Právní věta

Při respektování těchto pravidel je zjevné, že se strany smlouvy shodly jak na ocenění investic, které společnost O (jako nájemce) se souhlasem dlužníka vynaložila na opravy předmětu nájmu, tak na vypořádání hodnoty stavebního zhodnocení předmětu nájmu v případě ukončení nájemní smlouvy. Smlouvou tak nebyla dohodnuta splatnost sporné pohledávky, nýbrž okamžik jejího vzniku (shodně s ustanovením § 667 odst. 1 větou čtvrtou obč. zák.).

Jelikož smlouva o nájmu zanikla (na základě výpovědi insolvenčního správce společnosti O ze dne 27. února 2019), vznikla dlužníku povinnost zaplatit společnosti O (jejímu insolvenčnímu správci) při skončení nájmu částku odpovídající zhodnocení předmětu nájmu (viz smlouva, jakož i ustanovení § 2220 odst. 1 o. z.). Jinými slovy, pohledávka společnosti O za dlužníkem z titulu zhodnocení předmětu nájmu vznikla až okamžikem skončení nájmu na základě výpovědi insolvenčního správce společnosti O, tj. po rozhodnutí o úpadku dlužníka, pročež jde o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona; současně nejde o pohledávku vázanou na splnění (odkládací) podmínky, kterou by byla společnost O povinna přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka nejpozději do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka.

Skutečnost, že výše investic společnosti O do předmětu nájmu byla odsouhlasena stranami smlouvy již 1. října 2012, je pro účely posouzení okamžiku vzniku pohledávky z titulu zhodnocení předmětu nájmu (a pořadí pohledávky) právně nevýznamná.

Dovolací soud při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1922).

Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy.

Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy (někdy označované i jako „nároková norma“) a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Žalobce je zatížen důkazním břemenem ohledně všech znaků skutkové podstaty této základní normy, ledaže by pro některý z nich platilo zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene (např. jako je tomu u presumpce dobré víry).

Žalovaný se může proti žalobě bránit různými způsoby, včetně toho, že bude přednášet skutečnosti, které navazují na žalobcem přednesený skutkový stav (přinejmenším jej připouštějí jako možný), ale které zároveň spadají pod skutkovou podstatu jiné právní normy, jejíž účinky vylučují právní následek plynoucí ze základní (nárokové) normy. Jde tedy o model „ANO – ALE“. Protinorma působí proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno; může jít i o protinormu mající za následek zánik vymahatelnosti nároku (promlčení).

Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. [o závazky, jejichž režim je upraven v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., v tomto řízení nejde]. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do SJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i za tohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě.

Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závislé na § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná.

To obdobně platí i pro dokazování v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. Tento závěr ostatně sdílí i aktuální komentářová literatura.

Je otázka, zda se uvedené vztahuje na věci (zpravidla nemovitosti) evidované ve veřejném seznamu, zpravidla katastru nemovitostí.

Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§ 980 odst. 2 o. z. věta první).

Interpretace textu právního předpisu nemůže spočívat jenom na jeho jazykovém výkladu, ale také na dalších metodách, jako je kupř. výklad teleologický. Jazykovým výkladem, v jehož rámci je zjišťován sémantický význam vykládaného ustanovení, interpretace samozřejmě vždy začíná. „Jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis.

Odpověď na otázku, zda je text zákona skutečně přesným vyjádřením právní normy, či zda je zapotřebí jej vykládat restriktivně nebo naopak extenzivně, nebo zda má být právní norma jinak zpřesněna, mají dát další interpretační metody neznamená vázanost jeho slovy (doslovným zněním), ale smyslem.

Soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“.

Jestliže se soudce odchyluje od nejširšího možného jazykového významu textu právního předpisu, nejde již o pouhou interpretaci, ale o tzv. soudcovské dotváření práva. Ta je možná jenom tehdy, pokud existuje tzv. mezera v zákoně. Mezer mohou být různé druhy. Patří k nim i nepravé zakryté mezery: "O nepravou zakrytou mezeru jde tehdy, je-li text zákona formulován příliš široce, takže je nutno jej za pomocí teleologické redukce interpretovat úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění. Jde tedy o odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel“.

