Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 06/05/22

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

23 Cdo 3121/2021

07.02.2022

Omyl

Předpoklad spolupráce     

Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) nebo osoby (error in personam), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující.

Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně.

O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl.

Přestože Nevyšší soud uvedené právní závěry formuloval na základě předchozí právní úpravy (k ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník) lze je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní úpravy civilního práva (§ 583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jež se uplatní v nyní projednávané věci (srov. § 3028 odst. 1 a § 3081 o. z.), a která při vymezení podstatného omylu navazuje na předchozí právní úpravu.

V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše zmíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že předpoklad žalovaného o dlouhodobé spolupráci mezi ním a žalobkyní představuje motiv žalovaného k uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018, a omyl týkající se této skutečnosti tak nezpůsobuje neplatnost uvedené smlouvy. Příslušná námitka žalovaného proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit.

2.

27 Cdo 3330/2020

09.03.2022

Záloha na podíl na zisku

Průlom do stanov                

Pojem „záloha“ v soukromém právu označuje plnění poskytnuté jednou stranou druhé před uzavřením smlouvy (§ 1807 o. z.), plnění poskytnuté po uzavření smlouvy (§ 1864 či § 2260 o. z. anebo § 4 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty) či plnění poskytnuté bez souvislosti se smlouvou (§ 1235, § 2960 či § 2970 o. z.). Všem případům je společné, že jde o plnění mající právní důvod (z čehož vychází i ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.). Zpravidla bude takové plnění poskytováno přinejmenším na základě konkludentní dohody (oboustranného srozumění) o poskytnutí zálohy.

Dovolatelce lze přisvědčit potud, že není-li poskytnutí zálohy ujednáno, neukládá-li její poskytnutí právní předpis či není-li zde jiného právního důvodu, z něhož by plynula povinnost zálohu poskytnout, není nikdo povinen zálohu na budoucí závazek poskytnout. Nicméně jakmile je poskytnutí zálohy ujednáno [ať už před uzavřením smlouvy (§ 1807 o. z.), jako součást uzavřené smlouvy (např. § 1864 či § 2260 o. z.) či bez souvislosti s jakoukoliv smlouvou], ukládá-li poskytnutí zálohy právní předpis (srov. např. § 1235, § 2960 či § 2970 o. z.) anebo je-li zde jiný právní důvod (zakládající závazek k poskytnutí zálohy), svědčí zavázané straně (dlužníku) povinnost zálohu poskytnout (dluh) a oprávněné straně (věřiteli) tomu odpovídající právo (pohledávka).

O tom, že v posledně uvedených případech představuje právo na poskytnutí zálohy pohledávku (zásadně způsobilou k postoupení či započtení), jíž odpovídá závazek (dluh) zálohu poskytnout, nepochybuje ani ustálená judikatura.

Nevylučují-li to stanovy, je součástí („abstraktního“) práva na zisk také („abstraktní“) právo na zálohu na podíl na zisku (§ 40 odst. 2 z. o. k.). I v případě zálohy platí, že nastanou-li zákonem (popř. i stanovami) předvídané předpoklady, vzniká akcionářům právo na poskytnutí zálohy na podíl na zisku, představující pohledávku akcionáře za společností a jí odpovídající povinnost společnosti zálohu vyplatit.

Mezi tyto předpoklady patří i rozhodnutí příslušného orgánu akciové společnosti o poskytnutí zálohy na podíl na zisku, jež představuje (jakožto právní jednání společnosti) právní důvod, na jehož základě vzniká závazek, jehož obsahem je právo akcionáře (coby věřitele) na poskytnutí zálohy (pohledávka) a povinnost společnosti (coby dlužníka) zálohu poskytnout (dluh). Na řečeném pak ničeho nemění ani skutečnost, že záloha představuje plnění, jež musí být následně „vypořádáno“ v rámci rozdělení zisku za účetní období, za které byla záloha poskytnuta (obdobně viz judikaturu výše citovanou).

Lze dodat, že představa dovolatelky, podle níž rozhodnutí příslušného orgánu společnosti o poskytnutí zálohy na podíl na zisku nezakládá závazek ve smyslu § 1721 o. z. a je toliko na libovůli představenstva, zda, v jaké výši a kterému z akcionářů případně vyplatí zálohu na podíl na zisku, odporuje i ustanovení § 244 odst. 1 z. o. k.

