Právní věta

ačkoliv podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku museli jménem společnosti jednat (uzavřít smlouvu) (alespoň) dva jednatelé, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti.

 Jinými slovy právní úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodním rejstříku, nebyl právním úkonem společnosti (nešlo jej společnosti přičítat) a nezavazoval ji.

Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby písemný právní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv.

Způsob jednání jménem společnosti, upravený ve společenské smlouvě a zapsaný v obchodním rejstříku, musí být dodržen bez ohledu na to, zda je pro předmětný právní úkon předepsána určitá forma, jinak nejde o projev vůle společnosti.

Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání společnosti ovšem není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se stanovami určeným a v obchodním rejstříku zapsaným způsobem jednání.

Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci předně plyne, že v době uzavření smlouvy podle zápisu v obchodním rejstříku měli za žalobkyni jednat vždy alespoň dva jednatelé společně. Ve smlouvě jsou jako osoby jednající za žalobkyni uvedeni jednatelé M. a Š., smlouva však byla podepsána pouze jedním z nich, a to Š.

Po právní stránce soud prvního stupně – a odvolací soud z tohoto závěru vycházel –dospěl k závěru, že předmětná smlouva nebyla platně uzavřena, když pro její platnost bylo potřebné, aby za žalobkyni byla uzavřena dvěma jednateli a v případě zvolené písemné formy v čl. V odst. 3 smlouvy i těmito jednateli podepsána, což se nestalo.

Vycházel-li tedy odvolací soud ze závěru soudu prvního stupně, že písemná smlouva o vedení účetní a mzdové agendy a poskytování ekonomického poradenství je z důvodu nedostatku zástupčího oprávnění jednatele žalobkyně neplatná, není jeho právní posouzení v otázce (ne)platnosti předmětné smlouvy správné. Shora uvedené judikatuře odpovídá naopak posouzení, podle něhož nedodržení zapsaného způsobu jednání společnosti nezakládá ve vztahu mezi stranami neplatnost předmětné smlouvy. Právní posouzení odvolacího soudu je proto nesprávné.

Skutečnost, že právní úkon nelze v době jeho vzniku přičítat obchodní společnosti (ačkoliv je činěn jejím jménem), však neznamená, že obchodní společnost není oprávněna jej analogicky dle pravidla obsaženého v § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit (ratihabovat), a tím na sebe vztáhnout jeho účinky.

Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popř. jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním úkonem zastoupeného. K analogické aplikaci právní úpravy zastoupení na jednání členů statutárních orgánů.

Jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc). Obchodní společnost může postupem podle § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválit právní úkon učiněný takovým neoprávněným „zástupcem“ (členem statutárního orgánu) i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního úkonu) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění . Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 33 odst. 2 obč. zák.

Pravidlo upravené v § 33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).

K dodatečnému schválení by přitom mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce (člen statutárního orgánu), obchodní společnost dozví.

Obchodní společnost se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat obchodní společnosti.

Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení a volba formy dodatečného schválení závisí na obchodní společnosti. A to i tehdy, kdy zákon pro schvalovaný právní úkon formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jménem obchodní společnosti dodatečně schválit určitý právní úkon, učiněný za obchodní společnost neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu).

Je přípustné, aby právnická osoba (jakožto zastoupený) jednání učiněné takovýmto členem statutárního orgánu jednajícím buď bez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávnění překračujícím dodatečně schválila. Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc). Od dodatečného schválení právního jednání (ratihabice) je nutné odlišit dodatečné (sukcesivní) jednání dalšího člena (dalších členů) statutárního orgánu právnické osoby uplatňující tzv. pravidlo čtyř či více očí. V takovém případě [kdy je zpravidla od počátku zřejmé, že za právnickou osobu jednají (budou jednat) členové statutárního orgánu společně] se právní jednání stává účinným až okamžikem, kdy vůli projeví poslední z nich (ex nunc).

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Při výkladu ustanovení § 457 obč. zák. dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k ustálenému závěru, že povinnost ke vzájemnému vydání (resp. nahrazení) bezdůvodného obohacení podle tohoto ustanovení stíhá výhradně strany neplatné či zrušené smlouvy. Nelze-li tedy na základě zjištěného skutkového stavu učinit závěr, že by žalobkyně uplatňující v řízení právo na vydání bezdůvodného obohacení byla stranou neplatné (či zrušené) smlouvy, pak nelze na projednávanou věc aplikovat § 457 obč. zák.

21. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 objasnil, že v situaci, kdy osoby, které uzavřely smlouvu o půjčce, ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu, byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, nezpůsobuje absence předchozího souhlasu valné hromady společnosti neplatnost takové smlouvy. K tomuto závěru vedla Nejvyšší soud úvaha, že podpisem smlouvy všichni společníci společnosti vyjádřili se smlouvou nejpozději ke dni jejího uzavření souhlas a že za těchto okolností by bylo formalistické a v rozporu s účelem ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. dovozovat neplatnost smlouvy jen proto, že společníci neudělili souhlas ve formě usnesení valné hromady. Srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5222/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015.

22. Předestřená úvaha ovšem podle označené judikatury předpokládá, že svou vůli na listině (která fakticky nahrazuje souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 131 ve spojení s § 183 obch. zák.). Podle dovolatele měla společnost H v době uzavření smluv o půjčce ustavenou dozorčí radu, jejímž členům tak bylo znemožněno, aby se případně mohli domoci soudního určení, že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady je neplatné. Insolvenční ani odvolací soud přitom uvedenou skutečnost (zda jsou zde vedle M. M. st. též další osoby aktivně věcně legitimované k podání takové žaloby) nezkoumal.

…

25. Naopak souhlas valné hromady podle § 196a odst. 1 obch. zák. k uzavření smluv o půjčce není třeba vyžadovat (jen) z toho důvodu, který považovaly za rozhodný oba soudy nižších stupňů, tedy pro příbuzenský vztah (otce a syna) M. M. st. a M. M. ml. Jinak řečeno, samotná skutečnost, že předseda představenstva společnosti H (M. M. st.) je osoba blízká jednateli dlužníka (M. M. ml.), nečiní z těchto společností při uzavírání smluv o půjčce osoby blízké (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, jakož i judikaturu uvedenou v důvodech tohoto rozhodnutí).

V poměrech pojednávané věci je přitom (se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, z něhož vyšly při svém rozhodování soudy nižších stupňů a jenž dovoláním nemůže být zpochybněn) zřejmé, že výzva společnosti Š k plnění bankovní záruky (obsahující záruční listinou vymezené náležitosti, včetně prohlášení o nesplnění zajištěného závazku a bankou společnosti Š provedeného ověření pravosti podpisů zástupců této společnosti) byla doručena na adresu sídla žalovaného, přičemž zásilka se nejen dostala do dispozice žalovaného, ale žalovaný se zjevně s jejím obsahem rovněž seznámil. Současně není pochyb ani o tom, že v záruční listině nebyl stanoven žádný konkrétní způsob doručení žádosti o plnění bankovní záruky.

Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, nemůže banka, která vystavila bankovní záruku, započíst proti pohledávce věřitele vůči bance z titulu bankovní záruky svou vzájemnou pohledávku, kterou má vůči věřiteli z jiného právního titulu. Možnost započtení vzájemných pohledávek banky a věřitele by musela vyplývat z obsahu záruční listiny.

Dovolacímu soudu je známo, že po účinnosti nového občanského zákoníku, byl – zejména vzhledem k tomu, že v našich poměrech byl nájem tradičně chápán jako dlouhodobý vztah – zastáván názor o zvláštnosti úpravy obsažené v ustanovení § 2204 o. z. a o vyloučení obecné úpravy závazkového práva obsažené v ustanovení § 2000 o. z. na nájmy. V současné době je však zastáván názor opačný, a sice že ustanovení § 2000 o. z. je aplikovatelné i v nájemních vztazích.

V ustanovení § 2204 odst. 2 o. z. je upravena vyvratitelná právní domněnka (srov. např. Komentář C. H. Beck), podle které se má nájem ujednaný na dobu delší než padesáti let posuzovat jako nájem na dobu neurčitou (vypověditelný v prvních padesáti letech jen z ujednaných výpovědních důvodů a v ujednané výpovědní době). Ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. pak zakotvuje určitý (od výpovědi odlišný) způsob zrušení závazku sjednaného na dobu určitou. Právní posouzení podle § 2204 odst. 2 o. z. má tedy své místo již při úvaze, zda v konkrétním případě byl ujednán nájem na dobu určitou či na dobu neurčitou. Teprve poté, co bylo postaveno najisto, že dotčený nájemní vztah byl ujednán na dobu určitou, lze uvažovat o jeho zrušení postupem podle § 2000 odst. 1 o. z. Z toho je zřejmé, že kolize mezi pravidly obsaženými v citovaných ustanoveních vůbec nevzniká, neboť každé z nich řeší jinou právní otázku (jiné právní otázky).

