Právní věta

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu za porušení zákona při nařízení dražebního jednání se považují (mimo jiné) vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o výsledné ceně, nedodržení třicetidenní lhůty k nařízení dražebního jednání (§ 336d odst. 2 o. s. ř.), nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce, případně to, že dražební vyhláška neobsahovala všechny výroky předepsané zákonem, nebo obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, avšak jen tehdy, když nepříznivé důsledky „výroků v rozporu se zákonem“ nebylo možno odstranit jinak, tedy jestliže takový výrok v rozporu se zákonem vedl či mohl vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli, tedy k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval.

Z uvedeného přehledu vyplývá, že judikatura stabilně (při aplikaci ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř.) tenduje ke zvýšené ochraně dražitelů, potažmo vydražitele, proti takovým pochybením exekutora, která jsou objektivně způsobilá zapříčinit, že průběh a výsledek dražebního jednání nesplňují požadavek transparentnosti dražby, požadavek rovného přístupu účastníků dražby (dražebníků) k dražbě, že fakticky dojde ke zvýhodnění určité skupiny osob ve vlastní exekuci zúčastněných oproti skupině jiné [typicky – v souvislosti s pochybením ve vyhotovení popisné části nemovitosti v dražební vyhlášce – je ovlivněno jednání dražitelů, kteří by (pokud by k pochybení nedošlo) již „další“ vyšší podání neučinili, popř. by se dražby vůbec nezúčastnili, a tím došlo k ovlivnění výše dosaženého podání], apod.

V posuzované věci vydražitelka tvrdila „přesah verandy (v patře domu) a komína (u vedlejší stavby) do pozemku parc. č. XY, který předmětné nemovitosti obklopuje“; tedy „právní vady“ dražených nemovitostí. Odvolací soud k této námitce uvedl, že „… (závady) zjevně nebyly běžným šetřením na místě samém zjistitelné, a jelikož o nich soudní exekutor nevěděl, nemohl o těchto skutečnostech zveřejnit příslušné informace. Vydražitelka ve skutečnosti namítá, že dodatečně zjistila (další) vady na vydražených nemovitostech, o kterých před dražbou nebyla informována, ale soudní exekutor o uvedených vadách nevěděl, nemohl tedy o nich budoucí nabyvatele informovat a uvedené vady jdou proto k tíži vydražitelky…“.

Dovolací soud nemíní polemizovat se závěrem odvolacího soudu, že „…závady nebyly běžně zjistitelné…“, neboť uvedený závěr je pro posouzení věci bezpředmětný [při zjištění zcela zjevné a evidentní vady, resp. evidentního rozporu popisu dražené věci v dražební vyhlášce oproti skutečnému stavu) „…je (sice) věcí každého dražitele získat si dostatek podkladů k zodpovědnému rozhodnutí pro účast v dražbě…, avšak odvolací soud opomněl, že takovýmto podkladem je nepochybně právě dražební vyhláška, ve které má být uveden dostatečně podrobný (a pravdivý) popis dražené věci…“]. Prostřednictvím argumentu a maiori ad minus je tak nutno dospět k závěru, že „nezjistitelnost“ namítané vady je pro každého dražitele situací ještě horší, než existence vady evidentní a (prima facie) zjistitelné. Avšak, jak již bylo uvedeno, „zjistitelnost“ vady nepředstavuje (pro posouzení oprávněnosti námitek vydražitele) kategorii určující; významné je jen a pouze, zda jde o vadu, která objektivně je způsobilá ovlivnit rozhodování dražitele o účasti na dražbě, resp. (vydražitele) o učinění nejvyššího podání právě v takové výši, v jaké bylo učiněno. Uvedené je nezbytné posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním zjištěným poměrům posuzované dražby.

V posuzované věci byly namítány vady za situace zjištění dalších „vad“ (spíše komplikací pro bezproblémové užívání dražené nemovitosti) – není zajištěn přístup a příjezd, který je možný jen přes pozemek parc. č. XY, a není právně zajištěno vedení inženýrských sítí přes uvedený pozemek. V takové situaci není pochyb o tom, že i kdyby zjištění dalších „vad“ (komplikací) – posuzovaných izolovaně – samo o sobě nemuselo rozhodování (vy)dražitele ovlivnit [k otázce tzv. přestavku srov. ustanovení § 1087 o. z.,], ve spojení s vadami v dražební vyhlášce zjištěnými, by již tyto další vady znamenaly taková negativa, která by ovlivnila úvahy (každého) potencionálního dražitele se dražby zúčastnit, resp. vydražitele učinit takové podání, které se nakonec stalo podáním nejvyšším (a byl mu udělen příklep).

