Účet
Zapomenuté heslo Chci se registrovat
Kalendář

červenec
2024

srpen
2024

září
2024

 Semináře pro manažery a odbornou veřejnost

 Tematická setkání

Pátky s judikaturou 08/10/21

Thumbnail

Tabulka vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Č.

Údaje

Právní věta

1.

28 Cdo 1017/2021

25.05.2021

Změna závazku

Kupní smlouva

Vklad

Navazující rozhodnutí:

22 Cdo 173/2021

Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy § 588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně. Kupní cena je úplata za předmět koupě (ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit. Účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Platné právo přitom nemá žádné ustanovení o sankci za sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud takové ujednání není v rozporu s cenovými předpisy.

Kupní smlouva zakládá prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu (§ 588 obč. zák.). Splněním těchto závazků pak sice dochází k zániku jednotlivých (dílčích) vzájemných práv a povinností plynoucích ze závazkového právního vztahu účastníků kupní smlouvy (§ 559 odst. 1 obč. zák.), nikoliv ovšem k zániku kupní smlouvy jako takové – závazkový právní vztah z platně uzavřené kupní smlouvy zůstává zjevně existentním i poté, co kontrahenti svá vzájemná práva a povinnosti splní; jde o existentní (přetrvávající) a platný právní důvod opravňující kupujícího ponechat si vlastnické právo k předmětu koupě a prodávajícího ponechat si přijatou kupní cenu.

Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je pak zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích, zvláště v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti. Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivých ustanoveních občanského práva.

Občanský zákoník přitom umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby v rámci smluvní volnosti změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající (§ 516 obč. zák. – tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým (§ 570 obč. zák. – tzv. privativní novace). Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; privativní novace, jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, ostatně také vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rozhodná vůle jeho účastníků.

Nebrání-li přitom splnění jednotlivých (dílčích) vzájemných závazků z kupní smlouvy (vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí, zaplacení kupní ceny) přetrvávající existenci touto smlouvou založeného závazkového právního vztahu (jak vysvětleno výše), nemohou být tato plnění zjevně ani překážkou vylučující následnou změnu stávajícího závazkového právního vztahu (kumulativní novaci – § 516 obč. zák.), spočívající kupř. v navýšení kupní ceny.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci na platnosti dodatku kupní smlouvy nemohla ničeho změnit sama o sobě okolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původně uzavřené (existentní a platné) kupní smlouvy (o její platnosti soudy nižších stupňů neměly jakékoliv pochybnosti – účastníci řízení při uplatnění vznesených nároků z platnosti původní kupní smlouvy vycházeli) bylo již vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a byla uhrazena kupní cena.

Závěr odvolacího soudu, že neplatnost dodatku kupní smlouvy, jímž byla dodatečně navýšena kupní cena, způsobuje sama o sobě okolnost, že byl sjednán po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí a zaplacení kupní ceny, je tudíž zjevně nesprávným. Odvolací soud navíc při nezměněném skutkovém stavu věci nerespektoval závazný právní názor vyslovený stran nastolené otázky již v přecházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.

22 Cdo 173/2021

Dovolacímu soudu přitom neuniká, že motivem sepsání dvou smluv o převodu téže nemovitosti s odlišnou kupní cenou bývá i obcházení daňové povinnosti. Avšak takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil, a ani toto zjištění by nebylo důvodem pro neplatnost smlouvy. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z., věta druhá), a tak by takový postup stran mohl založit další daňovou povinnost ohledně zvýšené kupní ceny, příp. vést k veřejnoprávní sankci, pokud by ji nesplnily; na platnost soukromoprávní smlouvy by však neměl vliv.

2.

27 Cdo 3812/2019

25.05.2021

Právo na vysvětlení

Valná hromada

Z uvedeného plyne, že účelem práva akcionáře na vysvětlení podle § 357 až § 360 z. o. k. je zajištění informovanosti akcionáře pro výkon jeho práv na valné hromadě, resp. umožnění akcionáři kvalifikovaně a se znalostí věci posoudit záležitosti projednávané valnou hromadou. Proto vysvětlení musí společnost akcionáři poskytnout zásadně na zasedání valné hromady. A proto také platí, že akcionář, který se zasedání valné hromady nezúčastní, žádné vysvětlení od společnosti obdržet nemůže.