Nejsou-li však předmětná ustanovení ve vzájemném logickém rozporu (kolizi), nemohou být ani v poměru speciality, jenž by vyžadoval, aby na jejich vzájemný vztah byly aplikovány zásady, které řeší střet mezi ustanovením obecným a zvláštním a které mají zamezit vytváření nepoužitelných (obsoletních) ustanovení.

Podle přesvědčení dovolacího soudu je tedy nyní v právní teorii správně zastáván názor, že ustanovení § 2000 o. z. je aplikovatelné i v nájemních vztazích. Takovýto názor lze pokládat za rozumný a odpovídající potřebám v oblasti nájemních vztahů mimo jiné i proto, že také zde může, byť pouze zcela výjimečně, nastat potřeba zrušení nájmu uzavřeného na dobu určitou soudem (zejména nelze-li konkrétní nájemní poměr ukončit výpovědí jedné ze smluvních stran za podmínek upravených v ustanoveních § 2204 odst. 2, § 2229, § 2287, § 2288 odst. 1 a § 2291 o. z.) a že úprava nájmu (§ 2201 a násl. o. z.) neobsahuje zvláštní ustanovení o možnosti zrušení relativně dlouhodobého nájemního poměru soudem za podmínek normovaných ustanovením § 2000 odst. 1 o. z. Navíc v souzené věci nelze ani opomenout, že i kdyby § 2204 odst. 2 o. z. přece jen byl v poměru speciality vůči posledně uvedenému ustanovení, dotklo by se to (vzhledem k hypotéze § 2204 odst. 2 o. z.) pouze nájmů sjednaných na dobu delší než padesát let; o takový nájem však v tomto případě nešlo.

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle § 3074 odst. 1 věty první před středníkem o. z. se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem (jako je tomu v daném případě). Odtud se podává, že ustanovení § 2000 odst. 1 o. z., v němž je upraven předčasný zánik závazku formou soudního rozhodnutí s účinky ex nunc (viz posléze uvedený výklad), dopadá i na nájemní vztahy vzniklé před 1. lednem 2014; okolnosti nastalé před 1. lednem 2014 lze pak zohlednit i při samotné úvaze o zrušení takového nájmu.

Ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. se věcně týká dlouhodobých smluv, které jsou – právě vzhledem k jejich dlouhodobosti – spojené s jistou mírou rizika, neboť v době jejich uzavření nelze – objektivně vzato – předjímat škálu nejrůznějších okolností, které v průběhu doby mohou nastat. Existují zde tedy široké možnosti změn okolností v podstatě ve všech relevantních parametrech – ať již jde o osobní poměry smluvních stran, jejich způsobilost, hospodářské či společenské preference, anebo okolnosti objektivní, vnější, zejména tržní, politické, právní, sociální, přírodní apod. Vzhledem k tomu zachází právní úprava s velmi dlouhodobými smlouvami obezřetněji a nabízí stranám účinné mechanismy, jak reagovat na jinak těžko řešitelné problémy pramenící z jejich neprolomitelné závaznosti. Jeden z těchto mechanismů, který ve své podstatě představuje výjimku ze zásady pacta sunt servanda, je zakotven právě v citovaném § 2000 odst. 1 o. z.

V tomto ustanovení je upraven předčasný zánik závazku formou soudního rozhodnutí s účinky ex nunc. Výchozím předpokladem pro jeho uplatnění je existence mimořádně dlouhodobého závazku (závazku sjednaného na dobu života člověka, resp. na dobu delší než deset let). Je-li podmínka kvalifikované dlouhodobosti splněna, je možno domáhat se zrušení závazku soudem ve dvou situacích (skutkových podstatách), ve kterých je s touto dlouhodobostí spojen určitý problém, resp. možný konflikt a nadměrný zásah do smluvního postavení zavázané strany. Primárně jde o situaci, v níž mimořádná dlouhodobost závazku není podepřena dostatečně vážným důvodem (§ 2000 odst. 1 věta první o. z.). Pro tento případ platí, že po uplynutí deseti let je možno se domáhat zrušení závazku bez dalších podmínek.