O takový případ jde i v § 980 odst. 2 o. z. Jeho jazyková formulace je velmi široká a nijak neomezuje dosah tohoto ustanovení a jeho aplikaci v různých situacích. Podle slovního znění tedy dopadá jak na třetí osoby, které vycházejí ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, tak na samotné manžele. Vzhledem k tomu, že jazykový výklad není jedinou ani rozhodující metodou, je nutno provést teleologický výklad tohoto ustanovení.

Smyslem a účelem presumpce správnosti zápisu ve veřejném seznamu je ochrana každého, kdo jedná v důvěře v zápis v katastru nemovitostí (či jiném veřejném seznamu). Jde o to, aby se každý mohl na tyto zápisy spolehnout. Chrání se tedy dobrá víra v to, že zápis je správný a úplný. Jinak řečeno, úprava veřejných seznamů včetně § 980 odst. 2 o. z. byla přijata za účelem ochrany právní jistoty třetích osob jednajících v důvěře ve správnost a úplnost zápisů v těchto seznamech.

Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. má chránit třetí osoby (veřejnost), které vycházely ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, i když tento stav neodpovídal skutečnosti. Manžela toho, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, však za „veřejnost“ či „třetí osobu“ považovat nelze. To je ostatně zřejmé z toho, že pokud by byla domněnka obsažená v § 980 odst. 2 o. z. vztažena i na poměr mezi osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí a jejím manželem, důsledkem by nebyla ochrana manžela nezapsaného jako bezpodílový spoluvlastník, ale ztížení jeho situace. Nestačilo by mu prokázat, že věc byla nabyta za trvání manželství, ale ještě by jej tížilo důkazní břemeno ohledně neexistence výjimek z nabytí do SJM. Účelem § 980 odst. 2 o. z. však není ztížení situace manžela knihovního vlastníka, ale poskytnutí ochrany třetím osobám.

Zákonná ochrana se týká třetích osob jednajících v důvěře v zápis do veřejného seznamu (zde katastru nemovitostí), což je vidět třeba při nabývání od neoprávněného podle § 984 o. z. Manžel knihovního vlastníka není tím, koho by bylo zapotřebí takto chránit; naopak je to on, kdo se mohl a měl postarat o uvedení případného nesprávného zápisu do souladu se skutečným právním stavem.

Účelem § 980 odst. 2 o. z. je ochrana dobré víry třetích osob - domněnka správnosti a úplnosti zápisu má zaručit, aby se na (formálně) zapsaný stav v katastru nemovitostí mohl každý spolehnout, i když je v rozporu se stavem skutečným. Dosah § 980 odst. 2 o. z. by neměl jít dál, než kam sahá jeho účel. Proto je zapotřebí pomocí teleologické redukce zúžit příliš široce formulovaný text tohoto ustanovení a dovodit, že § 980 odst. 2 o. z. se vztahuje na třetí osoby, nikoliv na vzájemný vztah mezi manžely týkající se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví jen jednoho z nich. Nemůže proto ani mít vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení, že věc je součástí SJM.

Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků.

Jestliže soudy v dané věci vyšly z toho, že pokud nemovitost byla nabyta za trvání manželství, leželo důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících tzv. výluku ze SJM na žalobci, je jejich právní názor správný a uplatněný dovolací důvod ohledně řešení této otázky není dán.

Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.

V případě přijetí opačného názoru by žalované postačovalo zaslat žalobci před nákupem pozemku na účet bagatelní částku pocházející ze SJM, čímž by docílila znemožnění nabytí pozemku žalobcem do jeho výlučného vlastnictví (argumentum ad absurdum).

V této věci soudy nezvažovaly, zda výše výlučných prostředků uložených na bankovním účtu dovolatele v době platby byla dostatečná k úhradě kupní ceny pozemku a nepřihlédly k okolnostem věci, zejména k obsahu kupní smlouvy a k prohlášení žalované o původu kupní ceny – k tomu viz níže.

Prohlášení žalované obsažené v čl. III. odst. 2 kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2007 je obsahem soukromé listiny podle § 565 o. z., který pro případ, že listina je použita proti osobě, která ji zjevně podepsala (zde proti žalované) stanoví vyvratitelnou domněnku pravosti a správnosti listiny. Důkazní břemeno ohledně skutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny, leželo na žalované. Jestliže žalovaná nikterak relevantně nezpochybnila pravost a správnost soukromé listiny a neprokázala opak toho, co se v ní uvádí, a pokud v ní žalovaná deklarovala, že prostředky užité ke koupi pozemku nepocházejí ze SJM, pak závěr, že kupní cena byla uhrazena, byť částečně, z prostředků ze SJM, je za situace, že na účtu byly uloženy i výlučné prostředky žalobce, přinejmenším předčasný.