Pokud jde o skutkové okolnosti případu, Nejvyšší soud odkazuje na jejich shora učiněné zreferování z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu (dále též „odůvodnění rozsudku odvolacího soudu“), jež se vztahuje k (okolnostem a účelům) uzavření darovací smlouvy ze dne 16. května 2010, na základě které předmětné nemovité věci J. K., v té době vystupující v procesním postavení žalovaného 2) v této právní věci, daroval své manželce – žalobkyni.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dále vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že právně významným účelem této darovací smlouvy bylo mj. zabránit (vyhnout se) případným negativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Kromě toho účastníci darovací smlouvy deklarovali další účely jimi uzavřené smlouvy – věk a zdravotní stav dárce, vděk dárce vůči žalobkyni či dispozice s majetkem dárce za jeho života.

Přitom podle Ústavního soudu na výše uvedenou „obecnou otázku výkladu [§ 39 obč. zák., v situaci, kdy účastníci uzavřeli předmětnou darovací smlouvu hned z několika (výše již vyložených) účelů] se prima facie nabízí dvě odpovědi: při pluralitě účelů právního jednání se zkoumá (a) pouze existence účelu rozporného s dobrými mravy, zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právního jednání; (b) existence všech účelů, přičemž účely nerozporné s dobrými mravy mohou (či musí) mít vliv na závěr o platnosti právního jednání.“

V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, uzavřít, že jestliže se při pluralitě účelů smlouvy (v daném případě darovací smlouvy coby dvoustranného právního úkonu) jeden z nich příčí dobrým mravům, je tato smlouva ve smyslu § 39 obč. zák. stižena absolutní neplatností, nezávisle na tom, zda zbývající účely tohoto právního jednání již nejsou contra legem.

Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb., se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny [v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na § 85 odst. 1 v té době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, nedovoloval uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně určeny. Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven.

Ačkoli § 85 odst. 1 stavebního zákona jednoznačně patřil mezi normy veřejnoprávní povahy, není pochyb, že prostřednictvím právní úpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, měl přímý dopad rovněž na úpravu soukromoprávních vztahů, konkrétně nájmu nebytových prostor. Posléze uvedené ustanovení totiž spadalo již do oblasti norem práva soukromého, a bylo proto namístě postihovat jeho porušení soukromoprávní sankcí (zde absolutní neplatností nájemní smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením), třebaže je zřejmé (z odkazu uvedeného v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení), že jeho účelem bylo zabezpečit dodržování normy veřejného práva (§ 85 odst. 1 stavebního zákona), leč regulací určitého typu soukromoprávních vztahů. Změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. však byl § 3 odst. 2 ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěn. Byť tedy do současné doby platí, že stavby (tj. i nebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemá tato norma veřejného práva [obsažená nyní v § 126 odst. 1 stavebního zákona] s účinností od 19. 10. 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde. Uvedený závěr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 360/2005 Sb., v poměru k předchozí úpravě obsažené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb. totiž mimo jiné uvádí, že „pro nadbytečnost byl vypuštěn stávající odstavec 2, neboť způsob užívání je z hlediska stavebního upraven stavebním zákonem a porušení stanovených podmínek je správním deliktem“.

Věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována. K uvedenému pak Nejvyšší soud dodal, že není účelem § 76 odst. 1 stavebního zákona (ani § 85 odst. 1 stejného zákona) bránit vzniku soukromoprávních vztahů k nezkolaudovaným stavbám. Tam vyjádřený veřejnoprávní příkaz užívat stavbu jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému (a tomu odpovídající zákaz užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním) totiž působí vůči každému, bez ohledu na jeho soukromoprávní postavení [k tomu viz rovněž úpravu (veřejnoprávních) sankcí obsaženou v § 105 až 107a stavebního zákona]. Není tedy žádný důvod domnívat se, že by působil účinněji vůči vlastníku nezkolaudované stavby nebo oprávněnému z věcného břemene, než vůči nájemci dotčené stavby. Kromě toho však nelze ani ztratit ze zřetele, že samotné soukromoprávní oprávnění (právní možnost) užívat určitou stavbu, není-li realizováno (vykonáno), veřejnoprávní zákaz („fakticky“) užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí (nebo v rozporu s ním) nikterak neporušuje.

