Právní věta

Judikatura je dále ustálena v závěru, že výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody.

Škůdci nemůže jít k tíži (ani ku prospěchu) způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodní události. Nemá-li se zohledňovat budoucí vývoj a odvozuje-li se vznik škody od skutečnosti, že věc po škodní události ani po opravě nepřináší vlastníku stejný užitek jako před poškozením, dochází ke snížení její hodnoty bez ohledu na to, zda poškozený věc po opravě prodá či nikoliv. Užitek totiž nemusí spočívat pouze v možnosti rozhodnout se věc kdykoliv prodat, ale i v možnosti ji užívat a nést tím například riziko existence poškození neodhaleného při provádění opravy (které by ale v případě prodeje nesl kupující „výměnou“ za nižší kupní cenu). Právě obavy kupujícího, pro které dochází ke snížení kupní ceny, jsou vyvolány tím, že věc může být postižena nebezpečím existence možných skrytých vad, vyšší náchylností ke škodám nebo rizikem chybného provedení opravy. U těchto faktorů totiž může být s odstupem času pro poškozeného obtížné prokázat existenci příčinné souvislosti s původní škodní událostí, popřípadě s vadným provedením opravy. Z toho vyplývá, že majetkový stav poškozeného se zmenšuje již v okamžiku škodní události.

Lze shrnout, že škoda na nemovitosti spočívající ve snížení její obvyklé ceny (jejím obchodním znehodnocení) může vzniknout, aniž by nemovitost byla fyzicky poškozena (bylo třeba ji opravovat), a to již k okamžiku škodní události, bez závislosti na tom, jak poškozený s nemovitostí naloží (zda ji prodá či nikoli). Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o nárok na náhradu za snížení tržní ceny bytové jednotky, není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

Dovolací soud uzavírá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Může se ovšem stát, jako v této věci, že předchůdcem toho, kdo se vydržení dovolává, je osoba jemu blízká (resp. více takových osob), která, jak lze předpokládat, by proti započtení vlastnické držby nic nenamítala. Ani v takovém případě však zákon takové započtení neumožňuje.

Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli od předchůdců, kteří vlastnické právo již vydrželi, do vlastnictví jiným způsobem, např. smlouvou nebo děděním. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě dědění je předpokladem nabytí vlastnictví nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývá, že dědic spornou věc nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví.

Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti.

Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel.

Lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

Dovolatelky samy nemohly sporné pozemky vydržet, neboť v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. žalobkyni 1) desetiletá vydržecí doba neuplynula a žalovaná 2) se v té době držby neujala; řádné vydržení podle § 1089 odst. 1 o. z. nepřicházelo do úvahy již proto, že se držba žalobkyň nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci; držby se zřejmě chopily na základě domnělého (putativního) titulu, tedy kupní smlouvy ohledně sousedních pozemků, ale takový titul v poměrech § 1089 odst. 1 o. z. nestačí, vyžaduje se právní důvod skutečně existující a vztahující se k držené věci.

K mimořádnému vydržení pak potřebovaly držbu trvající dvacet let, a po takovou dobu pozemek nedržela žádná z nich; započtení vydržecí doby jejich předchůdců nebylo možné proto, že podle zjištění odvolacího soudu pozemky vydrželi již jejich bezprostřední právní předchůdci.

V projednávané věci není předmětem řízení náhrada škody způsobená snížením hodnoty akcií, či jiných účastnických cenných papírů společníka (akcionáře) společnosti, s nimiž by byl spojen podíl na základním kapitálu nebo hlasovacích právech ve společnosti či bylo spojeno právo takové cenné papíry získat, ale náhrada škody způsobená nedobytností práva na splacení určité dlužné částky, jež je (v tomto případě) spojeno s dluhopisem.

1) Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou. I v tomto případě lze totiž hovořit o újmě, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz.

Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.

Pro účely náhrady škody způsobené tím, že se pohledávka stala nedobytnou, není nezbytné, aby závěr o nedobytnosti pohledávky byl učiněn v soudním řízení proti dlužníkovi, nýbrž pro závěr, že se jedná o nevymahatelnou pohledávku, je rozhodující objektivní zjištění, že se věřitel skutečně svého práva nedomůže.