Jinak řečeno: Jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá.

Dobrá víra je stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry.

Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivního měřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 o. z. Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé.

Touto „modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 o. z. osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného“.

Ustanovení § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti, vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobré víry; to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je již posouzením právním; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují.

Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, rozhodnutí je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

Výše citované obecné závěry lze přitom bezpochyby vztáhnout též na posouzení otázky dobré víry ve smyslu § 1109 písm. b) o. z.

Technický průkaz silničního motorového vozidla je doklad, kterým se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento průkaz je veřejnou listinou.

Technický průkaz však pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Okolnost, že technický průkaz je veřejnou listinou, znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se stala vlastníkem traktoru i pro případ nabytí od nevlastníka podle § 1109 písm. b) o. z. (neměl proto za významné posuzovat, zda prodávající AGRO Stanoviště, s. r. o. byl vlastníkem traktoru, byť ze závěru, že tomu tak bylo, primárně vycházel soud prvního stupně při posouzení důvodnosti žaloby). Konstatoval, že o dobré víře žalobkyně svědčí okolnosti, že byla uzavřena kupní smlouva s kupní cenou traktoru 760 000 Kč (v níž prodávající prohlásil, že traktor nabyl od žalovaného a doposud neprovedl změnu zápisu v registru vozidel a zavázal se změnu provést v určené lhůtě) a že traktor byl žalobkyní převzat od prodávající (která jej zjevně v době prodeje měla ve svém držení). Vycházel tedy i ze skutečnosti, že žalobkyně měla při koupi informaci o tom, že prodávající není zapsán jako vlastník traktoru v registru vozidel (ani v technickém průkazu), v němž byl zapsán jako vlastník žalovaný. Uvedenou skutečnost však posoudil jako nevýznamnou pro dobrou víru žalobkyně, neboť „technický průkaz ničeho nevypovídá o vlastnictví vozidla“. Jiné okolnosti, za kterých došlo k prodeji traktoru, zjištěny nebyly.

Tyto úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně a o nevýznamnosti údaje o vlastnictví žalovaného jako osoby odlišné od prodávajícího v registru vozidel (v technickém průkazu) pro existenci dobré víry žalobkyně jsou zjevně nepřiměřené.

Z výše citovaných judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla. Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam.

Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel).

Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést. Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.

Pokud tedy žalobkyně věděla v době uzavření kupní smlouvy se společností AGRO Stanoviště, s. r. o., že tato společnost není evidována jako vlastník traktoru v registru vozidel, musela objektivně tato skutečnost vyvolat pochybnost žalobkyně o vlastnickém právu prodávající. Měla-li si žalobkyně počínat s běžnou péčí a opatrností, její dobrá víra o oprávnění prodávající převést vlastnické právo k traktoru se za této situace nemohla opírat pouze o prohlášení prodávající v kupní smlouvě, že je vlastníkem traktoru, neboť vlastnické právo nabyla od žalovaného, a že pouze nebyl proveden zápis změny vlastníka v registru vozidel (a v technickém průkazu), a o to, že prodávající měla traktor ve svém držení. Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na úvaze o nevýznamnosti vědomosti žalobkyně o zápisu jiného vlastníka traktoru v registru vozidel je proto nesprávné.

Zbývá posoudit, zda lze pohledávku z titulu směnky považovat za pohledávku (zcela nebo zčásti) podřízenou jen proto, že byla vystavena (též) k zajištění pohledávky z titulu úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, a to ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku (§ 172 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona).

Judikatura Nejvyššího soudu ohledně tzv. zajišťovacích směnek je ustálena v závěrech, podle nichž je směnka v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek).

Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky dále vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.

