Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 14/01/22

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

23 Cdo 2125/2021

31.08.2021

Neplatnost

Výklad

V článku III. 1 strany sjednaly: „Předmět smlouvy podle čl. II bude realizován (předpoklad) v termínu 4. 5. 2011 až 30. 11. 2012. Tento termín bude upřesněn dle aktuální stavební připravenosti. Zhotovitel bude písemně vyzván, aby započal realizaci předmětu díla. Konečný termín dodání, montáže a instalace předmětu díla bude do 30. 11. 2012.“ Dále článek III. 2 byl následujícího znění: „Lhůta provedení díla může být dodatkem ke smlouvě upravena také v případě, že dojde ke změně rozsahu předmětu smlouvy, nebo z důvodu stavební nepřipravenosti, případně z jiných důvodů nemožnosti provádění díla ve smyslu ustanovení § 374 odst. 1 obchodního zákoníku.“ V článku VIII. 1 písm. a) smlouvy si strany sjednaly smluvní pokutu následujícím způsobem: „Zhotovitel zaplatí objednateli následující smluvní pokutu: Za prodlení s prováděním předmětu smlouvy v termínu dle čl. III této smlouvy, a to 0,1 % z ceny díla a náhradu vzniklé škody za každý den prodlení s dokončením díla.“

Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k problematice výkladu projevu vůle pak zdůrazňuje, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).

Při aplikaci výše uvedených závěrů judikatury na řešený případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud posoudil otázku určitosti ujednání článku III. 1 smlouvy o termínu provedení díla nesprávně a v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, neboť nevzal v úvahu skutečnou vůli stran smlouvy projevivši se zejména v následném jednání stran smlouvy a nerespektoval pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost ujednání. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz návrhem dodatku č. 1 předloženého žalovanou jakožto zhotovitelem, přičemž znění návrhu dodatku bylo jazykově totožné s jazykovým vyjádřením sporného článku III. 1 smlouvy, lišilo se pouze v datu konečného termínu provedení díla. Vzhledem k tomu, že žalovaná předložila žalobkyni k jednání návrh dodatku č. 1 s totožným zněním, jako bylo znění sporného článku III. 1 smlouvy, pouze s pozdějším datem provedení díla, měly se soudy zabývat tímto následným jednáním stran, z něhož plyne, že vůle stran směřovala ke sjednání určitého termínu dokončení a že oběma stranám smlouvy muselo být zřejmé, že původní termín provedení díla byl sjednán na 30. 11. 2012, když sama žalovaná jako zhotovitel následně navrhla sjednání pozdějšího termínu provedení díla (4. 7. 2013) v návrhu dodatku č. 1 s totožným jazykovým vyjádřením, jaké bylo stranami zvoleno i v článku III smlouvy.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud, ani soud prvního stupně, nepostupovaly při výkladu projevu vůle stran smlouvy v souladu s výkladovými pravidly zakotvenými jednak v zákoně (§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.), jednak formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť nepřihlédly k následnému jednání stran, z něhož vyplývá, že oběma stranám muselo být zřejmé, že termín k provedení díla v článku III. 1 smlouvy byl sjednán na 30. 11. 2012, když následně žalovaná jako zhotovitel předložila návrh dodatku č. 1 ke smlouvě, kterým měl být sjednán pozdější termín provedení díla a který měl jazykově totožné znění se sporným článkem III. 1 smlouvy (lišil se pouze v datu provedení díla). Soudy obou stupňů se tak při výkladu projevu vůle odchýlily od výše citovaných závěrů rozhodovací praxe, zejména od toho, že při výkladu projevu vůle je nutno vůli účastníků dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků. Současně soudy nerespektovaly pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, když dospěly k závěru o neurčitosti a tudíž neplatnosti předmětného ujednání, ačkoli přicházel v úvahu neplatnost nezakládající výklad.