Gramatický výklad ustanovení § 357 a § 358 z. o. k., který představuje toliko prvotní přiblížení se textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení (srov. § 2 odst. 2 o. z. a za všechna rozhodnutí např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03) tak odpovídá rovněž výkladu teleologickému, systematickému i historickému.

Vysvětlení musí být zásadně poskytnuto na zasedání valné hromady, na němž jsou projednávány záležitosti, jichž se žádost akcionáře podle § 357 z. o. k. týká. Na rozdíl od obchodního zákoníku umožňuje zákon o obchodních korporacích, aby bylo vysvětlení akcionáři poskytnuto i dodatečně. Jelikož však dodatečné poskytnutí vysvětlení již neplní základní účel tohoto institutu (jímž je umožnit akcionáři kvalifikovaně a se znalostí věci posoudit záležitosti projednávané valnou hromadou), může k němu představenstvo (správní rada) přistoupit pouze tehdy, je-li splněna podmínka složitosti vysvětlení. Ustanovení § 358 odst. 1 z. o. k. tak stanoví jedinou výjimku z obecné zásady poskytovat vysvětlení přímo na valné hromadě (není-li rozhodováno per rollam podle § 418 z. o. k.).

Členové představenstva či správní rady se musí na možné žádosti akcionářů pečlivě připravit tak, aby mohli potřebná vysvětlení podat, popřípadě musí zajistit účast osob (například zaměstnanců společnosti), které disponují informacemi potřebnými pro podání vysvětlení. Proto vysvětlení zpravidla nebude moci být považováno za složité ve smyslu § 358 odst. 1 z. o. k. tehdy, jestliže členové představenstva (či správní rady) jednající s péčí řádného hospodáře mohli – s ohledem na pořad zasedání valné hromady – předpokládat, že akcionáři mohou jeho poskytnutí požadovat, a to bez ohledu na jeho komplikovanost. Jinými slovy, složitost vysvětlení znemožňuje jeho poskytnutí na valné hromadě pouze tehdy, nebylo-li možno rozumně předpokládat, že akcionáři budou jeho podání požadovat, a současně není-li možné jej podat bez přípravy přímo na zasedání valné hromady.

Akcionář právo na vysvětlení vykonává ve svém vlastním zájmu (jako subjektivní právo), a nikoli v zájmu valné hromady jako orgánu společnosti nebo jiných (na zasedání valné hromady zúčastněných) akcionářů. Nezúčastní-li se akcionář žádající o vysvětlení zasedání valné hromady, není povinností představenstva (správní rady) jemu určená vysvětlení poskytnout ostatním přítomným akcionářům.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že i akcionář, který požádal o vysvětlení písemně před konáním valné hromady, má právo (je-li to vzhledem ke složitosti vysvětlení možné) obdržet vysvětlení jen tehdy, zúčastní-li se zasedání valné hromady.

3.

33 Cdo 2208/2019

30.06.2021

Kupní smlouva

Úschova

Již dřívější soudní praxe připustila existenci trojstranných právních vztahů založených tzv. svěřeneckou smlouvou. Šlo o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který uzavíraly spolu s advokátem strany závazkového právního vztahu (kupní smlouvy) a jehož účelem (kauzou) byla zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu.

Právním posouzením otázky splnění dluhu žalované zaplatit (doplatit) dohodnutou cenu předmětu koupě (§ 2079 odst. 1 o. z.) se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež je použitelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., která ve srovnatelných skutkových poměrech dovodila, že bankovní účet svěřeneckého správce se podle kupní smlouvy a „smlouvy o úschově kupní ceny a způsobu zaplacení kupní ceny“ stal místem plnění kupní ceny, takže závazek kupujícího zanikl složením předmětné částky na tento účet.

Okolnost, že třetí osoba (příjemce úschovy) podle pokynů účastníků kupní smlouvy vrátila (převedla na bankovní účet) žalované část jí složené finanční částky, neboť nebyly v dohodnuté lhůtě splněny podmínky pro její výplatu žalobkyni, nic nemění na závěru, že bankovní účet příjemce úschovy se stal místem plnění kupní ceny nemovitostí. Nutno podotknout, že k zániku práv a povinností ze svěřenecké smlouvy mohlo dojít naplněním účelu této smlouvy (tj. vyplacením veškerých peněz z úschovy žalobkyni v souladu se smlouvou o úschově), resp. pozbytím její účinnosti, a to uplynutím doby, na kterou bylo vázáno splnění podmínek pro výplatu peněz a vrácením peněžních prostředků příjemcem úschovy povinnému složiteli č. 2.