O tom, že společnost poskytne (vyplatí) akcionářům zálohu na podíl na zisku, musí rozhodnout orgán akciové společnosti, do jehož působnosti tato záležitost spadá. Rozhodnutí o rozdělení zisku spadá do působnosti valné hromady [§ 421 odst. 2 písm. h) z. o. k.]. Oproti tomu rozhodnutí o poskytnutí (vyplacení) zálohy na podíl na zisku zákon výslovně nesvěřuje žádnému z orgánů společnosti; náleží proto v souladu s ustanovením § 163 o. z. představenstvu společnosti, resp. – má-li společnost monistický systém vnitřní struktury – správní radě (§ 460 odst. 2 z. o. k.).

Rozhodnutí o tom, že společnost poskytne (vyplatí) zálohy na podíl na zisku (stejně jako rozhodnutí o rozdělení zisku), nespadá do obchodního vedení společnosti. Nedopadá na ně tudíž zákaz udělovat pokyny týkající se obchodního vedení (§ 435 odst. 3 z. o. k.).

Nejvyšší soud pak nenachází žádnou kogentní právní normu, jež by bránila tomu, aby stanovy svěřily tuto působnost valné hromadě (otázku, zda je takové řešení praktické, Nejvyšší soud ponechává stranou). I tehdy, svěří-li stanovy tuto působnost nejvyššímu orgánu společnosti, však zůstává představenstvu (správní radě) povinnost posoudit, zda je rozhodnutí o poskytnutí (vyplacení) zálohy v souladu se zákonem a zda je lze realizovat, tedy zálohu poskytnout (vyplatit) [srov. zejm. § 40 odst. 1 a 2 z. o. k.].

Rozhodne-li valná hromada společnosti o poskytnutí (vyplacení) zálohy na podíl na zisku, ačkoliv stanovy společnosti jí tuto působnost nesvěřují, je v každém jednotlivém případě nutné posoudit, zda rozhodnutí není toliko pokynem valné hromady, aby představenstvo (správní rada) rozhodlo o poskytnutí (výplatě) zálohy, nebo zda jde o rozhodnutí v záležitosti spadající mimo působnost valné hromady (na něž se v souladu s § 45 odst. 1 z. o. k. a § 245 o. z. hledí, jako by nebylo přijato), anebo zda toto rozhodnutí představuje tzv. jednorázový průlom do stanov (tedy zda v sobě nezahrnuje vůli akcionářů změnit stanovy tak, že se pro tento jednotlivý případ svěřuje valné hromadě působnost rozhodnout o poskytnutí zálohy).

Základním předpokladem pro závěr, že usnesení valné hromady představuje takový jednorázový průlom, je jeho přijetí většinou hlasů potřebnou pro odpovídající změnu stanov (§ 416 odst. 1 z. o. k.), a (nejpozději) s účinností od 1. 1. 2021 také osvědčení notářským zápisem (viz § 45 odst. 3 a § 416 odst. 2 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021).

3.

23 Cdo 3689/2020

27.01.2022

Předsmluvní odpovědnost                

Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, nejen tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté formě, ale též tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté. Nejvyšší soud přitom neshledává žádné důvody, pro které by se měl od těchto judikaturních závěrů odchýlit v nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná neporušila jakoukoliv svojí povinnost a žalobkyni tak nevznikl nárok podle § 1729 o. z. Žalovaná porušila povinnost poctivého jednání, když přes důvodné očekávání žalobkyně v uzavření smlouvy ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž by proto měla spravedlivý důvod. Soud prvního stupně uvedl, že argumentace žalované o odmítnutí uzavření kontraktu se váže ke způsobu provedení díla po technické stránce a procedurálním chybám ve výběrovém řízení (o čemž svědčí skutková zjištění učiněná z výslechu svědků).

Tyto okolnosti musely být žalované známy ještě předtím, než závazně objednala dílo u žalobkyně a než jí sdělila, že byla úspěšná ve výběrovém řízení.

Ani procedurální chyby ve výběrovém řízení, které mohla žalovaná zřejmě zjistit ještě před sdělením úspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení a závazným objednáním díla, ani výhrady k technickému řešení díla (resp. preferenci původně poptávaného systému LLentab) nelze za daného skutkového stavu považovat za spravedlivý důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy.