Přestože se ve výše popsané rozhodovací praxi dovolacího soudu jednalo o nájemní smlouvy sjednané na základě zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného do 31. 12. 2013, lze uvedené závěry beze zbytku vztáhnout i na nyní řešenou věc, neboť ani zákon č. 89/2012 Sb. neobsahuje ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem).

Nepřisvědčil-li tedy odvolací soud námitce žalované, že prostory v budově nebylo možno pronajmout, protože to nepřipouštělo dosavadní povolené funkční využití objektu, s odkazem na souhlas Hygienické stanice hlavního města Prahy a Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy a vyjádření Odboru územního plánování Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 11. 2012 k plánované rekolaudaci – změně funkčního využití části stávajícího objektu parc. č. XY, k. ú. XY, z něhož vyplývá, že záměr je v souladu s platným Územním plánem hlavního města Prahy, je jeho právní posouzení věci z hlediska shora vymezené právní otázky správné.

Zahraniční srovnání nemůže převážit nad jazykovým, systematickým a historickým výkladem ani nad specifiky českého právního prostředí, které není formováno jen jedním ustanovením občanského zákoníku, nýbrž je tvořeno řadou předpisů dalších, zejména těch, které upravují postavení pomocných osob v různých pozicích (např. zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta, člen spolku, představitel SVJ a celá řada různých zmocněnců), a v kontextu těchto úprav je třeba vykládat i samotné ustanovení § 2914 o. z. Právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě.

Posledně zmíněné úvahy směřující k omezení údajné nově zakládané odpovědnosti zaměstnance vůči třetí osobě vytvářejí dosti složité právní konstrukce a vyžadovaly by dotváření práva soudní mocí a překlenování mezer v zákoně ne zcela vhodným přenášením pracovněprávních institutů do občanského práva. To nasvědčuje tomu, že zejména v případě zaměstnanců, kteří se nepodílejí na tvorbě vůle svého zaměstnavatele, jehož úkoly plní a jehož pokyny jsou vázáni, je třeba přijmout takový výklad § 2914 o. z., aby zohledňoval povahu pracovněprávních vztahů, která je založena na silné ochraně poskytované zákoníkem práce zaměstnanci při závislé činnosti vůči zaměstnavateli. Měl-li by totiž zaměstnanec odpovídat poškozenému zčásti či dokonce v neomezeném rozsahu, nastává zde těžko řešitelný hodnotový rozpor mezi dílčí ochranou a posílením postavení poškozeného a garancí omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávním vztahu.

Zvláštní zákonná ochrana zaměstnance totiž představuje hodnotu, kterou chrání veřejný pořádek - § 1a odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek), přičemž uvedené ustanovení bylo do zákona vloženo novelou provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (čl. LXXIX), a to právě v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (Bělina, M., citované dílo; ten dále upozorňuje na to, že pojmovým znakem závislé práce je podle § 2 odst. 2 zákoníku práce ta skutečnost, že závislá práce je vykonávána na odpovědnost zaměstnavatele).

Podle § 2 odst. 2 zákoníku práce závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.

Dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k témuž závěru na základě zjištění, že žalovaný 2) odvezl věci žalobce právě při výkonu pracovněprávních povinností pro žalovanou 1), je jeho závěr věcně správný. Na těchto závěrech nic nemůže změnit ani poukaz dovolatele na § 2900 o. z. a výtka, že žalovaný 2) porušil prevenční povinnost, protože i takové porušení představuje porušení zákona, k němuž se vztahuje předchozí výklad.

Smlouvou o postoupení pohledávky nedochází k jiné změně závazku, než jen ke změně v osobě věřitele, tzn., že do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by se měnil obsah závazku; nový věřitel nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu případnému soudnímu uplatnění.