Jakkoli zajišťovací směnka představuje jen prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou [jinak řečeno, slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní], a plnění poskytnuté věřiteli na úhradu směnky vystavené za účelem zajištění (jiné) pohledávky věřitele je ve svém důsledku „náhradním" plněním, jehož se věřiteli dostalo z titulu zajištění směnkou a které zprostředkovaně slouží věřiteli „k pokrytí“ směnkou zajištěné pohledávky, pro danou věc je rozhodující, že přihlášenou pohledávkou je pohledávka z titulu směnky (tj. nikoli pohledávka směnkou zajištěná). Jinými slovy, přihlášenou [a v insolvenčním řízení (byť jen poměrně) uspokojovanou] pohledávkou není žádná z pohledávek taxativně vypočtených v ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že na výše uvedených závěrech není způsobilá nic změnit ani skutečnost, zda žalovanému (případně) náležela „obrana“ proti zaplacení směnky založená na kauzálních námitkách, když výklad ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nemůže být rozdílný (jen) proto, zda pohledávku z titulu směnky (zajišťující obsahově srovnatelnou pohledávku) přihlásil do insolvenčního řízení věřitel, vůči němuž mohl žalovaný kauzální námitky uplatnit, nebo věřitel, ve vztahu ke kterému žalovanému kauzální námitky nepříslušely (viz např. omezení práva vznášet námitky obsažená v čl. I. § 10 a § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového).

Ujednání, které okamžik zániku zajištěného dluhu nespojuje se vznikem nepodmíněnosti zajišťovacího převodu práva, nelze mít za platné. Otázkou zůstává právní kvalifikace takové neplatnosti. Právní teorie vychází z toho, že úprava zajišťovacího převodu práva je dispozitivní. Dovolací soud nemíní polemizovat nad tím, zda se jedná o relativní kogentnost, kdy by neplatná byla taková smluvní ujednání, která by svým smyslem porušovala účel a principy daného zajišťovacího institutu (což se v nyní projednávaném případě stalo). Ostatně i v takovém případě by se jednalo o neplatnost podle § 580 o. z., avšak pro rozpor se zákonem, tj. v intencích závěrů odvolacího soudu. V případě dispozitivnosti právní úpravy přichází v úvahu neplatnost pro rozpor s dobrými mravy rovněž podle § 580 o. z., a to pro rozpor ujednání účastníků s představou zákonodárce o vhodném a spravedlivém řešení právního vztahu zachyceného normou (§ 2040 a násl. o. z.) i smluvně. Ačkoliv striktně vzato odvolací soud hodnotil důvod neplatnosti z hlediska právní teorie nesprávně, nic to nemění na skutečnosti, že jakýkoliv článek předmětné smlouvy obsahující ujednání, že dluh žalované zaniká teprve okamžikem vyplacení výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí, je neplatný.

Podle § 2 o. z., každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Citované ustanovení sleduje dvojí účel. Předně se hlásí k trvale platné Celsově myšlence Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ac potestatem (znát zákony neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu). Právo není samoúčelné a připíná se k určité hodnotové soustavě, vyjádřené ve shodě s ústavním pořádkem právě a především zásadami práva přirozeného. Základní smysl je v pojetí, že přirozená práva člověka představují limit pro zákon, a nikoli naopak. Výklad zákona může být správný, jen jde-li o výklad vykazující ústavní konformitu a respektující obecné právní principy plynoucí z ústavního pořádku, jakož i obecné zásady soukromého práva. Zákon nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. Skutečného smyslu zákona třeba šetřit nejen při výkladu zákonných ustanovení (interpretaci), ale také při jejich používání (aplikaci). Tím nejobecnějším kritériem je hledisko spravedlnosti.

Dovolací soud doplňuje, že nelze přisvědčit žalované, že by byla krácena na svých právech a že by smluvní ujednání zakládala hrubý nepoměr v upravených vztazích v její neprospěch. Předmětná smlouva (čl. 4.6) zajišťuje povinnost žalobkyně vypořádat s žalovanou rozdíl mezi výtěžkem ze zpeněžení předmětných nemovitostí a výší dluhu do 30 dnů od prodeje předmětných nemovitostí zcela v intencích § 2044 odst. 2 o. z. Stejně tak pokud by žalobkyně neprodala předmětné nemovitosti do dvou let, stala by se žalovaná znovu vlastníkem předmětných nemovitostí. Na uvedené ujednání obsažené v čl. 4.4 předmětné smlouvy přitom nelze pohlížet jako na neplatné jenom proto, že neupravuje následky stran trvání úvěru. Jednak lze na uvedené ujednání nahlížet jako na donucovací prostředek směřující k zajištění toho, aby žalobkyně předmětné nemovitosti skutečně v reálném termínu zpeněžila a uspokojila svoji pohledávku a vypořádala žalovanou. A za druhé lze logicky dovodit, že v případě, že předmětné nemovitosti neprodá a jejich vlastníkem se opět stane žalovaná, pak se rovněž právní vztah vyplývající ze zajištěného závazku, tj. ze smlouvy o úvěru vrátí do stavu před změnou podmíněného převodu vlastnického práva na nepodmíněný, tj. žalovaná se opět stane dlužnicí žalobkyně se všemi důsledky vyplývajícími z trvajícího prodlení.

