. 1 o. z.

Především nelze souhlasit s míněním dovolatelky, že v textu Nájemní smlouvy nebyl uveden údaj o předmětu podnikání žalobkyně, jak v rozhodné době vyžadovalo ustanovení § 3 věty třetí zákona č. 116/1990 Sb. Uvedený údaj ve skutečnosti v textu Nájemní smlouvy zaznamenán byl, třebaže nebyl označen (uvozen) slovy zákona; vyplýval totiž již z tam specifikovaného účelu nájmu, tj. z čl. II. odst. 1 Nájemní smlouvy (provozování sportovně relaxačního centra), který významově odpovídal předmětu podnikání žalobkyně zapsanému v obchodním rejstříku (v podobě provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a zařízení sloužících k regeneraci a rekondici) a který je proto možné současně pokládat i za údaj o předmětu podnikání v provozovně ve smyslu citovaného ustanovení. Zvrátit závěr o podnikatelském charakteru nájmu není způsobilý ani dovolací argument, že ujednání čl. III. odst. 7 Nájemní smlouvy výslovně předpokládalo využití nebytových prostor převážně k nekomerčním účelům. Je tomu tak proto, že citované ujednání nevypovídá nic o faktickém účelu nájmu, jemuž nebytové prostory skutečně sloužily a který je pro uvedený závěr rozhodující. Řečené pak obdobně platí i pro dovolací námitky, které uplatnila dovolatelka s poukazem na „tvrzení“ žalobkyně, že minimálně třináct let od uzavření Nájemní smlouvy akceptovala způsob a účel, k němuž nebytové prostory užívala. I kdyby totiž bylo uvedené „tvrzení“ nepodložené či dokonce nepravdivé (příp. k němu neměl odvolací soud vůbec přihlížet z důvodu koncentrace řízení), na celkový úsudek o účelu, jemuž nebytové prostory měly skutečně sloužit a fakticky také sloužily, by to již nemělo žádný vliv.

S přihlédnutím k řečenému lze tedy uzavřít, že ve vztahu k otázce právní kvalifikace nájemního poměru založeného Nájemní smlouvou jako nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2302 a násl. o. z. použila dovolatelka uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) neopodstatněně.

Skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání na dobu určitou výpovědí pronajímatele bylo dříve upraveno v ustanovení § 9 odst. 2 zákona č.116/1990 Sb. a nyní je upraveno v ustanoveních § 2309 a § 2310 o. z.

Celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní; strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v části čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 – § 2302 a násl. o. z.

Takováto odchylná úprava přitom může být založena i smluvním ujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanského zákoníku, tj. 1. lednu 2014.

Jinými slovy řečeno, pokud se „stará“ nájemní smlouva odchyluje od dispozitivní nové úpravy, budou i napříště přednostně použita dohodnutá pravidla. Proto kupř. platí, že jestliže si strany před 1. lednem 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmu nebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivně stanoví důvody jiné.

V posuzované věci si účastnice v Nájemní smlouvě rovněž ujednaly, že kterákoli smluvní strana je oprávněna ji písemně vypovědět v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 116/1990 Sb. a že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počítá se od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi (čl. VI. odst. 2 a 3 Nájemní smlouvy).

Dovolací soud zastává názor, že po změně soukromoprávní úpravy provedené občanským zákoníkem, tedy s účinností od 1. ledna 2014, je třeba na toto ujednání nahlížet jako na dohodu, jíž se smluvní strany odchýlily od dispozitivní úpravy nyní obsažené mimo jiné i v 2309 o. z.

Vzhledem k tomu, že účastnice v Nájemní smlouvě věnovaly otázce oprávnění smluvních stran (tedy i pronajímatele) vypovědět nájemní poměr na dobu určitou (co do úpravy výpovědních důvodů, formy výpovědi a délky, resp. počítání výpovědní doby) zvláštní pozornost a naopak tuto otázku nezahrnuly pod „zbytkové“ ujednání obsažené v čl. VII. odst. 1 Nájemní smlouvy, jež zjevně mělo „pokrývat“ řešení otázek nižší důležitosti, které se rozhodly ponechat režimu zákonné právní úpravy (obsažené v době uzavření Nájemní smlouvy zejména právě v tam odkazovaném zákoně č. 116/1990 Sb., jehož ustanovení byla rovněž – stejně jako současná úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání – zásadně dispozitivní povahy), je namístě vycházet z úvahy, že i v tomto případě si smluvní strany výpovědní důvody ujednaly a nic na tom nemění, že tak učinily odkazem na konkrétní zákonné ustanovení.