Ze skutkových zjištění se nepodává, že by po sdělení úspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení došlo k procesním chybám ve výběrovém řízení, naopak všechna tvrzená případná pochybění procesního charakteru se vázala k samotnému začátku výběrového řízení, tedy k době předcházející výběru nejúspěšnějšího kandidáta a závaznému objednání díla. Přitom bylo zjištěno, že žalovaná tato případná (v řízení tvrzená) pochybení v průběhu výběrového řízení zcela pomíjela a žalobkyni na ně neupozornila. Ze skutkových zjištění učiněných soudy se současně podává, že ačkoliv žalovaná v průběhu výběrového řízení deklarovala souhlas s odlišným technickým řešením díla, než které původně požadovala, následně požadovala zachování původního technického řešení systému LLentab.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně nemůže být ve smyslu § 1729 o. z. důvodný proto, že to byla žalobkyně, která ukončila jednání o smlouvě o dílo. Pokud byla žalobkyně v dobré víře v to, že s žalovanou uzavře smlouvu o dílo v návaznosti na její vítězství ve výběrovém řízení, do nějž zaslala podepsaný návrh smlouvy o dílo určitého znění, a žalovaná poté, co žalobkyni sdělila, že ve výběrovém řízení uspěla, zaslala k finálnímu podpisu návrh smlouvy o dílo jiného znění a následně dala jednoznačně najevo, že smlouvu o dílo v jiném znění nepodepíše, nelze uzavřít, že to byla žalobkyně, která ukončila vyjednávání o smlouvě o dílo (neboť bylo zřejmé, že žalovaná o znění smlouvy vyjednávat nechtěla).

Ze shora citovaného ustanovení § 1729 o. z. vyplývá, že jedná nepoctivě ta strana, která bez spravedlivého důvodu ukončí jednání o uzavření smlouvy, aniž pro to má spravedlivý důvod.

Nejvyšší soud má za to, že na základě v řízení učiněných skutkových zjištění se podává, že to byla žalovaná, která bez spravedlivého důvodu ukončila (konstruktivní) jednání o uzavření smlouvy o dílo, neboť nijak nereagovala na změny učiněné ve smlouvě o dílo předložené žalobkyní a stále žalobkyni zasílala jedno a totéž znění smlouvy o dílo, které se neshodovalo se zněním, jež bylo součástí vítězné nabídky, současně je zřejmé, že žalovaná, ačkoliv deklarovala v průběhu výběrového řízení vůli realizovat dílo i podle technického řešení nabízeného žalobkyní, následně požadovala pouze systémové řešení LLentab.

4.

27 Cdo 1510/2021

02.02.2022

Lhůty

Vědomost

Honební společenství        

Právní úprava řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva obsažená v § 22 odst. 8 zákona o myslivosti je v nezměněném znění účinná od 1. 7. 2002, tj. od počátku účinnosti zákona o myslivosti.

Dne 1. 1. 2014 – v rámci rekodifikace soukromého práva – vstoupil v účinnost občanský zákoník, který v § 4 odst. 2 (mimo jiné) upravil výklad pojmu „vědomost“ v případech, kdy zákon s touto vědomostí spojuje určitý následek. Toto ustanovení je uplatnitelné v celém právním řádu [srov. v literatuře např. Melzer, F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník I (§ 1-117). Velký komentář. Praha: Leges, 2013, § 4, marg. č. 13]. Uplatní se tedy i při výkladu počátku běhu subjektivní lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva.

Přijetím občanského zákoníku tak s účinností od 1. 1. 2014 došlo k (nepřímé) změně právní úpravy obsažené v § 22 odst. 8 zákona o myslivosti právě co do určení okamžiku počátku běhu subjektivní lhůty k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, neboť subjektivní hledisko úprava § 4 odst. 2 o. z. doplnila o objektivizující prvek (viz Melzer, F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit., § 4, marg. č. 8). Od 1. 1. 2014 proto při výkladu počátku běhu subjektivní lhůty nelze vycházet ze závěrů dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k § 22 odst. 8 zákona o myslivosti, přijaté v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle níž se úvaha soudu měla odvíjet od náležitého zjištění (toliko) „subjektivního prvku vědomosti člena o konání valné hromady“.

S účinností od 1. 1. 2014 tak počíná subjektivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva běžet (v závislosti na tom, která z těchto dvou skutečností nastane dříve) buď od okamžiku, kdy se člen o rozhodnutí (skutečně) dozvěděl (§ 22 odst. 8 zákona o myslivosti), anebo od okamžiku, kdy by si vědomost o dotčeném rozhodnutí valné hromady honebního společenství osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností podle § 4 odst. 2 o. z.

Subjektivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady honebního společenstva počíná členu honebního společenstva běžet od okamžiku, kdy se o obsahu rozhodnutí valné hromady dozvěděl nebo musel dozvědět, bez ohledu na to, zda byla valná hromada svolána v souladu se zákonem nebo stanovami.

Právní úprava – ve vztahu k počátku subjektivní lhůty – totiž neformalizuje způsob, jímž se osoba, která je oprávněna napadat platnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, o rozhodnutích dozvěděla (musela dozvědět). Případné vady či neúplnost zápisu z jednání valné hromady, jenž byl členu honebního společenstva doručen až poté, kdy se o rozhodnutí valné hromady již (jinak) dozvěděl (musel dozvědět), nemohou tuto vědomost zvrátit, a mít tak jakýkoli vliv na počátek běhu subjektivní lhůty.

5.

33 Cdo 42/2021

25.01.2022

               

Neúměrné zkrácení

Podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnost požadovat (i) zrušení smlouvy a (ii) navrácení všeho do původního stavu, pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutých plnění - ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč byla zkrácena. Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako je tomu u institutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouze skutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění (objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která je fakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jeho aplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla za slabší smluvní stranu uznána. Jeho užití bude namístě nikoliv ve všech případech, kdy se ukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění v nepřiměřené výši, ale pouze v případech jejich hrubého nepoměru. Nejedná se totiž o nástroj pro zajištění rovnováhy vzájemných plnění u jakékoliv disbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouze extrémní odchylky. Je to proto, že tento institut představuje zásah do právní (smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němu přistupovat velmi zdrženlivě. Co se míní hrubým nepoměrem (mezi plněním a protiplněním) právní úprava nestanoví. Převážná část doktríny - zejména s přihlédnutím k zahraničním úpravám, za základní východisko považuje hranici jedné poloviny, od níž se soudy odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody, které budou v odůvodnění soudního rozhodnutí zvlášť popsány. Zdůrazňuje se přitom, že použití uvedeného institutu bude namístě pouze tehdy, pokud jeho účel převáží nad zásadou závaznosti smluv (pacta sunt servanda), která požívá ústavní ochrany.

Nejvyšší soud má za to, že v poměrech současné právní úpravy, která žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení nestanoví, lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45 až 55 %), od níž se soud odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody.

Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. Není totiž vyloučeno, aby v konkrétním případě soud hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemných plnění bude uvedené rozpětí přesahovat, půjde však o výjimečné situace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných plnění (resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledán odporujícím zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnému ohrožení právní jistoty stran smlouvy, mělo by být dotyčné ustanovení vykládáno restriktivně s důsledkem, že v pochybnostech by se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde. Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzované okolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

V projednávané věci soud prvního stupně za základní východisko, z něhož při svém posouzení vycházel, tedy jako onu hranici tzv. hrubého nepoměru vzájemných plnění, vzal rozdíl jedné poloviny (vzájemných plnění) s odůvodněním, že tato hranice je východiskem u převážné části zahraničních úprav včetně toho, že obdobná hranice u nás platila historicky. Odvolací soud k tomu připojil analogii s výší nejnižšího podání u mobiliárních exekucí. Jestliže oba soudy ve zjištěném poměru vzájemně poskytnutých plnění 72,13 % neshledaly hrubý nepoměr vzájemných plnění, je podle Nejvyššího soudu tento právní závěr v souladu s tím, co je uvedeno výše.

6.

21 Cdo 3926/2020

26.01.2022

Zadržovací právo

               

Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svou podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka.

Věřitel však může zadržet cizí movitou věc – jak vyplývá z ustanovení § 1396 odst. 1 o. z. (a contrario) – jen tehdy, má-li ji u sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu, tj. v oprávněné detenci. Předpokladem pro to, aby věřitel měl věc, kterou hodlá zadržet, u sebe právem, je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, na jehož základě se věc dostala do moci věřitele.