V konečném důsledku shora uvedeného výkladu se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v čl. 4.8 předmětné smlouvy je neplatné. Neztotožňuje se však se závěrem, že je předmětná smlouva neplatná jako celek. Krom toho, že odvolací soud nepřihlížel k robustnosti a podrobnosti celé smlouvy a zjevně neuplatnil zásadu in favorem negotii, lze rovněž přisvědčit poslední dovolací námitce, jíž mu žalobkyně vytýká, že neposuzoval smlouvu jako částečně neplatnou podle § 576 o. z.

Z napadeného rozhodnutí sice vyplývá, že odvolací soud posuzoval (ne)platnost předmětné smlouvy z hlediska vnitřní rozpornosti několika ujednání, která se nachází v její části 4 (zejména čl. 4.4 a 4.8), zcela však přitom přehlédl rozsah a podrobnost celé smlouvy a nezvažoval, zda jsou inkriminovaná ujednání oddělitelná od smlouvy jako celku, resp. zda je případně nemůže nahradit platná právní úprava (jak ostatně účastnice předvídají v čl. 7.4 a 7.8 smlouvy). Protože smlouvu nevykládal v souladu s aktuálními zásadami výkladu právních jednání a nezohlednil zjevnou snahu účastnic o řádné vypořádání vzájemných vztahů v rámci zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, je jeho závěr o neplatnosti smlouvy jako celku předčasný. Odvolací soud pochybil, jestliže se výslovně nezabýval částečnou neplatností podle § 576 o. z.; předběžně pak lze mít za to, že většina ujednání smlouvy z hlediska platnosti obstojí a zůstává zodpovědět, zda ta, která jsou neplatná, činí neplatným zbytek smlouvy. Uvedené však bude moci aprobovat odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci teprve poté, co provede řádný výklad předmětné smlouvy podle § 556 a násl. o. z.

Spor o to, zda věřitelem přihlášená pohledávka (její část) je pohledávkou podřízenou, se v insolvenčním řízení řeší (jak dokládá i tato věc) jako incidenční spor uvedený v § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, konkrétně jako spor o pořadí pohledávky (§ 195 insolvenčního zákona).

Přitom platí, že v incidenčním sporu o (jen) určení pořadí pohledávky se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky, jsou vyhrazeny sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky.

Tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena, a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, již nelze onu novou „jistinu“ poměřovat pravidly vážícími se k oněm úrokům (k příslušenství) jednoduše proto, že takového příslušenství zde již není.

V něm dovodil, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, jsou ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku, podřízenými pohledávkami ve smyslu označeného ustanovení i tehdy, jde-li o příslušenství nebo o smluvní pokutu vzešlé z prodlení s úhradou veřejnoprávní pohledávky, včetně pohledávky z titulu dluhu na pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Na druhé straně ovšem Nejvyšší soud při zdůraznění obecné zásady stálosti (konstantnosti) pojmosloví v právním předpisu vysvětlil, že pojmům obsaženým v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona nelze dát jiný (širší) význam než ten, jenž stejným výrazům přiznával insolvenční zákon před účinností novely insolvenčního zákona, jejímž prostřednictvím se pravidlo v tomto ustanovení formulované stalo součástí insolvenčního zákona. Výčet podřízených pohledávek obsažený v ustanovení § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona je výčtem taxativním.

Je-li příslušenstvím daňové pohledávky úrok z prodlení, pak neexistuje žádný důvod, pro který by takové (ustanovením § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona výslovně označené) příslušenství nemohlo být podřízenou pohledávkou jen proto, že jde o příslušenství pohledávky veřejnoprávní. Jen z toho, že (případně) nejde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, neplyne, že by nemohlo jít o pohledávku podřízenou podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.