Otázku, zda ke sjednání dlouhodobého závazku měly strany vážný důvod, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem. Druhým možným důvodem pro zrušení dlouhodobého závazku rozhodnutím soudu je podstatná (kvalifikovaná) změna okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku (§ 2000 odst. 1 věta druhá o. z.). Soud dlouhodobý závazek dotčený takovou změnou poměrů zruší (a to – stejně jako v případě předvídaném v § 2000 odst. 1 větě první o. z. – nejdříve po uplynutí deseti let od jeho vzniku) pouze tehdy, jestliže nově nastalé okolnosti působí takový zásah, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat další setrvání v závazku.

S přihlédnutím ke specifickým okolnostem posuzovaného případu je k řečenému zapotřebí přičinit následující. Byť Nájemní smlouva, uzavřená mezi lidmi, nezavazovala žádného účastníka (člověka) na dobu jeho života, lze uvažovat o aplikaci § 2000 odst. 1 o. z. i v tomto případě, neboť citované ustanovení dopadá i na smlouvu, která „zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let“.

Termínem „kohokoli“ měl zákonodárce nepochybně na mysli kterýkoli subjekt soukromého práva (doslova „libovolná, kterákoli osoba, lhostejno kdo“), a tedy nikoli jen subjekt z kategorie právnických osob, jak by se mohlo zdát z části ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. před druhou větnou čárkou (dikce „zavazuje člověka na dobu jeho života“ a contrario).

Pokud by zde zákonodárce mířil pouze na právnické osoby, jistě by použil tomu odpovídající (ustálenou) formulaci („právnická osoba“), jak to ostatně učinil hned v následujícím (druhém) odstavci § 2000 o. z. Vzhledem k šíři záběru doslovného významu pojmu „kohokoli“ (viz výklad shora) by navíc jeho zúžení pouze na právnické osoby bylo možné jen za použití tzv. teleologické redukce. Teleologickou redukci přitom mohou ospravedlnit jen argumenty objektivně teleologického výkladu, nikoli např. argumenty mimoprávní nebo argumenty subjektivního výkladového cíle. Žádné takové relevantní (teleologické) argumenty však v tomto případě nejsou zjevné. Naopak princip právní jistoty ve spojení s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti, zde hovoří v neprospěch zúžení pojmu „kohokoli“ pouze na právnické osoby, a tedy proti teleologické redukci § 2000 odst. 1 o. z. v naznačeném smyslu.

Podle lidských zvyklostí, obecných zkušeností i společenských norem vskutku není ve vztazích mezi blízkými příbuznými nikterak neobvyklý (či nestandardní, jak to vyjádřil odvolací soud) výskyt rozličných projevů štědrosti a šlechetnosti, tedy volních jednání činěných toliko z dobré vůle bez vzájemné protihodnoty. Vzhledem k výrazným citovým vazbám, jež se mezi těmito osobami typicky vyskytují, přitom není výjimkou ani jednostranné poskytnutí hodnot značného rozsahu, zpravidla „formou“ darování, třebaže není vyloučeno ani poskytnutí majetkové výhody v jiné podobě. Vzhledem k řečenému tudíž není důvod bránit se tomu, aby za vážný důvod (ve smyslu § 2000 odst. 1 věty první o. z.) ke sjednání dlouhodobého nájemního poměru (tj. pouze dočasného a současně úplatného přenechání věci k užití jinému) byl považován i zájem vlastníka pronajaté věci zajistit svým rodičům (tedy blízkým příbuzným) stabilní uspokojení jejich potřeby bydlení (arg. a maiori ad minus). Ostatně zcela jistě jde v tomto případě o závažnější zájem, než jaký představuje „pouhý zájem na dlouhodobém stabilním užívání a pravidelném placení nájemného“, který má být pravidelně dostatečným důvodem (ve smyslu § 2000 odst. 1 o. z.) ke sjednání dlouhodobého nájmu podle odborné literatury.

