Právní věta

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) podle ustanovení § 159a o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.

Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.

O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. O stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob.

Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (§ 244 o. s. ř.) Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (§ 7 odst. 4 o. s. ř.).

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem [zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“ nebo „soudní řád správní“)] a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon (§ 2 s. ř. s.). Soudy ve správním soudnictví rozhodují o a) žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“), b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) kompetenčních žalobách (§ 4 odst. 1 s. ř. s.). Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu [§ 68 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

Z uvedeného přehledu je jednoznačné, že předmětem řízení podle občanského soudního řádu (včetně řízení podle části páté, mající vazbu na rozhodování správních orgánů) může být jen ochrana subjektivních práv vyplývajících ze soukromoprávních vztahů; oproti tomu předmětem řízení vedených podle soudního řádu správního může být jen ochrana subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo postupy (rozhodnutími) vyplývajícími ze vztahů veřejnoprávních. Předmět obou řízení (tedy řízení vedeného podle občanského soudního řádu a řízení vedeného podle soudního řádu správního) tak nemůže být nikdy totožný, a nemůže být samozřejmě ani totožný výsledek těchto řízení. Rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení vedeném podle soudního řádu správního, tak nikdy nemůže zakládat překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě, o níž může být rozhodnuto pouze podle občanského soudního řádu.

Žaloba o určení neexistence zástavního práva (přesněji, že nemovitost není zatížena zástavním právem) – jak je předmětem tohoto řízení - je typickou určovací žalobou podle ustanovení § 80 o. s. ř., kde účastníky (resp. těmi, jimž svědčí věcná legitimace) jsou pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník (zástavce), tedy věcná legitimace v takovém sporu je určena podstatou hmotněprávního vztahu, jehož se týká.

Oproti tomu žaloba „proti rozhodnutí správního (daňového) orgánu“, o které bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 49/2013, je typickou žalobou podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s., kde okruh účastníků vyplývá z procesního předpisu (srov. ustanovení § 65 s. ř. s.).

Správnost uvedené úvahy nemůže zvrátit skutečnost, že žalobkyně používá pro úspěch své věci naprosto totožné argumenty jako v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 49/2013 a dokonce, že okruh účastníků označuje totožně (s výhradou zákonného nástupnictví správního orgánu) jako v odkazovaném řízení.

Ve vztahu k prve uvedenému lze uvést, že sice ve smyslu ustanovení § 54 odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci, proto také ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. nemůže soud v řízení vedeném podle občanského soudního řádu stejnou otázku, která byla vyřešena rozhodnutím soudu v řízení vedeném podle soudního řádu správního (ustanovení § 65 a následující s. ř. s.), vyřešit jinak (zde tedy otázku vzniku zástavního práva); pakliže žalobkyně jiný důvod neexistence zástavního práva netvrdí, má uvedené za následek zcela zjevnou bezdůvodnost žaloby, která se vyjádří meritorním rozhodnutím.

Ve vztahu k označení žalovaného lze pouze dodat, že jde o označení správné (resp. přípustné) – k účastenství příslušného finančního úřadu v řízeních, ve kterých je „ve hře“ existence zajištění daňových pohledávek zástavním právem, srov.

I v případě neoprávněných staveb přichází ve vztahu k součástem pozemků vyplývajícím z § 506 o. z. do úvahy aplikace § 1023 o. z.

Může tak jít o užívání pozemku jak pod jeho povrchem, tak také nad jeho povrchem. V daném ohledu jsou tyto závěry shodné i s názory vyslovenými v odborné komentářové literatuře, podle které § 1023 o. z. může dopadat na do prostoru vyčnívající balkony či okna ze staveb postavených na sousedním pozemku.