Právní poměr z kupní smlouvy, z něhož žalobkyně dovozuje právo na doplacení kupní ceny, je nezbytně nutno odlišit od právního poměru založeného svěřeneckou smlouvou. Po dobu účinnosti svěřenecké smlouvy - navazující na kupní smlouvu co do způsobu, jakým bude kupní cena vyplacena prodávající - se její strany nemohou domáhat výplaty kupní ceny jiným způsobem, než jaký byl dohodnut svěřeneckou smlouvou.

Je pravda, že složením předmětu „úschovy” příjemci došlo ke splnění dluhu žalované zaplatit dohodnutou cenu předmětu koupě žalobkyni v tom smyslu, že od okamžiku složení se žalovaná nemohla dostat do prodlení se splněním této povinnosti (§ 1968 věta první o. z.).

V nyní souzené věci nelze přehlédnout, že kupní smlouva (jen) co do způsobu úhrady dohodnuté kupní ceny byla bytostně svázaná (po dobu do 31. 12. 2015) se smlouvou o úschově kupní ceny ze dne 12. 12. 2014 včetně jejích dodatků. Po uplynutí sjednaného časového úseku měl příjemce úschovy povinnost peníze vrátit při nesplnění dohodnutých podmínek pro jejich výplatu kupující žalované jako povinné složitelce č. 2. Je potřeba zdůraznit, že podmínky výplaty kupní ceny neupravovala kupní smlouva ze dne 20. 7. 2015, neboť ta výslovně odkazovala na související svěřeneckou smlouvu ze 12. 12. 2014.

Jestliže svěřenecká smlouva pozbyla účinnosti uplynutím času a výplatou „zbytku“ svěřené částky povinné složitelce č. 2 (žalované), nemůže mít tato okolnost vliv na smluvní ujednání o dohodnuté kupní ceně; nadále je totiž kupující povinna zaplatit prodávající kupní cenu podle čl. II. odst. 1 kupní smlouvy. Nelze totiž pominout, že kupní cena (její část) se nedostala do sféry dispozice žalobkyně. Pozbylo-li účinnosti ujednání smlouvy (svěřenecké) o podmínkách výplaty sjednané kupní ceny, nastává stejná situace, jako kdyby k dohodě o okamžiku splatnosti a způsobu úhrady kupní ceny nedošlo, tzn., že kupní cena či její část se stávají splatnými na základě výzvy věřitele.

4.

27 Cdo 927/2020

14.10.2020

Rozdělení zisku

Valná hromada

Navazující rozhodnutí:

27 Cdo 2711/2019

Je-li v pozvánce na valnou hromadu uvedeno, že na pořadu jednání je toliko rozdělení zisku za poslední účetní období, a odpovídá-li tomu i návrh usnesení valné hromady a jeho zdůvodnění, mohou akcionáři oprávněně očekávat, že valná hromada bude na takto svolaném zasedání rozhodovat jen a pouze o rozdělení zisku vytvořeného v uplynulém účetním období. V tomto kontextu pak také budou zvažovat výkon svých akcionářských práv.

 Takto svolaná valná hromada může rozhodnout i o rozdělení nerozděleného zisku z minulých let (vykázaného v položce rozvahy A. IV.), popř. o rozdělení fondů vytvořených ze zisku, toliko za splnění předpokladu upraveného v § 408 odst. 3 z. o. k., tj. projeví-li všichni akcionáři souhlas s tím, aby i o této záležitosti (neuvedené v pozvánce na valnou hromadu) valná hromada rozhodla.