I při výkladu ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII. 1 písm. a) smlouvy se soudy obou stupňů odchýlily od výše shrnutých výkladových pravidel, když soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání z důvodu jeho neurčitosti a odvolací soud sice ujednání posoudil jako platné, ale dovodil z něj, že smluvní pokutou není zajištěno prodlení zhotovitele s provedením díla, neboť předmětným ujednáním je smluvní pokutou zajištěno prodlení zhotovitele s prováděním díla, přičemž tyto dva pojmy nelze dle odvolacího soudu zaměňovat. Soudy při výkladu předmětného ujednání nerespektovaly vůli stran a vycházely pouze z jazykového vyjádření právního úkonu, aniž by vzaly v potaz prostředky výkladu logického a systematického. Nadto odvolací soud přistoupil k samotnému gramatickému výkladu velmi striktně a s předpokladem, že strany smlouvy přesně rozlišovaly nuance mezi pojmy „provedení díla“ a „provádění předmětu smlouvy“ a „dokončení díla“. Při využití dalších výkladových prostředků, tj. výkladu logického a systematického, by bylo možno dospět k závěru, že úmyslem stran bylo smluvní pokutou zajistit prodlení zhotovitele s provedením díla, neboť strany v ujednání čl. VIII. 1 písm. a) navázaly smluvní pokutu na prodlení s „prováděním předmětu smlouvy v termínu dle čl. III této smlouvy“, přičemž v článku III byl ujednán termín pro provedení díla. Ačkoli tedy strany nezvolily právně přesné vyjádření a namísto pojmu „provedení díla“ užily pojem „provádění“, z odkazu přímo na článek III smlouvy upravující termín pro provedení díla, lze dovodit, k zajištění jaké povinnosti vedla vůle stran při sjednání smluvní pokuty.

2.

33 Cdo 3371/2020

24.08.2021

Výklad

Neurčitost

Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně hodnocením důkazů odvolací soud převzal a vyšel z toho, že kupní smlouvou prodala žalobkyně žalované (kupující) pozemek. Splatnost kupní ceny ve výši 2.300.000 Kč sjednaly účastnice ve třech splátkách:100.000 Kč převodem na označený účet žalobkyně, 1.727.000 Kč složením do advokátní úschovy a 473.000 Kč (z úvěru od banky MONETA Money Bank, a.s.) opět složením do advokátní úschovy, tj. na označený účet advokátních úschov, a to nejpozději do šedesáti dnů ode dne, „kdy bude rozhodnutím příslušného stavebního úřadu povoleno užívání dokončené stavby a této stavbě přiděleno popisné číslo. Podmínky výplaty této části kupní ceny z advokátní úschovy jsou dohodnuty v úschovní smlouvě, kterou smluvní strany uzavřely současně s touto smlouvou.“

V článku III bodu 3.1 se žalobkyně zavázala zajistit na své náklady pro žalovanou dokončení stavebních prací tak, aby do 30. 6. 2017 bylo příslušným stavebním úřadem povoleno užívání stavby na pozemku parc. č. XY a stavbě přiděleno popisné číslo. Žalovaná se zavázala poskytnout žalobkyni ke splnění jejího závazku „veškerou potřebnou součinnost“ (článek III bod 3.2).

V článku III bodu 3.3 strany utvrdily splnění povinnosti žalobkyně: „Pro případ, že prodávající bez zavinění kupující v dohodnutém termínu nesplní svůj závazek … se sjednává smluvní pokuta ve výši 381.000 Kč. Tuto pokutu je povinna prodávající zaplatit kupující do tří dnů od porušení závazku.“

Ve smlouvě o advokátní úschově z 25. 8. 2016 – uzavřené žalobkyní (oprávněnou), žalovanou (složitelkou) a schovatelkou – strany (mimo jiné) dohodly, že částka 381.000 Kč bude převedena na označený účet žalobkyně do tří dnů ode dne, „kdy bude na úschovní účet připsána třetí část kupní ceny (473.000 Kč), bude-li v té době schovateli předložen doklad potvrzující, že ke stavbě na pozemku parc. č. XY … bylo stavebním úřadem povoleno užívání a přiděleno popisné číslo v době do 30. 6. 2017. Nebude-li takový doklad schovateli předložen ani do 10 dnů od připsání třetí části kupní ceny na úschovní účet, bude částka 381.000 Kč převedena na účet složitelky … na úhradu sjednané smluvní pokuty.“ Protože doklad prokazující povolení užívání stavby a přidělení popisného čísla předložen nebyl, převedla schovatelka 381.000 Kč (smluvní pokutu) na účet žalované.