Ustanovení § 1396 odst. 1 o. z. sice za slovem „zejména“ obsahuje výčet dvou (extrémních) případů, v nichž je uplatnění zadržovacího práva vyloučeno proto, že má věřitel u sebe věc „neprávem“, a to zmocnil-li se věřitel cizí movité věci násilně nebo zmocnil-li se jí lstí. Jedná se však (jak vyplývá ze zákonodárcem zvoleného výrazu „zejména“) pouze o demonstrativní výčet, v němž jsou explicitně zmíněny (zdůrazněny) dva extrémní případy vylučující uplatnění zadržovacího práva věřitelem a z něhož nelze dovozovat, že by násilí, lest, nebo jiná obdobná (extrémní) situace byla nutnou podmínkou pro to, aby mohl být učiněn závěr, že věřitel má u sebe věc „neprávem“ ve smyslu ustanovení § 1396 odst. 1 o. z., a že ji proto nesmí zadržet.

Z toho plyne, že věřitel nesmí zadržet cizí movitou věc nejen tehdy, zmocnil-li se jí násilně nebo lstí (anebo jiným obdobně extrémním způsobem), ale ani tehdy, má-li ji u sebe jinak „neprávem“[tj. protiprávně nebo bez právního důvodu.

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že „žalovanému zadržovací právo k předmětné věci uplatněné vůči společnosti DIPOS JČ s. r. o. ani vůči žalobci nevzniklo, neboť žalovanému žádný právní titul opravňující ho k tomu, aby mohl předmětnou věc zadržet, nesvědčí“, a že zadržovací právo nelze uplatnit k věci, kterou někdo má u sebe bez právního důvodu, a dospěl-li k závěru, že žalovaný má předmětnou věc u sebe neprávem, a že je proto povinen ji žalobci vydat, je jeho rozsudek (který je na těchto jeho právních závěrech založen) správný.

Věcnou správnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nejsou způsobilé zpochybnit ani námitky dovolatele, že závěry odvolacího soudu [vyslovené nad rámec výše uvedených (nosných) důvodů jeho rozhodnutí], že je nutno přihlédnout mimo jiné k tomu, že žalobce u žalovaného žádný dluh v době odebrání vozidla XY neměl, a že zadržovací právo slouží k zajištění splatné pohledávky, kterou žalovaný u žalobce neměl a nemá, jsou „zcela nepřezkoumatelné“, že „není jasné, na základě čeho dospěl odvolací soud k názoru, že by měl mít žalovaný pohledávku za žalobcem, respektive že by mohl zadržovací právo uplatňovat pouze ve vztahu k pohledávce, kterou by měl mít za žalobcem“, že žalovaný doložil, že má „řádné“ a splatné pohledávky za osobou, které žalobce dal předmětnou věc do užívání, a že z rozhodnutí odvolacího soudu „nelze zjistit“, proč by nemohlo být uplatňováno zadržovací právo k pohledávkám vůči této osobě.

Pro rozhodnutí v projednávané věci – vzhledem k tomu, že odvolací soud správně uzavřel, že žalovaný má (měl) u sebe předmětnou věc neprávem, a že ji tedy již z tohoto důvodu nesměl zadržet – totiž není významné (určující), vůči které osobě měl žalovaný pohledávku, kterou měl v úmyslu zajistit zadržovacím právem k předmětné věci (a tedy ani vyřešení dovolatelem předestřené otázky, zda by mohlo být uplatňováno zadržovací právo k zajištění pohledávky žalovaného vůči osobě, které žalobce dal předmětnou věc do užívání), neboť zjištění odvolacího soudu, že žalovaný má u sebe předmětnou věc neprávem, již samo o sobě postačuje k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že žalovaný v projednávané věci předmětnou věc zadržet nesměl. Dovolací soud se proto uvedenými námitkami dovolatele dále nezabýval.

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že se „v neposlední řadě“ jedná o situaci „ne nepodobnou té, kterou má na mysli ustanovení § 2571 odst. 1 občanského zákoníku, dle nějž dopravce má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy“, neboť „v podstatě totiž leasingový nájemce tím způsobem ‚dopravoval‘ onen válec, který má být vydán, na stroji, který byl ve vlastnictví žalovaného“. Předpokladem vzniku zástavního práva dopravce k zásilce podle ustanovení § 2571 odst. 1 o. z. je totiž uzavření smlouvy o přepravě věci. V projednávané věci však žalovaný zcela jistě nebyl dopravcem zásilky, který by přepravoval věc jako zásilku na základě smlouvy o přepravě věci podle ustanovení § 2555 o. z. Aplikace ustanovení § 2571 odst. 1 o. z. proto v projednávané věci nepřichází v úvahu a není zde ani prostor (důvod) uchylovat se k jeho použití pomocí analogie.

 
×