Uvede-li akcionář v protestu pouze to, že usnesení valné hromady je podle něj „v rozporu se zákonem, stanovami, zájmy společnosti a dobrými mravy“, aniž by (byť stručně) uvedl konkrétní skutkové okolnosti, které tento rozpor způsobují, je obsah takového protestu neurčitý. Nelze-li obsah protestu zjistit ani výkladem za použití pravidel uvedených v § 555 až 558 o. z., jde ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. o zdánlivé právní jednání, ke kterému se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

V úpravě protestu se promítá povinnost akcionářů chovat se ke své společnosti čestně a loajálně (§ 212 odst. 1 věta první o. z.). Má-li kterýkoliv z akcionářů za to, že jsou zde okolnosti, pro které by soud mohl vyslovit neplatnost usnesení přijímaných valnou hromadou, je jeho povinností „vyložit karty na stůl“ tak, aby společnost mohla vady buď napravit, anebo aby byla alespoň varována před tím, že přijatá usnesení mohou být (z důvodů, na které akcionář poukázal) „zneplatněna“ rozhodnutím soudu. Jestliže tak žádný akcionář (ani jiná oprávněná osoba) neučiní, nemůže se z důvodu, který mohl uplatnit formou protestu, dovolávat neplatnosti dotčeného usnesení valné hromady. Zákon tak – slovy důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích – „sleduje vigilantibus iura, a tedy vyšší tlak na samotné účastníky valné hromady“, a „zvyšuje bezpečnost vztahů, kdy bude vyšší jistota ohledně platnosti nebo neplatnosti usnesení valné hromady“.

Protest může být uplatněn kdykoliv v průběhu zasedání valné hromady; je-li to nicméně možné, měl by být uplatněn před hlasováním o návrhu usnesení, jehož se týká, aby společnost mohla na uplatněné výhrady reagovat a případné nedostatky (přichází-li to v úvahu) napravit. Z projevu akcionáře musí být zjevné, že uplatňuje protest, nicméně akcionář není povinen užít podstatné jméno „protest“ či sloveso „protestuji“. Jako každé jiné právní jednání i protest je nutné posoudit podle obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.); plyne-li z obsahu přednesu akcionáře, že namítá vady, pro které mohou být (některá či všechna) usnesení valné hromady shledána neplatnými, jde o protest, byť by tak nebyl označen.

Důvod, který nebyl uplatněn formou protestu, může vést k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady v řízení zahájeném akcionářem toliko tehdy, je-li splněna některá z výjimek uvedených v § 424 odst. 1 z. o. k. V opačném případě soud v řízení o návrhu akcionáře na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady k důvodům, které nebyly uplatněny formou protestu na valné hromadě, nepřihlédne, a to ani tehdy, jsou-li tyto důvody dány a odůvodňují-li vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady.

27 Cdo 2711/2019:

Má-li být změna stanov realizována změnou celého jejich znění, jako tomu bylo v projednávané věci, je nutné posoudit, zda návrh změny stanov, uvedený v pozvánce, se v bodě, jenž má být následně změněn v důsledku protinávrhu uplatněného na zasedání členské schůze, odchyloval od původního (měněného) znění stanov. Jinými slovy, to, zda je změna určitého ujednání stanov zařazena při tomto postupu na pořad jednání členské schůze, je třeba posuzovat materiálně. Není-li tomu tak, tj. nepředstavoval-li původní návrh usnesení o změně stanov uvedený v pozvánce věcnou změnu takového ujednání, nebyla změna tohoto ujednání záležitostí zařazenou na pořad jednání členské schůze. Změnit takové ujednání by bylo možné toliko za splnění podmínek § 643 odst. 2 z. o. k.

5.

25 Cdo 15/2021

27.05.2021

Předsmluvní odpovědnost

Obec

Právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomie vůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu, a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by pak měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.

Vstupuje-li do kontraktačního procesu obec, je jako veřejnoprávní korporace mající podklad v právu veřejném a podléhající zvláštní zákonné úpravě nakládání s majetkem povinna dbát závazných regulativů upravujících základní podmínky pro formování její vůle a pro transparentní nakládání s majetkem. Ač je subjektem práva vstupujícím do soukromoprávních vztahů a má v těchto vztazích v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, není její pozice bez dalšího plně ztotožnitelná s postavením jednotlivce, neboť ani v takových vztazích obec nedisponuje zcela autonomní vůlí a její jednání se musí řídit zákonem.

Péče o majetek obce a výkon vlastnického práva k němu není nechána na volné úvaze, jako u jiných vlastníků, jelikož kvalifikovaná starost o obecní majetek je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady. Proto také teprve usnesení příslušného orgánu obce představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy starostou, případně místostarostou (srov. § 103 odst. 1, 6, § 104 zákona o obcích), není-li v souladu se zákonem příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce.