Již z výše řečeného se podává, že dovolání je opodstatněné ohledně částky 312.810 Kč, představující (další) jistinu půjčky vzniklou kapitalizací smluvního úroku (ohledně jistiny přihlášené pohledávky). Potud totiž nejde ani o smluvní pokutu, ani o některé z příslušenství v onom ustanovení vypočtených (nejde o úroky, o úroky z prodlení, nebo o poplatek z prodlení).

Zbývá určit, jak je tomu s příslušenstvím přihlášené pohledávky ve výši 35.822 Kč představovaným konkretizovaným úrokem z prodlení z jistiny přihlášené pohledávky, tedy z částky 312.810 Kč.

Neexistuje rovněž žádný rozumný důvod, pro který by pro účely posouzení, zda v této části jde o pohledávku podřízenou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, měl být zákonný úrok z prodlení poměřován s jinou jistinou (s již splacenou jistinou původní půjčky ve výši 150.000) než s tou, k níž se onen zákonný úrok z prodlení váže (s jistinou přihlášené pohledávky v době jejího vzniku).

Jinak řečeno, jestliže v průběhu závazkového vztahu založeného smlouvou o půjčce vznikla vedle pohledávky představované půjčenou částkou i další pohledávka představovaná kapitalizovaným úrokem, jenž se v souladu s ujednáním smluvních stran stal novou jistinou (novou půjčkou), pak pro účely posouzení, zda a v jakém rozsahu je zákonný úrok z prodlení s úhradou nové jistiny (nové půjčky) podřízenou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, je určující výše nové jistiny (nové půjčky) v době jejího vzniku.

S přihlédnutím k tomu, že podle nezpochybněných tvrzení v přihlášce činila jistina přihlášené pohledávky (vzniklé kapitalizací smluvního úroku) v době svého vzniku nejméně částku 312.810 Kč, je odtud zřejmé, že zákonný úrok z prodlení ve výši 185.822 Kč nepřevyšuje výši jistiny přihlášené pohledávky v době jejího vzniku, takže ani v této části nejde o podřízenou pohledávku.

Pro závěr, zda lze § 3002 odst. 2 o. z., který výslovně dopadá pouze na neplatné smlouvy, aplikovat i na případy smluv zrušených, je třeba posoudit, zda jsou naplněny podmínky pro analogii legis (§ 10 odst. 1 o. z.).

Citovaná judikatura vychází z toho, že analogická aplikace má dva základní předpoklady: existující mezera v zákoně (určitá skutková podstata není v zákoně regulována) a podobnost skutkové podstaty v zákoně upravené, která se má použít analogicky. Analogie zákona předpokládá existenci nepravé (teleologické) otevřené mezery v zákoně, která sice právní posouzení věci umožňuje, ale v porovnání s podobnou v zákoně upravenou skutkovou podstatou přináší bez jakéhokoliv rozumného důvodu odlišné řešení.

Při aplikaci výše shrnutých závěrů judikatury na řešený případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve vztahu k otázce, zda náleží druhé smluvní straně, která poskytla plnění z úplatné smlouvy, náhrada za užívání věci poctivým příjemcem v případě, že smlouva byla zrušena (na základě odstoupení od smlouvy), existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera. Stejně tak je naplněn i druhý předpoklad použití analogie ve smyslu § 10 odst. 1 o. z., a to podobnost s jiným – právem výslovně upraveným – případem. Náhradu za užívání věci poctivým příjemcem upravuje zákon výslovně v § 3002 odst. 2 o. z., ovšem výslovně jen pro případ užívání věci nabyté na základě neplatné smlouvy. Z teleologického hlediska však není důvodu, aby se tato úprava nepoužila analogicky rovněž na případ smlouvy zrušené na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu). Jak v případě relativní neplatnosti smlouvy, tak i v případě zrušení smlouvy z důvodu odstoupení, má totiž poctivý příjemce po celou dobu titul k užívání věci. Teprve vznesením námitky relativní neplatnosti jeho titul zaniká, podobně jako v případě odstoupení od smlouvy. Nelze opomenout ani to, že účinky neplatnosti smlouvy jsou obdobné jako účinky zrušení smluvního závazku na základě odstoupení, tj. závazek v obou případech zaniká s účinky ex tunc. Z hlediska smyslu a účelu úpravy § 3002 odst. 2 o. z. tak není důvodu pro odlišné posouzení náhrady za užívání věci poctivým příjemcem v případě neplatné smlouvy a v případě smlouvy zrušené.