V posuzované věci nalézací soudy vyšly ze skutkového zjištění, že přesah stavby, která je součástí pozemku žalované, nad pozemek žalobců činí 18 cm v délce cca šesti metrů. Správně právně posoudily, že stavba přesahuje do prostoru, který je podle § 506 odst. 1 o. z. součástí pozemku žalobců. Následně zhodnotily, zda jsou dány podmínky aplikace § 1023 odst. 1 o. z., tedy zda je pro užívání prostoru nad pozemkem žalobců dán důležitý důvod a zároveň zda žalobci nemají rozumný důvod takovému užívání bránit. Dospěly k závěru, že v projednávaném případě jsou splněny podmínky hypotézy uvedené právní normy, a žalobci proto v souladu s ní musí snášet užívání prostoru nad svým pozemkem v rozsahu přesahu stavby žalované nad jejich pozemek. Takový postup nalézacích soudů je plně v souladu s dosavadní praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení, a z jiného důvodu, než jaký byl vymezen v dovolání, napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Z obsahu dovolání nevyplývá, že by dovolatelé jakkoli zpochybňovali závěr soudu o existenci důležitého důvodu pro užívání prostoru nad svým pozemkem či závěr o neexistenci rozumného důvodu takovému užívání bránit. V uvedeném rozsahu tak odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumat nemohl. Jinak řečeno, splnění podmínek aplikace § 1023 odst. 1 o. z. v tomto konkrétním případě obstojí již proto, že dovolatelé s předpoklady použití uvedeného zákonného ustanovení vůbec nepolemizují, neboť mají za to, že § 1023 odst. 1 o. z. v dané věci vůbec pojmově použít nelze.

V této souvislosti dovolací soud dodává, že § 1023 odst. 1 o. z. dopadá na případy užívání cizího prostoru tam, kde pro takové užívání neexistuje jiný právní důvod. Tam, kde právní titul pro užívání sousedního pozemku existuje, řídí se užívání tímto právním titulem – např. služebností.

V projednávané věci měl odvolací soud aplikovatelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I za vyloučenou na základě zjištění, že žalobkyně, která měla svou pobočku na Slovensku, tj. v členském státě, v němž měl žalovaný v době uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru své bydliště, takové úvěry spotřebitelům prostřednictvím své pobočky neposkytovala. Dospěl tedy k závěru, že smlouva uzavřená se žalovaným nespadala do rozsahu činností provozovaných žalobkyní v členském státě jeho bydliště. Zcela však opomněl se zabývat tím, zda žalobkyně svou činnost spočívající v poskytování kontokorentních úvěrů na tento členský stát (Slovensko) v dané době zaměřovala, tj. zda smlouva uzavřená se žalovaným spadala do rozsahu činností žalobkyní zaměřovaných (také) na Slovensko. Jinak řečeno, zda byla žalobkyně připravena uzavírat se spotřebiteli ze Slovenska smlouvy o kontokorentním úvěru. K aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I totiž postačuje naplnění kterékoliv z výše uvedených alternativ stanovených podmínek.

Při posouzení věci pak nemohlo hrát podstatnou roli, že k uzavření smlouvy nedošlo na Slovensku (v členském státě bydliště žalovaného spotřebitele), ale v České republice, tj. ve státě sídla žalobkyně, neboť skutečnost, v jakém státě má dojít (kde skutečně dojde) k uzavření smlouvy při provozování podnikatelské činnosti, není pro použitelnost čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I podle výše citované judikatury Soudního dvora zásadní. Pokud žalobkyně při provozování své podnikatelské činnosti na Slovensku žalovaného odkázala na možnost uzavření předmětné smlouvy v České republice, jak tvrdil žalovaný a jak na takové tvrzení odkázal i odvolací soud, tedy pokud nevyloučila možnost uzavření takové smlouvy s ním z důvodu, že jde o osobu s bydlištěm v jiném členském státě, pouze jej odkázala na uzavření smlouvy na jiném místě (ve státě svého sídla), neznamená to, že by byla vyloučena aplikace čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. Nelze tedy vyloučit, že byť žalobkyně v době uzavření smlouvy kontokorentní úvěry přímo na Slovensku neposkytovala, nezaměřovala i na Slovensko svou činnost ve vztahu k možnosti uzavírání kontokorentních úvěrů (byť by taková smlouva mezi žalobkyní a spotřebitelem s bydlištěm ve Slovenské republice musela být uzavřena v České republice).

Podle § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odst. 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odst. 2).

Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

V rámci takto chápaného (jednotného) deliktního práva k náhradě újmy současná právní úprava nicméně nepovažuje závazek k odčinění nemajetkové újmy, na rozdíl od náhrady újmy na jmění (škody), za pravidelný důsledek porušení právní povinnosti (resp. zásahu do cizího práva), nýbrž předpokládá vznik tohoto závazku (výjimečně) pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.).