V nyní souzené věci je postupovanou pohledávkou závazek ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalovanému a J. S. (tehdejší manželce žalovaného) dne 1. 11. 2012, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Smlouvy o postoupení pohledávky, jež byly uzavřeny 9. 11. 2017 a 5. 8. 2020, se proto řídí ustanoveními občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to včetně otázky jejich případné neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy, příp. otázky poměřování výkonu práva korektivem dobrých mravů.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 8 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z tohoto důvodu uplatněn opodstatněně.

Soudy nižších stupňů dovodily povinnost dovolatelky k náhradě škody podle § 2910 věty první o. z. (aplikovatelnost § 2910 věty druhé o. z. oba soudy výslovně odmítly); jejich konkluze je tedy vystavěna na tom, že dovolatelka zasáhla do absolutního práva žalobkyně, konkrétně do vlastnického (věcného) práva k pohledávce žalobkyně vůči bance.

Finanční prostředky (peníze) složené na bankovním účtu nejsou ve vlastnictví jeho majitele, nýbrž banky, zatímco majiteli svědčí pouze obligační právo (vůči bance) na výplatu, eventuálně oprávnění udílet bance pokyny k nakládání s těmito finančními prostředky (penězi). Jsou-li peníze převedeny na účet jiné osoby, pozbývá tím majitel účtu pohledávku za bankou, zatímco adresátovi uvedené dispozice se dostává obohacení v podobě vzniku korespondující pohledávky za svým peněžním ústavem. Jsou-li tedy peníze složené na běžném účtu v majetku peněžního ústavu (banky), pak majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv. Peněžnímu ústavu (finanční instituci, bance) mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež však vůči bance taktéž realizují toliko oprávnění obligační povahy.

Měla-li by být tedy ochrana ve smyslu § 2910 věty první o. z. hypoteticky dovozována z vlastnického práva k pohledávce, pak pohledávka „trvalý výkon“ ani „opětovný výkon“ nepřipouští, pročež se na pohledávky věcněprávní ustanovení občanského zákoníku (§ 979 a násl.) nemohou použít, což nutně implikuje závěr, že úvahy o „vlastnickém právu k pohledávce“ (na nichž by pak byly založeny veškeré navazující úvahy o „zásahu do absolutního – vlastnického – práva k pohledávce“ ve smyslu § 2910 věty první o. z.) jsou nesprávné.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá dostatečná zřejmost a ve vztahu k § 2910 větě první o. z. nepřekročitelnost odlišného působení absolutních a relativních práv, tj. „neprostupnost“ relativních práv směrem k absolutní ochraně. Relativní práva zásadně (nevyplývá-li z občanského zákoníku ve vztahu ke konkrétním institutům jinak) nepožívají ochrany určené absolutním právům. Povinnost k náhradě škody podle § 2910 věty první o. z. dopadá na zaviněné protiprávní jednání porušující absolutní práva a právní statky (život, tělesnou a duševní integritu, zdraví, svobodu nebo vlastnictví), nikoli na zaviněné protiprávní jednání porušující relativní práva a právní statky; nesplnění předpokladu zásahu do absolutního práva přitom nelze překlenout ani konstrukcí, podle níž pohledávka, jež je svojí povahou relativním (obligačním) právem, je věcí v právním slova smyslu, vlastnické právo k níž požívá ochrany absolutní.

Konkluze odvolacího soudu, podle níž dovolatelka zasáhla do vlastnického práva žalobkyně k finančním prostředkům (k penězům) na účtu v bance, tedy do absolutního práva žalobkyně, pročež byla povinna k náhradě způsobené škody podle § 2910 věty první o. z., tudíž není správná.

Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud shora zaujal, a vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu nebyla otázka, zda je zákon AML (eventuálně zákon o bankách) ve vztahu k žalobkyni tzv. ochrannou normou či nikoli, již se nezabýval otázkou (kterou sama dovolatelka kladla toliko eventuálně), zda je při posuzování odpovědnosti za škodu podle § 2910 věty první o. z. právně významná (též) absence ochranného účelu porušení právní normy. Stejně tak se již Nejvyšší soud nezabýval námitkami dovolatelky stran posouzení vzniku škody, příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobkyně; jejich posouzení by na shora uvedeném nemohlo ničeho změnit.