Od uvedeného nelze odhlížet ani při posuzování poctivosti jednání stran v procesu uzavírání smlouvy a důvodů, jež je případně vedou k ukončení jednání o zamýšlené smlouvě. Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona o obcích, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích).

Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby. Případná výměna konkrétních osob vykonávajících příslušné funkce v orgánech obce nemá sama o sobě vliv na vázanost dosavadními jednáními - pro opačný závěr není opory v zákoně o obcích - a nelze ji tedy ani bez dalšího automaticky ztotožňovat se spravedlivým důvodem ukončení kontraktace, tj. neobstojí ani jako racionální úvaha jednající strany vycházející z objektivní skutečnosti, ani jako obhajitelné subjektivní přesvědčení podložené konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.

Obměna členů v příslušných orgánech je vnitřní záležitostí obce a pravidelným jevem navázaným na komunální volby, avšak pokud by bez dalšího měla zakládat spravedlivý důvod ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z., vedlo by to k neúměrné právní nejistotě ve smluvních jednáních a mohlo by též nepřípustně ospravedlňovat případnou spekulativnost jednání kontrahentů z řad obcí, jimž by volby poskytovaly univerzální důvod pro vymanění se ze závazků vůči osobám jednajícím o uzavření smlouvy. Jestliže tedy obec jakožto účastník soukromoprávních vztahů má v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami, pak přestože je nutné respektovat specifika vyplývající ze zákonných limitů při nakládání s obecním majetkem (zejména zveřejnění záměru a jeho schválení příslušným orgánem), nelze jí ani z pohledu § 1729 o. z. přiznávat výsady nad rámec zákonem stanovených požadavků na hospodaření obcí a zbavovat ji odpovědnosti za nepoctivé jednání vůči smluvnímu protějšku (předsmluvní odpovědnost osob veřejného práva za nedůvodné přerušení kontraktace je ostatně přijímána například i německým právem).

Lze tedy uzavřít, že probíhala-li v posuzované věci jednání mezi smluvními stranami na základě řádně zveřejněného záměru pronajmout nemovitý obecní majetek, souhlasný přístup k návrhu smlouvy, v níž se již řešily jen méně významné detaily, byl zřejmý i z počínání rady obce, jakožto orgánu, jehož souhlas byl pro řádné uzavření smlouvy potřebný, a změna přístupu vedoucí k ukončení smluvních jednání byla vyvolána zvolením nového starosty a některých členů rady obce, pak specifika daná pro nakládání s majetkem obce zákonem nevylučují vznik povinnosti hradit škodu podle § 1729 o. z.

6.

27 Cdo 2731/2019

30.06.2021

Vlastní akcie

Souhlas valné hromady

Nejvyšší soud proto nemá pochyb o tom, že „souhlas“ k nabývání vlastních akcií – ať již společností samotnou, či prostřednictvím třetí osoby nebo na účet osoby společností ovládané (§ 320 z. o. k.) – je v intencích § 301 odst. 1 písm. a) z. o. k. zapotřebí udělit před tím, než k nabývání vlastních akcií dojde.

Následky porušení povinnosti předchozího rozhodnutí valné hromady jsou upraveny v § 308 z. o. k. Chybějící rozhodnutí valné hromady, která by se usnesla na nabývání vlastních akcií [§ 301 odst. 1 písm. a) z. o. k.], zásadně – jednal-li převodce akcií v dobré víře – nezpůsobuje neplatnost právního jednání, na základě kterého k nabývání vlastních akcií bez „souhlasu“ valné hromady dochází (§ 308 odst. 1 z. o. k.).

Zvýšená ochrana právního postavení osob, které na společnost převedly její akcie v dobré víře, je ovšem vyvážena dodatečnými povinnostmi, které jsou uloženy společnosti. Nabude-li totiž vlastní akcie bez „souhlasu“ valné hromady, je povinností společnosti tyto akcie zcizit do 1 roku ode dne jejich nabytí, případně takové akcie zrušit a snížit základní kapitál (§ 308 odst. 2 z. o. k., který je transpozicí čl. 62 směrnice č. 2017/1132). Přitom platí, že nesplní-li společnost tyto své povinnosti, může ji soud i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci (§ 308 odst. 3 z. o. k.).