Případy, kdy zákon zvlášť stanoví povinnost odčinit nemajetkovou újmu, jsou dle důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku pojaty v účinném právu dosti široce, resp. oproti předchozí právní úpravě dochází k jejich celkovému rozšíření.

Ve vztahu k právnickým osobám účinná právní úprava v občanském zákoníku nevylučuje (nepopírá) možnost vzniku nemajetkové újmy (resp. některých forem nemajetkové újmy) i na jejich straně. Zároveň z hlediska samotných podmínek vzniku závazku k odčinění vzniklé nemajetkové újmy nerozlišuje, zda byla nemajetková újma způsobena osobě fyzické či právnické. Proto i pro nemajetkovou újmu způsobenou právnické osobě platí, že podle § 2894 odst. 2 o. z. vzniká povinnost škůdce k jejímu odčinění pouze tehdy (nebylo-li výslovně ujednáno jinak), stanoví-li tak zvlášť zákon.

Oproti právní úpravě účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 (dle § 19b obč. zák.) současná právní úprava v případě deliktního zásahu do pověsti právnické osoby (a rovněž v případě zásahu do jejího názvu nebo soukromí) podle § 135 odst. 2 o. z. právo poškozené právnické osoby na odčinění takto způsobené nemajetkové újmy zvlášť nestanoví.

Lze tak uzavřít, že právnické osobě právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. na základě přímého použití účinné právní úpravy v občanském zákoníku (není-li výslovně ujednáno jinak) nevzniká.

Proto z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, nevyplývá její závazek k ochraně tohoto práva právnických osob, a tudíž existenci tohoto práva nelze dovodit ani z žádného přímo použitelného ustanovení takové mezinárodní smlouvy.

Proto lze na základě shora uvedených východisek uzavřít, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. (jak jsou tyto případy uvedeny příkladem shora), zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci daly na základě příliš extenzivního výkladu ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku zcela přednost právu vedlejší účastnice, aniž by dostatečně zvážily ústavněprávní rozměr věci, přičemž se jim nabízely výkladové varianty, jež by spravedlivou rovnováhu do práv účastníků vnesly. Ústavní soud si je přitom vědom, že ustanovení § 1032 odst. 1 občanského zákoníku se odlišuje od úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. („starý“ občanský zákoník), a to zejména tím, že nyní je výslovně zakotvena povinnost soudu zamítnout žalobu pro úmyslné či hrubě nedbalé jednání žadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadní judikatury.

Aktuální judikatura obecných soudů pak i případy, v nichž se nabyvatel pouze před prodejem nepokusil vyjednat si přístup k nemovitosti s vlastníkem sousedního pozemku, zásadně označuje jako hrubou nedbalost. Problémem tohoto přístupu však je, že soudy takto rozhodují bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez zvážení váhy práv stojících v kolizi. To má zcela zásadní dopad na reálnou ekonomickou „hodnotu“ vlastnického práva a navíc to představuje citelný zásah do ústavně garantovaného práva vlastnit majetek.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. V tuzemských podmínkách jsou totiž v důsledku tohoto vývoje stavby stojící na cizím pozemku (nezřídka s nedostatečným přístupem) velmi častým jevem. Za situace, kdy stát po desítky let toleroval vznik takových majetkových poměrů, se jeví nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty.

Spravedlivé rovnováhy mezi ústavně garantovanými právy stěžovatelů a vedlejší účastnice bylo přitom možno dosáhnout stanovením odpovídající výše náhrady za zřízení takového břemene. Stěžovatelé a vedlejší účastnice spolu o režimu užívání pozemku za účelem přístupu k nemovitosti jednali, nemohli však nalézt shodu na výši náhrady. Klíčovým problémem se stanovení výše náhrady jevilo i obecným soudům. Podle názoru Ústavního soudu by při určení výše náhrady obecnými soudy mohly být v plném rozsahu a spravedlivě zohledněny veškeré relevantní okolnosti, jako jsou například okolnosti nabytí nemovitosti, způsob nabytí spoluvlastnických podílů či zejména ekonomické souvislosti věci, tj. právě skutečnost, že majetkoprávní vztahy k nemovitostem a okolním pozemkům mohly mít vliv na tržní cenu nemovitosti.