V tomto směru dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že ujednání obsažené v čl. VI. odst. 2 Nájemní smlouvy neupravovalo výpovědní důvody, ale pouze předjímalo aplikaci příslušného zákonného ustanovení. Právě proto, že Nájemní smlouva obsahovala ohledně výpovědních důvodů specifické (zvláštní) smluvní ujednání (byť v podobě odkazu na zákonnou dispozitivní normu), je třeba tam vyjádřenou vůli stran respektovat i po změně dotčené právní regulace, což zde platí o to více, že šlo o změnu natolik rozsáhlou, že ji účastnice v době uzavření Nájemní smlouvy mohly jen stěží předvídat. V uvedené souvislosti je pak nerozhodné, jakou „techniku“ pro úpravu výpovědních důvodů zvolily; v tomto ohledu je podstatná vůle stran, nikoli způsob jejího vyjádření.

Aplikaci ujednání obsaženého v čl. VI. odst. 2 Nájemní smlouvy v době dání Výpovědi konečně nebyla na překážku ani okolnost, že ustanovení § 9 zákona č. 116/1990 Sb., na nějž zde účastnice odkázaly, pozbylo v mezidobí účinnosti. Závaznost citovaného ujednání pro smluvní strany tím totiž nebyla nijak dotčena a pravidla tam obsažená, byť vymezená odkazem na již zrušené zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.), se i poté prosadí jako autonomní smluvní úprava.

Řečeno jinak, jestliže účastnice včlenily do textu Nájemní smlouvy ujednání odkazující na zmíněné zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.), lze – i po jeho zrušení – tam stanovená pravidla pro výpověď nájmu považovat za vyjádření jejich společné vůle a tedy za součást jejich smluvního závazku, jak to formuloval soud prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že otázku, zda dovolatelka mohla vypovědět nájemní poměr k nebytovým prostorám (majícím nyní povahu nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z.) z důvodu specifikovaného ve Výpovědi, měl odvolací soud posoudit primárně z hlediska ujednání obsaženého v čl. VI. odst. 2 Nájemní smlouvy, tj. z perspektivy ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., na které citované ujednání odkazovalo; to platí bez zřetele k tomu, že zmíněné zákonné ustanovení bylo v době dání Výpovědi již zrušeno.

Vzhledem k tomu, že toto ujednání má co do vymezení výpovědních důvodů použitelných pronajímatelem charakter smluvní úpravy výlučné (to plyne jak ze samotného znění dotčeného ujednání, tak i z porovnání výpovědních důvodů podle § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. s výpovědními důvody podle § 2309 o. z.), je vyloučeno uvažovat o tom, že by se na posouzení oprávněnosti Výpovědi použila – současně – i hlediska zakotvená nyní v ustanovení § 2309 písm. b/ o. z. Snad jen na okraj však dovolací soud k řečenému dodává, že pro samotnou výpověď pronajímatele (míněno její náležitosti, doručení, přezkum oprávněnosti atd.), s výjimkou její (písemné) formy, si účastnice v Nájemní smlouvě neujednaly vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona. V tomto směru je tedy na místě na Výpověď aplikovat právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení oprávněnosti Výpovědi (v užším smyslu) odvolacím soudem neobstojí; nemůže tudíž obstát ani jeho vyklizovací výrok. Za této situace se již dovolací soud – pro nadbytečnost – nezabýval otázkou, zda naplnění výpovědního důvodu podle § 2309 písm. b/ o. z. (v podobě hrubého porušení povinností nájemce) vyžaduje vždy předchozí výzvu pronajímatele k nápravě nájemcova závadného chování, jakož ani případnými vadami řízení.

5.

29 ICdo 71/2021

15.09.2022

Výrok soudu

V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním návrhem (tzv. petitem) uplatňuje svůj nárok. Jinak řečeno, nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem).

Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

Lze doplnit, že přímo při výkladu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona Nejvyšší soud uzavřel, že i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh (petit), přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce.

Samotný žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Je-li dána věcná příslušnost téhož soudu v prvním stupni, pak žalobce může jednou žalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního petitu.

O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). Přitom platí, že formou tzv. eventuálního petitu lze uplatnit i právo se samostatným skutkovým základem.

V poměrech dané věci se žalobkyně žalobním návrhem (tzv. petitem) domáhala pouze určení neúčinnosti kupní smlouvy a požadavek, aby soud určil (současně nebo eventuálně) též neplatnost kupní smlouvy, se nepodává ani z jiných částí žaloby (srov. č. l. 1 až 3), ani z dalších podání žalobkyně učiněných v průběhu sporu.

Tím, že insolvenční soud vtělil do zamítavého výroku o věci samé též důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), učinil součástí onoho výroku i posouzení předběžné otázky.

Závěr, že posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.

Tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku, jímž zamítl odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, i důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), tedy nepřípustně (též v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.) zahrnul do výroku i posouzení předběžné otázky; tím řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud nápravu tohoto procesního pochybení nezjednal (ve skutečnosti onen nesprávný postup vnutil insolvenčnímu soudu zrušujícím usnesením), takže dovolání je již proto důvodné.

6.