Právě s odkazem na tyto následky porušení povinností stanovených pro nabývání vlastních akcií (dopadající nikoli na převodce akcií, ale na společnost) je podle přesvědčení Nejvyššího soudu nezbytné odmítnout možnost dodatečného „schválení“ dříve realizovaného nabývání vlastních akcií. Při opačném výkladu by byli akcionáři vystaveni nepřiměřenému tlaku ze strany statutárního orgánu společnosti.

Statutární orgán již totiž nabývání vlastních akcií realizoval a nyní by akcionáře fakticky stavěl „před hotovou věc“ s tím, že pokud valná hromada dodatečný „souhlas“ s již realizovaným nabytím vlastních akcií neudělí, nastoupí pro společnost nepříznivé následky [relativně krátká (roční) lhůta ke zcizení protiprávně nabytých akcií, eventuálně povinnost tyto akcie zrušit, či v krajním případě až rozhodnutí soudu o zrušení společnosti].

Podle Nejvyššího soudu je proto nezbytné vykládat § 301 odst. 1 písm. a) z. o. k. tak, že rozhodnutí valné hromady, které statutární orgán akciové společnosti (resp. jeho členy) opravňuje k realizaci nabývání vlastních akcií, nelze přijmout (dodatečně) poté, kdy k nabývání vlastních akcií došlo.

Má-li být udržen popsaný smysl zákazu dodatečného „schvalování“ dříve realizovaného nabývání vlastních akcií, je třeba trvat na tom, že usnesení valné hromady přijaté v rozporu s právě uvedeným výkladem § 301 odst. 1 písm. a) z. o. k. je usnesením v záležitosti, o které valná hromada nemá působnost rozhodnout – tedy unesením, na které se hledí, jako by nebylo přijato (§ 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Pokud by dodatečné přijetí usnesení bylo toliko důvodem pro vyslovení jeho neplatnosti, byli by akcionáři tak jako tak postaveni „před hotovou věc“ s tím, že by se výše popsaný nepřiměřený tlak pouze přesunul do roviny rozhodování, zda (protiprávně přijaté) usnesení napadnout či nikoliv.

Ze stejného důvodu nelze nabývání vlastních akcií ztotožňovat jen s okamžikem, v němž došlo anebo má dojít k převodu či přechodu vlastnického práva k akciím společnosti. Realizaci nabývání vlastních akcií je třeba chápat šířeji. Obecně je zapotřebí vycházet z toho, že k nabývání vlastních akcií ve smyslu § 301 z. o. k. dochází již v časovém okamžiku, ve kterém je započata právně závazná fáze procesu, který má k nabývání vlastních akcií vést. Tímto časovým okamžikem je tedy i chvíle, v níž je učiněn veřejný návrh na koupi vlastních akcií. Při opačném výkladu by byli akcionáři opět nuceni volit mezi tím, zda vadu (doposud protiprávního) procesu nabývání vlastních akcií zhojí udělením dodatečného „souhlasu“, či zda společnost vystaví sankcím – ať již zákonným (pro případ, že k nabývání vlastních akcií bez „souhlasu“ valné hromady dojde), anebo smluvním (pro případ, že společnost vlastní akcie nakonec nenabude).

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že souhlasil-li odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, podle kterých je možné, aby se valná hromada (dodatečně) usnesla i na nabývání vlastních akcií, které již bylo realizováno (s tím, že v projednávané věci nabyla dceřiná společnost akcie společnosti teprve 3. 10. 2017), není jeho právní posouzení věci správné. Je tomu tak jednak proto, že rozhodnutí valné hromady, které statutární orgán akciové společnosti (resp. jeho členy) opravňuje k realizaci nabývání vlastních akcií, nelze udělit (dodatečně) poté, kdy k nabývání vlastních akcií došlo, a jednak proto, že realizací nabývání vlastních akcií je zapotřebí rozumět i okamžik, v němž je učiněn veřejný návrh na koupi vlastních akcií.

7.