Výklad právních jednání – jednostranných i vícestranných – směřuje k odstranění nedostatků týkajících se určitosti a srozumitelnosti projevů vůle, tedy pochybností o tom, jakou vůli chtěl jednající projevit a jaké následky zamýšlel svým jednáním vyvolat. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společného úmyslu jednajících stran (§ 556 odst. 1, věta první, o. z.). Nepodaří-li se společný úmysl smluvních stran subjektivní metodou výkladu zjistit, je namístě užít objektivní metodu interpretace, tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§ 556 odst. 1, věta druhá o. z.). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Interpretace směřuje ke zjištění takového společného úmyslu stran, který zde byl v době vzniku právního jednání. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.

V projednávaném případě povinnost žalobkyně dokončit ve sjednané lhůtě stavební práce byla konkretizována pouze cílem plnění, tj. dosažením možnosti legálně užívat stavbu opatřenou popisným číslem, aniž by bylo z textu kupní smlouvy zřejmé, v čem dokončovací práce na rozestavěném domě spočívaly. Skutečnost, že účastnice již ve stadiu předsmluvních jednání věděly, že včasné splnění závazku žalobkyně závisí na zajištění přístupové cesty, resp. napojení stavby na veřejnou komunikaci, obsah slovního vyjádření „dokončení stavebních prací“ nemusí vyčerpávat. Jestliže obě smluvní strany „musely mít reálnou představu o tom, co bude třeba udělat,“ rozsah toho, k čemu se žalobkyně zavázala, ze závěrů soudů obou stupňů nevyplývá.

3.

21 Cdo 3763/2020

29.09.2021

Majetek státu

Škoda zaměstnancem

Zánik

Smrt

Nejvyšší soud řešil otázku škody, jež měla vzniknout státu tím, že jedna organizační složka státu zaplatila pokutu uloženou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zpět do státního rozpočtu. Pro závěr, že žalobkyni (státu) škoda nevznikla, bylo zásadní, že na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknout jejím zaplacením škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek.

Při hodnocení vztahu žalobce a původního žalovaného v nyní posuzovaném případě však nelze na stát a žalobce hledět jako na jeden celek. Státní příspěvkové organizace nadále (tj. i od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. nabývají majetek pro stát.

U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. Výklad pojmů správa a vlastní hospodářské využití v kontextu právní úpravy příspěvkových organizací byl soudní judikaturou podán již tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti a majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině.

Pro vynucení plnění povinností příspěvkové organizace lze postihnout majetek vlastníka, který jí byl svěřen. Stejně bude příspěvková organizace uplatňovat (svým jménem a na vlastní odpovědnost) nároky vzniklé z důvodu vzniku škody na majetku, který jí byl svěřen k její vlastní hospodářské činnosti (tedy činnosti prováděné na vlastní účet a odpovědnost). Újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který, byť je vlastníkem svěřeného majetku, v těchto právních vztazích nevystupuje. Proto nemá význam zjišťovat, zda se majetek státu na druhé straně rozmnožil, v tomto případě zaplacením odvodu a penále. Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že žalobce zaplatil uložený odvod a penále do státního rozpočtu, představuje vznik škody na jeho straně, za kterou mohl původní žalovaný odpovídat za podmínek uvedených v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce.

Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu žalovaná ve svém dovolání namítá, že odvolací soud neodpověděl na předběžnou otázku, zda povaha věci umožňuje pokračování v řízení s procesním nástupcem původního žalovaného. I přes určitou formulační neobratnost (předmětem dovolacího řízení je již meritorní rozhodnutí) je podstatou této námitky argumentace, že nároky žalobce zanikly smrtí původního žalovaného.