I s přihlédnutím k dalším okolnostem posuzované věci (finanční příspěvek prvního žalovaného svému synovi M. S. na pořízení předmětných pozemků a domu č. p. XY, investice žalovaných vynaložené na opravy uvedeného domu), které jsou rovněž způsobilé ospravedlnit mimořádně dlouhou dobu (třicet pět let) trvání nájemního poměru účastníků (z hlediska ekonomické racionality a rentability závazku je nepochybně oprávněný požadavek žalovaných na návratnost jimi vynaložených investic), lze tudíž pokládat za správný právní názor, že strany Nájemní smlouvy měly vážný důvod ke sjednání nájemního poměru na dobu určitou delší než deset let (konkrétně na dobu třiceti pěti let), a že proto v tomto případě nebyl naplněn jeden z předpokladů, za nichž se lze po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení podle § 2000 odst. 1 věty první o. z.; ostatně v době nabytí nemovitých věcí dovolatelka věděla o existenci Nájemní smlouvy a tudíž i o relativně nízkém nájemném. Pro úplnost zbývá dodat, že otázkou, zda případně byly naplněny předpoklady pro zrušení nájemního poměru účastníků podle § 2000 odst. 1 věty druhé o. z., se dovolací soud již nezabýval (a ani zabývat nemohl), neboť ve vztahu k uvedené otázce nebyly v dovolání uplatněny žádné dovolací námitky (důvody).

Subjekt, který se neoprávněného zásahu do osobnosti poškozeného dopustil, porušil povinnost danou zákonem a zasáhl tím do absolutního práva poškozeného, proto jej podle § 2910 o. z. stíhá povinnost k odčinění této újmy. Takovým subjektem může být osoba fyzická, osoba právnická, ale i subjekt, který jedná ve sféře práva veřejného, ve vztahu k němuž však platí speciální úprava, a to zákon č. 82/1998 Sb.

V projednávané věci byl tvrzený zásah do osobnosti žalobce způsoben obsahem článku, jehož autorem byl žalovaný. Jako autor nese ve smyslu § 2910 o. z. občanskoprávní odpovědnost za výroky v článku uvedené. Skutečnost, že jeho článek byl zveřejněn na portálu XY, jej této odpovědnosti nezbavuje. Neexistuje-li žádný právní předpis, který by upravoval výlučnou odpovědnost provozovatele internetových novin za zveřejněný článek, není dán právní podklad k závěru, že by vydavatel odpovídal za újmu způsobenou obsahem uveřejněného článku namísto jeho autora. Tím není vyloučeno, že kromě autora by mohl odpovídat za neoprávněný zásah do osobnosti člověka i jiný subjekt (např. vydavatel).

Na podporu tohoto závěru lze poukázat na to, že ani zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, (dále jen „tiskový zákon“) neupravuje výlučnou odpovědnost vydavatele za obsah článku a ani tato speciální úprava nezbavuje (a ani v minulosti nezbavovala) autora textu jeho občanskoprávní odpovědnosti za jeho obsah. V této souvislosti lze odkázat na odbornou literaturu, podle níž je-li autorem článku osoba rozdílná od zaměstnance vydavatele, může se neoprávněným zásahem dotčená osoba domáhat ochrany své osobnosti buď samostatně na autorovi článku, nebo samostatně na vydavateli jako takovém, anebo na obou z nich společně (srov. Rozehnal, A., Tiskový zákon. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2008). Přestože byl tento závěr učiněn za účinnosti předešlého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) a navíc v souvislosti s výkladem tiskového zákona, není žádný racionální důvod se od něj (ve vztahu k odpovědnosti autora) odchylovat. Nový občanský zákoník sice přináší širší a propracovanější úpravu nároků na náhradu nemajetkové újmy, avšak až na výjimky v zákonném režimu výkonu a ochrany osobnostních práv podstatné koncepční změny nepřináší.

Odlišná situace by mohla nastat pouze v případě, že by žalovaný napsal článek v pozici zaměstnance společnosti SLAN group s.r.o. (vydavatele internetových novin, kde byl článek publikován), tedy jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, čímž by jej tento zaměstnavatel použil k realizaci své činnosti. S ohledem na ustanovení § 2914 věty první o. z. by v takovém případě mohl za neoprávněný zásah odpovídat výlučně tento zaměstnavatel, ovšem za předpokladu, že by se žalovaný nedopustil tzv. excesu. Z tohoto hlediska však nemůže dovolací soud věc posoudit vzhledem k nedostatečným skutkovým závěrům, neboť soudy nezjišťovaly, zda žalovaný článek napsal jako zaměstnanec vydavatele nebo jako osoba (autor), jež nabídla internetovým novinám článek ke zveřejnění.

Lze tedy uzavřít, že za neoprávněný zásah do osobnosti člověka způsobený textem (článkem) zveřejněným na internetu nebo v tisku nese občanskoprávní odpovědnost jeho autor, není-li zaměstnancem subjektu, který text publikoval a jehož případná odpovědnost tím není dotčena.