23 Cdo 3407/2020

26.04.2021

Započtení pohledávky

Uvedené závěry pak Nejvyšší soud dále rozvedl a upřesnil například v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, popřípadě v usnesení ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 302/2017, v nichž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „o neurčitosti právního úkonu (jednání) započtení jde tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Pokud však součet pohledávek započítávaných na obou stranách je shodný, nejde o případ uvedený v předchozím odstavci a neurčitost zápočtu nezpůsobuje ani to, že v něm není konkrétně uvedeno, které pohledávky proti kterým se započítávají, neboť za této situace všechny započítávané pohledávky zápočtem zaniknou“.

Shora uvedené závěry přijaté podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, jsou aplikovatelné i na započtení řídící se právní úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr, že zápočet pohledávek provedený žalovanou je zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlédnout, protože úkon započtení učiněný žalovanou nebyl směřován proti pohledávce jediné a žalovaná zároveň, byť sumou jedinou, využila celkem čtyři pohledávky se samostatným skutkovým základem, přičemž z úkonu žalované není zřejmé, která pohledávka má kterou krýt, a proto z něj nelze určit, která a v jakém rozsahu vede k zániku pohledávky z lednového a která pohledávky z únorového nájemného, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z rozsudku odvolacího soudu se navíc nepodává, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že částka 106 786,60 Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení, sestává ze čtyř pohledávek. Odvolací soud totiž neposuzoval právní titul těchto údajných čtyř pohledávek sestávajících z úhrady vyteklé vody prasklinou v trubce, z úhrady instalatérských prací, z úhrady vybourání otvoru ve zdi budovy a vodoměrné šachty pro trubku a z úhrady zednických prací na dozdění zdiva budovy a vodoměrné šachty. Bez tohoto posouzení nemohl dojít ani k závěru, že jde o čtyři samostatné pohledávky. Pokud by tyto nároky byly posouzeny jako škoda vzniklá žalované, což připouští i odvolací soud, šlo by o pohledávku jedinou.

Pokud jde o druhou otázku, výklad § 1987 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud podal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud mj. dovodil, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou však nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020).

Současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.

Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. § 570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - § 1982 odst. 2 in fine o. z.). Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v soudním řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.

Přesto, že je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky.

Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).

Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, provede-li dlužník pasivní pohledávky započtení mimo soudní řízení o žalobě na splnění pasivní pohledávky (ať už před jeho zahájením či v jeho průběhu) a vznese-li v řízení námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku tohoto započtení. I v tomto případě jsou přitom pro posouzení, zda aktivní pohledávka vyhovuje požadavku § 1987 odst. 2 o. z., rozhodné okolnosti, které zde byly v okamžiku účinnosti právního jednání dlužníka (jednostranného započtení).

8.

27 Cdo 3549/2020

12.05.2021

Stanovy

Předmět podnikání

Předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace je [podle § 98, § 146 odst. 1 písm. b), § 250 odst. 2 písm. a) a § 553 písm. b) z. o. k.] jednou z obligatorních obsahových náležitostí společenské smlouvy (stanov). Účelem takového ujednání společenské smlouvy (stanov) je zajistit, aby obchodní korporace vykonávala výlučně činnosti, které jí její společníci či členové (respektive nejvyšší orgán) určili.

Prostřednictvím určení předmětu podnikání nebo činnosti obchodní korporace společníci či členové v obecné rovině realizují právo rozhodovat o základním směřování obchodní korporace. Hodlá-li obchodní korporace změnit předmět podnikání nebo činnosti, děje se tak zásadně změnou příslušných ujednání její společenské smlouvy (stanov).

Předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace je současně podle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. skutečností (povinně) zapisovanou do obchodního rejstříku. Přitom každý údaj, jenž má být zapsán do veřejného rejstříku, musí v souladu s § 19 z. v. r. vyplývat z obsahu listiny, která je k návrhu na jeho zápis doložena. Rejstříkový soud tak při posuzování důvodnosti návrhu na zápis do veřejného rejstříku interpretuje předložené listiny za účelem zjištění, zda z nich vyplývá údaj, jenž má být do veřejného rejstříku zapsán.

Listinou, která musí být doložena k zápisu předmětu podnikání nebo činnosti akciové společnosti do obchodního rejstříku, jsou – s ohledem na výše uvedené závěry – zásadně její stanovy. Do obchodního rejstříku tak lze zapsat jako předmět podnikání nebo činnosti jen činnosti, které jsou uvedeny ve stanovách akciové společnosti.