Podle ustanovení § 328 odst. 2 zák. práce peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně.

Žalobě směřující proti žalované (jako dědičce původního žalovaného) by tedy bylo možné vyhovět, jen kdyby bylo zjištěno, že byla naplněna některá ze shora uvedených výjimek (zejména, že původní žalovaný způsobil škodu úmyslně, dá-li se podle obsahu spisu dovodit, že další dvě okolnosti – pravomocné rozhodnutí nebo písemné uznání co do důvodu a výše – zřejmě nenastaly). Rozsudek odvolacího soudu však hovoří pouze o „zaviněném porušení povinností původního žalovaného“, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně (zabývá-li se ten navíc omezením rozsahu náhrady škody – viz bod 9 odůvodnění rozsudku – nasvědčuje to spíše tomu, že uvažoval o škodě způsobené z nedbalosti). Zjišťování úmyslu se navíc musí týkat toho, co je předmětem řízení, tedy škody, jež měla vzniknout zaplacením uložené povinnosti odvodu a penále.

4.

22 Cdo 1720/2021

13.10.2021

Nezbytná cesta

Soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá (§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z.).

Je skutečností, že odvolací soud opomenul v odvolání žalovaných výslovně uvedené tvrzení, že žalobkyně zavinila neúspěch předsmluvního jednání tím, že požadovala zřízení práva v nepřiměřené šířce 3 m. Z toho se podává, že tuto námitku nepovažoval za právně relevantní, resp. ji považoval za nedůvodnou. Tato (byť implicitně učiněná) úvaha však není zjevně nepřiměřená.

Hrubá nedbalost je nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob“. Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu, a 3. v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.

Nelze dovodit, že by požadavek žalobkyně v rámci předsoudních jednání na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti cesty zakládal nedbalost, natož hrubou. Je tomu tak i proto, že konstantní judikatura dovolacího soudu připouští i povolení nezbytné cesty k průjezdu automobilem.

I kdyby tak v této věci byly podmínky jen pro zřízení práva stezky (§ 1274 odst. 1 o. z. – tato otázka nebyla předmětem řízení, a tedy ani řízení dovolacího), nebyl při přihlédnutí k judikatuře a ostatně ani ke znění § 1029 a násl. o. z., který zřízení právo cesty zahrnující i průjezd nevylučuje, požadavek na zřízení takového práva zjevně, na první pohled, přemrštěný, natož hrubě nedbalý.

Řešení této otázky, byť implicitní, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nemůže založit přípustnost dovolání. Nejde ani o otázku v judikatuře dosud neřešenou; obecný přístup ke zkoumání „hrubé nedbalosti“ judikatura usměrnila. Přitom platí, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné.

5.

29 ICdo 100/2019

22.09.2021

Vymezení zajištěných dluhů

Jsou-li zástavní smlouvou zajišťovány pohledávky určitého druhu, které mají vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu, je požadavek ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák., aby šlo o pohledávky, které mají vznikat v „určité době“, naplněn jen tehdy, je-li v zástavní smlouvě vymezen nejen počátek, nýbrž i konec této doby, jinak je zástavní smlouva neplatná.

Vymezení doby jako „určité“ nepřekáží,   není-li její konec stanoven uplynutím určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby   je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou, avšak objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy příslušné období skončí. Požadavek vymezení „určité doby“, ve které mají v budoucnu vznikat zajišťované pohledávky, lze typově naplnit například tím, že se tak bude dít po dobu trvání rámcové dohody upravující vzájemné obchodní vztahy účastníků, z nichž vznikají pohledávky určitého druhu.

Uvedené judikaturní závěry byly přijaty při výkladu ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. a je třeba určit, zda je lze převzít i pro výklad ustanovení § 1311 o. z.