Pro poměry projednávané věci lze obdobně uzavřít, že při posuzování vzniku škody způsobené nevymahatelností pohledávky není pro závěr o nedobytnosti pohledávky podstatné, zda byla ukončena likvidace či skončeno insolvenční řízení, v nichž byla tato pohledávka uplatněna, nýbrž objektivní zjištění, že se věřitel (poškozený) skutečně svého práva nedomůže.

Platná právní úprava bankovní záruky (finanční záruky) obsažená v ustanovení § 2029 až § 2039 o. z. v zásadě vychází z úpravy tohoto institutu v zákoně č. 513/1991 Sb. (účinné do 31. prosince 2013) [k tomu srov. též důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013)]. I pro právní poměry založené bankovní zárukou vystavenou po 1. lednu 2014 jsou proto nadále využitelné (níže uvedené) závěry, z nichž soudní praxe ve vztahu k bankovním zárukám dosud ustáleně vycházela.

Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny.

Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity.

V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek).

Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat.

Pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro plnění z vystavené bankovní záruky je určující obsah samotné záruční listiny, tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnosti tvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídají podmínkám v záruční listině (§ 316 odst. 1 obch. zák. a § 2035 o. z.)

Přitom zmíněné právní otázky zjevně vycházejí z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu; ani Nejvyšší soud totiž nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný plnil osobě oprávněné z bankovní záruky zcela v souladu s podmínkami určenými (bezpodmínečnou) záruční listinou (ve znění dodatku č. 1). Jinými slovy, plněním z titulu záruční listiny nebyl nijak „rozšířen“ okruh beneficientů a zajištěných závazků (ať již podle zákona o pohonných hmotách či bez vazby na tento zákon), bylo plněno na účet označený oprávněnou osobou, která ve výzvě k plnění rozhodně neuvedla, že „sama žádné (bankovní zárukou) zajištěné dluhy nemá“.

Na řešení právních otázek předestřených dovolatelem pod body 6) až 8) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nespočívá; vzájemný vztah označených právních norem je z hlediska správnosti právního posouzení věci nevýznamný a zákon o pohonných hmotách (a jeho případné změny) nijak nemodifikoval podmínky určené samotnou záruční listinou pro vznik povinnosti žalované k plnění.

Zbývající dovolatelem otevřené právní otázky [viz body 9) a 10)] nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že „změna“ rámcové smlouvy v důsledku dodatku č. 3 [zmíněný dodatek plně „nahradil“ s účinností od 23. prosince 2014 (původní) rámcovou smlouvu], se nepromítla ani do obsahu (původní) záruční listiny ze dne 30. října 2013, ani do obsahu záruční listiny ve znění dodatku č. 1 ze dne 19. května 2015 [zmíněný dodatek záruční listinu (jen) měnil, s tím, že ostatní podmínky bankovní záruky zůstaly nezměněny]. Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout, že závěr, podle něhož žalovaný plnil z titulu bankovní záruky po právu, by obstál, jak v poměrech obchodního zákoníku, tak v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.

Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona se podává, že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).

Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 platilo, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků (v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, a zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku) připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tomto směru je tedy zákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním.

Převod práv ze směnky na řad pak i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 předpokládal ujednání o převodu směnky, vyznačení převodu na směnce prostřednictvím indosamentu a předání směnky nabyvateli (srov. § 13, § 17 a § 18 odst. 1 zákona o cenných papírech, ve spojení s čl. I. § 11 odst. 1 směnečného zákona). Vzhledem k tomu, že rozhodná právní úprava nepředepisovala pro převod cenného papíru na řad (obecně), ani pro převod směnky na řad (zvlášť) písemnou formu smlouvy, soudní praxe i právní teorie shodně vycházely z toho, že samotná smlouva o převodu směnky na řad (jež upravuje podmínky, za nichž se má převod uskutečnit, tj. především určuje převáděný cenný papír a jeho kupní cenu) může být uzavřena v jakékoliv formě, tedy i konkludentně.

Na výše uvedených závěrech se nic nezměnilo ani poté, co dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Z jednoznačné dikce ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. se podává, že vlastnické právo k cennému papíru na řad se (stejně jako podle dřívější právní úpravy) převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. Smlouva představuje právní důvod (titul) pro nabytí vlastnictví, rubopis a předání pak právní způsob (modus) nabytí vlastnického práva. Ani nový občanský zákoník přitom nevyžaduje, aby smlouva o převodu cenného papíru na řad byla uzavřena v písemné formě.