Živnostenský zákon upravuje (mimo jiné) veřejnoprávní podmínky pro živnostenské podnikání. Tedy, co (jaké předpoklady) musí osoba splnit, aby jí bylo uděleno veřejnoprávní oprávnění k živnostenskému podnikání. Určuje, že k určitým činnostem je zapotřebí splnit nejen všeobecné podmínky podnikání, ale také podmínky zvláštní, a tyto činnosti vypočítává a specifikuje, jaké zvláštní podmínky je zapotřebí splnit. Současně stanoví (jako zbytkovou kategorii), že pro ostatní činnosti postačí splnit toliko všeobecné podmínky podnikání. Tuto zbytkovou kategorii označuje jako „živnost volná“. Živnost volná zahrnuje předem neohraničený okruh činností, je vymezena negativně – spadá do ní vše, co není zahrnuto do živností vázaných, řemeslných či koncesovaných (viz § 25 živnostenského zákona). Jde o systematiku úpravy veřejnoprávních podmínek, kdy zákonodárce pozitivně vymezuje činnosti, u nichž vyžaduje splnění zvláštních podmínek, a stanoví, že na výkon ostatních činností neklade jiné veřejnoprávní nároky než ty vymezené v § 6 živnostenského zákona.

Popsaná systematika živnostenského zákona je logická z pohledu vymezení veřejnoprávních nároků kladených na provozování jednotlivých živností, nemá ale žádný význam z pohledu vymezení předmětu podnikání ve společenské smlouvě (stanovách). To nemusí doslovně odpovídat vymezení jednotlivých živností, jak je učiněno v živnostenském zákoně.

Společníci či členové obchodní korporace mohou předmět podnikání vymezit odlišně, než jak jednotlivé činnosti vymezuje živnostenský zákon.

Učiní-li tak, je věcí živnostenského úřadu, aby předmět podnikání určitě a srozumitelně vymezený ve společenské smlouvě (stanovách) podřadil pod příslušnou živnost uvedenou v živnostenském zákoně, a určil, zda k takto vymezenému předmětu podnikání postačí (z pohledu veřejnoprávní úpravy) splnit všeobecné podmínky podnikání (a jde tedy o živnost volnou), anebo zda jde o živnost vázanou, řemeslnou či koncesovanou, a společnost musí splnit i další (zvláštní) podmínky určené zákonem.

Ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona nesplňuje požadavek určitosti, neboť z něj není zjevné, co je předmětem podnikání dané společnosti, a odpovídajícího výsledku se nelze dobrat ani výkladem.

Výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přitom nelze dovozovat, že by předmětem podnikání v případě popsaném v odstavci [28] byly alespoň činnosti výslovně uvedené v příloze č. 4 živnostenského zákona ve znění do 31. 12. 2020 pod body 1 až 79.

Jednak by žádná rozumná osoba v postavení společníka či člena obchodní korporace nemohla z tohoto ujednání usuzovat, že vůlí společníků bylo podnikat ve všech výslovně vypočtených činnostech označených v této příloze pod body 1 až 79, a dále nelze pominout, že takto vymezeným „předmětem podnikání“ se odkazuje i na bod 80 přílohy č. 4 živnostenského zákona, a tedy se sjednává, že předmětem podnikání bude předem nevymezený okruh činností.

Ani výkladem ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nelze zjistit, jaký je předmět podnikání společnosti (určit jeho konkrétní obsah). Takové ujednání je proto z důvodu neurčitosti jeho obsahu zdánlivé (§ 553 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.) [v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak šlo o ujednání absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku]. Na jeho základě tudíž není možné předmět podnikání do obchodního rejstříku zapsat.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že do obchodního rejstříku se podle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. zapisuje předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace, nikoli označení živnosti. Společníci či členové obchodní korporace tak ve vztahu k výčtu oborů činnosti v příloze č. 4 živnostenského zákona zpravidla určí (a společenská smlouva, resp. stanovy, obsahují) některé z vypočtených oborů činnosti. Tyto budou do obchodního rejstříku zapsány jako předmět podnikání nebo činnosti korporace. Je-li ve společenské smlouvě (stanovách) uveden a případně i do obchodního rejstříku zapsán jako předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, odporuje tento zápis § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. a je třeba zjednat nápravu postupem podle § 9 odst. 1 z. v. r.

 
×