Nejvyšší soud při aplikaci výše shrnutých závěrů na projednávanou věc proto dospěl k závěru, že je třeba do aplikačního rozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. zahrnout i případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Uvedený závěr vychází z naplnění předpokladů pro analogii legis (§ 10 odst. 1 o. z.) a je podpořen i výše citovanou komentářovou literaturou (viz argumentaci předestřenou v komentáři C. H. Beck citovaném výše). Naopak závěr publikovaný v komentáři Wolters Kluwer o tom, že analogie zde není na místě, Nejvyšší soud nesdílí, a to s ohledem na výše shrnutou podobnost mezi případem plnění na základě relativně neplatné smlouvy a na základě později zrušené smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že poctivý příjemce je povinen k náhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, že byl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy ze zákonného důvodu jako v nyní řešené věci). V nyní projednávaném případě je ovšem dále pro posouzení otázky nároku prodávajícího na náhradu za užívání věci při odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího stěžejní zabývat se tím, jaký vliv na aplikaci § 3002 odst. 2 o. z. má skutečnost, že strany smlouvy si vzájemně plnily přibližně současně. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že žalobkyně jako kupující zaplatila celou kupní cenu na základě faktury vydané dne 30. 6. 2018 a žalovaná jí vozidlo předala dne 26. 7. 2018. Vzájemná plnění obou stran tak proběhla v přibližně současnou dobu.

Teorie se shoduje na tom, že náhrada podle § 3002 odst. 2 o. z. se v případě současného plnění neposkytuje. J. Petrov tento závěr odůvodňuje tím, že příjemcův prospěch představuje souhrnnou kategorii a je tak nutné od něj odečíst neprospěch daný tím, že se příjemce zbavil možnosti užívat protiplnění (např. peněžitou úplatu). V komentáři pak přímo jako příklad plnění proběhnuvších přibližně současně uvádí situaci, kdy příjemce poskytl úplatu přibližně v době, kdy nabyl možnost automobil užívat. Závěr o neaplikaci § 3002 odst. 2 o. z. lze podpořit rovněž odkazem na rakouskou rozhodovací praxi, konkrétně na právní větu rakouského OGH č. RS0010214 (dostupné na ris.bka.gv.at.): „Při kondikci plnění z dvoustranné smlouvy, při nichž strany zpravidla vycházejí z předpokladu ekvivalence vzájemných plnění, je vyloučena povinnost poctivého držitele k vydání plodů a užitků. Poctivý příjemce kupní ceny z potenciálně zrušitelné smlouvy si smí ponechat úroky [resp. prospěch z užívání úplaty].“

Rovněž F. Melzer uvádí, že pokud si strany plnily současně, pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tyto případy je správné vycházet z toho, že se výhody obou stran vzájemně kompenzují (viz Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 1530). Stejně tak D. Sedláček uvádí, že při současném úplném plnění obou stran nárok na náhradu nevzniká ani jedné z nich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.

Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plnění smluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věci aplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu předmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilu žalované nepřiznal, je proto správný.

Co se týče druhé dovolatelkou formulované otázky, podle které jí měla být přiznána náhrada za užívání automobilu žalobkyní v době po odstoupení od smlouvy, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato otázka nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka tvrdí, že uvedený nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání vozidla v době po odstoupení od smlouvy vznesla již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, avšak soudy se jím nezabývaly. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaná v řízení před soudem prvního stupně či soudem odvolacím požadovala také náhradu za užívání vozidla v době po odstoupení od smlouvy. V odvolání žalovaná sice tvrdila, že žalobkyně vozidlo užívala i po odstoupení od smlouvy, avšak toto tvrzení uplatnila v rámci své argumentace, že odstoupení žalobkyně od smlouvy bylo účelové. Nárok na náhradu za užívání automobilu po odstoupení od smlouvy ani související argumentaci nepřednesla. Dovolatelčina druhá otázka proto představuje novotu nepřípustnou v dovolacím řízení (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).