Nejvyšší soud tak shrnuje, že ustálené závěry soudní praxe týkající se vymezení pojmu „určitá doba“ pro účely ustanovení § 155 odst. 4 obč. zák. jsou plně použitelné i při výkladu a aplikaci ustanovení § 1311 odst. 2 o. z.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze stejných úvah a lze s ním souhlasit i v tom, že uvedení celkové výše zajišťovaných pohledávek (15 000 000 Kč) v čl. I zástavní smlouvy nemůže být z povahy věci oním vymezením „určité doby“, v níž vznikají zajišťované dluhy určitého druhu, jelikož jde pojmově o jinou podstatnou náležitost zástavní smlouvy, konkrétně o ujednání podle § 1312 odst. 1 o. z., do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje, je-li zajišťován dluh ještě nedospělý nebo více dluhů.

Způsob, jakým odvolací soud přistoupil k posouzení příslušných ujednání zástavní smlouvy, však odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu.   Odvolací soud vyložil článek VI. odst. 2 zástavní smlouvy (toliko) na základě jeho jazykového vyjádření jako ujednání o době trvání zástavního práva. K námitce žalobce, že „obsah dotčeného závazku není mezi stranami sporný“ (ve smyslu vymezení zajišťovaných dluhů), pak odvolací soud uvedl, že výkladem nelze vytvářet právní jednání, které zde – kvůli své neurčitosti – není a chybí tak „samotný předmět výkladu“ (srov. odst. 19 napadeného rozsudku).

Na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku,   podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (a uplatní se tak objektivní metoda interpretace, při níž se projevu vůle přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen).

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá, že výkladu podléhá každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.

Odvolací soud skutečnou vůli smluvních stran při uzavření zástavní smlouvy nezjišťoval. Přitom podle citované judikatury je významné i to, jak strany zástavní smlouvy následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (tedy například zda skutečným významem článku I. ve spojení s článkem VI. odst. 2 zástavní smlouvy mělo být zajistit dluhy do výše jistiny 15 000 000 Kč vznikající dlužníku „z titulu dílčích splátek ceny díla“ po dobu trvání budoucích smluv o dílo). Učinil-li odvolací soud závěr o neurčitosti zástavní smlouvy, aniž by řádně provedl její výklad (tedy především zkoumal vůli jednajících osob při jejím uzavření), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

6.

23 Cdo 1056/2020

22.09.2021

Narovnání

Soudní smír

Výklad

Přechodná ustanovení

Soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak i účinky pravomocného rozsudku (res iudicata). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání (§ 585 až 587 obč. zák.), privativní novace (§ 570 až 572 obč. zák.), započtení (§ 580 až 582 obč. zák., § 358 až 364 obch. zák.) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§ 574 obč. zák.).

Dvojí charakter soudem schváleného smíru má pak dopad v tom ohledu, zda se při řešení té které otázky aplikují hmotněprávní či procesně právní pravidla. Tak tomu je i při zjišťování obsahu smíru.

Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. V české procesualistice, podepřené též odkazy na rakouskou a německou nauku, se hovoří o teorii projevu. To platí beze zbytku též pro posuzování procesních účinků soudem schváleného smíru, jenž je nejen exekučním titulem, jehož obsah bývá zjišťován ve vykonávacím (exekučním) řízení, nýbrž též zakládá překážku věci rozsouzené. Rozhoduje-li se proto o otázce procesních účinků smíru, nepřichází v úvahu, že by se na zjišťování obsahu smíru mohla aplikovat ustanovení o výkladu právního úkonu (právního jednání); to, čeho má být v rámci vykonávacího řízení dosaženo, musí plynout z textu smíru.

Naproti tomu jsou-li posuzovány účinky smíru v oblasti hmotného práva, je třeba aplikovat ustanovení o právních jednáních obsažená v předpisech hmotného práva, včetně ustanovení upravujících výkladová pravidla. Takový závěr odpovídá ustanovení § 99 o. s. ř., které počítá s tím, že soud schvaluje to, co si strany v rámci smíru dohodly. I rakouská judikatura a nauka dospívá k obdobnému závěru.