24 Cdo 3147/2021

16.09.2022

Předběžné opatření

Vklad

Nakládání

V posuzovaném případě bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 na návrh paní A. Z. (manželky účastníka) v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nařízeno předběžné opatření, kterým byla mj. účastníku M. Z. uložena povinnost, aby se ve vztahu k předmětným nemovitostem (bytové jednotce s přináležejícími podíly na společných částech domu a pozemku) „zdržel prodeje, směny darování, zajišťovacího převodu, vkladu do obchodní korporace, zřízení předkupního práva, návrhu na povolení dražby anebo zřízení zástavního práva či zřízení zákazu zcizení či zatížení“.

Výrok tohoto usnesení Obvodní soud pro Prahu 1 bez dalšího převzal z návrhu na nařízení předběžného opatření. Návrh na nařízení předběžného opatření A. Z. podala současně se žalobou na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které podle „přiložených listin“ žalovaný č. 1 (její manžel M. Z.) nabyl za trvání jejich manželství, a proto podle názoru A. Z. patří do společného jmění manželů, a (v případě úspěchu žaloby) budou po rozvodu manželství (na již podaný návrh manžela) předmětem následného vypořádání společného jmění manželů.

Návrh na nařízení předběžného opatření pak odůvodnila – jak vyplývá z jeho obsahu – tím, že M. Z. s předmětnými nemovitostmi („aby se vyhnul vypořádání společného jmění manželů, ke kterému bude muset dojít po rozvodu manželství“) „opakovaně nakládá bez souhlasu manželky, což je patrné především z údajů dostupných na katastru nemovitostí“. Jmenovaná se domnívá, že „absence zatímní úpravy poměrů účastníků by umožnila vznik dalších práv třetích osob, což by mezi účastníky vnášelo jen nejistotu a riziko vzniku dalších sporů“. V této souvislosti poukázala především na dosud probíhající řízení před katastrálním úřadem o zápisu (vkladu) vlastnických, resp. zástavních práv týkajících se předmětných nemovitostí, kdy „včas vydaným předběžným opatřením může soud efektivně zabránit účinkům těchto návrhů, kterými má dojít k zápisu vlastnických práv k naprosto nečitelnému žalovanému č. 3 (nadaci MZ Family Foundation), jakož i zástavních práv, vč. zákazu zatížení a zcizení ve prospěch žalovaného č. 4 (Raiffeisen – Leasing, s.r.o.)“.

Z tohoto vylíčení skutečností odůvodňujících navrhované předběžné opatření vyplývá, že navrhovatelka A. Z. zde brojila proti „opakovanému nakládání“ účastníka M. Z. s předmětnými nemovitostmi a v tomto smyslu požadovala odpovídající „zatímní úpravu poměrů účastníků“ uložením povinnosti (zákazu) jmenovanému podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Smyslem a účelem navrhovaného předběžného opatření ve vztahu k M. Z. tak nepochybně bylo (mělo být) zabránit tomu, aby M. Z. ještě předtím, než bude pravomocně rozhodnuto o tom, zda předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů či nikoli, jakýmkoli způsobem převedl předmětné nemovitosti na kohokoli jiného nebo aby je ve prospěch jiných osob zatížil právy, která představují právní závady na věci.

Při zjišťování obsahu (výroku) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o nařízení předběžného opatření je proto třeba přihlédnout právě k tomuto cíli, jakého mělo být tímto předběžným opatřením dosaženo, který jednoznačně vyplývá z obsahu návrhu na jeho nařízení, zejména z vylíčení skutečností, které navrhované předběžné opatření odůvodňují.

Vzhledem k uvedenému dospěl odvolací soud – i když ne zcela z přiléhavých důvodů – ke správnému závěru, že povinnosti uložené účastníku M. Z. předběžným opatřením se vztahovaly i na dispozici, jíž jmenovaný převedl předmětné nemovitosti na základě „Dohody o vkladu nemovité věci do majetku nadace“ ze dne 17.4.2019 na žalobkyni (nadaci MZ Family Foundation), a že proto „vydaným předběžným opatřením navrhovaný vklad ztratil své právní účinky ve smyslu § 18 odst. 1 katastrálního zákona, když smyslem a účelem předběžného opatření je mj. zabránit převodu předmětných nemovitostí“.

Zmiňuje-li žalobkyně v dovolání ve prospěch svých úvah zásadu „in dubio pro libertae“ (podle které je v pochybnostech o výkladu práva nutné přiklonit se ve prospěch takového výkladu, který poskytuje větší svobodu, tj. je příznivější pro adresáta práva), pak v této souvislosti jistě nelze přehlédnout, že základním smyslem předběžného opatření je sice ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, zároveň ale musejí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje.

Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, však nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Opačný výklad, než k jakému výše dospěl dovolací soud, by na straně navrhovatele (v daném případě manželky účastníka A. Z.) právě takovou nežádoucí situaci založil.

 
×