Skutečností, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojují převod práv ze směnky na řad, není postoupení pohledávky; podmínkou pro převod směnky na řad je vedle rubopisu i její předání nabyvateli.

Převod směnky indosamentem je hmotněprávním úkonem účastníka a žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu jeho provedení v průběhu směnečného řízení nebrání. Směnku lze převádět rubopisem i v době, kdy je uložena u soudu.

Při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popř. zda podle označené právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé.

Z výše podaných judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci především plyne, že odvolací soud nijak nepochybil, jestliže se při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. zabýval (mimo jiné) tím, zda vedle vyznačení rubopisu na sporné směnce došlo také k jejímu předání nabyvateli. Nejde totiž, jak se mylně domnívá dovolatelka, již o posuzování věci samé, nýbrž (jen) o zkoumání splnění předpokladů, za nichž lze podle ustanovení § 107a o. s. ř. vyhovět návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, tedy (pouze) o zkoumání, zda nastala právní skutečnost, se kterou právní předpisy (obecně vzato) spojují převod práv, o něž v řízení jde. V řízení, ve kterém jsou uplatňována práva ze směnky na řad, je přitom takovou právní skutečností nejen uzavření (alespoň konkludentní) smlouvy o převodu sporné směnky a vyznačení rubopisu na sporné směnce, ale též předání směnky jejímu nabyvateli (srov. ustanovení § 1103 odst. 2 o. z.).

Obstát nemohou ani výhrady dovolatelky, podle nichž se na převod směnky na řad nepoužije právní úprava obsažená v ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. Jde o ustanovení obecné, jehož aplikace přichází v úvahu tehdy, neřeší-li konkrétní otázku zvláštní úprava (k tomu srov. čl. I. § 11 a násl. směnečného zákona). Žádný důvod, pro který by se citované ustanovení nemělo použít také na převod směnky na řad, Nejvyšší soud nenachází.

Odvolací soud v této souvislosti také správně vystihl, že úprava obsažená v označeném ustanovení je kogentní a nelze se od ní (s účinky vůči třetím osobám) odchýlit, nepřipouští-li tak zákon (srov. § 978 o. z.). Jelikož ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. určuje, že vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání, přičemž žádnou výjimku – na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o cenných papírech – nepřipouští, není již po 1. lednu 2014 možné (a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li jinak) upravit otázku převodu cenného papíru odchylně (dohodnout, že k převodu cenného papíru nedochází jeho předáním nabyvateli, nýbrž k jinému smluvenému okamžiku). Závěr odvolacího soudu, podle kterého k převodu směnky na řad je nutné též její předání nabyvateli, je tudíž správný.

Zbývá posoudit, zda v poměrech dané věci k předání sporné směnky (k tradici) dovolatelce vskutku (s ohledem na popsaný průběh indosace sporné směnky) nedošlo (nemohlo dojít), jak shodně dovodily soudů obou stupňů.

Judikatura Nejvyššího soudu se k otázkám souvisejícím s předáním převáděného cenného papíru na řad jeho nabyvateli doposud vyslovovala spíše okrajově, přičemž (právě při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.) především dovodila, že:

Na splnění podmínky předání směnky na řad jejímu nabyvateli nelze bez dalšího usuzovat již z toho, že žalobce směnku rubopisoval ve prospěch třetí osoby a následně vrátil do úschovy soudu; tyto skutečnosti totiž nevypovídají nic o tom, zda směnka byla třetí osobě (nabyvateli směnky) skutečně předána, když k jejímu rubopisu a vrácení do úschovy soudu mohlo dojít, aniž by se směnka fakticky do rukou nabyvatele dostala.

Jestliže rubopis na směnce vyznačil (a následně směnku vrátil do úschovy soudu) zástupce dosavadního majitele směnky, přičemž tato osoba současně zastupovala též nového majitele směnky, je zřejmé, že směnka byla nabyvateli předána.

V obecném pojetí vnímá judikatura ve shodě s odbornou literaturou tradici (předání a převzetí věci) jako dvoustranný akt předání a převzetí držby, kterým se dává zjevně najevo předání „právní moci nad věcí“; jde o určitý způsob publikace změny ve vlastnických vztazích, sloužící bezpečnosti právního a obchodního styku. V primitivních podmínkách šlo skutečně o fyzické převzetí věci, to však přestalo s rozvojem hospodářství a obchodu vyhovovat a umožňoval se převod věci i na základě dalších skutečností (odevzdání znameními, prohlášením atd.). Platné právo způsoby odevzdání či převzetí věci neupravuje (a nebylo tomu tak ani podle předchozího občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013). Všechny možné formy tradice ostatně ani nelze v zákoně vymezit. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.