Lze k tomu tedy shrnout, že zatímco v procesní rovině je při výkladu soudního smíru třeba vyjít z pravidel, která jsou rozhodující pro zjišťování obsahu procesního úkonu, tj. z teorie projevu, při řešení hmotněprávních otázek je naopak třeba použít pravidla pro výklad právních úkonů (právních jednání).

Dosavadní právní předpisy se použijí i pro změnu či zánik závazku založeného smlouvou uzavřenou před 1. 1. 2014, včetně narovnání, jímž strany za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. nahradily původní závazek závazkem novým.

Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat.

Ve zde souzené věci odvolací soud zjišťoval, co bylo obsahem soudního smíru, aby mohl rozhodnout, zda žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalované s odstraněním vad. Posuzoval tedy otázku hmotného práva, neboť musel zjistit, v jaké míře se smír promítl do hmotněprávních poměrů stran. Potud, ale jen potud, je jeho právní posouzení správné. Protože o obsahu hmotněprávního úkonu učiněného formou soudního smíru byly pochybnosti, bylo třeba je odstranit cestou aplikace § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. tak, jak jsou tato ustanovení vyložena v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tom odvolací soud právně pochybil, neboť se příslušnými shora citovanými judikatorními závěry neřídil.

Podle závěrů odvolacího soudu ze soudního smíru jednoznačně plyne, že strany hodlaly odstranit spornost ohledně existence odpovědnosti žalované za vadné plnění, a proto jde o narovnání. Důsledkem tohoto narovnání má být též taková obsahová změna původního závazku, že žalovanou nemohou stíhat následky prodlení, od kterého žalobce odvozuje nárok na zaplacení smluvní pokuty.

 Závěr odvolacího soudu o právních následcích smíru ve vztahu k žalobcovu nároku na smluvní pokutu je přitom v příkrém rozporu se zněním smíru (s jeho dikcí), jestliže v něm doslova stojí, že pro případ, že žalovaná odstraní řádně a včas [tj. ve lhůtě 6 měsíců od schválení smíru] vady díla uvedené pod bodem I. smíru, zavazuje se žalobce nepožadovat po žalované smluvní pokutu, na kterou mu do právní moci usnesení o schválení tohoto smíru vznikl dle smlouvy nárok z titulu, že žalovaná neodstranila vytknuté vady díla uvedené v bodě I smíru. Je-li daný projev vůle stran posuzován objektivně, pak oproti názoru odvolacího soudu z něho naopak vyplývá, že nárok na smluvní pokutu nezanikne, pokud žalovaná řádně a včas neodstraní vytknuté vady díla. Závěry odvolacího soudu ohledně toho, co ze smíru jednoznačně plyne, se tak prima facie příčí jeho jazykovému vyjádření. V odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom absentuje jakákoliv zmínka o okolnostech doprovázejících uzavření smíru, které by nasvědčovaly tomu, že skutečná vůle stran byla odlišná od vůle projevené, a chybí též argumentace opodstatňující závěr, že přijatý výsledek výkladu právního úkonu v rozporu s jazykovým projevem ve skutečnosti není.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při výkladu soudem schváleného smíru postupoval v rozporu s úpravou výkladových metod obsaženou v předpisech hmotného práva a blíže vyloženou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, přiznal-li právnímu úkonu jiný obsah, než jaký plyne z jeho jazykového vyjádření, aniž by tento závěr podložil zjištěnou vůlí stran a vypořádal se vztahem tohoto závěru s jazykovým projevem.

Nemůže-li právní posouzení odvolacího soudu obstát pro nerespektování zákonem stanovených výkladových metod, pak ztrácí na významu, aby se dovolací soud zabýval otázkou v pořadí druhou; nebylo-li právní jednání náležitě vyloženo, tj. nebyly-li náležitě odstraněny pochybnosti o jeho obsahu, není tu podklad pro úvahy o jeho právní kvalifikaci.

 
×