Jinak řečeno, tradice věci (obecně) nemusí být vždy uskutečněna pouze fyzickým předáním a převzetím věci; právní panství nad věcí může nabyvatel věci získat i jiným způsobem, který (v souladu s vůlí smluvních stran směřující k převodu věci) nabyvateli umožní věc fakticky ovládat a mít možnost projevit vůli nakládat s věcí jako s vlastní.

V poměrech projednávané věci soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že k předání sporné směnky dovolatelce nedošlo. Přitom vyšly zejména z toho (viz též úřední záznam na č. l. 78 spisu), že k indosaci směnky se sice spolu se žalobkyní dostavila rovněž osoba, která tvrdila, že je oprávněna (jako člen jeho statutárního orgánu) jednat za nabyvatele (její totožnost se z obsahu spisu nepodává), nicméně v době, kdy žalobkyně vyznačila na spornou směnku rubopis, se tato osoba již nenacházela v místnosti, kde indosace probíhala (odešla za účelem pořízení výpisu z obchodního rejstříku, jímž by mohla dle požadavku přítomné soudkyně prokázat své jednatelské oprávnění). Žalobkyně proto směnku nepředala tvrzenému zástupci nabyvatele, nýbrž ji vrátila zpět soudkyni, která směnku vložila do „příslušné obálky“. Dotčené osobě, která se v mezidobí vrátila zpět do kanceláře, soudkyně pouze sdělila, že „akt indosace skončil“.

Z popsaného průběhu indosace však (oproti mínění soudů nižších stupňů) závěr o tom, že k předání sporné směnky nabyvateli nedošlo, bez dalšího neplyne. Jestliže převodu sporné směnky v budově soudu byla vskutku přítomna (jak tvrdí dovolatelka) kromě žalobkyně také osoba oprávněná za nabyvatele (dovolatelku) jednat, nebylo by možné rozumně uvažovat o tom, že v poměrech dané věci k předání sporné směnky dovolatelce nedošlo. V situaci, kdy na jedné straně žalobkyně umístí na spornou směnku rubopis a zřetelně projeví vůli již nadále nebýt jejím majitelem (směnku nacházející se u soudu, u něhož probíhá dané řízení, převést na dovolatelku) a na druhé straně nabyvatel (osoba oprávněná za něj jednat) se dostaví k indosaci směnky společně se žalobkyní, přičemž jediným (navíc zřetelně projeveným) důvodem přítomnosti této osoby u prováděné indosace je to, aby se dovolatelka stala novým vlastníkem předmětné směnky, nemůže závěr o předání směnky nabyvateli zmařit jen to, že nedošlo k fyzickému předání směnky „z ruky do ruky“. Přímé fyzické (dle pojetí soudů nižších stupňů téměř „rituální“) předání směnečné listiny nabyvateli nejenže není (v situaci, kdy je směnka uložena u soudu) předpokladem pro to, aby nabyvatel mohl tuto listinu fakticky ovládat, ale nemá z hlediska účelu sledovaného v ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. formulovaným požadavkem na předání (tradici) převáděného cenného papíru ani žádný smysl.

Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že nelze pochybovat ani o tom, že ke skutečnostem, jež jsou podmínkou pro převod cenného papíru na řad (k uzavření smlouvy o převodu cenného papíru, k rubopisu a k předání cenného papíru nabyvateli) zjevně nemusí dojít (a často také ani nedochází) ve stejném okamžiku (současně). I kdyby tedy obstál závěr soudů obou stupňů, podle kterého dovolatelce nebyla sporná směnka předána přímo při její indosaci, nebylo by zde žádné překážky, pro kterou by žalobkyně nemohla směnku předat nabyvateli později (a pro kterou by soud neměl dodatečné předání směnečné listiny, která je u něj uložena, v dalším průběhu řízení umožnit – srov. v této souvislosti též podání žalobkyně ze dne 29. dubna 2020, ve kterém žádá soud prvního stupně, aby jí umožnil „fyzicky“ předat rubopisovanou směnku indosatáři).